Je poměrně snadné nechat kulturu, aby přišla za vámi domů - prostřednictvím televize, rozhlasu, Internetu, kompaktních disků nebo DVD (někdy také třeba jen otevřenými okny...).
Vydat se za ní už je poněkud náročnější, nicméně garantuji, že zážitek je nesrovnatelně hlubší.
Takže se za kulturou více či méně často vydávám. Měl jsem to štěstí, že jsem všechna tato představení prožil na vlastní vlastní kůži, oči a uši:

Vstupenka Program Foto Recenze

SILVESTERKONZERT DER STAATSKAPELLE DRESDEN     
30. prosince 2012, Semperoper, Dresden
Déjà vu, termín z psychologie, asi zná kdekdo. Kdo by si taky v životě někdy neřekl: To už jsem někde viděl… Na tenhle pojem si nějak podezřele často vzpomínám v souvislosti s mojí momentálně největší sopránovou favoritkou operních pódií - Dianou Damrau. V mých cestách za hudbou je to právě ona, kdo mi nejčastěji mění plány. Nejdříve odřekla titulní roli v Lucii di Lammermoor v berlínské Deutsche Oper, kam jsem se chystal, potom zrušila své účinkování v téže roli ve Vídni a tamtéž byl bez náhrady zrušen její společný mozartovský koncert s jejím francouzským manželem Nicolasem Testé v Konzerthausu.
A čtvrtý případ tohoto typu měl nastat den před koncem roku 2012, kdy jsem celý natěšený odjel do drážďanské Semperoper na silvestrovský koncert Staatskapelle Dresden pod taktovkou uznávaného (a mně osobně na pohled poměrně nesympatického) dirigenta Christiana Thielemanna. Na programu byla lehká múza – melodie z Lehárových operet se dvěma skvělými sólisty – Piotrem Beczałou a … Dianou Damrau.
Po příjezdu do Drážďan jsem se hodinu před začátkem koncertu podíval na Internet a ouha – právě se tam objevilo oznámení o tom, že Diana musela pro nachlazení odříci. Na poslední chvíli byla jako záskok angažována první sólistka místní operety Ingeborg Schöpf. Byl bych zklamán, i kdyby snad angažovali Julii Roberts…
Zajímavé bylo, že indispozice byla natolik narychlo, že se ve foyer divadla vesele prodávaly programy se jménem Damrau bez nějakého vloženého lístečku – oznámení o změně a nástěnky na chodbách také nevěstily žádné změny. Až těsně před koncertem vystoupil producent televizní společnosti ZDF, která koncert natáčela pro přenos i na DVD a s viditelným napětím změnu ohlásil. Vzápětí s viditelnou úlevou registroval, že se žádná bouře v obecenstvu nekoná, chvíli to vypadalo, že nejzklamanějším divákem v celé Semperově opeře jsem já sám. Naštěstí Piotr Beczała byl zdráv a ve vynikající formě, orchestr potvrdil svoje kvality a samotná Ingeborg svůj záskok zvládla dost dobře, byť Dianu ničím nenahradíš…

Je třeba přiznat, že důvodem toho, že Diana občas ruší představení, byly prosté – v posledních třech letech porodila dva syny. Ne, že bych jí nepřál ještě třetího caparta, přesto doufám, že v létě v Mnichově nebo za rok a půl v Praze (!!) s ní bude všechno OK. Těch posluchačů, kteří by se mnou mohli založit společný Déjà Vu Club, už by asi bylo zbytečně moc. V jejím případě se je totiž vždy na co těšit.


Donizetti: DCÉRA PLUKU     
21. prosince 2012, Slovenské národné divadlo, Bratislava
Gaetano Donizetti je jedním z autorů, jehož seznam oper je natolik dlouhý, že ho sotva kdo dokáže vysypat jen tak z paměti. Na stálém repertoáru významných divadel je jich však méně než deset a mezi nimi je i komedie o markytánce a její lásce a dalších příhodách u francouzského regimentu v Tyrolích.
Bratislavská inscenace v režii Jozefa Bednárika měla svou premiéru už v roce 2004 a je to na ní docela znát. Hodně barevná scéna, až příliš rozšafný Jano ve slovenském kroji jako činoherní průvodce, cirkusácké pokusy o humor, baletka v roli myšky a k tomu poněkud otrávený výkon orchestru a nevýrazné hlasové projevy sólistů. A hlavně, téměř prázdné divadlo! Což možná s atmosférou celé rádoby frašky dost souvisí.
Z průměru se přece jen trochu vymykala Jana Bernáthová v titulní roli (kterou alternuje s Ĺubicou Vargicovou, což by bylo jistě velmi zajímavé srovnání), Tonio naproti tomu působil sice komicky, ale nechtěně spíš po pěvecké stránce.
Přišlo mi líto, že v hlavním městě chodí na operu tak málo lidí, ale po shlédnutí téhle inscenace v člověku zůstala alespoň naděje, že na jiná představení chodí lidí víc.

A k tomu ještě na Hviezdoslavově náměstí před divadlem právě probíhaly adventní trhy s lákadly, které jsou i pro spoustu Čechů neznámé – schválně, znáte lokše, pagáče, kapustnicu nebo hriatô? Ne? Tak to rozhodně vyzkoušejte, třeba i místo opery, spokojenost je zaručena!


Bach: DIE H-MOLL MESSE     
18. prosince 2012, Rudolfinum, Praha
Když se v Praze chcete vypravit na provedení velkých Bachových děl, ať už jsou to jeho pašije nebo velká mše h-moll, a budete trvat na tom, že interpretem musí být domácí těleso, máte v podstatě jedinou možnost – prostudovat kalendář Collegia 1704 a zaškrtnout si termín ve svém diáři. Pravdou je ovšem také to, že Luksovo Collegium v posledních let viditelně otevírá náruč také zpěvákům a instrumentalistům ze zahraničí, takže vedle domácích „držáků“ z původního jádra už mezi vokalisty a hudebníky najdete občas Polku, Argentinku, Španělku, Němku, Francouze, Němce a další národnosti. Zajímavé je potom jejich srovnání v sólových partech. Při „hámolce“ se taková porovnání nabízela. Markus Brutscher, znělý a expresivní tenor je natolik sólový hlas (jako předurčen pro barokní evangelisty), že v duetu s pokornějším pojetím Hany Blažíkové až příliš dominuje. Sophie Harmsen má respekt svých kolegů, ale na koncertu mi nepřišla o natolik výraznější oproti zbytku altového ansámblu. A Tobiase Berndta ve svém sólu více než zastínil Tomáš Král. Od sboru, kde každý může takřka bez mrknutí oka převzít i sólový part, už nelze očekávat nic jiného, než výborný výkon. A u výtečných instrumentalistů už si člověk musí zvyknout na to, že naturhorna je prostě mimořádně obtížný obor…
Bachova mše opět po čase docela bez problémů zaplnila Rudolfinum, protože i o divácích platí, že dobří holubi se vracejí, chtělo by se dodat: do dobrých hnízd.


Verdi: UN BALLO IN MASCHERA | MetinHD     
8. prosince 2012, Kino Světozor, Praha
Člověk může stokrát milovat operu, ale aby se v ní mohl aspoň trochu zorientovat, musí mít prostě „nakoukáno“. S Verdim to je ovšem zábava na mnoho let a moje mezery jsou stále ještě znatelné, proto i Maškarní bál a jeho newyorská produkce přenášená přes satelit byl pro mne příležitostí seznámit se s dosud neslyšeným.
Název Maškarní bál by v první chvíli sváděl k tomu, že půjde o komedii, ale těch Verdi moc nenapsal (nejznámější je jeho pozdní Falstaff), místo toho vás upoutá historické drama, kde svoji klasickou roli hraje láska, přátelství i nenávist. zamíchejte do toho další z řady Metropolitních hvězd (Chvorostovskij, Radvanovsky, Kim, Álvarez, Blythe) a bezchybný orchestr pod taktovkou Fabia Luisiho, a o kvalitní náplň jednoho prosincového večera je postaráno.
Jen Deborah Voigt v roli průvodkyně večera poněkud v mých očích zaostala za přirozeněji působící Susan Graham z minulého představení (pořád je to ovšem lepší, než když se před kamerou rozpovídá Renée Fleming... :-).



JUAN DIEGO FLÓREZ     
6. prosince 2012, Rudolfinum, Praha
Tři dny po nadšených ohlasech na vystoupení předního barytonisty ve Smetance se poučené publikum stěhovalo do Rudolfina, kde tóny zněly poněkud výš. Podruhé se tam na jeden večer zabydlela veliká tenorová postava současnosti, peruánský mistr belcantových koloratur Juan Diego Flórez.
Na rozdíl od svého premiérového vystoupení před pár lety na Pražském jaru tentokrát přivezl komornější repertoár a k němu vynikajícího klavíristu Vincenza Scaleru, instrumentalistu, na kterého by leckdo bezesporu rád šel i při jeho vlastním klavírním recitálu.
Bononcini, Ciampi, Piccini, Meyerbeer, Lalo – to opravdu nejsou jména notoricky známá, přesto právě skladby těchto autorů tvořily kostru nezapomenutelného koncertu, kde byli mnohem známějším jménům jako Rossini, Gounod, Offenbach nebo Donizetti více než rovnocennými partnery. Flórez potvrdil svoji vrcholnou formu a jeho samotného ohlušující ohlas u publika očividně těšil. Také se k nám určitě rád vrátí.


SIMON KEENLYSIDE     
3. prosince 2012, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Nejsem si jist, jestli je jméno Simon Keenlyside mezi hudebními příznivci zas tak úplně notoricky známé. Pokud ne, je to ovšem velká chyba, britský barytonista patří dlouhodobě ke světové špičce. Šťastnou souhrou okolností vystoupil v Praze koncertně, i když se tentokrát bohužel příliš nedostalo na jeho skalní příznivce, protože vystoupení bylo součástí předvánoční akce jedné z tuzemských bank…
Jeho koncert byl neuvěřitelným příkladem toho, jak si publikum získat od první noty. Do sálu vešel během prvních tónů jako opožděný divák v kabátu a s kloboukem na hlavě (koneckonců, šlo o árii z Leoncavallových Komediantů), své svršky postupně pod pódiem odložil a do záře reflektorů vystoupal až v závěru svého entrée. PO skvěle odzpívaných áriích z Tannhäusera, Dona Carlose a Pikové dámy přišel vrchol večera a Simonův Rigoletto, kterého si pěvec nejprve sám nakreslil na vlastnoručně přinesený arch papíru na stojanu, aby mohl, nemaje partnery v mužském ansámblu, střídat v „Povero Rigoletto“ roli nebohého sluhy s jeho protivníky. To ještě netušil, že na děkovačku je pro něj v zákulisí od pořádající agentury připravena dřevná marioneta vyrobená přesně podle Rigoletta v podání Ingvara Wixella z legendární vídeňské inscenace režiséra Jeana-Pierra Ponnella (Pavarotti jako Vévoda, Grúberová jako Gilda…) z počátku osmdesátých let, viz tato ukázka z YouTube.
Před rozloučením uplatnil Simon své herecké nadání ještě v Thomasově Hamletovi a mezi přídavky pochopitelně nechyběl ani Mozart…
Zdá se být naštěstí docela jisté, že Keenlyside nebyl v Praze naposledy, takže, těšme se!
Fotky na Facebooku zde.


Mozart: LA CLEMENZA DI TITO | MetinHD     
1. prosince 2012, Kino Světozor, Praha
Tahákem přímého přenosu poslední Mozartovy opery z newyorské operní superscény byla především Elīna Garanča, Lotyška s anglickým manželem žijící ve Španělsku, která se už dávno vymanila ze stínu jiných kolegyň a dnes patří k tomu nejlepšímu, co lze v mezzosopránovém oboru na téhle planetě zaslechnout, k radosti českých fanoušků docela pravidelně (byť pouze koncertně) na živo i u nás.
Produkce byla tentokrát poněkud fádně tradiční, ale hudebně ani pěvecky určitě nikdo nestrádal. Garanča byla součástí dobře znějícího ansámblu (Filianoti, Lindsey, Frittoli a zejména moc dobrá Lucy Crowe jako Servilia ve svém metropolitní premiéře).
Už ani nemá cenu si povzdechnout, snad raději začít šetřit a jednou to zažít na vlastní kůži…



ORCHESTR NA DOTEK | Sobotní koncert FOK pro děti     
1. prosince 2012, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Každý rodič si více či méně často láme hlavu tím, jak ovlivnit vývoj svého potomka. Jsou takoví, kteří své ratolesti nedají vydechnout, přihlásí ho na dvacet různých kroužků angličtinou počínaje a golfem konče a potom se diví, že jejich dítě je pořád nějak vyčerpané. Druhý extrém je tam, kde se dítěti nenabídne žádná náplň jeho volného času, což může mít poměrně snadno velmi nelehké důsledky.
Rodičům, kteří zjistili, že bez hudby je život tak nějak chudší, se nabízí několik možností, jak svoje potomky přitažlivou formou na tuhle celoživotní nezbytnost připravit od opravdu útlého věku. Jednou z nich jsou pravidelné sobotní koncerty s názvem Orchestr na dotek pořádané FOKem ve Smetanově síni.
První prosincový den byl dětský koncert doprovozen podtitulem Čáry máry orchestr aneb Nápady tety Veroniky. Průvodci dětského matiné byli tehdejší ředitel Ilja Šmíd a herečka Jana Synková, musím říct, že se mi oba ve svých rolích moc líbili. Sál byl velmi pěkně zaplněný včetně balkónů a děti (a předpokládám že ani jejich rodiče) vůbec neměly čas se nudit.
Koneckonců, něco z té atmosféry je snad vidět na těchto fotografiích.


Čajkovskij: JOLANTA | Anna Nětrebko     
23. listopadu 2012, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Novináři a ostatní mediální a marketingoví pracovníci rádi a často pracují s nadnesenými termíny jako „Koncert roku“, „Světová superstar“ a podobně. V případě premiérového živého vystoupení superdivy Anny Nětrebko v Praze šlo ale o událost, na kterou by byly podobné obraty slabé.
Anna je na vrcholu celosvětové slávy a ve své branži si může dovolit takřka cokoli, každý pro ni udělá, co jí na očích vidí, a všechno jí odpustí (přičemž ona sama toho dokáže náležitě využívat). Tak například nedávno ve slavném a noblesním Baden-Badenu zrušili připravovanou produkci Mozartovy Figarovy svatby, protože Anna, ač smlouva byla dávno uzavřena, se najednou rozhodla, že Hraběnku zpívat nebude. Každý jiný by s tím měl problém. V jejím případě management divadla bez protestů změnil repertoár podle její volby a bude se jen kvůli ní hrát Don Giovanni, kde Anna bude zpívat (pokolikáté už?) Donu Annu...
Loni Nětrebko s ohromným ohlasem uvedla v Salzburgu koncertně poslední Čajkovského operu Jolanta, v níž, jak jinak, obsadila titulní roli. Z toho vzniklo letošní celoevropské turné a v něm se nakonec našlo místo i pro pražský Obecní dům, asi ne náhodou pod křídly agentury Nachtigall Artists (přeloženo do češtiny to přece znamená: Slavičí umělci. :-)
Obecní dům byl z docela pochopitelných důvodů narvaný k prasknutí, podle zájmu o vstupenky by bylo bývalo vyprodáno i případné druhé a třetí představení, takový byl v Praze hlad po setkání s ruskou divou.
Jolanta je jednoaktová, relativně krátká opera, pro o něco víc než hodinu dlouhé koncertní provedení je proto velmi vhodná. Nedovedu si představit, že by někdo koncertně vydržel třeba Wagnerův Ring...
Anna splnila všechno, co od ní posluchači očekávali, na pódiu dokonale předvedla souhru ženskosti, šarmu, pódiového herectví a především sytého, barevného a jedinečného hlasu. Přivedla ale zároveň do záře reflektorů dalších devět sólistů, z nichž mnozí se hvězdnou Annou vůbec nenechali zastínit. Sergej Skorochodov je tenor od Pánaboha a v roli Vaudémonta byl dalším, tentokrát ne tolik očekávaným vrcholným zážitkem večera. Výborná byla trojice mužských hlasů ve spodní hlasové poloze, Vitalij Kovaljov (René), Vladislav Sulimskij (Ibn-Hakia) a Lucas Meachem (Robert). Protože celé turné doprovázela Slovinská filharmonie se svým šéfem Emmanuelem Villaumem a také Slovinský komorní sbor, byly menší role obsazeny většinou slovinskými sólisty, kteří nezapadli ani nevynikli (tedy, v mých očích vynikla mezzosopranistka Theresa Plut, jejíž koncertní róba se při nejlepší vůli nedala pojmenovat jinak než jako tmavě tyrkysový župan...).
Annina premiéra se, podpořena celým ansámblem, vydařila mimořádně, diváci bouřili nadšením a Annino sebevědomí zřejmě opět trochu narostlo. Snad to ustojí...a snad přijede brzy zas!
Fotky na Facebooku zde.


ŘÍMSKÝ OHŇOSTROJ | Roberta Invernizzi, Collegium 1704     
20. listopadu 2012, Rudolfinum, Praha
Václavu Luksovi se povedl vpravdě průkopnický čin, po dlouhých letech přivedl se svým Collegiem 1704 do Rudolfina celý cyklus staré hudby. Řada pod názvem Hvězdy barokní opery je ohromnou příležitostí, jak do sálu s kapacitou přes tisíc lidí nalákat nejen stálé obdivovatele zvuku přírodních strun, ale i nové zájemce o špičkovou interpretaci hudby 18. století. Každý koncert uvádí jednoho zahraničního sólového protagonistu, začíná se italskými zpěvačkami, ale později dorazí i skvělý finský tenor Topi Lehtipuu nebo francouzská hvězda Véronique Gens.
Tentokrát byla hvězdou večera s podtitulem Římský ohňostroj italská sopranistka Roberta Invernizzi, zpěvačka u nás nepříliš známá s příjemným hudebním i vizuálním projevem, která měla v několika Händelových áriích odpálit salvy barokních světlic co nejvýše. Odpal se skutečně povedl slušný, jen tu a tam ta světlice nedolétla tak vysoko. Velkou konkurencí pro sólistku ten večer byl totiž další znamenitý výkon vokalistů z Collegium Vocale 1704, z nichž někteří (zejména Kamila Mazalová a Tomáš Král, ale v duetech také Alena Hellerová) v závěrečném čísle, kantátě Dixit Dominus, protagonistku večera téměř zastínili. Orchestr odvedl svůj vysoký standard a diváci se jim za to standardně odměnili vřelým aplausem. Až vyjde v Rudolfinu další barokní hvězda, přijďte se nechat oslnit i vy!


Gluck: IPHIGÉNIE EN AULIDE     
16. listopadu 2012, Theater an der Wien
Jet do Vídně za operou nemusí vždy znamenat návštěvu Wiener Staatsoper, před níž by si každý český návštěvník mohl vždycky s pýchou vzpomenout na architekta Hlávku, který ji těm Vídeňákům tak pěkně postavil.
Metropole někdejší monarchie má i další operní domy, z nichž zejména Theater an der Wien, neboli Divadlo na Vídeňce, je na vzestupu. Před několika lety se transformovalo do poměrně progresivní scény, která se nebojí uvádět operní díla menšinová nebo v neobvyklých produkcích.
Jednou z takových méně uváděných oper je i Gluckova Ifigénie v Aulidě. Přímenému komornímu prostředí divadla dominuje mimořádně dobrá akustika, která dovolí (zvláště pokud dirigent dokáže orchestru naordinovat tu správnou dynamiku) zpěvákům netlačit na pilu. Nejznámějším jménem v celém obsazení byl dánský barytonista Bo Skovhus (zde Agamemnón, známý především jako Hrabě z veleznámé salcburské inscenace Figarky s Annou Nětrebko a dalšími), který naplnil očekávání z větší části. Byl totiž zastíněn výkonem jihoafrické mezzosopranistky Michelle Breedt v roli Klytaimnéstry vládnoucí krásně barevným a sytým hlasovým projevem. Vizuálně mi připomínala Vesselinu Kasarovu, vokálně byla v současnosti rozhodně lepší. Myrtò Papatnasiu (Ifigénie) používala na můj vkus příliš vibráta, zato Pavel Kudinov byl skvělým Calchasem. Největší hvězdou celého představení v mých očích byl ovšem Arnold Schoenberg Chor, sbor, jehož pěvecký i herecký výkon nedovolil divákům, aby polevili v pozornosti, k níž tu a tam sváděla stále se opakující (a posléze už trochu nudící) projekce samopalníků na plátno, součást diskutabilní produkce, která děj posunula do soudobých válek o ropu...
Když vám ale k tomu hrají Vídenští symfonikové pod velmi citlivým vedením Alessandra De Marchiho, máte stejně na slušný zážitek zaděláno. Případný výlet na Vídeňku rozhodně doporučuji!


CAPELLA MARIANA | Cruda amarilli     
5. listopadu 2012, Barokní refektář dominikánského kláštera u Sv. Jiljí, Praha
Okruh hudebníků pohybujících se na malém českém písečku profesionální interpretace staré hudby je nadále poměrně úzký. Když se některého z opravdu dobrých zpěváků nebo instrumentalistů zeptáte, kde zpívá nebo hraje, vyjmenuje vám často minimálně čtyři až pět různých ansámblů plus nějaké ty sólové aktivity. Název souboru je potom většinou značkou jeho zakladatele a uměleckého šéfa (Václav Luks, Marek Štryncl, Adam Viktora, Robert Hugo, Jana Semerádová a další), který pro každý nový projekt svůj ansámbl většinou sestavuje na míru podle vlastních momentálních preferencí a potřeb. A jak se tak v těch různých ansámblech potkávají a seznamují, zakládají nová uskupení, v nichž se dříve spíše zpěváci nebo instrumentalisté stávají novými uměleckými šéfy.
Capella Mariana je sbírka zkušených a znamenitých zpěváků, které její zakladatel Vojtěch Semerád „nalákal“ na renesanční a raně barokní polyfonii, čímž rozšířil záběr hudebníků z okruhu Týnské školy, vystupujících většinou pod hlavičkou Collegium Marianum, o vokální ansámbl, který ve svém oboru sahá po nejvyšších domácích metách.
Ve spolupráci s brněnským loutnistou Janem Čižmářem se Capella Mariana vydala na malé turné po republice s výběrem z Monteverdiho Páté knihy madrigalů a v Praze dokázala bez problémů naplnit barokní refektář kláštera Dominikánů na Starém městě.
Nevěřím, že by na konci koncertu někdo litoval, že se na ne tak často uváděný repertoár vypravil. Mohu-li odhadovat mety, ke kterým soubor směřuje, potom jako kdyby zkratka vytvořená z počátečních písmen příjmení jednotlivých členů ansámblu promlouvala jasným sdělením: BS-ČSN (British Standard - Česká státní norma), neboli: To, co je dnes normální v Británii (Tallis Scholars, The Sixteen, Ex Cathedra, I Fagiolini a další), bude brzy snad běžnou normou i u nás...
Pokud kvintet Capella Mariana (v závěrečné skladbě rozšířený na osmihlasý dvojsbor) bude mít čas se pravidelně scházet a koncertovat v takovémto složení, možná o nich v Anglii brzy uslyší.. :-)


Mozart: DIE ZAUBERFLÖTE     
29. října 2012, Semperoper, Dresden
Není opera jako opera. Pokud chcete tento žánr přiblížit někomu, kdo se s ním teprve opatrně seznamuje, nelze mu předložit hned Debussyho, Janáčka nebo Berga. Ale je pár titulů, které zabírají i na začátečníky - Carmen, Bohéma, Prodanka, Elisir a také Mozartova Zauberflöte.
A protože ta pražská Flétna ve Stavovském má už něco za sebou (a navíc jako jediná z Mozartových zpěvoher se tam pořád anachronicky hraje v českém překladu), jeden z nejbližších originálů byl k shlédnutí v drážďanské Semperoper. Je na ní vidět, že inscenátoři se snažili přilákat opravdu co nejširší publikum, od předškoláků po seniory. Zúžená a místy až trochu komiksově laděná scéna a cirkusové kostýmy jsou tam spíše pro to mladší diváky. Vokálně velmi slušné obsazení ocení potom spíše ti dospělejší posluchači. Sestava sólistů nebyla úplně vyrovnaná, nejlépe mi v uších zněli muži - představitelé Tamina (Rainer Trost), Papagena (Piotr Prochera) a Sarastra (Michael Eder). Elisabeth Zharoff v roli Paminy má hlasově blíže spíše k dramatickým rolím, skoro by se mi chtělo tuhle roli nabídnout Ute Selbig, které byla svěřena „pouze“ role První dámy.
Režie z počátku svižného představení začíná postupně trochu ztrácet dech - když se otáčivé dveře v pravé půlce scény otočí párkrát v úvodu, ještě vám to nepřijde. Pokud se točí po celý večer skoro při každém obraze, už to ruší.
Své si odehrála Staatskapelle Dresden pod ženským vedením dirigentky Julie Jones. Semperova „stodola“ byla hlavně domácím publikem (bohužel se v německých operních domech dost často stává, že opery zpívané v němčině nebývají otitulkovány, což je v cizojazyčným návštěvníkům trochu nevlídné...) zaplněná až pod strop a svou spokojenost dávala najevo i závěrečným aplausem. Za výlet kousek za hranice tahle cesta určitě stála.


Donizetti: ELISIR D’AMORE | MetinHD     
13. října 2012, Kino Světozor, Praha
V Metropolitní zas nastalo časné sobotní odpoledne (v Praze je díky časovému posunu vždy už sedm večer), kdy se daly do práce desítky televizních techniků, aby o tu nádheru nepřišly milióny natěšených fandů opery po celém světě. Kalibr byl mimořádně těžký, oblíbená italská komedie, Donizettiho Nápoj lásky s obsazením snů.
Maně jsem si vzpomněl na jakéhosi německého superfanouška, který mi kdysi na koncertu v Toskánsku ukazoval svoje obrázkové album, kam si lepil fotografie a výstřižky novinových článků s Annou Nětrebko. Když si proberu několik posledních let, taky se ze mně tak trochu stal sběratel, byť ty občasné zážitky s Annou mám zdokumentované především na tomto blogu. Její Adinu jsem viděl živě ve Vídni a potom i na DVD z „vousaté“ vídeňské inscenace, po letech bylo opravdu zajímavé slyšet tenhle repertoár znovu.
Anna zraje (v několika významech tohoto slova...) a muzikantsky nikdy nezklame. Při cenách vstupenek na její vystoupení si to vlastně snad ani nemůže dovolit. Když má k sobě do party ještě takového Nemorina, jakým byl v Met Matthew Pollenzani, v roli Belcoreho se uvede Annin neobvykle častý partner z přenosů Mariusz Kwiecień (zpívali spolu v nedávné době v Lucii di Lammermoor i v Donu Pasqualem) a k tomu do inscenace vtrhne Dulcamara v podobě skvostně dunivého hlasu Ambrogia Maestriho o zábavu pro celý večer je postaráno. Na rozdíl od Wagnerových oper zde není kde usnout. Tohle byla fakt skvělá pozvánka na pražské provedení Čajkovského Jolanty, s níž bude mít Anna v Česku pódiovou premiéru!


ALOIS NEBEL     
7. října 2012, Nová scéna Národního divadla, Praha
Na marketingem na české poměry neobvykle masivně podporovaný a také značně úspěšný film Alois Nebel přišlo do kin asi poměrně dost lidí, už jen název rotoskopie, tedy technologie překreslení hraného snímku do animované podoby, byl natolik přitažlivý, že mohl vzbudit zvědavost u leckoho.
Téměř přesně jeden rok po premiéře se tvůrci snímku odhodlali k velmi zajímavému počinu. Pro jeden jediný večer promítli na Nové scéně Národního divadla originální, hraný podklad, ze kterého byl výsledný film překreslován. Doprovod obstarala živá kapela, zazněla původní filmová hudba včetně Václavem Neckářem proslavené písně Půlnoční (Haleluja), zpěvákem se protentokrát stal jeden z tvůrců díla - výtvarník Jaromír Švejdík.
Diváci dostali na syrovo vizuální přednášku, jak se na to šlo - viděli skutečného Karla Rodena, Miroslava Krobota a mnoho dalších herců snímaných často pouze ve stylizovaných podmínkách, se zvýrazněnými rysy ve tváři (vrásky měli pro potřeby pozdějšího laboratorního zpracování filmového materiálu obtaženy černým fixem), k záběru na zaplněném nádraží (které si výtvarník do filmu dokreslil) stačila lavička kdesi ve skladu. Tentokrát nešlo skoro vůbec o uměleckou kvalitu filmu, mnohem zajímavější bylo nahlédnutí do jeho vzniku.
Projekce měla svoje přiznané nedostatky. Nedochoval se kompletní materiál, takže byl tu a tam prostřižen animací, a technické problémy se objevily i během promítání samotného. V momentu, kdy se v sále rozhostila tma a pak se několik minut čekalo na pokračování, dali muzikanti k dobru jednu z písní, které se do konečné verze filmu nedostaly. Příjemný a kvitovaný bonus.
Kdoví, jestli to tak bylo úplně zamýšleno, ale autorům jednoho z nejvýraznějších českých filmů poslední doby se podařilo přenést na celý téměř zaplněný sál příjemně uvolněnou atmosféru s puncem originality pro jeden neopakovatelný večer. Pokud to tak chtěli, povedlo se.


PHILIPPE JAROUSSKY | Struny podzimu     
23. září 2012, Rudolfinum, Praha
Mezižánrový festival Struny podzimu má za léta své existence poměrně pevné a originální postavení mezi předními pražskými událostmi začínajícího podzimu. Daří se mu nevšedním způsobem propojovat různé hudební směry a má již slušné posluchačské i mediální zázemí.
Přiznám se, že mě ovšem z jeho nabídky stejně vždycky jako první zaujmou zástupci klasické hudby, ne vždy ovšem s výsledkem odpovídajícím mému očekávání. Před nedávnem mě například trochu zklamali pánovénbsp;z Hilliard Ensemble v žižkovském památníku.
Philippa Jarousskyho jsem viděl už při jeho zelenkovském koncertu s Musicou floreou před lety, který byl bohužel situován do Smetanky, což je pro barokní hudbu více než riskantní počin. Tentokrát jednoho z nejznámějších světových kontratenorů přivítalo Rudolfinum a na akustickém dojmu to jistě bylo znát. Přesto ten zážitek nebyl jednoznačný a já bych z toho rozpačitého pocitu vinil zejména orchestr a dirigenta. Andrea Marcon je proslavený barokní specialista a jeho Venice Baroque Orchestra platí za špičku. V Praze se ale v mých očích představila parta vysoce profesionálních hudebníků, kteří byli ten večer na Italy až příliš studení a profesorští. Jen se slzou v oku jsem si vzpomněl třeba na radost ze hry všech hráčů v Nuevo Mondo Orchestra, kteří na jaře doprovodili Rolanda Villazóna. Benátští barokisté tentokrát lesk nedodali a to je škoda, protože ho v sobě mají. Asi scházela nějaká větší motivace. Kdoví, jestli to nesouviselo s dramaturgií, která lákala na hudbu muže, který se stal učitelem nejslavnějšího kastráta všech dob Farinelliho. Nicola Porpora je jméno, jehož dílo ovšem ve srovnání s jeho soudobým sokem Händelem, zřejmě po právu, neobstálo.
Ředitel festivalu na úvod celého koncertu trochu řečnil a dal v plén již poměrně populární historku o tom, jak vzniklo zpěvákovo příjmení - jeho ruský dědeček emigroval do Francie, řeč neznal a všude prý jen říkal: Ja russkij! Tak mu to napsali do papírů...
Měl jsem příležitost si v rozhovoru po koncertě přímo s jeho protagonistou tuhle bajku ověřit, takže: je to tak! Philippe působil po vystoupení velmi uvolněně a sympaticky a nejvíc se mu jiskřilo v očích, když vyprávěl o své nedávné studiové spolupráci s Cecilií Bartoli na jejím novém albu. Ta nahrávka rozhodně stojí za pozornost!
Mimochodem, přemýšlel jsem nad příběhem o tom, jak dříve také mohla vznikat příjmení, a dospěl jsem k závěru, že předci mnoha našich domácích osobností zřejmě také kdysi emigrovali, tentokrát do Čech, a zde se pouze snažili dát najevo, že k nám nepatří! Jak jinak si vysvětlovat jména Janáček, Janeček, Janíček, Janoušek (Já ne Čech!)...??.-)


MARINA REBEKA | Dvořákova Praha     
13. září 2012, Rudolfinum, Praha
Lotyšsko začíná být zemí zaslíbenou pro nové operní divy, však je to země s neuvěřitelným hudebním pozadím. Před pár lety celý svět ohromila (a dodnes nepřestává udivovat) Elīna Garanča, mezzosopranistka, které jen velmi těžko někdo dnes v jejím oboru dokáže konkurovat.
A opět se musím zmínit o přínosu přenosů opery z Met do kin. Před nedávnem se v jednom z nich zaskvěla pro mě do té doby neznámá sopranistka s poněkud cirkusácky znějícím jménem Marina Rebeka (nejde o pseudonym...) v roli Donny Anny. Její skvostné americké angažmá vyvolalo takový ohlas a zvědavost, že její zářijový recitál v Rudolfinu se stal jednou z událostí festivalu Dvořákova Praha. Není vždycky dobré jít na koncert s velkým očekáváním, ale ten večer jsem z pódia dostal ještě víc, než jsem čekal. Krásná, sympatická pěvkyně s líbezným a barevným hlasem a přirozeným šarmem a skromností a také s mimořádně kvalitní jazykovou výbavou v všech jazycích uváděných kusů (francouzština, němčina, italština, španělština a v závěru i ruština), zabodovala u celého sálu, který ji na závěr vůbec nechtěl pustit z pódia. Paldies, Latvija! :-)



KOUZELNÝ OSTROV | Letní slavnosti staré hudby     
6. srpna 2012, Španělský sál Pražského hradu
Závěrečný koncert Letních slavností se nastěhoval do velmi reprezentativních prostor Španělského sálu a naštěstí nebylo nutné se v jeho podtitulu lísat k pofidérní hradní honoraci, jak tomu v této destinaci pohříchu občas bývá.
Titul velmi připomínal nedávné barokní pasticcio z živého přenosu z Metropolitní opery (The Enchanted Island) a také hudby měla dost společného, zejména ve druhé části koncertu, kdy se sálem nesly Händelovy kompozice. Ta první byla věnována jeho anglickému předchůdci Henrymu Purcellovi, autorovi, který je dnes znám pohříchu jen zejména díky tu a tam uváděné semiopeře Dido a Aeneas.
Vokálními protagonistkami festivalu se pro jeden večer staly Hana Blažíková a Olga Pasiecznik a jen samotné srovnání dvou odlišných hlasů bylo nanejvýš zajímavé. Hana je domácí stálice a na Letních slavnostech už nepotřebuje nikomu dokazovat, že svou konkurenci drží stále v uctivém odstupu za svými zády. Polská hostující zpěvačka v Purcellových áriích působila nejistě, ztracenou jistotu získal její zralý hlas až v Händelovi, na němž bylo znát, že se sólistka v jeho hudbě často a ráda pohybuje a má právě árie tohoto barokního kolosu hluboko pod kůží.
Collegium Marianum si i ve svých populárních instrumentálních mezihrách (mj. úryvky z Vodní hudby i z Hudby pro královský ohňostroj) s ne zrovna ideální akustikou Španělského sálu poradilo znamenitě a na závěr koncertu to vypadalo, že srdečně tleská i hudebně příležitostná honorace. Tak snad nás tam zas někdy pustí...


TRE FONTANE | Letní slavnosti staré hudby     
2. srpna 2012, Velký sál Novoměstské radnice, Praha
Velký sál Novoměstské radnice je úžasné místo, kam se člověk zas tak často nepodívá. Jeho akustika je přitom pro komorní koncerty staré hudby více než vhodná, pokud tedy zůstanou zavřená okna, protože jinak vše zruší značný hluk dopravy z Karlova náměstí.
Rakouské trio zabývající se zejména instrumentální hudbou gotiky a rané renesance pod vedením fenomenálního hráče na všechny možné druhy fléten Michaela Posche, instrumentálně doplněné ještě fidulou, loutnou a rozmanitým bicím příslušenstvím, působilo před zaplněným sálem trochu jako zjevení. Těžko nezúčastněnému posluchači zprostředkovat pozitivní atmosféru, kterou byl celý koncert prostoupen, ale jaksi zklidněný výraz ve spokojených tvářích návštěvníků odcházejících po vystoupení se mi zdál všudypřítomný. Jakoby očištěný proudem průzračné vody hned ve třech fontánách...


Puccini: LA BOHÈME | Salzburger Sommerfestspiele, LIVE in HD     
1. srpna 2012, Bio Oko, Praha
Úspěch přenosů z Metropolitní přesvědčil také provozovatele dalších kin, že se vyplatí nabídnout svým divákům přímý přenos kvalitního operního představení. V holešovickém Bio Oko to vzali zeširoka a v nové sezóně nabízejí asi desítku přenosů z Covent Garden, Salzburgu nebo Paříže.
Na první srpnový den přichystali opravdu velký kalibr, superdivu Annu Nětrebko v jedné z hlavních rolí Pucciniho Bohémy na Salzburger Sommerfestspiele a k tomu nádavkem čtveřici skvělých pěvců, z nichž největší hvězdou byl asi Piotr Beczala v roli Rodolfa (maskovaný brýlemi, parukou a kotletami k nepoznání!), pěvecky ovšem byli výborní všichni. Jediný, kdo mě ten večer vokálně zklamal, byla Nino Machaidze v roli Musetty, zpěvačka, která si zakládá na své vizuální podobnosti s Angelinou Jolie. Její nadměrné vibrato a pódiové přehrávání bylo úplně mimo úroveň všech ostatních.
Ne, že by mě úplně uzemnila postmoderní produkce plná barevných plastových zbytečností, v níž se třeba předposlední jednání odehrává u stánku s Hot dogy, Bohéma ve špičkovém podání mě ovšem dostane vždycky. Jen na živo se to dneska v Salcburku pěkně prodraží, člověk vezme nakonec velmi zavděk zprostředkovaným přenosem, byť je o bezprostřední zážitek přece jen poněkud ochuzen.
Minusové body si bohužel vysloužili v Oku za první polovinu představení, kdy svůj zvukový aparát vybudili natolik, že si půlka posluchačů musela ve forte pasážích zacpávat uši. Budiž řečeno, že si o přestávce dali říct a druhou část opery už ztlumili na přijatelnou úroveň. Snad jim elán vydrží i při nižší úrovni decibelů .-)


CANSÓ DE LA CROZADA | Letní slavnosti staré hudby     
27. července 2012, Anežský klášter, Praha
Když je člověk celoročně zvyklý potkávat se s živou klasickou hudbou, mohl by si během letních prázdnin v Praze zoufat - nebýt festivalu Letní slavnosti staré hudby. Už třináctý rok je to událost jedinečná, originální a přitažlivá, která nemá nouzi o své návštěvníky, kteří dokáží ocenit objevnou dramaturgii, která každoročně příjemně překvapí.
Vedle toho, že se posluchači seznámí s nepříliš známou kvalitou v podstatě stále menšinového žánru, mají možnost užít si ji i v prostorách, které nejsou pro takové hudební produkce úplně tradiční, například Míčovnu a Rudolfovu galerii Pražského hradu, Trojský zámek nebo Velký sál Novoměstské radnice.
Do předlouhé akustiky kostele svatého Salvátora v Anežském klášteře přišli ti, kdo vědí, že Hana Blažíková a Barbora Sojková jim za cestu do města rozhodně stojí. Jejich středověký trubadúrský program sestavený z hudebních pramenů 12.-14. století doprovázený originálními promofotkami, v němž obě sopranistky zpívaly samy nebo za doprovodu harfy, psalteria či bubnu, musel pohladit po duši. Vizuální i hudební jednička!


Donizetti: LUCIA DI LAMMERMOOR     
30. června 2012, Wiener Staatsoper
Za posledních deset let vystoupala v Německu (a nejen tam) hvězda operní divy Anny Nětrebko tak vysoko, že si Němci dlouho nevšimli, že jim doma vyrostla sopranistka, která jí svým uměním dokáže velmi směle konkurovat, rodačka z bavorského Günzburgu Diana Damrau.
Přes Královnu noci se prozpívala do největších operních domů na celém světě a repertoár dále rozšiřovala, stejně jako svoji pověst. Před pár lety ji přibrzdilo první těhotenství, díky němuž musela některé produkce zrušit a letos se stejná situace opakovala. Diana bude na podzim rodit po druhé a tak se opět v některých produkcích sháněly náhradnice za odřeknuté role. Bohužel to postihlo i produkci Donizettiho Lucie ve Vídni, na kterou se lístky shánějí měsíce dopředu a já si je obstaral právě kvůli možnosti vidět Dianu opět po čase na živo. Jen pár dní před představením ale vídeňská opera na svém webu potvrdila, že v titulní roli vystoupí náhradnice, americká sopranistka Brenda Rae. Záskok to nebyl vůbec špatný, ale Diana to prostě nebyla. Naštěstí nedošlo ke změnám v dalším obsazení, takže první hvězdou večera se místo Diany stal Edgardo, tedy polský tenorista Piotr Beczala, jehož hvězda stoupá strmě vzhůru vždy poté, kdy musí na čas vynechat po nějaké indispozici. Tentokrát zpíval naplno a skvěle!
Inscenace patří ve Vídni k těm starším a tradičnějším, kdy se ještě nešetřilo na kulisách a výpravě, jen obléci ohromný sbor do dobových kostýmů muselo stát majlant. Při vědomí toho, že obsazení ani orchestr nezklamou, by se dalo do Vídně jezdit mnohem častěji. Trochu závidím Brňákům, že to tam mají blíž…


I FAGIOLINI | Concentus Moraviae     
22. června 2012, Porta coeli, Předkláštěří u Tišnova
The Music of the Spheres neboli Hudba (nebeských) sfér, to byl název programu, se kterým se britský osmičlenný ansámbl I Fagiolini přijel představit na festival Concentus Moraviae do baziliky Porta coeli u Tišnova. Prý už ve starém Řecku existovala domněnka, že planety na obloze svým pohybem vytvářejí nadpozemské všudypřítomné harmonie. Touto myšlenkou univerzální harmonie se později nechali inspirovat renesanční skladatelé, z jejichž díla umělecký vedoucí ansámblu Robert Hollingworth svoji dramaturgii sestavil.
Hudbu nebeských sfér na Zemi mělo navodit zejména využití zvláštních strukturálních prostředků a neobvyklých zvukových palet, například experimentování s chromatikou a disonancemi nebo postupy známými pod názvem Musica ficta, v určitě době běžným interpretačním užíváním zvýšených či snížených tónů, jejichž pomocí bylo možné se v provozovací praxi vyhýbat „nepovoleným“ intervalům (zvětšená kvarta byla dokonce označována za ďábelský interval..) .
V programu se představila díla výkvětu renesanční polyfonie, Angličané samozřejmě nemohli vynechat Tallise a Byrda, ale prostor dostali také Lassus, Clemens non Papa, Gombert, De Wert, Josquin a ve dvou sólových zpěvech také Hildegarda z Bingenu. Jediným a velmi podařeným kontrastem k renesančním harmoniím byla kompozice současného britského autora Steva Martlanda Skywalk. Oktet se dvěma kontratenory naplnil sál hned nadvakrát - svými hlasy a publikem, bylo totiž zcela vyprodáno. Vedle naprosto nadšených reakcí publika se tu a tam objevila nějaká ta výhrada k interpretaci, tyhle hlasy ten večer ale naprosto zanikly ve spokojených reakcích většiny těch ostatních.
Zelené londýnské fazolky prošly Nebeskou branou za nadšeného aplausu festivalového publika a ještě na druhý den se vmísily do téměř stočlenného ansámblu, který ve Valticích na závěr půldenního workshopu provedl monumentální čtyřicetihlasou Striggiovu mši, což byl pro většinu účinkujících vpravdě neopakovatelný zážitek. Nestane se vám každý den, abyste při jedné produkci slyšeli téměř sedmdesát zpěváků zpívat občas i šedesátihlasou sazbu za doprovodu houslí, viol da gamba, cinků, renesančních pozounů, dulciánů, virginalu, cembala, loutny a theorby.


LAWRENCE BROWNLEE | Pražské jaro     
18. června 2012, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Pokud se mi stane, že omylem v televizi nepřepnu ve chvíli, kdy jdou reklamy (naštěstí většinu toho, co mě zajímá, sleduji ze záznamu, takže reklamní bloky s úspěchem přeskakuji), spolehlivě mě odradí nedůvěryhodné zboží z teleshoppingu, které potom někde v obchodě vidím s výraznou cedulkou: Znáte z TV….
Je to tak trochu jako s pseudocelebritami, jejichž jména se ani nesluší zmiňovat. Nic neumějí, jen je „všichni znají“ z televize, většinou z bulvárních pořadů, kde se za vzor života a zábavy slavných lidí dávají akce, kam lidí chodí právě proto, aby je někdo viděl, nafilmoval, aby o nich napsal. Cokoli, kdekoli, hlavně ať se průměrný čtenář Blesku a podobného hnoje (a že jich u nás žije…) nasytí.
V nedávné době se na pražských pódiích začaly objevovat recitály zpěváků pod společnou hlavičkou „Znáte z Met“. Kdo má podobný despekt vůči heslům „Znáte z…“ a nebyl nikdy na přímém přenosu představení z newyorské Metropolitní opery, mohl by se mylně domnívat, že se mu dostane nějaké plytké a bulvární zábavy. Budiž s ulehčením řečeno, že je to přesně naopak. Navíc se řada koncertů špičkových operních pěvců nyní už objevuje pod příhodnějším podtitulem „Hvězdy světové opery“ .
Letos se hudební agentura Nachtigall Artists s nabídkou recitálů skutečně „rozjela“. Pro rok 2012 se na jejím pražském koncertním seznamu objevili Kate Lindsay, Rolando Villazón, Cecilia Bartoli, Elina Garanča, Ildebrando d’Arcangelo, premiérové vystoupení Anny Nětrebko, Simon Kennlyside, po Novém roce Mariusz Kwiecień, Olga Pereťatko, Joseph Calleja, opět Villazón….
V červnu se do této sbírky zařadil i americký černošský belcantový tenorista Lawrence Brownlee. Ano, znám ho z Met, poprvé jsem jej slyšel v roli prince v Rossiniho Popelce po boku Eliny Garanči. Zpíval výborně, jen vizuálně bylo to představení tehdy trošku úsměvné - sošná vysoká blondýna v páru s o hlavu menším subtilním tenorem tmavé pleti, to zacukalo koutky leckterého operního fanouška….
Lawrence ve Smetance dokázal, že vedle Juana Diega Flóreze patří právem k nejvyhledávanějším rossiniovským pěvcům současnosti. Překvapil nástupem od vstupních dveří, s úvodním árií hraběte Almavivy z Lazebníka sevillského na rtech prošel celým sálem až na pódium, které vzápětí opustil, aby dal prostor orchestrální předehře. Potom už belcantový večer pokračoval v nastavené úrovni až do konce. Střídali se hlavní postavy nejznámějšího belcantového repertoáru, Don Ramiro, Nemorino, Talbot….
Když došlo na Ernestovu árii z Donizettiho Dcery pluku s oněmi v programu avízovanými devíti tříčárkovanými cé, Obecenstvo ani nedutalo. Lawrence si s vysokými tóny pohrával jako s bábovičkami a evidentně s nimi neměl žádný problém. Kdyby tomu snad někdo nevěřil, tak onu extrémně hlasově náročnou árii ještě znovu zopakoval jako přídavek!
Jedna hvězda světové opery opět nadchla pražské publikum. Počkám si rád, až v budoucnosti krom těch ohlášených dorazí ještě další, třeba Diana Damrau, Joyce DiDonato nebo třeba Piotr Beczala…


EDITA GRÚBEROVÁ | Pražské jaro     
19. května 2012, Rudolfinum, Praha
Jsou mezi zpěváky legendy, které ještě v době své zacházející slávy objíždějí koncerty a festivaly a tak trochu vytloukají kapitál ze svých někdejších kvalit, a posluchači jsou často ochotni za recitál nositele slavného jména zaplatit vysoké sumy přesto, že výkon umělcův je už dávno za zenitem (Luciano Pavarotti v Praze a nedávná Kiri Te Kanawa v Jaroměřicích budiž toho neveselým příkladem…).
A potom jsou přírodní úkazy, které i ve zralém věku dokáží neustále udivovat svou jedinečností a ve svých kolegyních, z nichž mnohé by mohly být jejich vnučkami, vzbuzují v tom lepším případě úctu a obdiv, v tom horším závist a komplexy méněcennosti. K těmto neuvěřitelným příkladům nestárnoucích kvalit patří bezesporu stále slovenská diva Edita Grúberová.
Pražští posluchači Editu milují, nevzpomínám si, že by jakýkoliv sólista vyvolal pětiminutové (ne-li delší) ovace už samotným příchodem na pódium před začátkem koncertu.
A hned úvodní číslo koncertu, Saint-Saënsova vokalíza Le Rossignol et la Rose mnohé z posluchačů znovu zvedl ze sedadel. Ten večer byla kolena přihlížejících vůbec v neobvyklé permanenci, Edita popírala svoje letokruhy v známé Juliině árii Je veux vivre a každý, kdo si dokázal titul přeložit, jí to musel uvěřit. V jedné večerní róbě se vystřídaly ještě Ofélie z Ambroisova Hamleta, Donizettiho Marie z La fille du régiment a Amina z Belliniho Sonnambuly a ovace nebraly konce. A když na závěr jako přídavek dorazila ještě rozverná Cunegonde z Bernsteinova Candida v neuvěřitelné formě, hrozilo zřícení budovy v důsledku bouřícího davu.
Jsem sám zvědav, jak dlouho se bude tleskat na úvod Editina příštího pražského koncertu. U pěti minut asi nezůstane…


ACCADEMIA BIZZANTINA | Pražské jaro     
18. května 2012, Rudolfinum, Praha
Pražské Rudolfinum už hostilo většinu světově uznávaných souborů zabývajících se co nejvěrnější interpretací staré hudby, italský ansámbl Accademia Bizzantina do tohoto společenství bezesporu patří také.
V repertoáru, který Ottavio Dantone se svým věhlasným ansámblem do Prahy přijel představit, se muzikanti museli cítit jako štika v rybníce.
Concerto grosso je forma, která v Itálii vznikla, na programu večera proto nemohlo v úvodu chybět dílo jeho geniálního stvořitele Arcangela Corelliho, navíc v zajímavém srovnání s podobnou tvorbou Francesca Geminianiho a Georga Friedricha Händela. Po přestávce zněl Dvořákovou síni už jen Vivaldi. Jeho čtyři koncerty pro sólové smyčcové nástroje a continuo v podání autorových krajanů, kteří mu rozumějí, těžko mohly někoho nepotěšit.
Accademia Bizzantina rozhodně potvrdila výbornou pověst špičkových italských specialistů na dobovou interpretaci (Concerto Italiano, Venice Baroque Orchestra, Il Giardino armonico a další). Kdo přijede příště?


MAGDALENA KOŽENÁ | Pražské jaro     
16. května 2012, Rudolfinum, Praha
V Berlíně již zřejmě natrvalo domestikovaná mezzosopranistka Magdalena Kožená si už v Praze vybudovala takovou pověst, že její vystoupení nemůže pro pořadatele dopadnout špatně. Prakticky vše, co přiveze na pódium Rudolfina, bývá dlouho dopředu vyprodáno, už vůbec nemluvě o koncertu, který se stane (a pravidelně tomu tak i bývá) součásti programu prestižního festivalu, Pražského jara.
Tentokrát padla repertoárová volba na písňový recitál, v němž se o autorství podělily tři veličiny dvacátého století, Gustav Mahler, Claude Debussy a Olivier Messiaen.
Magdalena přišla na pódium v nových vtipných šatech od Daniely Flejšarové, zavázaná nepřehlédnutelnou stuhou jako velký dáreček a ve společnosti famózní japonské klavíristky Micuko Učida (světoznámá sólistka, která jako doprovázející umělec vystupuje jen zřídkakdy), s níž si na pódiu očividně velmi dobře rozuměla, své příznivce opravdu obdarovala předpokládanou dávkou svého umění. Ostatně část programu kopíroval obsah její nové nahrávky pro Deutsche Grammophon, kterou bylo možno ve foyer zakoupit a která je na trhu velmi úspěšná, červencové vydání časopisu Gramophone je dokonce udělilo prestižní titul Nahrávka měsíce. Tentýž časopis ji po letech dokonce opět zařadil do nominací na titul Artist of the Year, na ortel je ale třeba vyčkat do podzimu.
Tak hodně štěstí!


Beaumarchais: BLÁZNIVÝ DEN aneb FIGAROVA SVATBA     
27. dubna 2012, Stavovské divadlo, Praha
Ne každý ví, že libreto Figarovy svatby napsal Lorenzo da Ponte pro Mozarta na motivy divadelní hry francouzského bouřliváka Pierra Augustina Carona de Beaumarchais a že se jedná o volné pokračování jeho předchozí hry, kterou ve své opeře později proslavil Gioacchino Rossini - Lazebníka sevillského. Dokonce existuje i třetí díl volné trilogie s názvem Provinilá matka, tu ale snad nikdo neuvádí.
Mozartova opera patří ve Stavovském ke kmenovému repertoáru, její předloha se hrává mnohem méně. Až pro letošek ji šéf činohry Národního divadla Michal Dočekal znovu přivedl na scénu, pod původním názvem Bláznivý den (La folle journée).
Obsazením Richarda Krajča do role Figara a Miroslava Donutila (hrabě Almvaiva) si pravděpodobně pojistil plné divadlo na několik let dopředu, ale v jejich stínu rozhodně nezůstávají ani ostatní - Kateřina Winterová (do naivně komické polohy typově velmi vyhraněná hraběnka), Pavla Beretová (civilní a rozverná Zuzanka) či neuvěřitelnými kontratenorovými kreacemi vládnoucí Cherubín v podání Miloslava Königa. O hudbu k představení se za použití mozartovských motivů postaral Aleš Březina, už jeho zjazzovaná předehra na živo hrajícího comba stojí za poslech. Velmi povedené jsou kostýmy Kateřiny Štefkové, na činohru neobvykle často dostávají příležitost herci v sólovém zpěvu (pravda, Krajčo i Winterová jsou vlastně i profesionální zpěváci), k popukání přivádějí diváky třeba Pavla Beretová a Jana Boušková (Marcellina) v komickém duetu v rytmu tanga Pardon, madam!
Dojde na mnohá překvapení, včetně dámských bubenických eskapád a zvukomalebných vtípků od muzikantů. Pro někoho možná trochu neuchopitelná změť lecčehos, pro jiného nenudící zábava. Přijďte se přesvědčit sami!


ROLANDO VILLAZÓN     
13. dubna 2012, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Mexické tenorové zjevení zpřed mnoha let se opět po čase vrátilo do Smetanky a já měl už potřetí příležitost je zažít opět z první řady. Rolando Villazón si za poslední období prožil své, cysta na hlasivkách, operace, pooperační klid, neúspěšný první návrat, postupná ztráta důvěry, obavy z toho, že neodzpívá nasmlouvané kontrakty, nová rekonvalescence a postupný, tentokrát už opatrnější a předchozími zkušenostmi ovlivněný návrat na pódia i do opery.
Jeho nový koncertní program s názvem Treasures (Poklady) je postaven na méně známých operních áriích italského belcantového a romantického repertoáru, který se nesnaží ohromit publikum výčtem vysokých tónů, ale staví na neokázalosti nepříliš uváděných děl, pocházejících ovšem z per těch nejznámějších autorů.
Co Rolando rozhodně neztratil, je jeho charismatický kontakt s publikem, schopnost vtáhnout každého do děje a přesvědčit své posluchače o jedinečnosti každého společně prožitého okamžiku.
V tom byl navíc podpořen neuvěřitelně skvělým výkonem orchestru. V Berlíně působící Nuevo Mundo Chamber Orchestra je složen z latinskoamerických hudebníků a jejich temperament je to, co je všechny tolik odlišuje od často „profesorského“ výkonu mnoha evropských těles. Vidět souhru jižanského temperamentu na pódiu byla jedna velká radost.
Rolando je zpět v plném lesku a za rok přijede do Prahy, kam se evidentně vrací rád, znovu, tentokrát s Verdim. Těším se už teď.


Massenet: MANON | MetinHD     
7. dubna 2012, Kino Světozor, Praha
Jsou restaurace (a v Česku je to stále bohužel spíš pravidlo než výjimka), které si po zahájení provozu získají slušnou oblibu, ale po čase se jejich kvalita natolik zhorší, že se tam potom chodí nechat odrbat už jen nic nevědoucí jednodenní turisti, o nějaké štamgasty prostě už potom zájem není. V duchu naší národní tradice začínají v kuchyni šidit suroviny a kazit jídlo, obsluha ztratí úsměv, začíná si přivydělávat špatnými počty při placení a své ptáčky na oškubání si vybírá už tím, že sednout si smí jen ten, komu obsluha odstraní ze stolů cedulky s nápisem RESERVÉ.
Ztráta kvality a renomé se samozřejmě může objevit i u kulturních institucí nebo programů, tam se to ovšem děje v míře poněkud menší, díra po nespokojeném a nevracejícím se divákovi či posluchači se zde totiž zaceluje nepoměrně hůř.
A pak jsou programy, u nichž si i po letech můžete být jisti, že úroveň jde stabilně spíš nahoru. Projekt Met in HD se k nim řadí bezpochyby. Aspoň jedna dobrá zpráva mezi těmi každodenními zlodějinami, brutalitami a neštěstími…
Massenetovo zhudebnění příběhu Manon patří k držákům operních domů na celém světě. Ale Met si prostě může dovolit takové obsazení, které nažene tisíce diváků do stovek kin v desítkách zemí v přímém satelitním přenosu. Z Anny Nětrebko už je dnes něco jako marketingová modla, její příjmy z reklamy pravděpodobně výrazně převyšují ty umělecké, nicméně ona prostě umí. Když jí newyorská scéna ještě přidá do páru jako rytíře De Grieux skvělého polského tenoristu Piotra Beczalu, troufl bych si garantovat, že oproti některých Wagnerovým monstrprojekcím v sále usnul málokdo, protože by o dost přišel…
V tištěných programech byla jako průvodkyně večerem ohlášena Natalie Dessay, ale na plátně se nakonec ve standardní kvalitě (s nezbytnou špetkou americky afektovaného slovního projevu …) objevila Deborah Voigt. Moderněji pojatá inscenace, v níž si scéna nápaditě zahrávala s nahnutými rovinami a netradičními perspektivami, se na mém biodisku uložila k těm, na které člověk rád vzpomíná.
Opravdu, restaurace s názvem MetInHD má i po letech špičkové menu s neumdlévající kvalitou. Víc takových hospod!


JAK JSEM SE ZTRATIL aneb MALÁ VÁNOČNÍ POVÍDKA     
25. března 2012, Divadlo V Dlouhé, Praha
Příznivci divadla v Praze rozhodně mají z čeho vybírat. Stále častěji také vytvářejí malé nadšené komunity kolem menších divadel, kde se sešla šťastná konstelace sehraného ansámblu, nápaditých režisérů a promyšlené dramaturgie. Své skalní diváky mají v Dejvickém, Na Zábradlí i v Divadle Komedie (i když odtud se brzy budou stěhovat neznámo kam…).
K těm vůbec nejoblíbenějším podobným scénám hlavního města v posledních letech určitě patří také Divadlo V Dlouhé. Jejich představení jsou často vyprodaná dlouho dopředu a na každé inscenaci je vidět, že to tam prostě funguje.
Představení o tom, jak se malý Pavlík o Vánocích v ulicích ztratil, koho potkal a co zažil, se zde hraje už neuvěřitelných dvanáct let a vstupenky se ne ně stále shání opravdu nesnadno. Pohádková, snová feérie se spoustou vtipných scének a skvěle odehraných i zazpívaných hudebních čísel čerpajících ze šedesátých let se zvláštním zaměřením na tehdejší hity Václava Neckáře (jehož hlas má představitel hlavní role Pavel Tesař zvládnutý dokonale) je sice v prvním plánu určena dětem (kterých bylo v hledišti možná přes polovinu), ale nudit se při ní dozajista nebude ani stoletý kmet.
Mám pocit, že bych mohl Vánoční povídku občas opakovaně zařadit do svého vánočního programu namísto léty unavené Rybovy mše či Michnovy Vánoční muziky, a vypadá to, že v této úvaze nejsem zdaleka sám. Proto se také počet repríz stále rozšiřuje a už teď se tenhle kus dává od listopadu až do března.
Chcete-li v chladnějším období roku nasát trochu nostalgického tepla a přitom se opravdu pobavit a ještě přitom zaujmout svoje potomky, sledujte už po letních prázdninách předprodej V Dlouhé!


ČTYŘI SLUNCE     
16. března 2012, Kino Světozor, Praha
Režisér Bohdan Sláma už má něco za sebou a jeho styl je velmi čitelný, nezaměnitelný a také, a to není vůbec druhořadé, úspěšný. Ve svých obyčejných příbězích o lidech kolem nás dokáže vytvořit svoji vlastní poetiku a zaujmout zpracováním látky, která by v rukou někoho jiného vyzněla banálně.
Čtveřice hereckých protagonistů jeho posledního filmu je obsazena tak, že jen samotná jména Geislerová, Mádl a Roden přivedou do kin slušnou návštěvu. Kasovní trhák z toho možná nebude, ale minimálně příjemně strávený večer ano. Není takový každý.
A i kdyby vám film časem v paměti splynul s ostatními Slámovými opusy, titulní píseň v podání skupiny Vypsaná fixa vám v hlavě asi zůstane napořád…


THE ARTIST     
3. března 2012, Kino Světozor, Praha
Už při sledování televizního záznamu z předávání letošních Zlatých glóbů nešlo úspěch tohoto filmu přehlédnout. Kdo by dnes, v hektické době plné akce, střihu, hluku, násilí a všudypřítomného Product Placementu čekal, že se na špici celosvětové sledovanosti prosadí černobílý (skoro)němý retrosnímek s francouzskými herci?
Přiznám se, že i já jsem šel do Světozoru s menší obavou, jestli to „vydejchám“, jestli moje soustředění něco podobného vydrží. Rozhodnuto bylo po pár minutách. Ten film si vás přitáhne, obejme a nepustí. Možná nejde úplně o masový titul, ale člověk z kina odchází s úsměvem, dobře naladěn a obohacen o tolik pozitivní energie, že by mu ji v tu chvíli mohli závidět všichni rytíři řádu Jedi s Darthem Vaderem dohromady.
Neviděli jste? Chyba! :-)


Verdi: ERNANI | MetinHD     
25. února 2012, Kino Světozor, Praha
Giuseppe Verdi patřil k vůbec nejplodnějším operním skladatelům všech dob, takže vedle hitů a držáků, které se hrají všude, existuje i nemálo děl, která znají jen opravdoví fandové italské opery. V dalším přímém přenosu nabídla dramaturgie z Metropolitní opery jedno neokoukané dílo celému světu, určitě jsem nebyl sám, kdo o existenci opery Ernani před ohlášením programu končící sezóny neslyšel ani náhodou.
V New Yorku mají i v době krize pořád ještě na to, aby diváky nalákali především na výborné pěvce, nákladnou produkci a skvělý orchestr s neméně věhlasnými dirigenty. Ti všichni byli v obraze (v obou významech tohoto spojení) i tento večer. Zejména mužský trojlístek Marcello Giordani (Ernani), Dmitrij Chvorostovskij (Don Carlo) a Ferruccio Furlanetto (De Silva) by ozdobil jakoukoliv globální produkci. Marco Armiliato už dirigoval i v Praze a jeho kariéra je evidentně stále na vzestupu. Problém večera byl někde jinde - v libretu opery. V prvním přestávkovém rozhovoru se někteří ze sólistů sami svěřili průvodkyni večera (Joyce DiDonato), že se v ději více či méně ztrácejí.
Mě se to podařilo skutečně během prvního dějství také. Možná i únava předchozích dní se podepsala na tom, že se první přestávka stala mou poslední. Člověk přece jen asi nemusí vidět a slyšet vše. Jednou byl Verdi poražen démonem silnějším, zdravým spánkem :-).


PLATONOV JE DAREBÁK!     
31. ledna 2012, Divadlo Na Zábradlí, Praha
Divadlo Na Zábradlí je sice malá scéna, ale jeho herecký ansámbl je dlouhodobě skvělý, vyzrálý i pravidelně doplňovaný. Někteří z jeho protagonistů jsou známí (nebo donedávna byli) jen malé hrstce pravidelných návštěvníků nových inscenací (například stále lepší a v poslední době už také několika TV seriály „prověřená“ Natálie Drabiščáková), mnohé pozná na ulici skoro každý (Pavel Liška, Zdeněk Ornest, Zdena Hadrbolcová, Petr Čtvrtníček), jiní mají zatím „přišito“ často jen jedno věčné místo z nějaké soap opery a jejich věrní z Novy ani netuší, jak skvělí herci to jsou.
Chcete-li příklad, jděte na Platonova. Není to sice ani náhodou hra jednoho herce, herecký ansámbl je docela široký, ale je to především parketa pro představitele hlavní role Igora Chmelu (ano, věrní Nováci pamatují, první ředitel nemocnice z Ordinace…). Není v tom sám, velmi zdatně mu sekundují i další velmi podařené výkony Gabriely Pyšné, Kristiny Maděričové a dalších.
Platonov je Na Zábradlí ukrutně dobrý darebák!


THE ENCHANTED ISLAND | MetinHD     
28. ledna 2012, Kino Světozor, Praha
Metropolitní opera ve svých přenosech ve vysokém rozlišení až dosud nabízela konkrétní operní díla velmi pestrého záběru. V projektu The Enchanted Island (Očarovaný ostrov) ale uvedla nově vzniklý tvar, pasticcio sestavené z tvorby několika barokních skladatelů, neboli nově vytvořený příběh zkompilovaný z několika rozdílných oper zejména s hudbou Georga Friedricha Händela a Antonia Vivaldiho Pohádkově pompézní výprava a (ostatně jako téměř vždy) brilantní pěvecké kreace jednotlivých sólistů se dostaly na plátna Kina Světozor tentokrát výjimečně z blíže neurčených technických důvodů s týdenním zpožděním ze záznamu.
Obsazení bylo, jak jinak, výtečné. Exoticky atraktivní Danielle de Niese se pěvecky vyvíjí k lepšímu a role Ariel ji v této cestě dozajista pomohla. Joyce DiDonato dostála v kůži čarodějnice Sykorax své pověsti a pro mne byla ona tou hvězdou večera. Kontratenor David Daniels (Prospero) patří rovněž k tomu nejlepšímu, co lze na operních scénách zaslechnout, utáhnout barokní operu na této úrovni je důkazem, že jeho technika je skvělá. Luca Pisaroni si zahrál a zazpíval další ze svých komických rolí, tentokrát se jmenovala Kaliban, a ani on o svých vokálních kvalitách už své publikum přesvědčovat nemusí. Zralí operní diváci jistě ocenili i Plácida Dominga v oděvu Neptunově. Kdyby každý v jeho věku dělat svoji práci na téhle úrovni, tak se do důchodu chodí v devadesáti…
William Christie, specialista na starou hudbu, dokázal i z orchestru Met, používajícího moderní nástroje, dostat velmi hezký, takřka barokní zvuk.
Není mnoho takto pohádkově strávených sobotních večerů, které by stály za případné opakování.


MAGDALENA KOŽENÁ a BERLÍNSKÁ FILHARMONIE | LIVE inHD     
27. ledna 2012, Kino Oko, Praha
V Metropolitní to všechno před pár lety začalo a dnes je přímých přenosů ze světových scén plný celý svět. Přidaly se Covent Garden, La Scala a další. A teď už i Berlínská filharmonie.
Příležitost vidět na živo jeden z nejlepších světových symfonických orchestrů a jako bonus k tomu ještě ukázku umělecké spolupráce manželského páru na pódiu v roli dvou hlavních protagonistů, dirigenta a vokální sólistky, přilákala do holešovického artkina Oko tolik diváků, že bylo takřka vyprodáno.
Úvod patřil výborně připravenému orchestru a Ravelově skladbě Le tombeau de Couperin. Většina Dvořákových příznivců nato jistě nepohrdla kompletním cyklem orchestrální verze Biblických písní v podání pro mezzosoprán, byť budou možná více zvyklí na temnější hlas s širší škálou ve spodních polohách. Po přestávce Magdalena přidala ještě pět Rückertových písní z pera Gustava Mahlera, repertoár, který je jí a jejímu vokálnímu projevu asi přece jen bližší a který také častěji uvádí na pódiu. Závěrečná Nedokončená Schubertova symfonie byla pro mě poněkud nudná, tak trochu domácí úkol na téma, jak vytěžit co nejvíce z jednoho hudebního nápadu
Poněkud neočekávanou hvězdou večera se stal průvodce programem, třetí hornista Berlínských filharmoniků Klaus Wallendorf. Jeho komentáře byly neuvěřitelně vtipné, přednesené s nadhledem a i velkou dávkou humoru i v momentu, kdy mu na samém začátku přenosu vypovědělo službu čtecí zařízení!
Nevím do jaké míry byli celým přenosem zaskočeni hudební kritici z našich luhů a hájů, ale nikdo z nich, pokud je mi známo, se veřejnosti se svým názorem nesvěřil. Těžko se dohadovat proč…


Havel: ASANACE     
14. ledna 2012, Divadlo Na Zábradlí, Praha
Shodou smutných okolností se „domovská scéna“ Václava Havla stala místem první premiéry dramatikovy hry po jeho smrti, i proto bylo v dost malém sálu Divadla Na Zábradlí narváno k prasknutí, celebrita necelebrita.
Havlova metafora o zneužívání moci a nástrahách odporu vůči ní patří k jeho známějším textům a divadlo se jeho interpretace pod vedením svého nového uměleckého šéfa ujalo evidentně s chutí. I když, s rozdílnou.
Místy jakoby herci neměli přesné instrukce, co hrát, takže jako vždy výborná Natálie Drabiščáková (architektka Macourková) občas nezkrotně v relativně malé roli strhávala pozornost na sebe a u Jiřího Ornesta (hlavní projektant Bergman) mi přišlo, že režijní pojetí svého textu dotváří na jevišti přijatelněji pro sebe. Role Luisy je dobře uchopenou příležitostí pro Kristýnu Maděričovou. Většina herců byla ve svých rolích nucena poněkud samoúčelně každých pár minut vyběhnout nahoru do patra nebo sejít ze schodiště. Scéna byla možná až příliš popisná, nicméně text si svou působivost ponechal. Pan prezident by jistě nebyl nespokojen.


KING’S SINGERS     
10. ledna 2012, Kostel sv. Šimona a Judy, Praha
Většina i těch docela průměrných angličtinářů by si název úspěšného mužského vokálního sextetu přeložila jako Královi zpěváci. Kdo se bude o tyhle pány zajímat trochu více, zjistí, že je to trochu jinak, název šestičlenného mužského ansámblu souvisí s King’s College v Cambridge, tedy z univerzity, kde soubor už v roce 1968 vznikl (což ovšem platilo pro zakládající členy, není to tak úplně pravidlem pro ty stávající). Zájemci ještě zvídavější jistě doma mají aspoň některou z desítek jejich zvukových nahrávek a ti nejinformovanější z nich přijdou na koncert, pokud do jejich města ansámbl náhodou zavítá. A protože přijeli do Prahy po poměrně dlouhé době, nebyl problém zaplnit koncertní sál s více než čtyřmi sty sedadel.
Vedle nezpochybnitelné vokální kvality lze na projevu King’s Singers obdivovat i mnohé další rysy, dokonalou (pro někoho trochu tradičně staromódní) pódiovou prezentaci, neustálé vyzařování pozitivní energie, všudypřítomný úsměv a nepřetržitý oční kontakt s posluchačem (i v momentu příchodu na pódium nebo odchodu z něj). Nejdůležitější je ale samozřejmě hudba, dramaturgie, prezentace, vokální projev.
King’s Singers uvedli další ze svých dobře namíchaných směsí z hudby staré, moderní a populární a publikum po koncertě kupovalo jejich nahrávky jak o život. Poslechem cédéčka si člověk sice leccos připomene, s živým setkáním s touto ansámblovou legendou se to ale srovnat nedá. Soubor s královským názvem královsky pobavil.