Uloven za úplňku Bohyní Měsíce
DIANA DAMRAU, 22. 7. 2013, Nationaltheater, München

Olympiáda pro Prahu
L’OLIMPIADE, 2. a 5. 5. 2013, Stavovské divadlo, Praha

Co si vybrat z nabídky? Hoffmannovy povídky!
HOFFMANNOVY POVÍDKY, 6. 3. 2010, Národní divadlo, Praha

Kde by se asi Debussy zasnil
PELLÉAS ET MÉLISANDE (s Magdalenou Koženou), 18. 6. 2007, Théâtre des Champs-Élysées, Paříž

Idamante vítězí nad nestvůrou i nad Salzburgem
IDOMENEO (s Magdalenou Koženou), 27. 8. 2006, Salzburger Festspiele

Premiéra v nové roli (mateřské)
RECITÁL (Magdalena Kožená + Malcolm Martineau), 3. 6. 2005, Berliner Philharmonie

Árie pro labužníky
KONCERT (Vesselina Kasarova; orchestr opery Národního divadla, dirigent David Syrus),6. 5. 2005, Stavovské divadlo, Praha

Barokní perly uprostřed vinic
KONCERT (Magdalena Kožená + Les Violons du Roy), 23. 7. 2004, Rheingau Musik Festival

Uloven za úplňku Bohyní Měsíce | psáno pro OperaPLUS
DIANA DAMRAU & XAVIER DE MAISTRE
pondělí 22. 7. 2013

Nationaltheater, München

Často si říkám, že bych měl zevrubně osvěžit své znalosti antické mytologie, protože bez nich jsem ve světě opery (a také v dalších oborech umění) ochuzen o spoustu souvislostí. To, že Diana je římskou bohyní lovu a Měsíce, si ovšem pamatuji.
22. července 2013 v osm večer začal v Mnichově Dianin recitál a ve 20:15 nastal úplněk. Lepší konstelaci by si ani bohyně Měsíce nevymyslela, zafungovalo to výborně!
Článek jsem psal pro portál OperaPLUS.

Olympiáda pro Prahu
L’OLIMPIADE
čtvrtek 2. 5. 2013 - 1. premiéra
neděle 5. 5. 2013 - 2. premiéra

Stavovské divadlo, Praha

Nebudeme si nic nalhávat, mnohem víc lidí v téhle zemi bude spíš než Myslivečka znát myslivce na etiketě lahve, někteří i pod sloganem „alkohol s lidskou tváří“.
Pokud už někdo o českém skladateli z 18. století nějaké povědomí má, pak je nejčastěji spojeno s přezdívkou „Il divino boemo“ neboli Božský Čech, která mu ale byla přisouzena až mnohem později (konkrétně Jakubem Arbesem v jednom z jeho romanet z roku 1886), ve skutečnosti ho prý v Itálii, kde působil, nazývali prostě Il boemo – a můžete si vybrat, jestli tím mysleli Čech, cikán nebo bohém (mimochodem, když si zadáte termín „il boemo“ do Googlu, vyběhne vám všude v Itálii působící fotbalový trenér Zdeněk Zeman, dlouholetý kouč obou římských rivalů, AS Roma i Lazia, který v roce 2000 dokonce čtyři měsíce trénoval, světa div se, prvoligové mužstvo SSC Neapol, tedy město, kde se Josef Mysliveček ve své době proslavil asi nejvíce…-).
Pobělohorské období nám kdysi Alois Jirásek pojmenoval jako dobu temna, čemuž se dodnes vzpírá dochované bohaté barokní dědictví po našich předcích, nicméně je pravdou, že na hudebním poli se čeští barokní a klasicistní velikáni prosazovali skutečně spíše v exilu, ať už byl vynucený nebo dobrovolný. Zelenka, Stamic, Benda, Mysliveček, Rejcha a desítky dalších svou rodnou zemi opustili a proslavili se v zahraničí, v Drážďanech, Mannheimu, Berlíně, Neapoli, Paříži i jinde.
Josef Mysliveček byl ve své době prokazatelně úspěšný autor, ve svém nejplodnějším období složil v Itálii kolem třiceti oper během patnácti let, z nichž jako premiérová scéna bylo nejčastěji zastoupeno Teatro San Carlo v Neapoli. V Mozartově korespondenci jsou doloženy Myslivečkovy kontakty s Amadeem i jeho otcem Leopoldem, tvorba českého skladatele měla dozajista na rané skladby Mozartovy určitý vliv.
L’olimpiade je zhudebněním textu ve své době nejpopulárnějšího libretisty Pietra Trapassiho, který si říkal Metastasio (neboli „cestovatel“ či „vystěhovalec“, možná by se dal použít i expresivnější výraz „neposeda“) možná právě proto, že ač byl rodákem z Říma, působil a tvořil převážně ve Vídni – originální libreto se jmenuje jen Olimpiade, určitý člen před názvem se objevuje až v jeho zhudebnění). V Myslivečkově tvorbě patří tato opera k jeho nejznámějším a také nejúspěšnějším. Ale protože doma bývá málokdo prorokem, na svou premiéru v Českých zemích si musela počkat více než dvě stě let (první novodobé uvedení se uskutečnilo v roce 2005 v Ostravě).
Pro aktuální uvedení Myslivečkova díla v Praze je zcela zásadní osoba Václava Lukse, zakladatele a šéfa souboru Collegium 1704, který se v posledních několika letech Myslivečkovou tvorbou velmi intenzivně zabýval a díky svému mimořádnému postavení, energii a zahraničním kontaktům (a také jistě díky úspěšným představením Monteverdiho Orfea a Händelova Rinalda i, bohužel nedokončené, přípravě Ariodanta) dokázal Olimpiade, s nezbytnou finanční podporou ze strany tří zahraničních operních domů, prosadit do dramaturgického plánu opery Národního divadla. Každá finanční injekce má ovšem svoje limity, neblahým důsledkem těchto mezí v případě Myslivečkovy opery je počet představení. Národní divadlo stanovilo pouze tři provedení, což je proklatě málo, když si navíc uvědomíme, že první dvě uvedení jsou premiéry, na které se zas tolik obyčejných diváků nedostane. Přesto existuje možnost, že se Olympiáda do Stavovského po čase vrátí. Premiérové obsazení, v němž je pouze jedna role obsazena ze stálého ansámblu, se sice už pohromadě těžko někdy sejde, nicméně dílo bylo nazkoušeno i s druhým castem, což dává do budoucnosti jisté naděje.
Collegium 1704 a jeho dirigent jsou tahouny a garanty mimořádně kvalitní hudební stránky celého představení, počínaje citlivým doprovodem většiny recitativů na kladívkový klavír přes přitažlivá orchestrální accompagnata včetně dramatických korun a zdvihů až po dynamicky pestrý a s chutí i pokorou podaný zvuk sehraného a sebevědomého ansámblu (v němž si jedna z houslistek dokázala při premiéře poměrně rychle poradit i s dost brzy prasklou strunou).
Jestliže hudebně je Olimpiade postavena na skvělém podání v poučených rukou, vizuální stránka inscenace těží z fantazie osobnosti Ursel Herrmann a jejího týmu. Efektní scéna pohrávající si se světlem i ohněm a využívající zúženou perspektivu vstupního prostoru (což ale přece jen trochu limitovalo počet diváků, kteří tento efekt mohli v plné míře ocenit) má poněkud navrch nad umírněnější kostýmní výpravou.
Vlastně mi na jinak skvěle pojatém režijním vedení vadily jen dvě věci. Tou první byla lodička po straně nad orchestřištěm, která má na začátku i na konci děje svoji logickou úlohu. Jenže zřejmě aby tam nestála jen tak, v průběhu opery se v ní vystřídají téměř všechny postavy a každý další vstup do jejích útrob už ničím novým nepřekvapí. Mnohý z diváků se už potom možná víc soustředí na kymácení kocábky způsobené nepříliš pevným uchycením rekvizity k podlaze, jedinci zběhlí ve sportovních sázkách by po chvíli možná už začali tipovat, kdo první neudrží pružnost v kolenou a skácí se mezi muzikanty.
Druhou rušivou věc jsem si pojmenoval „Columbo efekt“. Pamatujete si na staré americké televizní kriminálky s Peterem Falkem hlavní roli? Ten při vyšetřování vždycky působil trochu jako trubka s pomalejším myšlenkovým proudem, kterému to moc nedocvakává. Odcházel z domů podezřelých často s nechápavě zasmušilým výrazem, když, vždycky když už byl na prahu nebo sahal po klice, mu něco blesklo hlavou a on se ode dveří vrátil zpět, aby nějakou geniální otázkou nebo myšlenkou posunul děj k neočekávanému pokračování. Tak takovéhoto navracení se od hrany zúženého prostoru, kterým se odchází ze scény, si v Olympiádě užijete opravdu do sytosti…
Pěvecké obsazení obou premiér se příliš nelišilo, z domácích sólistů se při druhém představení dostalo zatím jen na dva. Premiérový cast byl opravdu mezinárodní. Johannes Chum (Clistene) se z ústředního kvarteta vymykal především tím, že byl hlasovým pojetím trochu z jiné planety a se záludnostmi klasicistních partů se zejména ve zdobených částech jeho méně ohebný vokál pohyboval na ostří nože.
Dvě kalhotkové role (psané původně pro kastráty) zvládly s dostatečnou hlasovou kvalitou Raffalella Milanesi (Megacle) a Tehila Nini Goldstein (Licida), byť byly občas typově dost zaměnitelné a zejména u první jmenované by člověk očekával víc zvuku a méně jisté pohybové ztuhlosti – kdoví jestli to je pojetí zpěvaččino či režisérčino, ale oproti jejich představě není pravda, že žena se nejvíce přetvoří do role muže tím, že se bude co nejčastěji v širokém zapřeném rozkročení pohupovat v kolenou…
Výborná byla Sophie Harmsen v roli Argene a podle očekávání dopadla na jedničku i celou plejádou citů spoutaná Aristea Simony Šaturové (na druhé premiéře se se stejnou rolí velmi zdařile vyrovnala i Kateřina Kněžíková). Opravdu příjemným překvapením byl výkon Heleny Kaupové v menší roli Alcandra. Od zpěvačky, která před pár lety na Národním zpívala Mařenku, Rusalku, Taťánu, Jenůfu, Mimi a další hlavní role romantického a belcantového repertoáru, by člověk zrovna nečekal, že zapadne naprosto dokonale do hudebně přece jen odlišného prostředí raně klasicistní opera seria a přidá k tomu velmi vtipný a promyšlený herecký projev.
Opravdu geniální byla myšlenka „vybavit“ čtyři hlavní protagonisty díla jejich „Strážci osudu“, jakýmisi stíny, anděly strážnými či alter egy. Partitura předepisuje několik sborových čísel, ale se sborem se v podání Ursel Hermann nepotkáte, jeho roli výtečně zastane pouhé kvarteto složené ze čtyř osvědčených vokalistů z Luksova Collegia Vocale 1704 (Alena Hellerová, Jan Mikušek, Václav Čížek, Tomáš Král), což jsou zpěváci, kteří se v jiných produkcích neztratí ani v sólových rolích. Jejich přítomnost v ději Olympiády je takřka nepřetržitá, přičemž vedle několika výborně podaných sborových čísel jsou využiti zejména jako mimořádně nadaní mimičtí herci, kteří při jednotlivých áriích pohybem i gestem doprovázejí vždy tu „svoji“ postavu. Určitě je to pro ně fyzicky hodně náročné divadlo, výsledek dlouhých hodin zkoušení je ale mimořádně povedený.
Titulů, které vás natolik pohltí od začátku do konce, není nikdy dost. V pražských operních poměrech to zdaleka není pravidlem. Tím spíš by se měla představení podobná Myslivečkově Olimpiadě doslova hýčkat. A to opravdu ne tím, že se odehrají dvě premiéry, jedna repríza a šlus! Premiérové publikum je tradičně divné, je v něm spousta pozvaných hostů, kteří si rozhodně vstupenku nekupují a tím pádem si svého místa zas tolik neváží. Z bočního místa na 1. galerii jsem napočítal před začátkem premiéry v přízemí třicet prázdných míst! Druhá premiéra už na tom byla v tomto ohledu podstatně lépe, sám jsem seděl v zaplněném hledišti v přízemí, což na druhou stranu zase občas přináší nepříjemnosti jiného druhu, tentokrát několikahodinový zvuk ze řady za mnou, připomínající oddechování chrta po vyhraných dostizích…
Před pár lety hrozilo, že se do Prahy dostane megalomanská letní olympiáda, dokonce už měla svoje logo. S tou pro Prahu ideální Olympiádou přišlo až nyní Národní divadlo. Teď ještě naplánovat co nejvíc repríz…

Co si vybrat z nabídky? Hoffmannovy povídky!
HOFFMANNOVY POVÍDKY
čtvrtek 4. 3.2010 - generálka
sobota 6. 3. 2010 - 1. premiéra

Národní divadlo, Praha

Ondřeje Havelku zná v téhle zemi kdekdo především jako herce (snad pokaždé si v souvislosti s ním vzpomenu na Věrčákova Saturnina a Havelkovu dokonalou souhru s Oldřichem Víznerem v titulní roli) nebo jako protagonistu specifické české verze revivalu dřevních dob předválečného jazzu (OPSO, Melody Makers).
To, že Havelka po absolvování studia herectví vystudoval v Brně také operní režii, vědí už jen většinou návštěvníci několika operních domů, kde se jeho inscenace dostaly na pódium. Poprvé to bylo ve Stavovském, kam před lety dorazila sportovní parodie Nagano s některými nezapomenutelnými scénickými nápady, v níž u mně mimořádně exceloval například nezpívající představitel v roli hokejového puku...
Později přišly vážněji míněné nabídky ze Státní opery (Pucciniho Bohéma), ale zejména z brněnského Národního. Právě v Janáčkově divadle jsou všechny Havelkovy inscenace (Prodaná nevěsta, originální kombinace Komedianti/Gianni Schicchi a nově také Netopýr) velmi populární a stále se drží na repertoáru.
Až v letošním roce se dočkala také prkna pražského Národního divadla a volbou pro Zlatou kapličku se stala opera, která se v Praze nehrála opravdu dlouho - Hoffmannovy povídky Jacquese Offenbacha.

A hned v úvodu je třeba říci, že šlo o volbu šťastnou. Přitom období příprav a zkoušek rozhodně nelze označit za jednoduché a bezproblémové. Režisér se vedle své tvůrčí práce musel věnovat také obrušování hran vztahů některých jedinců s možná až příliš vyhraněným názorem, což jistě umělecké pohodě dvakrát nepřispívá. Možná největším úspěchem a výsledkem trpělivé práce je to, že se rozvířené vody nakonec uklidnily natolik, že návštěvník představení žádný problém tohoto druhu vůbec nezaznamená, pokud tedy nezapojí svoji fantazii hned v úvodním obraze, v němž za zákulisí scénicky přitažlivé kombinace skladu rekvizit a Hoffmannovy oblíbené knajpy uvidí zezadu jeviště operní scény, na němž se právě v zahajovacím dějství Mozartova Dona Giovanniho Hoffmannova femme fatale Stella v roli Donn’Anny s Giovannim navzájem častují výrazy Scellerato (ty ničemo!) a Sconsigliata (ty lehkomyslná!)... :-)
Z hlediště se po trochu samoúčelné rampě nad levou stranou orchestřiště (pokud mě nemate paměť, tak v celém dalším ději už rampa žádné další využití nemá) dostává nakrátko na scénu Hoffmann a až v tomto momentu začíná Offenbach.

Už od prvních tónů se posluchači dostane velmi dobrého zvuku, na který v Národním není zrovna pravidelně zvyklý. Možná muzikanti potřebují (aniž to dosud tušili) opravdu ono místy až přehnané a rozevláté dirigentovo gesto k tomu, aby se s partiturou popasovali se ctí.
Od samotného začátku děje je také jasné jedno (a platí to pro první obsazení, to druhé jsem neslyšel): na scéně se nešetří osobnostmi.
První postavu s dostatečným vnitřním charismatem ztvárňuje Atala Schöck (sytý tmavý mezzosoprán a výrazný herecký projev) v roli múzy. Ta v úvodním vstupu pokorně dodrží z libreta převzatý režijní pokyn a s jistou dávkou odvahy sestoupí z vratkého piedestalu do ještě vratšího sudu, aby se vzápětí proměnila v Hoffmannova přítele Niklausse tím, že mu spícímu v přímém přenosu stáhne kalhoty a sama se zbaví svých světlých dlouhých vlasů. Zvuk múziny harfy odložené na podstavec sice upozorní diváka na to, že takhle zní kontakt překližky s divadelním papundeklem a vše je tedy jenom jako, ale potom už vás múza začíná úspěšně vtahovat do děje. Za svou první árii by si zasloužila dodatečný potlesk, který nezazněl nejspíš proto, že diváci se k tomu zpočátku jen neodhodlali...

Hospodský prolog má svá silná místa zejména v dalších dvou výrazných osobnostech, démonickém a hlasově mohutném a dominantním Lindorfovi (a následně představiteli dalších tří „ďábelských“ rolí) v podání Tomasze Konieczneho a protagonistovi celé opery Hoffmannovi, který byl na první premiéře ztělesněn belgickým tenoristou Marcem Laho, zpěvákem, který by se Národnímu divadlu jistě hodil i do dalších rolí.
Ne úplně vydařené jsou vstupy mužského sboru, který během celého večera pravidelně připomínal věčnou bolest sborového zpívání - nedostatek kvalitních tenorů. S jejich bujarým hospodským veselím, kdy je většina herecké akce omezena na pozvedávání půllitrů a plácání se po ramenou, taky asi nelze udělat víc.
Už v prvním jednání mi nebylo jasné, jestli nebylo režijním nápadem občas naznačit témata z úplně jiné francouzské opery, z Carmen. To první se nabízelo hned na začátku. V hospodě se kouří, zpěváků ve sboru je dost a dýmek v divadelní rekvizitárně také, tak ať diváci zapojí i svůj čich. Po několika minutách jsem měl i ve třinácté řadě intenzivní pocit, že právě nastala pauza v tabákové fabrice, kde si to na férovku rozdaji Carmencita s Manuelitou. A to by přitom měli zpěváci vědět, že jim ten dým hlasivky zrovna nevyléčí... :-)

Jevištní točna vytváří předěl mezi dějovými zvraty a bez přestávky také naznačí druhé jednání, příběh Olympie. Kostýmní výtvarnice měla možná pocit, že by růžové šatičky Olympie dostatečně v davu nevynikly, proto celý velký sbor oblékla do černých rób, což působilo tak trochu pohřebně. Ale kdoví, jestli v tom nebyl záměr - hosté se přece účastní slavnostního představení loutky bez života. Samotná Olympia (Martina Masaryková) měla velký úspěch. Bylo znát, že věrnosti strojového pohybu postavy se věnovalo dost času a výsledek byl, jistě i za cenu slušného fyzického vypětí, přesvědčivý. Těžký koloraturní part zvládla s ohromnou dávkou profesionality a přes její předepsaný strnulý výraz ve tváři bylo znát, že jí ta role baví. Hoffmannovy brýle, díky nimž spisovatel strojovou podstatu své zamilovanosti nejprve neprohlédne, byly z jakéhosi důvodu brýlemi hodinářskými, inu přes takové lupy by leckdo nerozeznal ani baletku od skútru. Pochopil jsem, že Hoffmann se tak zamiloval především do Olympiina hlasu :-)

První přestávka dělí komický příběh Olympie, jejíž hlava je následně pietně umístěna do volné, pečlivě označené přihrádky divadelního fundusu, od tragického osudu druhé Hoffmannovy lásky, Antonie.
Pavla Vykopalová hned v první árii u cembala dává všem na srozuměnou, že na scénu dorazila další pozoruhodná osobnost, ta nejvýraznější a hlasově naprosto přesvědčivá třetina Hoffmannovy Stelly. Není náhodou, že Pavla je takříkajíc režisérovou dvorní sopranistkou, Naganu se sice úspěšně vyhnula, ale ve všech ostatních jeho operních inscenacích ovládla hlavní role, Mimi, Mařenku, Neddu a Laurettu i Rosalindu. Ondřej Havelka sází na ověřenou kvalitu a nezmýlil se v ní ani tentokrát.
V režijní koncepci je Antonia už od svého vstupu na scénu poněkud zbavena své projasněnosti a oblečena v tmavých, lahvově zelených šatech možná až příliš dopředu vizuálně předznamenává svůj tragický konec, přičemž v libretu zmiňované rudé skvrny na tvářích by se určitě daly maskérsky vymyslet lépe než otisk houbičky s jakýmsi červeným inkoustem na takové ploše tváře, aby to bylo vidět až na druhý balkón :-)
Hlasově vychází výborně i duet s Hoffmannem doprovázený režijní legráckou v podobě projekce jakéhosi budovatelského páru odolovávajícímu nástrahám silného větru. A snad vůbec nejsilnější scénou celé opery je setkání Antonie s duchem její matky (v trochu expresivně pojatém wagnerovském kostýmu) velmi působivě uvedený projekcí matčina obrazu do mlžného oparu.

Druhou přestávkou se večer dostává do svého závěrečného jednání, v němž režisér pomocí poněkud obvyklých rekvizit v podobě stylizované gondoly, plátna s obrazem Canal Grande a nepřeberné palety karnevalových masek nenechává nikoho na pochybách, že jsme se právě ocitli v Benátkách.
Po připomenutí mozartovského tématu Dona Giovanniho z prologu (tentokrát vytvoří dva členové sboru společně ohromnou sochu komtura a bez jakékoliv další návaznosti scénu opustí) se na jevišti objevuje třetí Hoffmannova osudová žena Giulietta, jejíž nezáviděníhodný part byl svěřen Jitce Svobodové. Nebylo co závidět zpěvačce, od které se při gradaci výkonů předchozích dvou sopranistek celkem logicky očekávalo, že tuto linii dotáhne až do výšin takřka nadpozemských. Bohužel se tak nestalo a je možné, že trochu vedle sáhl ten, kdo roli obsazoval. Svérázná barva hlasu s citelným vibrátem si s rolí Giulietty zas tak moc nerozuměla, i když snahu jí nelze upřít.
I proto závěrečné jednání místy lapá po dechu a do popředí se derou jiné rysy, třeba opět jakási příbuznost s Carmen. Jitka Svobodová by se vůbec nemusela převlékat, znovu líčit, ani měnit svou gestikulaci a Escamillo by si ji mohl hned odvést do arény. Jistou analogii ve mně vyvolával i duel na kordy mezi Hoffmannem a Schlémilem o Giuliettin klíč, v němž jsem zahlédl rysy souboje toreadora a Dona Josého v pašeráckém útočišti v horách.
Opět se ne úplně šťastně předvádí mužský sbor v a cappellové části, v níž zní tak nějak nefrancouzsky, spíš jako když Sbor pražských učitelů nacvičuje opus Dědicové Bílé hory (bez urážky! :-). V momentě, kdy se později k pánské části přidají i ženské sboristky, vyletí ovšem kvalita souboru o desítky procent vzhůru...

Ze zpodobitelů menších rolí si se ctí odzpívají své také Richard Samek a Ondrej Mráz, poměrně pozoruhodný je Václav Lemberk a jeho neohrabaně komické výstupy ve všech částech. Vedle zpěvu mu jde dobře i předepsané kulhání a hrbení, u něhož se ovšem divák těžko zbaví pocitu, že kdyby uměl takhle zpívat Martin Zbrožek, asi by se role přeobsazovala... :-)

Za zmínku stojí i některé režijní detaily, které jsou odhalitelné jen s pomocí divadelního kukátka. Například jak Hoffmann v průběhu svého vyprávění postupně domalovává Stellin plakát do podoby každé své předchozí lásky. Anebo také to, jak se opravdu velmi skrytě (a asi spíš nevědomky) scéna přihlásila ke své české podstatě: všechny jednotlivé regály pro rekvizity mají svá evidenční čísla od řady A úplně dole vzestupně podle abecedy. A v této posloupnosti někde pod stropem po písmeni H následuje další, CH, tedy písmeno, které ve francouzské ani německé abecedě nenajdete :-)

Závěr opery spojuje dohromady osud tří spisovatelových lásek do postavy Stelly a, těžko říci, jestli záměrně, staví vedle sebe zároveň výkony všech tří sopranistek. I tady má Antonia navrch. Na piedestalu, z něhož v úvodu sestoupila múza, se ocitá i Stellou odmítnutý Hoffmann a orchestr se sborem i sólisty se loučí v mohutném finále.

Celé představení trvá i s pauzami bezmála čtyři hodiny a je to příjemně strávený čas s operou, u níž se návštěvník hudebně ani divácky rozhodně nenudí. Pokud bych měl dostát novozákonní výzvě: „Vaše řeč budiž: ano, ano; ne, ne“, pak v případě nového nastudování Offenbachových Hoffmannek volám bez rozmyslu: Ano, Ano!

Kde by se asi Debussy zasnil
PELLÉAS ET MÉLISANDE
pondělí 18. 6. 2007
Théâtre des Champs-Élysées, Paříž, Francie

Claude Debussy je všeobecně považován za jednoho ze zakladatelů a hlavní postavu hudebního impresionismu, tedy směru postaveném zejména na náladách, barvách a velké dávce obrazotvornosti.
Opera nebyla v jeho tvorbě nikterak v popředí, vlastně dokončil jedinou – lyrickou poému Pelléas et Mélisande. Tohle dílo mu ovšem v operním světě zajistilo nesmrtelnost, jeho popularita je značná, světové scény je mají pravidelně na repertoáru a opakovaně a rády se k němu vracejí. Jen v prvním pololetí roku 2007 bylo uvedeno v premiéře v Mainzu, Lutychu, Innsbrucku, Stuttgartu, v londýnské Covent Garden (v hlavních rolích mj. Simon Keenlyside a Angelika Kirchschlager). V červnu příběh nešťastné lásky dostal novou tvář i v Paříži, ve skladatelově rodišti.

Nová inscenace v hudebním nastudování nizozemského doyena Bernarda Haitinka a pod režijním vedením Jeana-Louise Martinotyho vznikla v secesním Théatre des Champs-Elysées. Nutno zkraje podotknout, že zmiňovaná obrazotvornost se návštěvníkovi produkce opravdu hodila.
Strohá scéna na tmavém pozadí s občasnou projekcí černobílých abstraktních obrazů do zadní části sestávala z dominantní nakloněné točny nepravidelného tvaru po straně doplněné kulisou kamenné studny. Veškeré obrazové a prostorové změny potom zajímavě (byť poněkud samoúčelně) probíhaly za použití černé a průhledné opony, mezi nimiž se aktéři občas proplétali jako v opravdu hlubokém lese. Celkově vzato, scéna nevyvolávala nijak velké nadšení.
Přes určitou nesrozumitelnou originalitu scény stálo za to u toho být. Opera je totiž naštěstí stále ještě především o hudbě a jejích protagonistech. Produkce měla štěstí na ansámbl sólistů, který byl ve své vysoké kvalitě vzácně vyvážený, každá z hlavních postav měla své pomyslné místo na slunci, i když při konečném aplausu publikum své největší favority nakonec stejně ocení o něco víc.

Pro mě byl hvězdou večera, dá-li se to tak nazvat, představitel Golauda – Laurent Naouri (mimochodem manžel skvělé sopranistky Natalie Dessay). Mám doma DVD z glyndebournského festivalu 2002, kde triumfoval po boku Anny-Sophie von Otter jako Escamillo v Carmen. Z těch pět let jeho talent i věhlas postoupil do ještě významnějších výšin a jeho Golaud v nové Melisandě je pěvecky i herecky přesvědčivý.
Jako Pélleas se představil kanadský tenor Jean-François Lapointe, jeho sytý hlas zněl přesvědčivě, místy možná až příliš hrdinsky, jakoby se příště chystal nastoupit do nějaké wagnerovské produkce.
Na vystoupení Magdaleny Kožené v roli Mélisandy bylo pařížské publikum (a nejen ono) zvědavé, už jen pro srovnání s jejím několik let starým angažmá ve stejné roli v jiné z pařížských oper – v Comédie Lyrique. Pěvecky lze Magdaleně stěží něco vytknout, svůj part zvládla s přehledem. Jednoduchý pro ni však zřejmě nebyl vstup do jámy lvové – což je asi vždy francouzština před Francouzi. Přímo přede mnou seděli tři mimořádně kritičtí „domácí“, kteří si občas udiveně vysvětlovali, jakýže to text vlastně měl na scéně zaznít… Ani některé francouzské kritiky se po představení „nezapomněly“ zmínit o několika nedostatcích ve výslovnosti. Celkovému dojmu z postavy trochu ubraly nepříliš uvěřitelné Melisandiny dlouhé zlaté vlasy a koneckonců i nepřesné režijní vedení – Magdalenina Melisanda často působí jako vystrašené, hloupoučké neviňátko, kterému ve výrazu probleskují šibalské plamínky z nedávných rolí – Idamanta ze Salzburgu nebo Cherubína z Mnichova. Na konci představení přesto publikum druhým největším aplausem potvrdilo správný výběr produkce pro roli Mélisandy.
Překvapivě dobrou volbou byla sopranistka Amel Brahim Djelloul v roli Yniolda, které roli malého Golaudova syna vtiskla dětskou něžnost i nevinnost a také čistý a přesvědčivý herecký projev.

Kdyby se Claude Debussy v tento červnový večer dostavil do lóže, hudebně by rozhodně zklamaný nebyl a z přimhouřenýma očima by si možná i vysnil scénu podle svých představ. Představení jeho opery trvalo s jednou pauzou skoro tři a půl hodiny. Škoda, že před nedávnem sešlo z plánované produkce tohoto díla v pražském Národním divadle, kde titulní roli měla také zpívat Magdalena Kožená. Takhle si na její pražskou operní premiéru zase musíme pár let počkat a zatím létat po Evropě…

Idamante vítězí nad nestvůrou i nad Salzburgem
IDOMENEO
neděle 27. 8. 2006
Salzburger Festspiele, Haus für Mozart, Salzburg, Rakousko

Salzburský hudební festival má pověst jedné z nejkvalitnějších slavností klasické hudby na starém kontinentě. Věhlas s sebou přináší kromě prověřené (ale často i skvělé a přitom nastupující) interpretační kvality také poněkud konzervativní atmosféru a samozřejmě i nadprůměrné množství takových návštěvníků, pro něž je dabeisein společenskou nutností. Proto nepřekvapí, když si během některé z klidných částí představení vedle vás sedící muž ve smokingu v ceně celé vaší garderoby začne rozbalovat (jistě velmi drahý) bonbón ze značkového celofánu. Kousek dál si noblesní dáma s účesem, který se sotva dá vytvořit za méně než dvě hodiny, po mnoha desítkách minut produkce konečně povšimla, že se něco děje i na jevišti, do té doby totiž stačila detailně prozkoumat tváře všech přítomných v celém přízemí a na všechny, kteří ji měli poznat, ještě vesele zamávala. A přímo přede mnou seděl mladý muž, který (fakt nelžu) se naprostou většinu času stráveného v hledišti díval úplně mimo dění kamsi na druhý konec své řady. Francouzi by za tím pravděpodobně hledali nějakou femme fatale.
Ale abych zas nebyl neobjektivní, mnohem víc bylo těch zaujatých, hudbymilovných a často nadšeně aplaudujících diváků. Po mé pravé ruce seděl jakýsi hudebník, z něhož pravděpodobně nebyli příliš šťastni diváci sedící za ním. On si totiž celé představení sám pro sebe oddirigoval, díky němu by se v rytmech opery Idomeneo orientoval i člověk postižený dokonalou absencí sluchu.

Letošní ročník Salzburger Festspiele byl díky dvě stě padesáti svíčkám na Mozartově dortu ještě výjimečnější než ty předchozí. Dramaturgie festivalu vytvořila vedle řady symfonických a komorních koncertů a sólových recitálů také projekt Mozart 22, což znamená, že v období konání akce bylo v Salzburgu uvedeno všech dvaadvacet Mozartových scénických děl, počínaje duchovním singspielem Die Schuldigkeit des ersten Gebots z roku 1767 (ano, Wolfimu bylo právě jedenáct let…) a konče jeho poslední, v Praze v září 1791, tedy v roce Mozartovy předčasné smrti, s nepříliš velkým úspěchem premiérovanou operou La clemenza di Tito. Jednou z mnoha scén, které byly k tomuto účelu k dispozici, je letos nově také Haus für Mozart, neboli po tříleté rekonstrukci znovu otevřené prostory dříve známé pod jménem Kleiner Festspielhaus.

Není možné, aby produkce všech oper byly nové, značná část výpravy a režie byla převzata z představení uvedených v posledních letech. To byl i případ Idomenea, jehož scéna a výprava v režii německého páru Ursel a Karl-Ernsta Herrmannových spatřila světlo světa před šesti lety v koprodukci s Festspielhausem v Baden-Badenu. Úplně nový byl však letos umělecký ansámbl, Michaela Gielena nahradil za dirigentským pultem sir Roger Norrington a hvězdný sólový kvartet z roku 2000 (Hadley, Kasarova, Röschmann, Orgonasova) měl letos složení neméně kvalitní a opět velmi mezinárodní. Idomeneo přišel převlečen za Ramóna Vargase, Ilia se ve skutečnosti jmenuje Jekatěrina Sjurina, Na Elletru si zahrála Anja Harteros, no, a hádejte, kdo tak asi nastoupil v kalhotách, saku a s krátkým sestřihem jako princ Idamante… Kvalitní produkce jsou už dlouhá léta výrazně mezinárodní, takže je docela běžné, když řečtí hrdinové na pódiu zpívají italsky rakouskou hudbu za řízení anglického dirigenta a v soukromí se dorozumívají mexickou španělštinou, ruštinou, němčinou s řeckým přízvukem nebo brněnskou češtinou či angličtinou.

Jestliže jsem ve spojení se salzburským festivalem použil slovo konzervativní, rozhodně to neplatí o vizuální stránce produkce. Pokud je posluchač z našich operních scén stále ještě zvyklý spíš na tradiční a poněkud výpravnější představení, ve vyspělé Evropě je dnes téměř pravidlem, že scény, ač nápadité, bývají střídmé až strohé, kostýmy často až uniformně současné. Ovšem co je důležité – hudební kvalita bývá nesrovnatelná. Samotného by mě zajímalo, kdy si bude moci některý z našich operních domů dovolit standardně opravdu špičkové muzikanty a sólisty.

Mozart napsal operu Idomeneo pro mnichovský dvůr bavorského kurfiřta Karla Theodora, jeho text je v italštině a obsahově čerpá z řecké mytologie.
Krétský král Idomeneo v bouři při návratu z trojské války Neptunovi za záchranu svého života slíbí, že mu obětuje první stvoření, s nímž se na Krétě setká. Vůlí osudu je tím, kdo má být obětován, jeho syn Idamante. Král se jej snaží zachránit a chce jej poslat z ostrova pryč s Elettrou, dcerou řeckého krále Agamemnóna, která chce Idamanta získat pro sebe. Mladý princ je však zamilován do Ilie, dcery trójského krále, jež byla již dříve na Krétu poslána Idomeneem spolu s válečnými zajatci. Neptun se proti králově úskoku bouří a sesílá na ostrov nestvůru požírající zděšené obyvatelstvo. Idomeneo je nucen přiznat slib před svým lidem. Přestože Idamante vraždící příšeru zabije, je připraven zemřít otcovou rukou, aby zachránil svou zemi. Zoufalá Ilia nabízí svůj život místo Idamantova a to obměkčí boha moří, který přikáže Idomeneovi, aby svou vládu předal svému synovi a jeho trojské princezně.

Děj salzburského Idomenea se povětšinou odehrává v bílé papírové kostce, jejíž základnu tvoří orchestřiště, kolem něhož po celém obvodu probíhá úzký, asi půldruhametrový chodník ze světelných panelů. Díky tomu se sólisté pohybují za i před orchestrem a z první řady si na ně můžete snad i sáhnout… Udržet se v tak úzkém koridoru po většinu představení není jistě nic jednoduchého (při některých scénách, zejména sborových, se otevírala do hloubky prostoru ještě celá zadní stěna bílé kostky a tmavé pozadí stylizovaného mola u moře rozměr celé scény v daný moment ztrojnásobilo). Bylo vidět, že zpěváci musejí mít při zpěvu a pohybu po pódiu neustále na paměti, že jeden chybný krok vede k pádu mezi smyčce. Kdoví, jestli se to někomu z nich během zkoušek skutečně nepodařilo…

Ač se v libretu vyskytuje jen jeho hlas, v Salzburgu je Neptun fyzicky přítomen v podobě herce Andrease Schlagera. A je zde více než rovnocenným partnerem ostatním postavám. Vizuálně vypadá sice tak trochu jako zelený mužíček známý z českých pohádek, svou častou přítomností a režisérsky dobře vedenou mimikou však působivě dotváří veškerý děj spojený s jeho konáním.
Ramón Vargas je jedním ze současného hvězdného latinskoamerického tenorového čtyřlístku (Vargas, Villazón, Flórez a Alvárez). V mozartovských produkcích se rozhodně nepohybuje tak často jako ve Verdiho operách, ale hlas je to úžasný. Přesto si myslím, že nejdelší aplaus večera, který následoval po nejznámější Idomeneově árii Fuor del mar, byl živen o něco více jménem interpreta než jeho momentálním výkonem.
Velkým překvapením večera byla Elettra. Přiznám se, že jméno Anja Harteros jsem slyšel poprvé, přestože má tato německá sopranistka s řeckými kořeny už za sebou role ve významných světových operních domech. Její elektrizující výkon plný emocí a sršící energie rozhodně odsouval do pozadí skutečnost, že v herecké součásti výkonu měly její kolegyně na scéně poněkud navrch. U publika nedělního večera v Domě pro Mozarta však Anja rozhodně slavila velký úspěch.
Iliou byla mladá ruská sopranistka Jekatěrina Sjurina. Řekl bych, že by se ráda vizuálně alespoň vzdáleně podobala současné superhvězdě Anně Nětrebko. Barva vlasů a očí a podobná mimika k tomu však samozřejmě nestačí, do ostatních parametrů se jí ještě lecčehos nedostává, tedy nejen centimetrů výšky, ale také sytosti a jistoty hlasu, a někde naopak přebývá (ale on se občas nějaký ten kilogram navíc hodí…). Její mladý a příjemný hlas má před sebou jistě ještě další vývoj a možná dost slibnou budoucnost. A co říci k Idamantovi, když kvůli jeho interpretce vážíte cestu Praha-Salzburg a zpět na otočku? Když se Magdalena poprvé objevila na pódiu, nabyl jsem přesvědčení, že je ochotna své roli obětovat cokoliv. Díky výtečné práci maskérů vypadaly její krátce střižené vlasy skutečně tak, jako by se kvůli Idamantovi nechala zbavit svých dlouhých loken. Po představení jsem naštěstí měl možnost se přesvědčit, že vše zůstalo v tomto ohledu při starém. Pokud vás jednou okouzlí barva jejího hlasu, propadnete mu asi navždy. Tenhle témbr si nespletete ani se zavřenýma očima. Po letošním rychlém návratu na pódia Magdalena zraje jako víno. A diváci to poznají a oceňují. Je příjemné být v takových ovacích jaksi duševně „spřízněn“ s jejím úspěchem. Magdalenin Idamante byl trochu vykulený mladík, tu se šibalskými ohníčky v očích, tu s dramatickým výrazem odpovídajícím emotivním vztahům k otci, své vyvolené a tváří v tvář smrti. Ani při návratu z úspěšného boje s mořským ďasem Magdalena při své tělesné konstituci nemůže hrát svalnatého hrdinu, zvláště když kopí, které drží v rukou, jakoby ji chtělo setrvačností nasměrovat úplně jinam, než kam má právě v úmyslu jít. Její stále poněkud ostýchavý projev mi připomněl loňského Cherubína z mnichovské státní opery. Ještě jeden rys je pro divu Magdalenu charakteristický. Mezi svými kolegy vyniká nejen svými dispozicemi pěveckými, ale i výškovými. Proto ji často uvidíte při zpěvu jaksi přihrbenou. Už vůbec se tomu nelze divit, když její aktuální pěveckou partnerkou byla Ruska, která má možná metr padesát i s podpatky. Mimochodem, přišlo mi od režiséra trochu netaktní, Jekatěrinu nechat ve třetím dějství sedět na tak vysoké židli, že ať se natahovala jak chtěla, ani špičkami na zem nedosáhla…
Hlavními sólovému kvartetu výborně sekundovali i ostatní, výborný byl Jeffrey Francis jako Arbace (skoro jakoby pokukoval po Vargasově roli) a skvělý byl také sbor (Salzburger Bachchor), který na rozdíl od mnoha jiných Mozartových oper má zde opravdu dost příležitostí se zaskvět.
Sir Roger Norrington je pražskému publiku znám zejména z trochu netradičního zahajovacího koncertu Pražského jara 1996, kdy velmi originálně nechal provést Smetanovu Mou vlast na dobové nástroje. Jeho charisma bylo i v Mozartově opeře dostatečnou zárukou výborného zvuku orchestru Camerata Salzburg.

Po přestavení Magdalena Kožená rozdala podpisy svým fanouškům u služebního vchodu a za doprovodu svého pozorného partnera (a jen tak mimochodem šéfdirigenta Berlínských filharmoniků) potom už zřejmě pospíchala za zbytkem rodiny.

Představení Idomenea začalo v půl sedmé a končilo kolem desáté. Zážitky z takového představení ale přetrvávají ještě mnohem déle, třeba nad sklenkou rakouského ryzlinku. Když si tak u něj ještě představíte, že Salzburg byl kdysi součástí stejného mocnářství jako Praha…

Premiéra v nové roli (mateřské)
RECITÁL (Magdalena Kožená; Malcolm Martineau - klavír)
pátek 3. 6. 2005
Berliner Philharmonie, Berlín

Špičkový vokální umělec si nemůže dovolit nadlouho vypadnout z povědomí svých posluchačů, a to platí i pro zpěvačky chystající se na mateřské povinnosti. Malý Jonáš přišel na svět v roce 2005 v den, kdy muži v dobách docela nedávných slavili svátek žen, 8. března. Magdalena Kožená zpívala na pódiu ještě koncem ledna a v premiérové roli zpívající maminky se objevila na pódiu malého sálu Berlínské filharmonie už necelé tři měsíce po porodu – 3. června.

Určitě jsem nebyl jediný, koho zajímalo, co hormonální změny udělají s tak nezaměnitelným hlasem. Pochybuji, že by někdo z naplněného sálu po skončení koncertu mohl tvrdit, že by byl zklamán. Na úplném začátku recitálu jsem měl chvíli dojem, že má Magdalena trochu obavy, jestli po té nucené (i když příjemné) přestávce "utáhne" celý koncert, takže rozjezd možná působil trošku opatrně. Snad to nebylo trémou ze Simona Rattla, který seděl o jednu řadu blíže pódiu než já… Nakonec vyšel úvodní Špalíček i Dvořákovy písně moc hezky, i když byly oba cykly v německém prostředí přijaty poněkud chladněji, než by tomu bylo u nás doma...

Brittenovu úpravu francouzských lidových písní jsem předtím neznal, to byla velmi zajímavá a příjemná změna. Vrcholem pátečního večera byly pro mě skladby francouzských autorů, zejména první Ravelův cyklus "Trois Poèmes de Stéphane Mallarmé". Při nich mi mráz po zádech naběhal sto jarních kilometrů! Druhý Ravelův cyklus i Musorgského Detskaja byly potom vkusným odlehčením závěru recitálu. K tomu Musorgskému snad ještě jedna malá poznámka: Dosud jsem slyšel vždy jen části z tohoto cyklu, uváděné víceméně jako přídavky, a ty vždy stály za to. Celý cyklus byl skvěle zazpíván i "po dětsku" výborně zahrán, nicméně od třetí čtvrté skladby už v té hudbě těžko hledám nějaké nové překvapení... V souvislosti s ruskými autory často vzpomínám na jiný cyklus, který Magdalena Kožená zpívala před časem na Pražském jaru: Šostakovičovy Satiry - to byla tehdy bomba večera!

Po zaslouženém a upřímném aplausu ještě došlo na přídavky. Došlo ještě jednou na Bohuslava Martinů a skvělý byl zejména závěrečný Duparcův Chanson triste. Celkový dojem podle mně: Úspěšný návrat, náročný program, vše, jak už je pravidlem, zpaměti v několika řečech. K tomu opět výborný (i mimicky!) Malcolm Martineau za klavírem. Přál bych podobný koncert více svým krajanům než těm pár stovkám ročně v Praze nebo v Brně! A ještě jedno srovnání: Jen několik dní před tímhle koncertem jsem byl na Pražském jaru na recitálu Anny Sofie von Otter v Rudolfinu. Dva dny nato jsem si v Lidových novinách přečetl do nebe vychvalující kritiku s pěti hvězdičkami a měl jsem pocit, že autorka na tom koncertu nemohla být, moje dojmy byly dost odlišně, v mnoha směrech dokonce úplně opačné. Vyhlášená švédská mezzosopranistka působila minimálně po celou první polovinu koncertu vrcholně otráveně a zpívala jakoby za trest. Nechci jí sahat do svědomí, možná měla nějaké trápení, možná se jen potkala s nějakým pražským zlodějem nebo taxikářem, ale diváci v sále si rozhodně takové zacházení nezasloužili. Něco podobného je na Magdaleniných koncertech nemyslitelné.

Pokud by Anna Sofie měla dostat za svůj výkon pět hvězdiček, potom Magdalena by si jich za svůj skvělý výkon v poněkud nové roli v Berlíně zasloužila třicet!

Árie pro labužníky
KONCERT (Vesselina Kasarova; orchestr opery Národního divadla, dirigent David Syrus)
čtvrtek 26. 5. 2005
Stavovské divadlo, Praha

Klasická hudební Praha žije ve druhé polovině května zaslouženě především festivalem Pražské jaro, kterému se jako jednomu z mála až neuvěřitelně daří držet po dlouhá léta vrcholnou úroveň. Není to ovšem jediná příležitost, jak se v naší metropoli setkat s opravdovou špičkou žánru. Letošní květen ozvláštnila také produkce Národního divadla, které se podařilo získat termín vystoupení v rámci evropského turné mezzosopranistky světové extratřídy.

Vesselina Kasarova je velká hvězda a přesto ji v Praze zná dodnes pohříchu málokdo. Zato v její někdejší domovské scéně v curyšském Opernhausu ji po letech naplněných mnoha úspěšnými rolemi zná každý. A kdo si udělá jméno v Curychu, má dveře otevřené dokořán i jinde ve světě, Cecilia Bartoli by mohla vyprávět…

Koncertní recitál složený z operních árií, který byl na programu večera ve Stavovském divadle, byl pro Vesselinu nejen výběrem z jejího oblíbeného a úspěšného repertoáru, ale také vítanou přípravou na operní produkce, které ji čekají v v blízké budoucnosti. Tak například Ariodanta bude zpívat v květnu 2006 v produkci frankfurtské opery v Barceloně, roli Ruggiera z Alciny v červenci 2006 v mnichovském Prinzregententheatru. Postava Sesta z Mozartovy opery La Clemenza di Tito jí v roce 1991 na salzburském festivalu otevřela dveře do velkého světa, poté ji ztvárnila na několika dalších scénách, mj. v Bavorském národním divadle v Mnichově, a v létě 2005 ji tatáž role čeká na Curyšských hudebních slavnostech na prknech jí tak dobře známého Opernhausu. Rossiniho Tancredi je další osudovou rolí Vesseliny Kasarové, v roce 1992 potvrdila své kvality, když v Salzburgu nastoupila do rozjetého projektu jako náhradnice a potkala se na jevišti se svým dávným vzorem, sopranistkou Editou Grúberovou. Jako Tancredi se Vesselina později objevila i na nahrávce opery pro label RCA pod vedením Roberta Abbada. A k oblíbeným a častým rolím bulharské hvězdy patří také Orfeus z Gluckovy opery Orphée et Eurydice, z mnichovského představení je na trhu i DVD nahrávka.

Mohu říci, že očekávání těch, kteří přišli onen květnový večer do pražského Stavovského divadla a Vesselinu dosud znali jen ze zvukových nebo video nahrávek, bylo naplněno měrou vrchovatou.

V první části recitálu zněly tóny výhradně Händelovy hudby, z bezpočtu jeho operních děl se na scéně Stavovského divadla představily ukázky z oper Ariodante a Alcina doplněné o instrumentální části z oratoria Solomon. Úžasně barevný, v hloubkách sytý a ve vyšších polohách jistý hlas sólistky večera se stále ještě akceptovatelnou mírou vibráta ovládl sál. Zpěvačka, která si pro celý svůj recitál vybrala „kalhotkové“ árie, ladila s tímto pojetím i ve sněhobílém kalhotovém kostýmu a také její herecký projev potvrzoval, že je ve všech těchto rolích v operních představeních více než zkušená.

Hudební provedení barokních čísel v první části představení ovšem bohužel za kvalitou zpěvu značně pokulhávalo. Händelova hudba se dá samozřejmě pojmout různě, ovšem využití jen několika atributů (potlačení vibráta u smyčců, náhrada loutny či theorby violoncelly či doplnění orchestru o cembalo) hudbě první poloviny osmnáctého století nijak nepomohlo. Pan profesor Kotouč sedící u cembala má dozajista o provádění téhle hudby poněkud odlišné představy a je možné, že si svůj přínos příliš neužil… Ani hostující, v gestech úsporný až strohý a po mém názoru značně nevýrazný dirigent David Syrus (jinak hudební ředitel slovutné Covent Garden!) nijak neoslnil, pravděpodobně má blíže k současné hudbě. Je docela záhadou, zda potřeba ukazovat v třídobých pasážích každou jednotlivou dobu byla způsobena jeho osobním přístupem anebo jeho obavou, aby orchestr nevypadl z rytmu…

Po přestávce došlo nejen ke změně repertoáru, ale i kostýmu, bílý oděv vzal zasvé a sólistka uvedla své další mužské postavy v tmavším podání, černé kalhoty a červená blůza možná měly dát sbohem bílé barokní nevinnosti… Mozartův Sesto, Rossiniho Tancredi i Gluckův Orpheo ovšem bez ohledu na svůj oděv zářili stejně jako Händelovi hrdinové před pauzou. Při pomyšlení na to, že existují ve světě scény, kde podobné hlasy nejsou při operních produkcích výjimkou, se člověku vkrádá do hlavy otázka, zda se někdy, při veškeré úctě k některým domácím sólistům, najdou v české kotlině prostředky na angažování zpěváků opravdu špičkové úrovně. Ti z našich sólistů, kteří takové pozice dosáhli, jsou doma k vidění opravdu jen velmi zřídka…

Doprovázející hudebníci, tedy ti, kteří měli dotvářet atmosféru špičkového představení, svou roli z velké části bohužel nezvládli. Při podobných turné je běžné, že na něj vyráží jen sólista a dirigent a doprovodné těleso je z domácí scény. V posledních letech se jako téměř ideální partner pro sólové hvězdy nesčetněkrát představila Pražská komorní filharmonie, ovšem tentokrát bylo všechno jinak. Lze bez uzardění říci, že orchestr Národního divadla byl špatnou volbou.

Mdlý, až znuděný a navíc tempově i harmonicky nepřesný výkon orchestru během celého večera byl v ostrém kontrastu k excelentnímu výkonu zpěvačky. Zejména výkon některých žesťových nástrojů si takřka říkal o okamžitou výpověď. Nešlo však jen o hudební výkon. Někteří z hudebníků zřejmě ani netuší, že si diváci nevšímají jen těch, kteří jsou v popředí. Kromě hloubky hudební propasti byl neuvěřitelný rozdíl i ve společenském projevu. První houslista netuší, jak dámě políbit ruku, u druhého pultu se hraje ve fraku o tři velikosti menším a při první děkovačce přichází místo úsměvu otrávený pohled na hodinky…

Vesselina Kasarova musela uvedené nedostatky na pódiu cítit. Přesto se uvedla jako dokonalá profesionálka a svým výkonem kvalitu celého večera utáhla sama. Na závěr divadlo stálo při aplausu na nohou a jistě nebylo málo z nás, kteří by si její návrat do Prahy po letošní premiéře přáli co nejdříve. Jen s lepším výběrem spolupracovníků.

Barokní perly uprostřed vinic
KONCERT (Magdalena Kožená + Les Violons du Roy)
pátek 23. 7. 2004
Rheingau Musik Festival, Fürst-von-Metternich-Saal, Schloss Johannisberg, Německo

Už páteční ráno bylo velmi teplé. Předpověď pro Prahu slibovala útok na hranici označující den za tropický. Před námi bylo necelých šest set kilometrů převážně po dálnicích směrem na západ. Tropická třicítka padla již ve druhé zácpě před Frankfurtem, pár desítek minut před cílem naší cesty se okolí Wiesbadenu peklo už při teplotách o pět dílků vyšších. A protože klimatizaci jsem si slíbil až někdy v budoucnosti do nového auta, proteklo našimi hrdly za těch pár hodin možná tolik vody, jako benzínu motorem.

Cílem našeho víkendového putování byla oblast Rheingau, jihovýchodní cípek německé spolkové země Hessen, oblast proslavená pravým rýnským vínem a také básníkem Heinrichem Heinem, který jednu z nedalekých skal nad evropským veletokem zvěčnil ve své nejznámější básni z roku 1823. Tehdy nemohl tušit, že se děj zmiňovaný v jeho verších odehraje znovu v poněkud pozměněné podobě o více než sto osmdesát let později …

Krátce poté, co naše rozpálená čtyřkolka dorazila na břeh Rýna (a možná by do něj nejraději rovnou vplula), nás uvítal pension v Oestrichu na pozemku jednoho ze stovek vinařů, kteří své hektary osázeli (nejen) věhlasným ryzlinkem. Studená sprcha nám pozvolna vrátila vědomí. Však bylo na čase, večerní recitál Magdaleny Kožené a Le Violons du Roy na Rheingau Musik Festivalu začínal za pár hodin.

Začátek představení byl v programu festivalu stanoven na osmou hodinu večerní. Když už člověk v létě přijede do slavné vinařské oblasti a k tomu si v průvodci na Internetu přečte, že na zámku Johannisberg, místě konání recitálu, je možné v zámecké vinárně ochutnat rýnské z loňské mimořádné sklizně, malá změna časového plánu je nasnadě. Vyjeli jsme proto od rýnského břehu vzhůru točitou silnicí mezi vinohrady s devadesátiminutovou rezervou, kterou jsme hodlali využít testováním žlutozeleného tekutého daru zdejší země.

Na malém nádvoří zámku jsme se setkali s hloučkem elegantně oděných pravděpodobných návštěvníků stejné akce, na níž jsme vážili cestu i my. V rukou drželi flétny se sektem, téměř všichni mě k mému údivu zdravili jako starého známého, ač jsme se nikdy nepotkali, a už už nám nesli sklenky. Moje ruce ale nebyly prázdné. Aby se mi uvolnily, musel jsem vyhledat někoho z produkce koncertu. Všichni, na něž jsem se obrátil, od slečny rozdávající programy přes pána připravujícího prodej zvukových nahrávek ve stánku před sálem až po provozní objektu, mi ochotně ukázali někoho, kdo měl k organizaci koncertu ještě o kousek blíž. Nakonec jsem byl představen mladému muži, který byl označen za „toho, kdo se o paní Koženou osobně stará.“ Požádal jsem jej tedy, aby malý pugét, který jsem do té doby držel ve své pravici, naší oblíbenkyni předal s tím, že přeci nemůžeme přijít na koncert s prázdnou, když včera měly všechny Magdaleny svátek.

S volnýma rukama jsme poté zavrhli sklenku sektu, protože nás lákal, jak jinak, originální rýnský ryzlink. Naše plány ale vzaly během několika sekund za své. Po nebi se přihnal ohromný černý mrak a místo obvyklých dešťových kapek začaly z oblohy téct rovnou malé potoky zpestřované hrstmi sněhových krup. Nádvoříčko bylo v mžiku vylidněné, elegantní společnost, z níž se vyklubali zaměstnanci banky, která koncert zřejmě poměrně vydatně podpořila, byla přemístěna do salónu v prvním patře zámku, kam za nimi posléze dorazilo i šumivé víno. Jejich banka musí být opravdu veliká a všichni se v ní dozajista mezi sebou nemohou znát. Před zámkem jsme totiž byli očividně považováni za jejich spolupracovníky. Nemajíce však bankovní jmenovky na klopách svých oděvů, do patra jsme se neodvažovali. Doběhnout do vinárny nebylo možné, aniž bychom výrazně ublížili svým svrškům. Ono znamenité loňské rýnské muselo (v podivuhodné kombinaci s úžasnými preclíky) počkat až do přestávky koncertu…

Schloss Johannisberg leží na kopci obklopen vinicemi. První zde dochovaná zmínka o vinobraní pochází už z roku 817. Rozvoji zdejšího vinařství přispěl klášter založený mohučskými benediktýny koncem jedenáctého století. V průběhu následujících věků byl bohužel natolik poničen, že z něj nezbylo skoro nic. Zato na jeho místě vyrostl začátkem 18. století barokní zámek a hned po dokončení stavby v okolí vznikl nejstarší vinohrad na světě osázený výhradně révou rýnského ryzlinku. Zámku se nevyhnul osud většiny historických staveb v Německu – v roce 1942 byl z velké částí vybombardován. Až do roku 1965 trvala jeho obnova, v jejímž rámci vznikl i poměrně moderně řešený Fürst-von-Metternich-Saal, místo, které je již tradičně jedním z hlavních koncertních sálů v rámci hudebního festivalu v Rheingau – akce s tradicí založenou v roce 1987. Za téměř tři desítky let svého trvání si tato přehlídka hudebníků z celého světa vydobyla značné renomé v německém i celoevropském kontextu.
V roce 1997 se zde poprvé objevila pro německé publikum tehdy ještě málo známá česká mezzosopranistka Magdalena Kožená. Po sedmi letech sem už přijela jako hvězda z nejzářivějších.

Viděl a slyšel jsem Magdalenu na různých vystoupeních během posledních více než dvou let asi desetkrát a to, co mě neustále překvapuje, je rozmanitost těchto produkcí. V jejím podání je během několika měsíců možné slyšet živě písně autorů různých období, zastoupeni byli Novák, Mendelssohn-Bartholdy, Wolf, Koželuh, Schulhoff, Debussy i Poulenc (v nabídce ale bývá i Voříšek, Janáček, Berlioz, Gounod, Offenbach, Šostakovič, Respighi, Britten, Ravel nebo Eben).
Výrazně je samozřejmě zastoupen Mozart, ať už operními rolemi (z poslední doby Idomeneo, Dorabella, Cherubino) nebo koncertními áriemi, ale i Gluck (na nahrávku Paride ed Elena s Gabrieli Consort And Players a McCreeshem se opravdu hodně těším) či Mysliveček.
A jednou z dominant jejího repertoáru stále zůstává vrcholné baroko, a to zejména dílo dvou geniálních německých vrstevníků – Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händela. Již brzy by se měla objevit na trhu i nahrávka děl Bachových potomků s Magdalenou Koženou a souborem Musica Antiqua Köln řízeným Reinhardem Goebelem. Tu bych si rozhodně také nechtěl nechat ujít…
Koncertní vystoupení Magdaleny Kožené a kanadského komorního orchestru Les Violons Du Roy s dirigentem Bernardem Labadie v rámci festivalu v Rheingau bylo prvním z krátké série, která potom pokračovala v severoněmeckém Lübecku a „amsterdamském Rudolfinu“, Concertgebouw. Kanadští muzikanti v témže období ještě „stihli“ i několik dalších koncertů, například s kontratenorem Davidem Danielsem.

Mimochodem, malá poznámka k orchestru. Interpretace barokního repertoáru v jejich podání je poněkud, no řekněme netradiční. Přestože se Les Violons du Roy zabývají zejména barokem, věnují se občas i hudbě jiných období. V Evropě již slušnou řadu let převládá tendence interpretovat barokní hudbu na dobové nástroje nebo jejich kopie. Zvuk barokních smyčců, ale i starých dechů s tak přitažlivými názvy jako cink nebo dulcián, je pro mnohého konzumenta vystoupení klasických orchestrů příjemným překvapením. A z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jakmile propadnete kouzlu barokních houslí, pozvolna si vaše uši odvyknou zvuku kovových strun a dalším vymoženostem moderních nástrojů.
Kanadští muzikanti pro svoji interpretaci barokní hudby zvolili kompromis. A tak vedle dobového cembala a theorby hrají na pódiu moderní smyčce i dechy s jediným výrazným odkazem na přelom sedmnáctého a osmnáctého století – používají barokní smyčce a jejich techniku, tedy zejména držení. Předpokládám, že díky moderním nástrojům vzalo za své i obvyklé barokní ladění, což jsem si ovšem, díky absenci absolutního sluchu i ladičky, nemohl ověřit. Jsem poněkud konzervativní, nicméně musím přiznat, že zejména v instrumentálních suitách kapela zněla výtečně.

Po orchestrálním úvodu, kdy zazněla ouvertura jedné z Bachových kantát, se publikum dočkalo i sólistky večera. Magdalena vystoupila na pódium stroze působícího, ovšem akusticky skvělého sálu v nejhezčích šatech, jaké jsem na ní v posledních letech viděl. Vínová róba bez ramen, v horní části z nepravidelně střižených pruhů látky trochu ve stylu středověkých hradeb a tentokrát střídmější úprava účesu ohromně zapůsobily na všechny ještě dříve, než došlo ke zpěvu.

Úvod byl jakousi zralou reminiscencí na nahrávku, která Magdaleně otevřela dveře do světa. Kompaktní disk s Bachovými áriemi byl nahrán v roce 1996 pro Polygram a za nějaký čas se objevil v archívním katalogu Deutsche Grammophon. Po jedné z dvou slavných sopránových árií z Magnificat (Et ressurexit je opravdu krásná árie, občas si představuji, jak by v podobném podání vyzněla ta druhá, pomalejší a neméně skvostná Quia respexit humilitatem) následovala přímluva k Bohu z Matoušových pašijí (Erbarme dich). Bohužel se právě v této skladbě ony zmiňované kovové struny prvních houslí prosazovaly až příliš a díky své znělosti nedovolily posluchačům vychutnat si sólový hlas v těch nejjemnějších pianissimech, pasážích, při kterých vám mohu při Magdaleniných koncertech garantovat, že se vám po zádech nejednou proběhne mráz a vaší myslí probleskne obava, abyste zpěv nerušili, byť jen hlasitějším dýcháním.

Orchestrální suita z Händelovy Alciny dopřála sólistce oddechu a publikum se ani v jedné z dvanácti částí rozhodně nenudilo. Impulsivní dirigent, který působí dojmem, že snad začne dirigovat už na schůdcích vedoucích k pódiu, má svůj orchestr pevně v rukou. Jeho zvuk, byť moderněji pojatý, má blízko k výjimečnosti.

Před přestávkou mělo už v téhle chvíli výborně naladěné publikum možnost vyslechnout ještě dvě sólová čísla. Nejdříve první z dvou árii Sesta z opery Giulio Cesare in Egitto (živá nahrávka s Marcem Minkowskim a Magdalenou Koženou – na CD ovšem zpívá ne Sesta, ale Kleopatru – se dodnes dobře prodává v prodejně vídeňského Konzerthausu, kde byla v roce 2002 natočena) na téma pomsty, jíž syn musí odpovědět na smrt svého otce v metafoře o hadovi, který nedojde svého klidu, dokud se jeho jed nerozpustí v krvi nepřítele (L’angue offeso).
Následovala árie Dejaniry z hudebního dramatu Hercules, jednoho z děl, které Händel zkomponoval na anglický text (Where Shall I Fly).
Na rozdíl od niternějších projevů v úvodních duchovních skladbách Bachových už zde Magdalena mohla ukázat mnohem víc ze své stále intenzivnější herecké průpravy z operních jevišť. Vedle nezaměnitelné barvy hlasu a přesné intonace to je právě mimika a gesta, která, ač jaksi stále trochu naznačená a ostýchavá, dávají jejímu projevu svéráznou originalitu.

Po přestávce strávené v příjemném prostředí krásně nasvícené zámecké zahrady se sklenkou vynikajícího ryzlinku, nastoupil opět nejprve orchestr, aby navodil händelovskou náladu brilantní ouverturou z Orlanda. Potom se vrátil na pódium Sesto, aby v jiné, tentokrát docela introvertní náladě meditoval o tom, jak pomstít smrt svého otce (Cara speme).
Pro mne to byl předčasný vrchol večera. Éterický sólový zpěv za doprovodu pouze dvou nástrojů – violoncella a theorby – sledoval sál se zatajeným dechem a odměnil jej ohromným aplausem. Věčná škoda jen toho, že místo violoncella nebyla k dispozici gamba nebo barokní cello, nástroje, které by nad theorbou neměly dynamicky tolik navrch…

Závěr programu přinesl tři ukázky z opery Ariodante. Po přesvědčivě a s chutí zahrané osmidílné instrumentální suitě následovaly ještě dva působivé výstupy titulní postavy. Nejprve rozjímání nad otázkami života a smrti (Scherza infida) a poté optimistická virtuózní árie, kdy Ariodante bezpečně přistává po temné a bouřlivé noci na pevnině (Dopo notte).

Posluchačům se po odeznění posledních tónů ze zámku mezi vinice příliš nechtělo. Přesto se jim podařilo vytleskat si jediný příspěvek. Na scénu přišel ve vínových šatech tentokrát perský král Xerxes, aby v jedné z nejznámějších Händelových melodií zapěl ve stínu svého oblíbeného platanu (Ombra mai fu).

Všechny Händelovy postavy se se svými posluchači v Rheingau vzápětí rozloučily, aby se o dva dny později pokusily své osudy vypovědět na festivalu v Lübecku. Zážitek z úžasného vystoupení, který jsem si posléze vezl zase šest set kilometrů na východ, bych přál každému. Nejen v Česku je takových mimořádných událostí stále pohříchu pomálu. Rozhodně proto stojí za to rozjet se za nimi kousek dál.

Náš sobotní pěší výstup na vyhlášenou skálu nad Rýnem před návratem do Čech byl ve vražedném horku výkonem téměř nadlidským. Na samém vrcholu navíc přišlo zklamání. Z Lorelei zbyla jen vzpomínka v podobě kamenné sochy. Ona zlatovlasá víla z masa a kostí, díky jejímuž zpěvu jsme zabloudili až k rýnským útesům, už byla na cestě do Lübecku…