Je poměrně snadné nechat kulturu, aby přišla za vámi domů - prostřednictvím televize, rozhlasu, Internetu, kompaktních disků nebo DVD (někdy také třeba jen otevřenými okny...).
Vydat se za ní už je poněkud náročnější, nicméně garantuji, že zážitek je nesrovnatelně hlubší.
Takže se za kulturou více či méně často vydávám. Měl jsem to štěstí, že jsem všechna tato představení prožil na vlastní vlastní kůži, oči a uši:

Vstupenka Program Foto Recenze

Mozart: MŠE C MOLL     
31. prosince 2013, Kostel sv. Šimona a Judy, Praha
Collegium 1704 je již notnou řádku let v Česku etalonem kvality zejména pro interpretaci hudby vrcholného baroka, skladeb Zelenkových a Bachových. Na Silvestra 2014 se Václav Luks se svým tentokrát dechovými nástroji notně posíleným ansámblem pustil do tvorby blyštivé stálice vídeňského klasicismu a některým z posluchačů možná připomněl, že Mozart není jen Requiem, skladba tak krásná a tak často interpretačně ponižovaná…
Mše c moll je nádherné, byť nedokončené dílo (Credo končí už po úvodním sboru a sopránové árii a Agnus zaznělo pouze v jakési neautorizované, rekonstruované verzi), které nebývá na programu zas tak často. Není totiž jednoduché ani interpretačně, těžké sólové party i náročné dvojsbory přece jen jeho provedení v počtu poněkud omezují. Collegium 1704 si muselo v některých částech vystačit i jen se dvěma páry hlasivek do hlasu, což opravdu není mnoho, přes veškerou (a nezpochybnitelnou) hlasovou kvalitu jednotlivých zpěváků se nedal očekávat průrazný sborový zvuk, který by leckdo u „Velké“ mše předpokládal. Naštěstí je text latinského ordinária notoricky známý. .-)
Mše c moll má svou nelehkou historii, pravděpodobně skutečně nebyla nikdy uvedena kompletní, tam, kde části nebyly dokomponovány, se používal materiál z jiných mší. K celému materiálu se Mozart vrátil ještě jednou později, když získal narychlo zakázku na oratorium Davide penitente, kde hudbu z celé c moll mše jednoduše použil s novými texty (a něco málo k tomu dokomponoval).
Přes svou nedokončenost působí dílo homogenně a v geniální Mozartově hudbě se může vnímavý posluchač doslova vykoupat, zejména pokud se mu dostane tak pěkné interpretace (byť se nedá vymazat vzpomínka na árii Et incarnatus est v neuvěřitelném podání Simony Šaturové při koncertu pro papeže Benedikta XVI. v Sixtinské kapli z roku 2009 – a to jsem ji slyšel jen v televizi…).
Volba sólového kvartetu se pro silvestrovský koncert ukázala šťastnou, ověřená jména si ostudu rozhodně neudělala, složení perfektně připraveného orchestru bylo, jak už v poslední době zvykem, více než mezinárodní a nad tím vším s lehkostí tancoval žhnoucí dirigent, který už několik let svým kolegům připravuje neobvyklého Silvestra, koncert se totiž hned na Nový rok opakuje v Drážďanech, takže na žádné bujaré oslavy příchodu nového roku není moc prostoru. Ale upřímně, co je na změně data vlastně ke slavení? Když se nad tím člověk zamyslí, mnohem raději by byl na pódii s muzikanty a lahev sektu by si otevřel třeba na Mezinárodní den kukaček .-)


COLLEGIUM MARIANUM     
28. prosince 2013, Barokní refektář kláštera dominikánů, Praha
Při pojmu poučená interpretace staré hudby se zasvěceným mimo jiné vybaví staré nástroje, ovčí struny, špičaté smyčce uchopené dále od kraje, ale také absence nadměrného vibrata ve vokálech nebo naopak přehršle ozdobných trylků a koloratur.
Soubor, který má tohle všechno dlouhá léta v malíčku, tedy pražské Collegium Marianum, svou hudbu poučeně navíc interpretuje i ve správném termínu. V době, kdy se v adventním čase po Praze vyrojí stovky „vánočních“ koncertů, si soubor z Týnské školy počká se svým představením až do skutečného vánočního času, tedy mezi Božím hodem a první nedělí po Třech králích, byť by to mohlo znamenat, že mezi Štědrým dnem a Silvestrem ubude posluchačů, kteří mezi svátky raději před barokním koncertem upřednostní lyžařskou dovolenou.
Po zkušenostech z minulých let ovšem bylo i letos jasné, že sál bude plný, o to víc, když ansámbl nabídl lákavý barokní program, v němž se sám zaskvěl ve vánočním Corelliho Concerto grosso a ve spolupráci se třemi výbornými zpěvačkami ještě nabídl Caldarovu a Scarlattiho vánoční kantátu. Dva dny po Štěpánu je atmosféra výrazně klidnější než o týden dřív, kdy se ještě pospíchá domů za přípravami na Štědrý večer nebo do obchodů pro poslední dárky. Zkuste si za rok naordinovat podobnou hudební lázeň a nebudete litovat. V barokním refektáři v Jilské to určitě i koncem prosince 2014 bude stát za to!


VÁNOČNÍ KONCERT | Allianz     
15. prosince 2013, Velký sál Žofína, Praha
Ne každá operní hvězda vystupuje v Praze veřejně a ne na každé její vystoupení je možné si koupit vstupenku. Některé společnosti, které už z podstaty svého podnikání těžko někdy budou mít hluboko do kapsy, se nejčastěji v adventním období předvádějí svým zaměstnancům a především obchodním partnerům, občas to bývá i pozvánkou na vystoupení někoho opravdu mimořádného (kdo si tím bezpochyby i poněkud vylepší předvánoční rozpočet).
A tak se krátce před Vánocemi sešla na Žofíně opravdu dobrá společnost, mimořádně úspěšná ruská (a do Itálie provdaná) sopranistka Olga Pereťaťko a v posledních letech jeden z nejobsazovanějších slovenských pěvců, basista Štefan Kocán. V jejich stínu rozhodně nezůstala ani domácí hvězdná moderátorská dvojice – Marek Eben a Tereza Kostková. Člověk by si možná řekl, že ti dva toho musejí mít hodně a sekají potom moderování jako cvičky. Tak tedy, Marek s Terezou by ho vyvedli z omylu, jejich vtipné, velmi dobře připravené moderování plné situačního humoru bylo jednou z nosných součástí celého večera! Hlavní hvězdou byla samozřejmě Olga (byť si nedělám iluze o tom, že o ní devadesát procent lidí v sále někdy předtím slyšelo…), její ohebný soprán stoupá bez problémů takřka do jakýchkoliv výšin a ona u toho ještě dobře vypadá :-) Štefan představil své hlubiny, kterými dnes vyplňuje leckteré operní prostory včetně té nejslavnější Metropolitní a oběma ještě sekundovali mladí čeští pěvci a dětský sbor, na závěr samozřejmě došlo na obligátní vánoční písně, aby si i někteří lidé v sále mohli nějakou melodii sami zanotovat…
Na můj vkus poněkud nevkusná pořadatelská produkce (nepříjemně intenzivně modrofialové nasvícení pódia a na chodbách hostesky v kostýmech andílků) naštěstí kvalitě hudební produkce nedokázala příliš konkurovat. Štefan Kocán bude v lednu 2015 v Praze zpívat už pro širokou veřejnost a nepochybuji o tom, že ani na Olgu se dlouho čekat nebude. I z Žofína je k vidění pár fotografií pod tímto odkazem.


THOMAS HAMPSON & LUCA PISARONI     
9. prosince 2013, Smetanova síň Obecního domu, Praha
O vztahu mezi zetěm a tchýní byly v historii jistě popsány už tuny papíru či magnetických záznamových médií a na občasný velký konflikt mezi nimi by jistě sázkové kanceláře vypsaly kurs maximálně 1,005:1. Zdaleka ne tolik bývá prozkoumán vztah zetě s tchánem, byť ve srovnání s tím předchozím se dá s velkou dávkou pravděpodobnosti předpokládat, že to v tomto případě s nějakým konfliktem nebude zdaleka tak horké. Jsou ale i případy, které by mohly být pro podobné vztahy geniálním vzorem.
O jeden takový nezůstali ochuzeni posluchači ve Smetance při koncertu, který mimo to, že byl uveden s podtitulem TENORŮM VSTUP ZAKÁZÁN, přivedl na pódium společně dvě výrazné postavy dnešního operního světa, amerického barytonistu Thomase Hampsona a basbarytonistu Lucu Pisaroniho, Itala, který má za ženu Thomasovu dceru Catherine…
Opravdu není obvyklé, aby byl galakoncert koncipován pro dva (bas)barytony, přesto se v operní literatuře najde dostatek materiálu s pěknými pánskými čísly, které v podání těch, kdo už ve světě něco dokázali, posluchače v sále dovedou více než zaujmout. Thomas a Luca za jeden večer vystřídali několik slavných duetů: Filipa a Rodriga, Macbetha a Banca či Giorgia a Riccarda, přičemž se tchán i zeť předvedli ještě v dalších samostatných áriích. Jejich pódiová souhra byla skvělá, a přestože Thomas už po tolika letech nemá jistotu v úplně každém vysokém tónu a Luca zas není úplný pedál, takže nejhlubší tóny mu trochu zanikaly, věřím, že se v sále nikdo nenudil. Protagonisté si byli dobře vědomi toho, že koncert natáčí Česká televize pro společnost Unitel Classica, což jejich hereckému projevu ještě přidalo na šťávě. Pohříchu nebyl televizní záznam, vysílaný o pár týdnů později, zvukově úplně dokonalý… Já mohu opět prostřednictvím několika fotografií nabídnout kousek atmosféry s přesvědčením, že tihle dva pánové nebyli v Praze rozhodně naposledy!


BENEFIČNÍ KONCERT PRO OPERA PLUS     
24. listopadu 2013, Sukova síň Rudolfina, Praha
Webový portál Opera PLUS je už pár let nejobsáhlejším médiem věnujícím se klasické hudbě, což už je samo o sobě činností neobyčejně záslužnou. Udržet podobné médium při životě něco stojí, sponzoři se bohužel stále mají raději se sportovci, politiky a středním proudem, tak je občas třeba něco vymyslet, aby nakonec z Rudolfina neudělali znovu parlament, tělocvičnu nebo další muzikálovou ratejnu. V tomto případě to byl benefiční koncert, pro nějž redakce portálu získala řadu zajímavých hostů.
Je určitě zajímavé na sobě čas od čas otestovat, zda jsou vaše soukromé hvězdy pořád tak dobré, zda jsou ty mediální hvězdy pořád tak protlačované a zda se tu a tam neobjeví někdo, kdo by se v budoucnu vaší soukromou hvězdou mohl stát. Kdybych chtěl být sám za sebe superstručný, při odchodu z benefice bych odpověděl: ANO, ANO, NE.
Ten večer v mých očích kralovaly tři ženy. Jana Kačírková, ač viditelně v očekávání své prvorozené Aničky, dala všem jasně na srozuměnou, proč si při této příležitosti přišla rovnou převzít Výroční cenu Opery plus. Publikum si dokáže získat nejen pěveckým výkonem, ale i nefalšovanou upřímností a bezprostředností. Helena Kaupová, někdejší první dáma opery v Národním, z pražských jevišť nadlouho úplně zmizela. Objevila se znovu až nedávno v relativně malé roli v Luksově nastudování Myslivečkovy Olimpiady, v níž dokázala zastínit i některé představitelů či představitelek hlavních rolí. Při koncertu pro Operu PLUS se nakrátko vrátila jako Vendulka a Rusalka a potvrdila, že velkým podiím dala vale mnohem dřív, než musela, a co tedy rozhodně neztrácí, je osobní kouzlo. Třetí vílou večera byla trochu překvapivě moderátorka Jitka Novotná, zvládající všechny nástrahy živé práce s umělci na pódiu a neustále překvapující pohotovostí a vtipem.
Ve druhé skupině mých pocitů se umístily tzv. stálice. Roman Janál dokáže téměř vždy hlasově přesvědčit, jeho suverenita ale jako by trochu vítězila nad vroucností či upřímností projevu. I Dagmar Pecková má rozhodně sebevědomí na rozdávání, jako Don José by jí chtěl asi oponovat málokterý z tenorů, neméně bojovné byly i její Johanka a Dalila. Štefan Margita vládne hlasem, jehož objem se v Sukově síni těžko tlumí, takže přes nepochybnou kvalitu po chvilce bubínky trochu pobolívají. A Pavla Černocha předchází pověst pěvce, který si své ostruhy dobyl na prominentních německých pódiích, inu rád bych ho na některém z nich viděl naživo.
U dvou pro mě dosud neznámých tváří působil docela sympaticky Josef Škarka, byť je třeba přiznat, že Leporellova i Kecalova árie jsou velmi vděčné kusy, které posluchači rádi kvitují. Barbora Perná mě jako jediná nezaujala ničím výjimečným, ale třeba to bylo jen mým špatným vkusem nebo její momentální indispozicí.
Celkově vzato, byl to velmi příjemně strávený večer, který potěšil a snad i pomohl. Určitě se přijdu podívat i příště.


CECILIA BARTOLI     
12. listopadu 2013, Dvořákova síň Rudolfina, Praha
Jen týden po ohromném úspěchu Joyce DiDonato se na stejném pódiu objevila osobnost věhlasu možná ještě většího, kterou navíc pražští posluchači ve svém městě uvítali již počtvrté během několika málo posledních let. Na Cecilii Bartoli je plno vždy, protože každý, kdo přijde, ví, že se mu dostane dalšího nezapomenutelného zážitku.
Cecilia si pro svůj nový program zvolila vídeňské klasiky, přičemž ty dva nejznámější, Mozarta a Haydna, k potěše domácího obecenstva doplnila o autory české, byť (historie se koneckonců stále opakuje) proslavené svou tvorbou v zahraničí. V novodobé premiéře zazněla tak i árie Sesta z Myslivečkovy verze mnohokrát zhudebněného Metastasiova libreta La clemenza di Tito, na což jsem byl mimořádně pyšný, protože jsem se na jejím objevení v jednom s italských archivů do jisté míry podílel... :-).
I tak známé a skoro obehrané Mozartovo moteto Exsultate, jubilate je v podání italské divy jiné a zajímavější, i v tak profláklé árii, jakou je Sestovo Parto z Mozartova Tita, se dá u Cecilie najít spousta krásného a dosud takřka neobjeveného. Nutno podotknout, že stejnou zásluhu na tom měl i Kammerorchester Basel, který často působil dojmem, že vedení Muhaie Tanga vůbec nepotřebuje…
Nejpůsobivější byl ovšem až úplný závěr – dokonale zazpívaná i emocemi a mimickým výrazivem nabitá Haydnova koncertní árie Berenice, che fai? usadila celý sál hluboko do sedadel a ruce posluchačů se k závěrečnému ohromujícímu aplausu zvedaly jako všemi múzami světa zatěžkané.
I z tohoto vystoupení mohu nabídnout sadu fotografií. Cecilia je v Praze doma a tak to zůstane. Přinejmenším i v dalších dvou letech je to už teď jisté!


JOYCE DiDONATO     
5. listopadu 2013, Dvořákova síň Rudolfina, Praha
Příliv operních hvězd první kategorie do Prahy neustává a fandům operních špiček už by možná bylo divné, kdyby se tu minimálně jednou za měsíc neobjevil někdo z těch v současnosti nejzářivějších. Začátkem listopadu tak došlo i na další mimořádně skvělou premiéru – americká mezzosopranistka přivezla ve spolupráci se souborem Il Complesso Barocco pod vedením houslisty Dmitrije Sinkovského do Rudolfina svůj již dříve na CD natočený barokní projekt Drama Queens. Název je to vtipně dvojsmyslný – jde o program sestavený z dramatických operních árií královen celé řady barokních autorů (Monteverdi, Vivaldi, Hasse, Händel, Gluck ad.), přičemž pojem „drama queen“ se v angličtině používá také pro ženu, která „ze všeho hned dělá drama“, tedy vlastně pro hysterku, což zase velmi dobře koresponduje s afektem barokního přednesu.
Joyce neponechala nic náhodě ani co do pódiové prezentace, na pódiu se objevila v honosné červené róbě od světoznámého módního domu Vivienne Westwood, která byla ve druhé části večera ještě rozšířena o obručovou sukni, dominantní roli měla přesto hudba a dokonalý zpěv, kterým si pěvkyně na svou stranu získala drtivou většinu zaplněného auditoria. Její zdánlivě samozřejmý zpěv, ani náznak úsilí při sebekomplikovanějších hlasových ornamentech, dynamické proměny i změny nálad jsou postaveny na dokonalé pěvecké technice a vnitřní skromnosti a disciplíně, s níž se Joyce po koncertě bez náznaků únavy také ochotně podepisovala všem čekajícím fanouškům.
Premiéra dopadla na jedničku s hvězdičkou a na pokračování je již zaděláno, tešme se, že DiDonato přijede do Prahy brzy zas. Fotografie z koncertu jsou k vidění zde.


CAPELLA MARIANA     
4. listopadu 2013, Barokní refektář kláštera dominikánů, Praha
Kdo ví, kdo to spískal a, jak by se dotázali latiníci, „Cui bono?“. Faktem je, že Collegium Marianum po mnoha letech ztratilo možnost využívat pro své koncertní projekty barokní sál v Melantrichově ulici, do kterého teď už lákají poněkud poruštěnou češtinou či angličtinou jen jacísi náhončí v nevkusně historizujících kostýmech před domem na programy velmi pofidérní úrovně. Uměleckou kvalitu podobných představení opravdu není těžké dopředu odhadnout, tady jde především o kšeft. Vždyť běžný turista vstřebá leccos, uvnitř si vše vyfotí a k fotce na Facebook potom stejně vždycky nadšeně napíše, že byl v Praze na úžasném koncertě v krásném sále.
Stovky dlouholetých příznivců našeho předního ansámblu přes starou hudbu si tak musely najít cestu za tradičními Barokními podvečery do nového útočiště, kterým se stal barokní refektář dominikánského kláštera v Jilské ulici. Budiž s uspokojením řečeno, že věrní věrnými zůstali a kapacita sálu zůstala víceméně zachována.
Začátkem listopadu se před plný sál postavila čtveřice mužských zpěváků, pánská část renesančně založeného vokálního souboru Capella Mariana, aby se pokusila vrátit milovníky renesanční polyfonie do dávných dob, v nichž byl pojem „smíšený ansámbl“ neznámý a kdy ženský duchovní zpěv zněl vlastně jen v ženských klášterech. Dominantou programu byla Lassova čtyřhlasá Missa pro defunctis (Mše za zesnulé) , dílo, které, stejně jako většina duchovních skladeb raného novověku, nebylo určeno pro koncertní pódia, ale sloužilo výhradně liturgii. Proto je dnes zvykem neuvádět takové skladby v celku, ale dnešnímu roztěkanému posluchači je třeba nabídnout zpestření, což se zde více než dobře podařilo vložením vybraných Biberových houslových sonát mezi jednotlivé části requiem. Na závěr si ansámbl ještě přichystal překvapení, když jako kontrast k renesanční polyfonii předvedl svou trochu jinou tvář ve skladbě De profundis slavného současného estonského autora Aarvo Pärta.
Kdo chodil na Hudbu z okruhu souboru Collegium Marianum pravidelně do Týnské školy, určitě si rád zapíše do paměti jejich novou domovskou scénu, návštěva podobných událostí může těžko někdy zklamat.


ANGELA GHEORGHIU     
30. října 2013, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Jsou lidé, kteří si myslí, že slovo diva má stejný původ jako divadlo. Možná by některý z etymologů nějaký společný základ nakonec našel, byť v zásadě to první slovo má původ latinský (diva = božská; bohyně) a to druhé slovanský (dívat se). Je ale pravdou, že ženu, které se tak říkalo nebo říká, opravdu jinde než v divadle, a to operním, nenajdete. V dobách, kdy opera patřila k nejhonosnějším zábavám celé společnosti, primadonám operních scén patřil obdiv skutečných davů i nejmajetnějších pánů. Giuditta Pasta, Maria Malibran a ještě ve 20. století rozhodně alespoň Maria Callas byly zpěvačky, pro něž byl pojem diva téměř synonymem.
Dodnes se v operních domech pohybují umělkyně, které se snaží nejen svým pěveckým uměním, ale také svou veřejnou prezentací tento pojem naplňovat, byť dnes se na těchto snahách podílí mnohem agresivnější marketing. V dnešní civilní době bývá ono zbožšťování skutečných pěveckých vzorů nahrazováno nekritickým obdivem lidí s nálepkou „znáte z televize“.
Pokud se některé z hvězd současného operního nebe dostane tohoto označení, pak to bývá Anna Nětrebko (u té se dokonce vžilo označení La Netrebko) nebo Angela Gheorghiu. Obě jsou nejen skvělé zpěvačky, ale mají velmi propracovaný marketing, který je reklamně spojuje s luxusními značkami (marketing pochopitelně nezapomíná ani na nějaku tu charitu...), a kolem jejich nároků a rozmarů se vytvářejí legendy.
Angela je dlouholetou stálicí v Covent Garden, kde má za sebou pěknou řadu veleúspěšných titulních rolí především belcantového a veristického repertoáru. Jako mladá zpěvačka opustila po pádu Causescova režimu své rodné Rumunsko a její britská kariéra nabrala strmý vzestup. Tehdy byla u nás poprvé, jako sekundantka na galakoncertu Plácida Dominga, o něco později v Čechách společně se svým tehdejším manželem, tenoristou Robertem Alagnou, natáčela zvuk i obraz k DVD s Gounodovým Romeem a Julií. Na sklonku roku 2013 se vydala poprvé do Prahy na vlastní galakoncert a její plány vzbuzovaly velká očekávání. Budiž řečeno, že je stvrdila pouze zčásti.
Angela už při zkoušce ve Smetanově síni začala naplňovat představy o nárocích na pódiovou prezentaci, světelný park, který je v sále k dispozici, měnil na její žádost svá nastavení snad každých pět minut. Ke škodě věci finální nasvícení nedopadlo úplně optimálně… K divě patří rozmařilost v oblékání, Angela si přivezla snad desatery šaty, ze kterých si pro koncert vybrala podle momentální nálady tři modely....a ve čtvrtém ještě přišla na autogramiádu (na níž museli fanoušci čekat „divinovsky“ dlouho, takže spousta z nich nevydržela a Angela se potom možná trochu divila, že jich tam není víc.
Hudebně byl galakoncert trochu nesourodý. Zpěvačka si dramaturgie takových vystoupení sestavuje sama a sama si volí i své pěvecké partnery. Zde je potřeba říci, že volba mladého brazilského tenora Atally Ayana byla více než šťastná, on byl totiž natolik dobrý, že se v průběhu představení zdálo, jakoby jej Angela chtěla občas trochu uklidit za sebe…
Na úvod zazněla slavná Händelova árie Ombra mai fu. Inu, v Praze už máme s barokní hudbou v posledních letech natolik dobré zkušenosti, že Angelino operní vibrato a doprovod mohutného orchestru mohly oslnit jen příležitostné posluchače. Po mém soudu nebylo šťastné ani nasazení slavné Rusalčiny árie o měsíčku na nebi hlubokém. Angela ji zpívala z not, češtině se její výslovnost zas tak moc nepodobala a pódiový patos k celkovému vyznění také moc nepomohl. Jiné kafe ovšem byly její parádní role. Poslechnout si Angelu Gheorghiu v La Wally, Bohémě nebo Romeovi a Julii patří k opravdovým zážitkům. Pro nás je možná docela zajímavé, že po letech absence se pěvkyně vrací hned do několika inscenací ve vídeňské Státní opeře, to stojí za zvážení!
O Atallovi již byla řeč, to je velký talent s pravděpodobně slavnou budoucností, jsem si jist, že o něm brzy znovu uslyšíme a kdoví, možná za pár let bude v Praze vyprodán i jeho sólový recitál.
Album s několika fotografiemi z koncertu je zde.


Bell: A HARLOT’S PROGRESS     
27. října 2013, Theater an der Wien, Wien
Moji známí o mně vědí, že na DD nedám dopustit. Diana Damrau možná není univerzální zpěvačka, jejíž kvality by oslovovaly úplně každého, ale rozhodně patří do té nejužší operní špičky dneška. Občas se mi sice zdá, že procento představení, která pěvkyně krátce před jejich konáním ruší, je o něco málo vyšší než bývá obvyklé, přesto je o ni v operním světě stále větší zájem, takže nepochybuji o tom, že její kalendář je plný na mnoho let dopředu.
Ne každý pěvec má v životě to štěstí, že mu někdo napíše roli na tělo tak, jak to bylo běžné třeba v době velké operní divy Marie Malibran, pro kterou psali Donizetti, Rossini nebo Mendelssohn! Ono také současných oper zdaleka nevzniká tolik a jejich přijetí se s těmi, které vznikaly před více než sto lety, dost dobře nedá srovnat. A někdy to dnes dokonce dopadne i tak, že někdo napíše roli pro určitého umělce a on potom z různých příčin premiéru předá někomu jinému (sám jsem byl účasten jednoho z mála berlínských představení Henzeho opery Phaedra, v níž titulní roli původně psanou na tělo Magdaleny Kožené nakonec zpívala Maria Riccarda Wesseling – a, upřímně řečeno, ta hudba byla nejen interpretačně, ale i posluchačsky hodně těžká…).
Mladého britského autora Iaina Bella (*1980) nadchla Diana Damrau natolik, že se rozhodl pro ni na objednávku vídeňského divadla Theater an de Wien napsat svou první operu, A Harlot’s Progress, což by se (pokud použiju poněkud básnicky obstarožní analogii překladu Stravinského opery The Rake’s Progress jako Život prostopášníka) dalo přeložit jako Život poletuchy, byť by se v současné češtině pro slovo harlot našly i mnohem jadrnější výrazy…
Děj opery není složitý, mladá nevinná dívka přijede s jedním kufrem a spoustou ideálů do Londýna, kde se okamžitě dostane do špatné společnosti, stane se z ní prostitutka, nakazí se syfilidou, porodí dítě a nakonec na scéně umírá.
Řeklo by se: romantická tragédie s podobným příběhem, který bychom často našli i právě v operách romantických či veristických autorů 19. století. Jen si zdaleka nejsem jist, jestli to platí i po hudební stránce, nevsadil bych si na to, že tato opera bude po sto padesáti letech vyprodávat operní domy (tedy, pokud v té době ještě nějaké budou). Bellova hudba je pro mne příliš současná v tom negativnějším slova smyslu, rozpolcenost, roztříštěnost, nejednotnost formy, absence zpěvné hudební linie, to jsou výrazy, které mě napadají, aniž bych kdy hudební teorii studoval…
Diana byla důvodem, proč jsem na operu do Vídně vyrazil a ona je hlavním důvodem toho, proč jsem té cesty nezalitoval. Obtížný part zvládala hlasově i herecky skvěle, bylo vidět, že chce do role, která vznikla jen pro ni, promítnout co nejvíce svého talentu. Koneckonců celé pěvecké obsazení bylo na vysoké úrovni (včetně Dianina manžela Nicolase Testé a skvělého Arnold Schönberg Choru), což ale u Divadla na Vídeňce nepřekvapí. Ani sebelepší žokej však na průměrném koni Velkou pardubickou nevyhraje. Vizuální koncept inscenace byl zpočátku zajímavý, později se nápady vytrácely a závěrečné scény, kdy se na Dianině vzezření podepsali maskéři tím, že její tělo a tvář poseli krvavými vředy, bylo už opravdu jen pro silné žaludky.
Zkušenost zajímavá, Diana skvělá a hudba…? Vlastě už si moc nevzpomínám…


PATRICIA PETIBON     
8. října 2013, Dvořákova síň Rudolfina, Praha
Jsou pěvci světové extratřídy, kteří se už naučili do Česka jezdit opakovaně a řekl bych, že se vracejí rádi. A potom jsou tací, kteří tu ještě nevystupovali a přesto mají řadu příznivců, kteří je znají z videa, nahrávek nebo z vystoupení v zahraničí. Jedna z nejpopulárnějších francouzských sopranistek mezi ně rozhodně patří.
Do Rudolfina s sebou přivezla basilejský barokní orchestr La Cetra a takřka kompletní nedávný projekt s názvem Nouveau monde, dramaturgicky postavený na barokním repertoáru z obou stran Atlantiku, kde se vedle evropských stálic Rameaua, Charpentiera nebo Purcella objevili i autoři jihoameričtí a také nápěvy lidové či anonymní (já si třeba dodnes občas zpívám melodii skladby Yo soy la locura a občas mi přijde, že i ten text je tak nějak pořád aktuální...).
Co bylo ale na tomhle koncertu možná ještě originálnější, bylo jeho scénické podání. Kdo by od klasické hudby někdy čekal náznaky upjatosti nebo akademické vážnosti, musely mu zde vylézat oči z důlků. Patricia vtrhla na pódium jako bláznivý, nenucený uragán a její pódiová pohybová vynalézavost nebo použití rekvizit občas skoro až hraničily s různě nastavenou mírou vkusu přišedšího obecenstva, nikdy ale pod tuto úroveň nespadly. A to i tehdy, když si Patricia navlékala andělská křídla a pod plyšovým papouškem zpívala vleže (!) nebo když si u starofrancouzské písně o vlku jedno plyšové zvíře dokonce házela navzájem s publikem. Ten program by mohl možná vyznít trochu samoúčelně, kdyby nebyl kvalitní hudebně, a to se opravdu nestalo. Patricia byla bezprostřední živel a na muzikantech bylo vidět, že jim takováto inspirace přidává oheň do žil.
Závěrečný aplaus byl nefalšovaný a místy frenetický, našlo se sice pár ortodoxních „pazourkářů“, pro které byl koncert těžko skousnutelným cirkusem, jsem ale přesvědčen o tom, že až Patricia přijede do Prahy podruhé, bude mít plno.
Některé z fotek, na nichž je snad něco málo z té úžasné atmosféry zachyceno, je v tomto facebookovém albu.


Čajkovskij: EVŽEN ONĚGIN | Met in HD     
5. října 2013, Kino Světozor, Praha
V tomhle přenosu sobotního odpoledního představení zažila Metropolitní opera skutečný východní vítr. V hlavních rolích Ruska (byť i s rakouským pasem) Anna Nětrebko a dva Poláci – Mariusz Kwiecień a Piotr Beczała a dirigentem Čajkovského nejznámější opery byl protentokrát Valerij Gergijev. Kolem představení se už několik dní před jeho začátkem strhla menší mela, protože zrovna v té době jakýsi Putin na druhém konci zeměkoule vyjadřoval v Americe poněkud neakceptovatelným způsobem svůj názor na gayskou komunitu a žádný z hlavních ruských protagonistů opery si to nechce rozházet ani na jedné straně, takže oba poněkud lavírovali a někteří Newyorčané jim stále připomínali nejen to, že v prostředí, které je živí, se podobná společnost vyskytuje v o dost větším než čtyřprocentním podílu…
Návštěvníci, kteří měli v paměti dřívější inscenaci Met, na níž chodili také kvůli Renée Fleming a Dmitriji Chvorostovskému, možná trochu oplakávali starší, konzervativnější scénické pojetí. Dnešní Oněgin se odehrává téměř zcela v jakémsi velkém jednolitém prostoru nejvíce připomínajícím obří zahradnický skleník. Vše se děje na velké ploše bez větší intimity, ač v opeře často intimní chvíle jsou. Koho však nenadchla scéna nebo režie, musel být nadšený z pěveckých výkonů. Všichni tři hlavní protagonisté jsou pravděpodobně na vrcholu svých sil a přijít do Světozoru za pět set korun (což určitě není zrovna málo) se prostě vyplatilo.
Mimochodem, pokud chcete takové zpěváky slyšet živě (byť pouze koncertně), nemusíte do New Yorku. Anna byla v Praze na podzim 2012, Mariusz o pár měsíců později a Piotr přijede v dubnu 2014. Rozhodně bych neváhal!


Verdi: REQUIEM | Dvořákova Praha     
15. září 2013, Katedrála sv. Víta, Praha
Česká filharmonie má po nástupu svého nového šéfdirigenta smělé plány a jsou s nim spojována také velká očekávání. Jakmile se v programu verdiovsko-wagnerovské sezóny objevilo u katedrálního provedení jméno Fabia Luisiho, současného skutečného hudebního šéfa Metropolitní opery (na kterého možná v Drážďanech přes veškeré tehdejší okolnosti jeho odchodu dnes pod Thielemannovou taktovkou někteří vzpomínají se slzou v oku…), bylo vidět, že filharmonické ambice nesou své ovoce. A to jsem se ještě nejvíc těšil na Ruxandru Donose, u nás nepříliš známou rumunskou mezzosopranistku, již znám především jako vynikající Rossiniho Popelku z Covent Garden.
Pražská katedrála je důstojný, byť pro koncerty akusticky velmi problematický prostor, takže bylo nutné obstarat vstupenky co nejvyšší kategorie, protože čím blíže posluchač ve Vítu je, tím lépe naladěn po koncertu z Víta odchází. Povedlo se. Verdiho Requiem je samo o sobě dílo skvostné a když ho znáte skoro zpaměti, dokážete si teprve užít výbornou interpretaci. Orchestr na hvězdného dirigenta reagoval vzorně a Pražský filharmonický sbor už na úplném začátku při sotva slyšitelném pianissimu prvního „Requiem“ ukazoval, že u takovéhoto repertoáru se v jejich podání těžko někdo dočká zklamání.
Sólová čtveřice byla poněkud různorodá. Zaskakující sopranistka Evelina Dobračeva byla hlasově velmi slušně disponovaná, možná místy až příliš znělá. Ruxandra Donose snad trochu doplácela na to, že svůj projev přizpůsobila více skladbě než prostoru, takže ač je mezzosopránový part ve Verdiho Mši za zemřelé asi nejdůležitější, v jejím podání byl občas až přehnaně pokorný. Italský tenor Massimo Giordano naopak pojal svůj part až příliš operně a extrovertně a z celé čtveřice měl v průběhu díla největší potíže s tím, jak ukáznit svou intonaci. Jan Martiník byl basovým sloupem, o který se jeho partneři mohli opřít, sloupem pevným a znělým, bez velkých emočních projevů.
Nade vším naprosto převládala emocemi nabitá a hudebně košatá Verdiho hudba z jeho posledního tvůrčího období. Fabio Luisi a dvě spolupracující filharmonická tělesa své ambice naplnit umějí. Dobrý příklad pro ty ostatní!


Monteverdi: SELVA MORALE E SPIRITUALE     
13. září 2013, Kostel sv. Šimona a Judy, Praha
Collegium 1704 jako svůj podtitul nejčastěji používá pojem barokní orchestr, pod čímž si člověk nejspíše představí interprety jásavé hudby vrcholného baroka. Málokdo z ne zrovna poučené veřejnosti si v prvním plánu spojí pojem baroko se jménem Monteverdi, přestože právě tenhle hudební génius je považován za jednoho jeho prvních a velevýznamných postav.
Václav Luks se v rámci své koncertní řady, kterou propojují barokní hudební mosty, tentokrát vydal do dřevních barokních dob a vybral několik ukázek z rozsáhlé Monteverdiho sbírky Selva morale e spirituale. Výběr je nutný, celá sbírka se ve studiových nahrávkách obvykle vejde až na tři cédéčka a to by ani celkem nadšený a věrný návštěvník mostních konstrukcí nemusel vydržet, o šlachách muzikantů, zádech dirigentových a hlasivkách pěvců nemluvě…
Název sbírky byl v programu doslovně přeložen jako Morální a duchovní les, spíš bych se přikláněl k terminu Mravní a duchovní houština, protože jde hlavně o význam přenesený.
Výběr pro jeden večer sestával z pěti koncertantních žalmů a kdyby se místo závěrečného Gloria objevil text Magnificat, byly by z toho takové pěkné rané barokní Nešpory. Umírněné obsazení v instrumentech bylo pěkně vyváženo osmihlasému ansámblu s dobově uvěřitelnými mužskými hlasy v altu. Technicky se takovémuto obsazení dá sotva co vyčíst, přesto jsem z vystoupení získal pocit, že tvorba vrcholně barokní přece jen přináší účinkujícím na pódiu větší radost a sebevědomí než interpretace ne tolik okázalé hudby z období dřívějších. I když, kdyby se Monteverdi prezentoval v našich krajích jen na takovéto úrovni, těžko by si mohl kdokoliv naříkat…


Roger Waters: THE WALL     
7. srpna 2013, O₂ Arena, Praha
Občas není třeba plánovat moc dopředu. O legendárním představení The Wall, které do pražské arény přijel představit její autor Roger Waters bez kohokoliv dalšího z někdejších Pink Floyd, jsem se dozvěděl z novin dva dny předem. A protože se tahle informace sešla s volným večerem, sedl jsem k Internetu, abych se vzápětí dozvěděl, že koncert je vyprodaný. Naštěstí na webu existují různé vstupenkové přeprodávací portály, kde se celkem snadno dají lístky pořídit od těch, kdo se jich na poslední chvíli chtějí zbavit, takže se celkem rychle zadařilo a já jsem se mohl začít těšit, že hudbu z dvojalba, kterou jsem poprvé slyšel před více než třiceti lety, uslyším konečně poprvé na živo.
Vysočanský sportovní supermoloch není pro hudbu jakéhokoliv ražení zrovna přívětivé prostředí, zvukově člověk nemůže očekávat kvalitu domácího sterea, ale zážitek na vlastní kůži dokáže leccos vyvážit. The Wall patří opravdu k legendám, Pink Floyd tuhle desku vydali v roce 1979 (a tehdejším mocipánům se alegorie boření zdi na konci skladby opravdu nelíbila, takže v běžné distribuci, ostatně jako většina západní hudební produkce, jednoduše nebyla) a už o tři roky později natočil režisér Alan Parker filmovou verzi díla s Bobem Geldofem v hlavní roli. Není překvapením, že u nás se film promítal až od roku 1995…
Kvůli problémům s dopravou techniky na cestě z Turecka začala celá show s více než dvouhodinovým zpožděním a organizátoři v této fázi slušně selhali v tom, jak návštěvníky informovat, takže první nával natěšených posluchačů dával najevo značnou nespokojenost z toho, že místní předražené bufety odsají z jejich kapes víc peněz, než původně předpokládali.
Když po dlouhém čekání mamutí scéna potemněla, aby se ozvaly první tóny In the Flesh, bylo už zas vše zapomenuto. Roger Waters sice možná váží dnes jen padesát kilo (někteří rockeři v letech jako by si chtěli udržet mládí vizáží kostlivce potaženého kůží), ale na energii mu to příliš neubírá. Projekce stíhala projekci, což bylo v důsledku trochu kontraproduktivní, protože těch vizuálních vjemů bylo už tolik, že se vnucovala parafráze známé císařovy věty z Mozartova Amadea: „Too many pictures…“ Zvuk překvapivě nebyl špatný a Waters prostě zpívá tak trochu svůj životní příběh, takže nuda u toho asi nehrozí.
Na co si sotva zvyknu, je způsob, jak si dneska spousta lidí nedokáže užít živé představení. Na ploše byly po celou dobu koncertu rozsvíceny tisíce displejů v rukou návštěvníků, kteří si koncert natáčeli na mobil. Místo toho, aby na sebe nechali působit bezprostřední atmosféru živáku, kontrolují, jestli zabírají pódium a natočí si k tomu neposlouchatelný zvuk, ze kterého budou doma víc než zklamáni. Divné.
Překvapila mě pauza uprostřed koncertu, The Wall je natolik kompaktní projekt, že jeho rozpůlení (najíst, napít, vyčůrat a zakouřit si…) mu sebere gradaci. Legendám se ale odpouštějí mnohem závažnější věci, třeba až příliš podbízivé dětičky na pódiu ve sboru nejslavnější melodie alba Another Brick in the Wall. Na konci Roger boural svoji zeď a mě i po těch letech běhal mráz po zádech.
Možná i proto, že už je zas co bourat….


DIANA DAMRAU     
22. července 2013, Nationaltheater, München
Ty doby, kdy bylo jméno německé sopranistky Diany Damrau (* 31. 5. 1971 v bavorském Günzburgu) spojováno především s mnoha různými ztvárněními jediné role – Mozartovy Královny noci, jsou dávno pryč...

Recenze psaná pro portál OperaPLUS je zde.


Verdi: LA TRAVIATA     
21. června 2013, nádvoří, zámek Štiřín
Říkám si: Máme ten Verdiho rok, tak kdy jindy by se mohl člověk v jeho díle dovzdělat, když ne v období, kdy se jeho opery hrají všude.
Představení Traviaty na zámku Štiřín jsem objevil úplně náhodou na Googlu. Prezentace poněkud neprofesionální (jeden obligátní plakát, občas důsledkem špatné definice v HTML navíc zdeformován k nečitelnosti), informací minimum, tak trochu to vypadalo jako akce pro uzavřenou společnost, kde náhodní hosté nejsou zas tak moc vítáni. Agentura Croce (nomen omen: jejím majitelem je někdejší barytonista z Národního Vratislav Kříž) se na svém poměrně jednoduchém webu prezentuje jako organizátor letních operních produkcí pod širým nebem s umělci z Národního divadla a její projekty mají slušné sponzorské zázemí, bez jistě nemalé částky by se zámky na operu asi pronajímaly stěží. Bohužel, ne každý má dobré kontakty na ČEZ nebo Metrostav…
Informací sice bylo málo, ale ta zásadní se přece jen objevila – Violettu bude zpívat Jana Kačírková. Důkladnou lustrací webu jsem dále zjistil, že půjde o repertoárové představení liberecké opery a protože mě kromě hlavní protagonistky zajímal i pokoutními informacemi opředený štiřínský areál z portfolia ubytovacích kapacit ministerstva zahraničí, o programu na první letní večer roku 2013 bylo rozhodnuto.
Vstupenky do přední části jeviště se jmenovaly VIP, což jsem si přeložil jako „Vráťův Internetový Prodej“ a stal se vzápětí jejich majitelem. Přestože do Štiřína to z Prahy není daleko, nápad vyjet dřív se ukázal jako velmi šťastný – v pátek v podvečer bylo ze tří pruhů dálnice D1 mezi Jižní spojkou a Říčanami jen jedno velmi zvolna popojíždějící parkoviště.
Ve Štiříně samotném vládl lehký chaos bez velké organizace, nikde žádné viditelné instrukce pro přijíždějící hosty, takže auta zůstávala často zaparkovaná u krajnice. Až poté, kdy jsem svou kocábku ponechal na posledním volném místě u jedné z restaurací, jsem se od jednoho místního dozvěděl, že za lesem je VIP parkoviště, což jsem si tentokrát přeložil jako „Velmi Izolovaný Plácek“ a opět si uvědomil, že zkratka na vstupence ještě nemusí znamenat nějaký nárok na potřebné informace nebo služby.
Scéna byla postavena na kratším konci prostoru, který zřejmě normálně slouží jako parkovací plocha pro hosty ubytované v zámeckém hotelu, každý návštěvník se musel do jeviště protlačit přes recepci hotelu, kde kyslík došel před napoleonskými válkami. Zahlédl ještě jedny dveře, ale tudy procházely jen pečlivě vybrané páry, šlo asi o vstup pro „Výsadně Izolované Publikum“… Představení začalo hned poté, co některé později dorazivší jadernou energetikou nabité dámy za doprovodu svých razících štítů usadily svá „Věru Impozantní Pozadí“ do plastových židlí.
Kurtizána Violetta Valéry je ve Verdiho opeře označena jako „ta, která sešla z cesty“ (la traviata), v případě Jany Kačírkové a jejího pěveckého a hereckého projevu to naštěstí neplatí ani v nejmenším. Jedinou opravdovou vadou této sopranistky bývá to, že příliš vyčnívá nad svými kolegy, v tomto případě nad průměrným výkonem Aleše Brisceina v roli mladého Germonta a nad dost nepovedenou prezentací (snad momentálně indisponovaného) Jiřího Kubíka v roli jeho otce. Opravdu bych Janě přál, aby si Violettu mohla jednou zazpívat třeba s Beczałou a Keenlysidem, myslím, že v jejich přítomnosti by se rozhodně neztratila.
Liberecký orchestr i sbor nenadchl ani neurazil a „Verdiho Inspirativní Příběh“ si nakonec vysloužil ovace v celém prostoru parkoviště. Krásná hudba ve spojení s vlahým letním večerem nakonec způsobila i to, že cesta zpět k zaparkovanému vozu se díky špatně zvolenému směru v téměř naprosté tmě změnila na „Velmi Inspirativní Procházku“.
Pěkný výlet, jen tu organizaci by to chtělo příště trochu VIPilovat… .-P


BOBBY McFERRIN a ČESKÁ FILHARMONIE     
20. června 2013, Rudolfinum, Praha
Dramaturgii České filharmonie se daří po příchodu nového organizačního i uměleckého vedení pozvolna nabourávat stereotyp v pohledu na symfonické těleso jako zkostnatělý útvar účinkující pro hrstku podivínů, kteří chodí poslouchat hudbu s kravatou na krku nebo ve večerní róbě.
Tak trochu v duchu videoklipu v režii Alice Nellis, kde vypadají slovutní filharmonici docela sympaticky jako z řetězu poněkud urvaní rošťáci, pozvala Česká filharmonie ke společnému muzicírování hvězdu vokální improvizace Bobbyho McFerrina.
Měl jsem příležitost být v první řadě druhého ze tří rozdílně koncipovaných společných vystoupení, při němž si Bobby mohl vybírat ze tří různých spolupracujících těles sestavených výhradně z filharmoniků.
Prvním byl příležitostný jazzband, kapela evidentně sestavená jen kvůli tomuto koncertu, což byla vlastně zároveň její největší slabina - nepamatuji si, že bych někdy viděl jazzmany hrát celý koncert z not, pro momentem a náladou inspirovanou improvizaci moc prostoru nezůstalo, přes sebevětší individuální kvality jednotlivých muzikantů vyzněl tenhle pokus poněkud rozpačitě.
O poznání lépe na tom byla filharmonická cimbálovka (s možná až přehnaně ambiciózním primášem), která dokázala s Bobbym mnohem lépe komunikovat a reagovat na jeho nápady a výstřelky.
Do třetice stál na pódiu ještě pěvecký sbor, jehož hlavní úlohou bylo opakovat melodie, které jim sólista předzpíval a potom na takto vzniklém hudebním podkresu popouštěl uzdu vlastní fantazii.
Došlo i na komunikaci s publikem a dokonce i na společný duet s jednou z příchozích divaček (těžko říci, jestli předem domluvený), hlavním magnetem ale přes všechny snaživé pomocníky zůstal sám Bobby McFerrin – pozitivně naladěný člověk se šibalskými ohníčky v očích (které občas ale na chvilku jakoby únavou pohasínaly) a nepřebernou zásobárnou hudebních nápadů a vtípků, s neuvěřitelným hlasovým rozsahem a širokým spektrem částmi vlastního těla vytvářených perkusí.
Věřím, že pokud dramaturgie prvního českého orchestru čas od času nabídne podobný hudební zážitek, sál bude opět dlouho dopředu vyprodaný.


Strauss: DER ROSENKAVALIER     
16. června 2013, Semperoper, Dresden
Přestože i v Praze se občas objeví výborné operní představení, mívá svá omezení. Trpí často nízkým rozpočtem, takže kvalitativní rozdíl mezi premiérovým a pozdějším obsazením bývá zdrojem zklamání (protože kritiky a ohlasy se nejčastěji píší právě z repríz). Případný stagionový systém by tento problém řešil po stránce umělecké, ale protože angažuje hostující umělce, byl by dražší. A to jsme zase zpátky u nedostatku peněz v oboru, o kterém se na webových diskusích stále častěji (většinou od nepříliš odvážných anonymů) dozvídáme, že divadla jsou k ničemu, když tam stejně většina lidí nechodí…
Pokud chce pražský posluchač zažít umělce světového renomé na živo, má několik možností. Počkat si, až ho přiveze nějaký festival nebo agentura, i tak se mu ale dostane „jen“ koncertního vystoupení. Kdo chce svůj idol vidět v opeře, musí bohužel za hranice.
Elīnu Garanču jsem viděl v Praze dvakrát ve Smetance, oba koncerty byly velmi povedené, ale v srovnání s její Charlottou ve vídeňském Wertherovi vyzní galakoncert spíš jako zábava pro dav rozmanitého ražení, v němž někteří jednotlivci, nevěda, jak by se měli chovat, dokáží spoustě lidí zážitek pokazit.
Jakmile jsem zaregistroval, že Elīna bude v Semperoper na několika představeních Straussova Růžového kavalíra zpívat Oktaviána, bylo o výletu za operou rozhodnuto, vždyť v Drážďanech je člověk rychleji než v Brně a po opeře se obvykle stačí vrátit bez zničených tlumičů svého auta ještě do půlnoci zpět.
V Drážďanech mají krásného, extravagantní modernou nijak nepoznamenaného Kavalíra a operu jako takovou si lze užít i z první řady 4. balkónu. Je to sice až pod střechou, výhled na scénu už je lehce omezený a je třeba se stále předklánět, ale akusticky je Semperoper výborná i úplně nahoře. Divadlo bylo plné, není divu, ani v Drážďanech nevystupují hvězdy známé třeba z Metropolitní opery každý den. Přitom Elīna Garanča, v plném pěveckém i hereckém (pravda, úplný oheň se od rodilé Lotyšky, byť dlouhodobě žijící ve Španělsku, čekat nedá…) lesku, byla jen jedním článkem celého velmi kvalitního a vyrovnaného ústředního sólistického kvartetu. Anne Schwanewilms je zatím dost nedoceněná sopranistka, která svoji Maršálku zvládla excelentně, Peter Rose byl náležitě hřmotným a nechutným Ochsem a velmi příjemným překvapením byl záskok na poslední chvíli v roli Sophie. Daniella Fally oznámila svou indispozici jen asi den před představením, přesto se podařilo získat náhradu během několika hodin. Jméno Anna Prohaska jsem znal z několika ukázek jejího posledního barokního alba, které mě nijak zvlášť neohromily. Strauss je ale pro Annu evidentně úplně jiný kavalír a mladá rakouská sopranistka svoji šanci uchopila s ohromnou energií a odměnou jí byl zasloužený úspěch. Když vám k tomu ještě hraje v lecčems nedostižná Staaskapelle Dresden (byť dirigent Christian Thielemann je prostě „divnej pavouk“, jemuž při pohledu shora často hrozilo, že při pohybu vpřed nad partituru přes ní přepadne do smyčců), nehrozí u Strausse častý „wagnerovský syndrom“, tedy příležitostný tvrdý spánek...
I tak byla opera pro návštěvníky časově extrémně náročná. Strauss na scénu vedle ústřední čtveřice přivádí spoustu dalších vedlejších postav, na které (snad s výjimkou italského zpěváka…) skoro každý stejně zapomene. Škrtům by se leckdo asi nebránil, v tomto případě i proto, že vlivem nečekaně dlouhé, více než půlhodinové pauze před posledním jednáním (což byl aspoň dobrý důvod pustit se do skvělých preclíků v bufetu), se celková stopáž opery včetně pauz protáhla na celých pět hodin!
Ač se začínalo v sedm večer, děkovačka se tentokrát odehrála až o půlnoci a slavný motiv Růžového kavalíra, v němž ne každý dokáže identifikovat hudební nástroj, který v téhle melodii dominuje (je to celesta), mi v autě zněl v uších po další půldruhou hodinu na prázdné dálnici. Ráno jsem byl přesto vyspaný kavalírsky, do růžova…


Mysliveček: LA PASSIONE DI GESÙ CRISTO | Pražské jaro 2013     
29. května 2013, Rudolfinum, Praha
Rok 2013 je v klasické hudbě všeobecně označován za rok Verdiho a Wagnera, oba dva někdejší operní konkurenti, tábory jejichž příznivců spolu bojují dodnes, se totiž narodili v témže roce před dvěma stoletími. Díky Václavu Luksovi a jeho letošním premiérám je ale v Praze možné tento rok směle označit také za rok Josefa Myslivečka.
Collegium 1704 sice zůstává i nadále věrné svému kmenovému repertoáru, vrcholnému baroku v dílech Zelenkových a Bachových, svůj záběr ale postupně rozšiřuje také do období klasicismu, a to i díky tomu, že šéf souboru se několik let věnoval muzikologickému bádání po dílech polozapomenutého skladatele, který se, stejně jako mnoho dalších, proslavil dřív v cizině než doma a o jehož schopnostech se nejednou najde zmínka i v korespondenci otce a syna Mozartových.
Vedle mimořádně vydařené operní události v podobě Olimpiady pro Národní divadlo se tak o několik týdnů později dostalo i na festival Pražské jaro a Myslivečkovo pašijové oratorium Utrpení našeho Pána Ježíše Krista na text stejného libretisty, který je autorem Olimpiade, tedy Metastasia.
O kvalitách orchestru a sboru není nutné se dlouze rozepisovat, stále platí, že vydat se na jakýkoliv jejich projekt je sázka na jistotu. Pro nově nastudované velikonoční dílo se k souboru připojili také čtyři sólisté, přičemž se na jednom pódiu sešly dvě vynikající, napůl české sopranistky.
Martina Janková je ze Severní Moravy, ale kariéru i rodinu si založila ve Švýcarsku. Naštěstí se na domácí pódia stále občas vrací, s Luksovým Collegiem zpívala už před třemi lety Händelovo oratorium La resurezzione, v díle Myslivečkově tentokrát přijala „kalhotkovou“ roli Petra a, jak jinak, oslnila. Hudba, noty, zpěv, to vše jako by pro Martinu byly pouze prostředky k vyjádření hlubokého vnitřního prožitku, který chtěla sdílet se všemi v sále, čemuž se těžko odolává.
Simona Šaturová je Slovenka, trvale žije v Praze, ale v poslední době to má skoro nejblíže do bruselské opery, na její úspěšnou Violettu se v tisku pěly ódy a s nemenším očekáváním je spojena její příští role – Gilda. V pašijovém oratoriu se představila jako Magdalena, koloraturami opentlená ústřední ženská postava příběhu Ukřižování. Její lehký a znělý hlas je velmi příjemné poslouchat, i oko by rádo více hledalo vzájemný kontakt nebýt toho, že Simona svůj zrak po celou dobu koncertu málokdy od svého partu odtrhla. Společný duet obou sopranistek v závěru první části koncertu patřil k největším zážitkům večera.
Role Jana a Josefa byla svěřeny dvěma zahraničním pěvcům. Kanadská mezzosopranistka Sophie Harmsen, (ještě na začátku května ve Stavovském zpívala v Olimpiadě roli Argene) možná nebyla úplně šťastná z dost nízko položeného partu, na mimice její tváře bylo znát, že vytváření tónu v takových hloubkách jí není vždy úplně příjemné, nicméně na výsledné kvalitě se to nikterak nepodepsalo. Polský tenorista Krystian Adam byl dalším příjemným objevem na koncertech Collegia 1704 – znělý, barevně sytý hlas má velmi blízko k bachovským evangelistům a je pravděpodobné, že jeho spolupráce s předním českým barokním orchestrem nebyla poslední.
Trochu líto mi bylo zpěváků ve sboru, za celé snad dvouhodinové oratorium měli jen tři krátké vstupy, to se pěvci jejich kvalit koncertem trochu pronudí. Však někteří z nich stačili v průběhu večera několikrát na pódiu prolistovat celý koncertní program.. .-)
Josef Mysliveček zemřel zapomenutý a nemocný. Kdyby mohl do Rudolfina na provedení svého díla zavítat, je docela jisté, že by velmi pookřál.


Schola Gregoriana Pragensis: HOMO VIATOR | Pražské jaro 2013     
20. května 2013, Národní technické muzeum, Praha
Homo viator, neboli člověk putující – to byl podtitul pražskojarního vystoupení Ebenovy Scholy, souboru, který nestárne, naopak spíš zraje jako víno.
Dramaturgicky velmi zajímavý počin popustil uzdu fantazii a gregoriánský chorál společně s několika vícehlasými motety nechal zaznít v prostorách vpravdě nečekaných – v Národním technickém muzeu na Letné.
Na relativně malé pódium umístěné do hlavní haly mezi dvě parní lokomotivy a pod historické dvouplošníky se osmičlenný ansámbl pohodlně vešel i s židlemi (škoda, že dramaturgie nedotáhla nápad do konce a neumístila tam pro ně sedátka z jízdních kol nebo plastové sedačky z tramvají… ).
Pouť člověčí může být chápána různě – od procházky lesem přes cestu k poznání až ke spojení s Bohem, to vše mohl vnímavý posluchač postřehnout v samotných skladbách nebo v pečlivě vybraných textech zdánlivě nehomogenních autorů – od Pavla z Tarsu přes Nezvala a Exupéryho až po Ferlinghettiho.
Rodinná tradice Ebenů zůstala zachována, vedoucí ansámblu David ponechal v mluvených vstupech (recitovaných tu z lokomotivy, tu z balkónu od motorek) slovu prostor herci Markovi a ani jejich matka Šárka nechyběla mezi posluchači.
Neuvěřitelně a překvapivě dobrá akustika muzejního sálu nechala vyniknout výtečně se pojícím jednotlivým vokálům v barevném, homogenním zvuku. Spousta dobrých nápadů vedla k působivému výsledku, který v mnohém předčil očekávání většiny příchozích posluchačů putujících na setkání s čímsi, co nakonec doputovalo někam mnohem dál.


AJ KONE SA STRIEĽAJÚ     
19. května 2013, Stavovské divadlo, Praha
Byly doby, kdy běžný divadelní návštěvník, filmový nadšenec nebo televizní divák nepociťoval žádnou dělící čáru mezi českými a slovenskými herci, a nebylo to jen díky oněm tolik právem opěvovaným slovenským „televizním pondělkům“. Přestože jsou česko-slovenské vztahy dodnes obecně více než nadprůměrné, jakási hranice se mezi ně přece jen vkradla. Je to vidět i na tom, že u nás mladou slovenskou hereckou generaci skoro nikdo nezná, pokud tedy někdo z ní zrovna nehraje v českém televizním seriálu.
Proto je skvělé, že se alespoň udržuje tradice vzájemného přeshraničního hostování divadelních domů. Slovenské národní divadlo přivezlo na jaře do Prahy dvě úspěšné inscenace – antické drama Oresteia a světový trhák Horace McCoye Koně se také střílejí (zfilmovaný v šedesátých letech Sydney Pollackem) s Tatianou Pahofovou v hlavní roli.
Hru o lidských touhách, nadějích, zklamáních, podrazech i zradách na pozadí tanečního maratónu v Bratislavě režijně připravil Marin Huba a vedle Táni Pauhofové přivedl na jeviště Stavovského divadla téměř třicet dalších pozoruhodných hereckých individualit, které byly ochotné přistoupit na fyzicky mimořádně náročné představení. Pohybová i taneční průprava musel být skutečně neobvyklá, ale na výsledku je to znát. Děj má spád i rytmus, herci jsou stále v akci a prkna pod nimi po několik hodin zkrápí jejich pot.
Táňa Pauhofová dokazuje, že krásných hereček je hodně, ale ona patří k těm, které k tomu ještě dokážou být herecky přesvědčivé. Svoje komické vlohy dokonale zúročují Ľuboš Kostelný a Zuzana Fialová v rolích potrhlých moderátorů taneční akce. Tomáš Maštalír je skutečně odporný Rollo Peters, člověk využívající všechny okolnosti ve svůj prospěch, přičemž pikantní na této inscenaci je i to, že Tomáš a Tatiana byli ještě docela nedávno partnery v nehereckém soukromí, takže scéna, v níž si Rollo odvádí Glorii do šatny, aby ho „uplatila“ za možnost pokračování v soutěži, má svůj zvláštní náboj.
Sedm hereckých dvojic jde při tanci na krev a nedává publikum ani na chvíli vydechnout. Martin Huba přivezl do Prahy inscenaci, za kterou se Slovenské národní divadlo rozhodně nemusí stydět.


GIACOMO VARIATIONS | Pražské jaro 2013     
15. května 2013, Hudební divadlo Karlín, Praha
Když přijel před dvěma lety John Malkovich na Pražské jaro poprvé, byla to jedna z událostí festivalu. V roli rakouského masového vraha dokázal na pódiu Rudolfina rozehrát celou škálu poloh a nálad v představení, které opravdu nezklamalo. Proto bylo jeho druhé představení očekáváno s velkými nadějemi.
Protentokrát se přestěhovalo do karlínského hudebního divadla a známá hollywoodská hvězda se v titulu The Giacomo Variations převtělila do postavy stárnoucího Giacoma Casanovy, kterého na duchcovský zámek přijede navštívit jedna z jeho někdejších milenek Isabella, ztvárněná litevskou herečkou Ingeborgou Dapkūnaitė (herečka má za sebou jistou hollywoodskou kariéru, objevila se v menších rolích v filmech jako Mission Impossible nebo Sedm dní v Tibetu).
Na jevišti se ústředí dvojice poctivě dělí o prostor se dvěma operními pěvci, kteří vystupují v roli jakýchsi alter ego, přičemž děj doprovázejí celou řadou árií z Mozartových a Da Ponteho oper Così fan tutte, Figarova svatba a Don Giovanni.
Celé představení bylo dopředu doprovázeno masivní reklamou („Malkovich zazpívá Mozarta“ apod.), která často zdůrazňovala, že z Johna Malkoviche se snad stane i zpěvák. No, zpěvem bych to příliš nenazýval – John v několika ansámblových číslech jakž takž vyplňoval harmonii ve třetím hlasu a na úplný závěr si sám pro sebe mumlal Giovanniho mandolinovou canzonettu "Deh vieni alla finestra" zpod Zerlinina okna. Pokud bylo cílem jeho pěveckého angažmá přinést něco navíc, pak než cokoliv podobného to přineslo spíš soucit.
Sám Malkovich byl od prvního pražského představení k nepoznání. Před dvěma lety hýřil energií a nápady a udivoval neuvěřitelně věrným odposlechem rakouské angličtiny. Tentokrát se po scéně víc ploužil než chodil, vyslovoval pomalu a zřetelně, až opatrně, a jeho angličtina byla tentokrát pouze poněkud britská s tím, že jeho italština byla velmi americká. Nerodilí mluvčí se v Karlíně bohužel nemohli díky špatnému nasvícení příliš spoléhat na titulkovací zařízení, které bylo sotva zřetelné, takže kdo nerozuměl, děj mu unikal.
Johnova litevská herecká partnerka bohužel i přes své americké zkušenosti zůstala u žvatlavé Pidgin English a ani její herecký projev nevládl nějakou výrazně prokreslenou charakteristikou. Celé to zavánělo absencí dobré režie.
Pěvečtí partneři dvou hlavních protagonistů nebyli špatní – koneckonců německá sopranistka Sophie Klußmann třeba dělá cover Anně Nětrebko v roli Donny Anny v Baden-Badenu a rakouský baryton Florian Boesch má mozartovské role zažité z operních scén v mnoha divadlech celého německy mluvícího prostoru. Přišlo mi, že se oba snažili hlavní hvězdu příliš nezastínit a to se jim dost často nedařilo… Oba prokázali i velmi dobrou hereckou průpravu a Sophie i krásnou britskou výslovnost…
Filmová hvězda samozřejmě táhne a Pražské jaro bez problémů vyprodalo dvě představení po sobě. Slečny v řadě za mnou, které bych přiřadil k desítkám jim podobných návštěvníků, kteří možná až ten večer poprvé zaslechli něco jako operní árii, přišly opravdu pouze na Malkoviche. Pokud náhodu nebyl na scéně, byl to pro ně okamžitý důvod k hlasitému rozhovoru a kontrolu mobilních dat.
Představení bylo dlouhé a postupně i dost nudné. Shodou okolností jsem o pár dní později viděl na satelitu jeho televizní verzi, která byla minimálně o hodinu kratší, což jí hodně prospělo, včetně toho, že se v ní neobjevily poněkud samoúčelné (ob)scény s umělým Cherubínovým penisem nebo se znásilněním u psacího stolu…
Jediná opravdu vtipná scéna se odehrála na samém začátku, kdy Johna Malkoviche postihne záchvat a ansámblu se po několik desítek vteřin daří držet diváky v přesvědčení, že to není hrané a že možná představení skončí dřív než začalo.
Doprovázející vídeňský orchestr Wiener Akademie by rád možná byla etalonem pro provozování Mozartovy hudby. Nebyl, souhra vázla, zvuk nenadchl a muzikanti jakoby hráli za čárku.
Závěr? Zklamání a poučení. Takhle to občas dopadá, když se ani umělec ani divák nedrží svého kopyta.


ROLANDO VILLAZÓN     
8. května 2013, Smetanova síň Obecního dmu, Praha
Když se v severoitalském městě Busseto na podzim roku 1813 narodil malý Giuseppe, nikdo samozřejmě netušil, že o dvě stě let později bude celý hudební svět slavit jeho nedožité kulatiny tím, že svá programová schémata zahltí hudbou, kterou Verdi za svůj život stačil zkomponovat (a že jí nebylo málo).
Se jménem nejslavnějšího operního skladatele všech dob spojili své aktivity pro rok 2013 snad všichni hudebníci, kteří se romantické hudbě věnují. Těžko se tak mohl Verdimu mohl vyhnout i Rolando Villazón, zpěvák, který má za sebou slávu i přechodný pád, ale který stále patří k tomu nejlepšímu, co lze na operních i koncertních pódiích vidět a slyšet.
Když se slaví, často se vyzobávají profláklé třešničky na dortu, takže kdo letos nikdy nezaslechl třeba tenorovou árii La donna è mobile z Rigoletta, sopránovou Tacea la notte placida z Trubadúra, duet Brindisi z Traviaty, sbor židovských otroků Va, pensiero z Nabucca nebo alespoň Triumfální pochod se slavnými dlouhými trumpetami z druhého jednání Aidy, pravděpodobně má problémy se sluchem.
Rolando šel ve své verdiovské dramaturgii opačnou cestou a vrátil na světlo méně okázalé árie z ne tolik známých oper, které jen tak vcelku neuvidíte. Vždyť kdo se může pochlubit tím, že byl na Lombarďanech na první křižácké výpravě, na Loupežnících, Korzárovi, Luise Millerové nebo Obertovi? Okázalost v tenorových áriích se často snoubí s vysokými tóny v závěru, s oním tak často adorovaným vysokým cé (byť někdy je to bé nebo há), po němž povinně následuje frenetický potlesk. Na Rolandově volbě je znát, že je postupem času ke svým hlasivkám opatrnější, což se projevuje i umírněnější exponovaností jeho výběru, ale což zároveň trojnásobně vynahrazuje neutuchajícím projevem. Jeho charisma si vás získá od první chvíle, zpěvák svoji energii rozhazuje kolem sebe od první chvíle, kdy se objeví na scéně a nepoleví až do samotného konce.
Někomu se mohlo zdát, že čtyři vokální čísla v programu (plus dva přídavky) bylo málo. Mně to nepřišlo, ale je fakt že orchestrálních předeher a meziher bylo na pořadu nějak víc než obvykle, přičemž Český národní symfonický orchestr si odehrál své, ale žádné velké nadšení z hudebníků zrovna nekoukalo. Přitom je na světě bezpochyby tisíce muzikantů, kteří by šíleli štěstím, že pojedou koncertní šňůru s Villazónem.
Mexická hvězda nepohasínala, nepřetržitě komunikovala s diváky, na závěr do sebe na jeden zátah dostala půllitr prazdroje a po koncertě se půldruhé hodiny všem zájemcům ještě věnovala na autogramiádě. Každý, kdo si přišel pro podpis, jej dostal, každý, kdo se na něco zeptal, dostal odpověď, kdo chtěl fotku, mohl si ji udělat a nastávající maminka k tomu ještě nádavkem získala nezapomenutelný zážitek, když Rolando spontánně zazpíval jejímu budoucímu miminku. Jsou setkání, na která se těšíte, a ono to zrovna nevyjde. U Rolanda Villazóna se těšte, ono to vyjde vždy! V Praze bude zase v březnu 2014.
Než březen nastane, nabízím pár fotek ze zkoušky a tiskovky i z koncertu.


MAGDALENA KOŽENÁ     
6. května 2013, Španělský sál, Pražský hrad
„Ich bin ein Berliner“ je jeden z nejznámějších výroků někdejšího amerického prezidenta J. F. Kennedyho. O několik desetiletí později je taková věta příznačná, byť v jiných souvislostech, i pro tisíce či spíše desetitisíce dalších cizinců, kteří s německou metropolí vyjadřují svou spřízněnost anebo se v ní rovnou usadí. Město je neobvykle otevřené vůči příchozím, pozitivní energie je cítit na každém kroku. Magdalena Kožená i její dva synové se stali Berlíňany ani ne tak z vlastní vůle, ale především proto, že jedna z našich nejznámějších pěvkyň je manželkou dlouholetého šéfa Berlínských filharmoniků. Rodina poněkud utlumila její operní kariéru i koncertní činnost, proto se na každou její návštěvu v původní domovině vždy těší stovky fanoušků.
Letos na jaře to klaplo hned dvakrát, krátce po sobě a v reprezentativních prostorách Španělského sálu. Na Prvního máje se na Pražský hrad nastěhovala hned celá věhlasná filharmonie a o repertoár se podělili oba manželé, Simon za dirigentským pultem a Magdalena při Dvořákových Biblických písních.
O pár dní později se mezzosopranistka vrátila na stejné místo s komorním písňovým repertoárem (z velké části novým), tradičním doprovodným hudebníkem byl klavírista Malcolm Martineau, část programu byl navíc ozvláštněn přítomností violoncella a flétny v rukou Tomáše Jamníka a Kaspara Zehndera (někdejší šéfdirigent Pražské komorní filharmonie přiletěl do Prahy skutečně jen kvůli několikaminutovému vystoupení s Magdalenou!).
Sólistka dostala šanci opět ukázat své silné stránky, ostatně písňové recitály byly asi vždy stěžejním bodem její pódiové prezentace. V první půli zazněly tři Ravelovy cykly, jež daly vyniknout na jedné straně výborné volbě a na té druhé akustickým nedostatkům sálu. Haydnova kantáta Ariadna na Naxu trochu trpěla omezením v podobě chybějící orchestrace (moderní klavír zněl v této skladbě trochu zvláštně), Bartókovy vesnické scény byly rozverné a jejich texty byly docela vtipným kontrastem ke smokingům a šperkům v předních řadách.
Publikum ve Španěláku bylo tradičně více snobské a nic na tom nezměnila ani ne úplně povedená gratulační masovka, při níž ředitel České filharmonie (a Brňák..:-) Vladimír Mareček od klavíru dirigoval diváky, aby při příchodu na děkovačku překvapené protagonistce večera zazpívali obligátní Happy Birthday (ve skutečnosti Magdalena slavila čtyřicetiny až o pár týdnů později).
Po hezky vydařeném koncertu si člověk mohl zas jen povzdechnout, že je škoda, že sešlo se slibnějších projektů, třeba z inscenace Ariodanta v Národním…


Mysliveček: L’OLIMPIADE     
2. a 5. května 2013, Stavovské divadlo, Praha
Recenze je trochu delší, proto jsem ji umístil sem.


Molière: PÁN Z PRASEČKOVA     
21. dubna 2013, Stavovské divadlo, Praha
Molière je celosvětová divadelní klasika, i když si asi většina lidí nejspíš vybaví hlavně jeho Lakomce Harpagona (mimochodem víte třeba, že harpago znamená latinsky loupit?:-), případně některou z jeho dalších známějších titulů, jako je Tartuffe nebo Scapinova šibalství. Klasik těch her ovšem napsal několik desítek a Národní divadlo (či spíše režisérka Hana Burešová) pro Václava Postráneckého sáhla pro méně známou frašku – Pána z Prasečkova, satiru na univerzální a nikdy nestárnoucí téma lidské blbosti, kterou Moliére spojil s Lullyho hudbou.
A protože na barokní interpretaci je v Praze jeden vyhlášený soubor, hudební nastudování bylo svěřeno Václavu Luksovi a z jeho okruhu se rekrutuje také hudební doprovod a dvojice zpěváků. Mimochodem, se dvěma profesionálními pěvci si tu a tam zapívají i obsazení herci, z nichž je třeba zmínit mimořádně výrazný pěvecký talent Radúze Máchy v roli Erasta.
Václav Postránecký hraje svého blbečka s radostí a k obveselení veškerého obecenstva s takovou vervou, že se občas seznámí s podlahou častěji, než mu předepisuje režijní pojetí. Má na scéně zdatného komického sekundanta Ondřeje Pavelku a také věčně pitvořivého Filipa Rajmonta, u něhož mě napadá, jestli už si jej režiséři nezařadili příliš jednotvárně do jednoho typu přehnaně groteskních rolí (viz třeba také jeho postavy ve Věci Makropulos nebo ve Figarově svatbě).
U frašky se má člověk bavit, což se daří. Paradoxem frašek bývá i to, že se lidé často, aniž to vědí, smějí sami sobě. Možná bych se měl nad sebou taky zamyslet… .-)


ILDEBRANDO D’ARCANGELO     
2. dubna 2013, Rudolfinum, Praha
Kdekdo viděl aspoň kousek jedné z nejznámějších inscenací Mozartovy Figarovy svatby za posledních deset let – té ze Salzburgu v Mozartově roce 2006, které na scéně dominuje mohutné schodiště a již ozvláštňuje všudypřítomný andílek, který tu a tam zasahuje do děje. Zuzanku tam zpívala Anna Nětrebko, Hraběnku Dorothea Röschmann, Hraběte Bo Skovhus, Cherubína Christine Schäfer a Figara – italský basbaryton Ildebrando D’Arcangelo. Tuhle vděčnou roli si zazpíval s ohromnou chutí a pokud ho do té doby širší operní veřejnost neznala, salcburská Figarka jeho kariéru posunula ještě o dost výš.
Sám jsem měl možnost slyšet jej ve Vídni v poněkud nešťastně obsazené Carmen (více zde), kde jeho Escamillo tak trochu trpěl nepříliš podařeným výkonem ústřední dvojice.
Od té doby uběhlo v Dunaji spousta vody a Ildebrando ten čas rozhodně nepromarnil. V mozartovských rolích se etabloval jako jeden z předních interpretů a svůj repertoár dále rozšiřoval.
Jako takřka neznámý pěvec dokonce v sezóně 2002/2003 zpíval v pražském Stavovském divadle Dona Giovanniho, v představení, které bylo replikou legendární inscenace z roku 1969 scénografa Josefa Svobody a režiséra Václava Kašlíka. Do Prahy se na pódium tedy letos vrátil po jedenácti letech, a to ještě se musel původně plánovaný termín jeho koncertu z loňského podzimu přesunout o půl roku vzhledem k jeho tehdejšímu náhlému onemocnění.
Tentokrát už italský pěvec přijel v plné síle a těšil se dobrému zdraví, koneckonců byl na Prahu po takové době tak zvědav, že dorazil celý týden před začátkem koncertu a strávil v našem hlavním městě celé Velikonoce.
Na koncertě samotném byly znát dvě roviny jeho repertoáru, zažitý a skvěle zpaměti odzpívaný mozartovský repertoár a poměrně rozsáhlá příprava na role budoucí, které ještě zpíval z not. Nedivil jsem se, zejména dámské části publika, že Ildebrando odcházel z pódia s bouřlivým potleskem v zádech. Teď ještě, jestli se někdy podaří jej vrátit do Stavovského...
Pro dokreslení mám opět několik fotek ze zkoušky a z koncertu.


OLGA PEREŤAŤKO     
3. března 2013, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Kdo se aspoň trochu zajímá o operu, tak ví, že pojem „hvězdná ruská sopranistka“ je už pěkných pár let vyhrazen především pro Annu Nětrebko. Což ovšem neznamená, že s Annou zmizely z Putinových držav všechny talenty. Jen se o nich ještě tolik neví, i když některé z nich už udělaly v Andulině stínu poměrně slušnou kariéru (Poplavskaja, Pereťaťko, Sjurina, Ležněva…).
Olga Pereťaťko pochází z Petrohradu, tam ji sice naučili zpívat, ale odrazový můstek pro její mezinárodní kariéru byla až hudební škola v Berlíně a trvalé bydliště v Itálii, včetně italského manžela. Proto je také schopná během tiskové konference plynně komunikovat minimálně čtyřmi jazyky a vedle přirozeného šarmu dokáže uplatnit také velmi zvláštní druh suchého humoru a ironie.
Při koncertu Olga zaujala vizuálně i vokálně, vždyť ve Smetance se představila jedna z nejlepších koloraturních sopranistek dneška, která svou kariéru buduje zejména na italském belcantovém repertoáru a působí, jako by Rossini, Donizetti a Bellini psali árie přímo pro ni.
Jedním z vrcholů večera byla Offenbachova Olympia z Hoffmannových povídek, v libretu opery mechanická loutka, do níž se básník zamiluje díky tomu, že má na nose brýle, které mu matou zrak. Olga tuhle árii zpívala na Silvestra 2013 při galakoncertu v Baden-Badenu a video z tohoto vystoupení se záhy objevilo na YouTube. Neuvěřitelně vtipným nápadem pořádající pražské agentury bylo nechat vyrobit pro Olgu dárek – marionetu podle tohoto videa. A protože Olga s sebou v Praze měla shodou okolností ty stejné červené šaty jako na Silvestra, měl na pódiu ten večer v Obecním domě za bouřlivého ohlasu světovou premiéru duet Olympia&Olympia v podání Olgy Pereťaťko a jejího malého dřevěného alter aga…
Celý se bylo na co dívat i co poslouchat, Olga v Praze určitě nebyla naposledy. Pokud vám její březnové vystoupení uteklo, to další už byste propásnout neměli.
Zatím se podívejte na pár fotografií z tiskovky a z koncertu.


Verdi: RIGOLETTO | MetinHD     
16. února 2013, Multikino Cinestar Anděl, Praha
Máme rok 2013 a to znamená, že možná i příznivci televizních seriálů, pouličních půlmaratónů, lokálních politických kmotrů nebo točené jedenáctky občas někde na plakátu zavadí o jméno Verdi.
To byl, milé děti, kdysi takový vousatý pán, který pořád seděl u klavíru a k různým povídačkám sepisoval písničky, aby se to lépe vyprávělo. No a že takových povídaček převedl do několikahodinových zpívánek skoro třicet, dovědělo se o něm ve světě hodně lidí (fakt, skoro tolik jako o Spidermanovi!) a ti mu teď budou shánět hóódně velký dort, kam by se vešly dvě stovky svíček. Těch tenkých, dortových, ne těch tlustých v plastovém kelímku!...
A teď si, kluci milí, představte, že v tom Novym Jorku, co hrával Jarda přede lety v Madison Square Garden za Rangers, postavili i spoustu jinejch baráků a jeden z nich se jmenuje Metropolitní opera. Ne, to nemá nic společného ani s podzemkou, ani s au-pairkama, je to takovej velkej dům, kde ty Verdiho (a nejen jeho) melodie hraje tak velkej orchestr, že by se nevešel ani na obě střídačky, a k tomu zpívá vždycky pár šik vyfintěnejch matrón a slečinek, ale občas i tak ramenatejch borců, že by mezi ně zapad i sám Mark Messier.

A to jste, dámy, neviděly, tenhle kus byl o takovým italským Quasimodovi, co si říkal po italsku Rigoletto a přitom to byl Srb a vypadal jak soused odnaproti. Měl krásnou dceru, což byla ve skutečnosti fakt dobrá Němka, ale, holky, v dost děsnejch modrejch šatečkách. A po ní tam hrozně šílel jeden Polák s hůlkou a v cilindru, zpíval sice jak Pavka Rotti, ale doma bych ho asi mít nemohla…
No, dopadlo to jako ve špatný telenovele, hezká holka na prkně, šílenej otec s hlavou v dlaních a zazobanej vejtaha v poho. Ale lidi plácali jak o život! :-)
Mimochodem, pokud to ještě nevíte, tak ten Polák se jmenuje Piotr Beczała a ta Němka je Diana Damrau a teď bacha: Oba v příštím roce budou zpívat v Praze, jo! Tak fofrem pro lupeny, páč tohle bude lepčí než Blanka Matragi versus Kličko…
Liebe Diana, ich freue mich so…!


JOSEPH CALLEJA     
24. ledna 2013, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Maltský tenor Joseph Calleja to v Praze dobře zná nejen proto, že už tady párkrát zpíval. Kdysi tu míval i jiné zájmy.. .-)
Pokud bych měl jmenovat svoje mezinárodní favority v oboru operní tenor, asi bych našel mnohá jiná jména, nicméně nezpochybňuji fakt, že kdyby bylo v Česku pár tenorů Callejova formátu, spoustě divadel by se velmi ulevilo.
Josephovo turné v aktuální sezóně bylo především promoakcí k jeho poslední CD nahrávce, v níž se snaží svými schopnostmi nahlédnout na repertoár, kterým se proslavil kdysi veleslavný pěvec Mario Lanza. Trochu zavádějící byl originální podtitul „From Nessun dorma to Be My Love“. Je divné, že se ani jedna z těchto písní neobjevila v tištěném programu koncertu, ale z obou se staly až příležitostné přídavky. Program byl sestaven jako menu pro každého. I ten poslední ignorant, kterého na takový koncert dovleče jeho hudbymilovná manželka, nakonec pozná některou z těch notoricky známých melodií a na chvilku možná přece jen zapomene, že právě začal druhý poločas ligového fotbalového utkání…
Na Callejovi je vidět, že na sobě pracuje, že má kolem sebe kvalitní štáb a za sebou silnou firmu. Ale není to typ, který by publikum na koncertu strhnul svojí osobností nebo výjimečností svého projevu. Přesto ve světě docela slušně prorazil. I to může být motivující poznatek třeba pro některé naše konzervatoristy…
Pár fotek z koncertu je zde.


Verdi: RIGOLETTO | Festival Opera 2013     
20. ledna 2013, Národní divadlo, Praha
Pražské Národní kdysi založilo tradici v podobě operního festivalu, při kterém se na prknech Kapličky se svými inscenacemi představují mimopražské soubory, které tak mají možnost Pražákům občas ukázat, že hlavní město není nutně pupkem světa.
Rigoletto z repertoáru českobudějovického Jihočeského divadla byla zajímavá volba z několika důvodů. Když už má ten Verdi letos tak kulaté narozeniny, mohli bychom se mu věnovat trochu více (Verdi ale určitě nezklame ani v letech příštích). Budějovickou inscenaci také předcházela dost dobrá pověst. Přiznám se ovšem, že hlavním magnetem pro mé zvědavé rozhodnutí byla Jana Kačírková v roli Gildy.
Začátek prvního dějství mi bohužel poněkud unikl, protože jsem trochu bojoval s jednou rusky mluvící teenagerkou v první řadě, která se zvednutou oponou vytáhla svůj iPhone, rozsvítila displej na celé divadlo a jala se pořizovat fotky z výletu. Když ani vedle ní sedící (zřejmě) matka neměla pocit, že to někomu může vadit, musel jsem se ozvat. Často mě v podobných situacích překvapí, co všechno by si lidi jinak nechali líbit. Slečna s nepřátelským zamručením nakonec mobil schovala, což byl pro mě vlastně jakýsi můj „děň pabjédy“…
Nápaditá a vlastně tak trochu minimalistická a potemněla scéna Rigoletta stojí rozhodně za zmínku. Alexandr Beň má svého šaška pěkně zažitého a hvězda večera Jana Kačírková opět nezklamala, ona byla tím rozhodujícím faktorem, který na závěr vyvolal dlouhotrvající a zasloužený potlesk, což ale zároveň znamená, že zbývající část převyšovala minimálně o třídu.
Jen ten Vévoda… Řeknu-li, že se jmenoval Kim, už nemusím dodávat národnost. Pravda, o dobré tenory je u nás nouze nejen na oblastech, ale pokud je kvalifikací pro nějakou roli pouze to, že zpěvák má jakž takž dostatečný hlasový rozsah, je to krutě málo. Tenorista, který odehraje skoro celé představení poněkud toporně s koženým soustředěným obličejem a úsměv mu naskočí pouze na několik vteřin, a to ještě evidentně v momentu, kde to po něm režie chtěla a on si na to vzpomněl, nemá v mém chápání s chlípným Ducou zas tak moc společného. Tím spíš, když, ač tóny měly většinou dostatečnou výšku, barva nebo projev se v tom hledaly těžko. Takovému vévodovi nepomůže ani zasněná Gilda, byť sebekrásněji a s láskou pronáší na začátku své árie jeho domnělé jméno Gualtier Maldé…
Ale jinak je to nadprůměrné představení s jednou hvězdou, převážně slušným castem a dobrým sborem, ani orchestr nebyl k zahození. Ten potlesk na závěr určitě nebyl zdaleka jen ze zdvořilosti!


MARIUSZ KWIECIEŃ & SIMONA ŠATUROVÁ     
14. ledna 2013, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Pražským koncertům operních hvězd občas předcházejí tiskové konference, na nichž se člověk dozví leccos i mimohudebně zajímavého. Třeba to, že Kwiecień polsky znamená duben a druhý pád není Kwiecieńe, ale Kwietna… A dočkáte se i docela komické situace, když se jedna z tazatelek rozohní nad skutečností, že si Slované asi nerozumějí, když musí Polák v české metropoli mluvit anglicky. Upřímně řečeno, kdyby začal rusky, asi bych šel raději na panáka „virózy". :-)
Mariusz a Simona spolu už na tiskovce dohromady ladili a na jejich společném koncertě se ten soulad proměnil v dokonalé partnerství, pěvecké i herecké. A to ještě vyhlášený polský baryton zpíval v indispozici, která mu o pár dní později už překazila opakování pražského koncertu v Bratislavě.
Scénáře podobných recitálů bývají strukturou podobné, předehra, árie, duet, předehra atd. Ale tento měl navíc úžasnou chemii, dva skvělí (a také skvěle vypadající) pěvci se nespokojili s výborně zazpívanými party a zejména ve dvou belcantových duetech (z Rossiniho Dona Pasqualeho a Donizettiho Lucie di Lammermoor) bylo na jevišti k vidění tolik emocí, že to málokoho nechalo v klidu.
Mariusz přes nachlazení (které se nakonec projevilo jen tím, že zůstalo u jediného přídavku) dostál své pověsti mírou vrchovatou a ani Simona rozhodně nezůstala v jeho stínu. Koneckonců, v Bruselu už o ní vědí své, její Traviata tam dopadla skvěle a napřesrok tam na ni čeká třeba Gilda….
Něco z výborné atmosféry tiskové konference i koncertu je k vidění i v tomto a v tomto fotoalbu..