Je poměrně snadné nechat kulturu, aby přišla za vámi domů - prostřednictvím televize, rozhlasu, Internetu, kompaktních disků nebo DVD (někdy také třeba jen otevřenými okny...).
Vydat se za ní už je poněkud náročnější, nicméně garantuji, že zážitek je nesrovnatelně hlubší.
Takže se za kulturou více či méně často vydávám. Měl jsem to štěstí, že jsem všechna tato představení prožil na vlastní vlastní kůži, oči a uši:

Vstupenka Program Foto Recenze

Caldara: AMARILLI VEZZOSA | Barokní podvečery, Collegium Marianum     
28. prosince 2010, Rudolfium, Praha
Po loňské nevšední zkušenosti s hravým představením barokní pastýřské hry jsem se po roce do Týnské školy vydal zas a rád.
Poloscénické provedení Caldarovy vánoční kantáty Amarilli vezzosa bezpečně dvakrát za sebou naplnilo Barokní sál, v němž bylo bezpochyby nemálo příznivců sopranistky Hany Blažíkové. Jenže nikdo není stoprocentně odolný vůči nástrahám letošní zimy. Představitelka Amarilli sice ještě den před provedením pilně zkoušela, ale ráno už její stav bohužel vystoupení nedovoloval. Je téměř neuvěřitelné, s jakou rychlostí je možné angažovat plnohodnotnou náhradu. Management pořadatele nažhavil telefonní linky a výsledkem jeho snahy bylo to, že Barbora Sojková obratem přerušila pobyt na venkově, dopoledne dostala noty a už ve čtyři plnohodnotně odzpívala první koncert! Zahanbit se rozhodně nenechaly ani další dvě pastýřky s mytologickými jmény na scéně - Markéta Cukrová jako Dafni a Marta Fadljevičová v roli Damety. Naprosto herecky i recitačně přesvědčivým průvodcem celé hry byl Justin Svoboda.
Krásné vánoční barokní zastavení v srdci hektického velkoměsta!


Purcell: DIDO AND AENEAS     
20. prosince 2010, Semper 2, Semoperoper-Probebühne, Dresden
Každá slušná německá opera dbá o svoji budoucnost a pěstuje si sama svůj dorost. O přijetí do takového mladého ansámblu je obecně velký zájem, takže se v něm potom sejdou ti nejlepší z vyhlášených předzpívání ze všech koutů planety. Když uspějí, stanou se stálými členy velkého souboru a jejich kariéra má našlápnuto do výšin. Ženský vzorek těchto čekatelek bylo možné za deset eur vidět na zkušební scéně v experimentální inscenaci nejznámější Purcellovy opery.
Dnes se dá děj opery uchopit všelijak. Zde si inscenace zahrála na „divadlo na divadle“. Úvodní scénu pochopil jen ten, kdo si před začátkem přečetl program. Osazenstvo dívčího internátu se vrací na ubytovnu po vítězství v jakémsi sportovním klání a protože jedna z dívek smutní na svém kavalci, rozhodnou se ostatní, že ji zabaví tím, že si na pokoji zahrají Purcellovu operu. Ne, že by ten příběh byl zrovna ze života, nicméně umožnil uvést celé dílo s minimálními náklady (ve zkušebně s tak dobrou akustikou, že by jim i hlavní prostory mnoha divadel mohly závidět...), zpěvačky si vystačily s postelemi, polštáři a prostěradly. I hudební doprovod byl redukován na smyčcové kvarteto s cembalem.
Takové ne úplně oficiální představení se těžko může srovnávat s opravdovými inscenacemi v Semperoper, ale o budoucnosti některých zpěvaček dokáže napovědět leccos, v tomto případě se do uší nejvíce zapsala mezzosopranistka Stephanie Atanasov v titulní roli Dida, barevně zajímavý a tvárný hlas, jehož nositelce jistě v budoucnu ještě trochu prospěje uvolněnější výraz v tváři, který místy působil až přezíravě vůči ostatním kolegyním.
V noci po představení se mi zdálo, že takové podmínky mají i mladí adepti operního zpěvu u nás. Ale hned jsem se z toho probudil...


Donizetti: L'ELISIR D'AMORE     
19. prosince 2010, Národní divadlo, Praha
Do Národního po hodně dlouhé době doputovala Donizettiho „italská Prodanka“. Poslední inscenace téhle veselé a slavné opery byla ve Zlaté kapličce se hrála do března 1992 (a tehdy měla jen šest! repríz, přičemž v roli Nemorina alternovalo pět!! tenorů...). I tentokrát bylo pojetí svěřeno do italských rukou. Režisér Simone Sandroni děj přenesl do felliniovského prostředí někdy ze začátku šedesátých let a italské reálie byly na scéně četné a nepřehlédnutelné. Jediným neitalským odkazem byl štít s logem našeho největšího pivovaru, už kvůli němu by možná měli realizátoři na oponu před jejím prvním zvednutím promítnout v televizi povinnou značku PP (nikoli: Plzeňský Prazdroj, ale: Product Placement...).
Vesnická scéna s vtipně použitým (až na ten pískot, který občas rušil) pásovým dopravníkem, na němž si většina sólistů během představení byla nucena vyzkoušet svoji nervomotorickou koordinaci, přivedla na scénu nejdříve němou postavu pytláka (??), který (moc jsem nepochopil proč) uvozoval nebo propojoval některé scény jakýmisi loveckými intermezzy, tu skolil divokou kachnu (nebo to byl jen holub? :-), tu vylovil z rybníka (orchestřiště) rybí úlovek. Když už ale režisér realizoval podobný nápad, možná si mohl dopředu zjistit, že z dvouhlavňovky se tři rány za sebou prostě vystřelit nedají :-)
Docela velký prostor má potom ještě jedna nezpívající postava - sluha, ale více spíš jakési mimické Alter ego obchodníka s elixírem Dulcamary. Vzhledem k nevalným pohybovým dovednostem pěvce Romana Astachova (a možná i jeho alternací) to byl nápad výborný. Jeho sluha (Zdenek Horváth) předvedl ze svého baletního i grimasového rejstříku opravdu zajímavé spektrum a vytvořil velmi živou a zajímavou postavu, která v původním libretu vůbec nefiguruje. Jiří Hájek v roli velitele vojáků se svým Belcorem trochu zápasil, ale třeba jen nebyl ve své kůži. Petr Berger (Nemorino) naopak předvedl na pražské poměry velice slušný tenorový výkon.
Ale hvězdu mělo tohle představení jen jednu, a to vlastně docela neočekávanou. Jana Kačírková má již na mimopražských scénách leccos za sebou, ale v pražském Národním zpívala svou první roli právě ten večer. A byl to tedy debut jako hrom! Jakmile se objevila na scéně, strhávala na sebe prakticky veškerou pozornost, její zpěv byl tak nějak samozřejmě skvělý a navíc doprovozen až neobvyklým divadelním herectvím. Po trémě ani stopy, bylo na ní vidět, že má dostatečné sebevědomí, z role má radost a užívá si ji plnými doušky. Těžko odhadnout, kolik z přítomných posluchačů její jméno slyšelo předtím. Ale určitě si ho většina z nich po prožitém večeru s takovou Adinou dobře zapamatovala. Nezbývá než držet palce Janě i Národnímu, aby spolu dlouho vydrželi...
Elixír je velkou příležitostí také pro sbor, který si ji vcelku nenechal ujít a působil až neobvykle svěže a sezpívaně. Jedna skupina se ovšem znatelně vydělovala z všeobecného nadšení a veselí, a to byli opravdu okatě statičtí a dějem téměř nezaujatí tenoři starších ročníků. Ostatní běhali, smáli se, reagovali. Oni tam prostě jen byli...:-) Orchestr odehrál svůj standard, těžko odhadnout, jak dobře funguje komunikace mezi instrumentalisty a dirigentem Davidem Švecem, z jehož pojetí je spíš cítit ta Smetanova Prodanka než Donizetti. Sám dirigent působí navenek soustředěně, nepříliš uvolněně a jeho projev měl, alespoň pro mě, tak trochu charisma Petra Nečase...
Už jsem zmiňoval italské reálie. Dokonale odkoukaně byly tanečky s kýčovitých televizních estrád. Atmosféru dotvářela i celková výprava včetně tříkolového miniautička, jímž přijíždí do děje Dulcamara. Z toho autíčka jde mimochodem dost strach, vjíždí na scénu s nakloněné roviny přímo směrem do orchestřiště a rozhodně nevypadá, že by se to dalo ubrzdit. Sice se to nějak podařilo, ale na místě muzikantů bych trnul strachy, že jednou ta brzda stačit nebude... Jak jsem měl možnost poznat italskou povahu, neuvěřil jsem pouze jediné miniscénce, při níž Dulcamara dostává od Belcoreho pokutu za parkování a místo, aby ji jako správný Ital namístě roztrhal a hodil na zem, si ji strká do kapsy, jako by ji snad chtěl zaplatit?! :-)
Než jsem na operu dorazil, přečetl jsem si jednu recenzi z premiéry, která nebyla nijak oslavná. Mě se Elixír líbil opravdu hodně, jeho návštěvu rád doporučím, nicméně vždy s poznámkou, že by bylo dobré ohlídat si obsazení role Adiny, protože bych nikoho ze svých přátel nechtěl připravit o zážitek ze zjevení v podobě nové nadějné sopranistky...


SIMONA ŠATUROVÁ     
15. prosince 2010, Rudolfium, Praha
Není u nás zas tolik operních pěvců, kteří si troufnou na sólový písňový recitál v Rudolfinu (a kterým ho nabídnou). Když se v koncertní řadě Českého spolku pro komorní hudbu objevilo jméno Simony Šaturové, neváhal jsem ani okamžik a zapsal si termín koncertu do diáře s vykřičníkem. Za cenu dvacetiny (sic!) nejdražší vstupenky na koncert světových operních hvězd ve Smetance jsem měl možnost být při recitálu jedné z nejzajímavějších domácích sopranistek (byť jde o rodilou Slovenku, ale to se u nás snad nikdy za cizinu nepočítalo a doufejme ani počítat nebude).
Program sliboval jistoty v díle tří mistrů písňové tvorby - Mozarta, Strausse a Schuberta a přes potíže, o nichž ještě bude řeč, jejich poselství géniů k posluchačům dolétlo.
Nepřejících okolností, které recitál ovlivnily, bylo více. Venku bylo deset pod nulou a zima v Praze nikomu na zdraví nepřidá. Dokazovalo to celé spektrum kašlání a kýchání v obecenstvu (v němž někteří dodnes nepochopili, že pokud jim v celou pípají hodinky, dá se to vypnout - mimochodem, kdo to ještě dnes smysluplně používá??) při každé chvilce přestávky, občas i během koncertu. Nastuzení ale bohužel postihlo v dávce nemalé i samotnou protagonistku večera. Simona Šaturová hned na začátku vystoupila na pódium, omluvila se za své nachlazení a stačila ještě jmenovitě poděkovat svým lékařům, kteří ji dali dohromady natolik, že večer vůbec, byť s viditelnými potížemi, mohla absolvovat. Ještě několik hodin před začátkem totiž viselo ve vzduchu stornování celé akce. I tak byla atmosféra v sále tím vším poznamenaná. Sólistka měla za klavírem balíček kapesníků a sklenici vody a chodila si ulevit takřka po každé písni. Obecenstvo vzalo její omluvu na začátku velmi vstřícně, ale bylo znát, že reakce jsou spíše chápající a snad i trochu soucitné, možná i proto se naprosto nesmyslně tleskalo po každé písni.
Přes veškerou snahu nebyla Simona schopna naplnit celý plánovaný program a obě části o dvě písně zkrátila. Přes všechny nedostatky, které vyplývaly z popisované situace, přesvědčila o svých mimořádných hlasových schopnostech a o nevšední síle své osobnosti. Její velmi ženský a přitom ke zpívanému textu pokorný a chápající projev včetně originálního zvuku některých sykavek dokáže i při indispozici tohoto rázu zaujmout a přilákat na nějaké budoucí opakování.
Příště přijdu moc rád.


Verdi: DON CARLO / METinHD LIVE     
11. prosince 2010, Kino Světozor, Praha
Z délky tohoto přenosu z Met jsem měl trochu obavy. Je obvyklé, že opera bývá delší než běžný devadesátiminutový film, přičemž se traduje, že filmy trvají většinou hodinu a půl právě proto, že déle člověk neudrží koncentraci. Návštěvník čtyřapůlhodinového vrcholného díla z pera krále oper Giuseppe Verdiho tedy musí být neobyčejně soustředěný člověk, byť někteří nakonec podlehnou a octnou se v limbu...
Ti, kteří vydrželi až do konce, ale určitě nelitovali. Dočkali se opět prvotřídní inscenace se skvělým orchestrem, výborným castem a nezapomenutelným zážitkem celků i detailů zprostředkovaným armádou HD kamer.
Titulní roli ztvárnil bouřlivák Roberto Alagna, skvěle disponovaný tenor s nevyrovnanými výkony. Verdi svému titulnímu hrdinovi tak trochu pomohl tím, že jeho nejznámější árii zařadil na úplný úvod opery, takže Roberto se v ní docela zaskvěl. Nevýhodou téhož je ovšem to, že v závěru opery mají své árie ostatní postavy a Carlo tam zůstává v jejich stínu. Alagna ovšem v posledním jednání zaostával i hlasovou výdrží a bylo znát, že Don Carlo je pro jakéhokoliv tenora opravdu těžká porce.
Rodrigem byl ten večer Simon Keenlyside, kultivovaný Angličan s nepopiratelným charismatem, který si uzpíval své, snad by jen trochu potřeboval pohybovou průpravu, jež by ho zbavila mírné topornosti v projevu.
Marina Poplavskaja byla objevem pro spoustu lidí už v přenosu Turandot, kde zpívala Liu a docela zastínila Marinu Guleghinu v titulní roli. Její Alžběta naplnila očekávání, její hlasový projev jakoby navíc v průběhu představení ještě dále zrál. Škoda, že si celkový dojem pokazila přestávkových rozhovorem s Deborah Voigt, v němž na otázku: Co se jí líbí na Verdim? jen tak zasněně pronesla: "Když ta jeho hudba je tak ruská...!!!". Proboha, co je na Verdim ruského?? Spíš šlo o jeden z charakteristických rysů nových Rusů - když se mi něco líbí, tak si to přivlastním...
Ještě jedna Ruska byla ten večer v obsazení - typově i hlasově velmi odlišná Anna Smirnova v roli Eboli působila jako smršť - široký ruský hlas v ještě širším operním těle dal bohužel poněkud zapomenout na to, že Eboli by měla být spíš zamilovaná princezna...
Domácí orchestr pod taktovkou obrovsky talentovaného Yannicka Nézet-Séguina nemá chybu, sbor měl tentokrát nějaké problémy se zpíváním za scénou, možná ale šlo jen o to, že tam se prostě špatně snímá zvuk pro live projekci. Ve Světozoru se tentokrát sešlo neuvěřitelně skvělé publikum, žádné svítící či zvonící mobily ani hlasité komentáře. Jedinou drobnou připomínku bych měl k pořadatelům - zkuste se někdy o pauze postavit do řady na nápoje. Dvě slečny u stolečku s vínem a vodou prodávají jednu láhev vody snad pět minut...
Don Carlo je náročná a dlouhá opera, v tomto podání se ale člověk nenudil. Ještě kdyby Verdi se svým libretistou vymyslel nějaký méně useknutý konec .-)


PER LA MADONNA | Barokní podvečery, Collegium Marianum     
5. prosince 2010, Týnská škola, Praha
Jako pravidelný návštěvník Barokních podvečerů v Týnské škole stejně dobře jako desítky ostatních „zasvěcených“ vím, že mohu přijít na kterýkoli koncert z celé této volné řady a nikdy nebudu odcházet zklamán. Vždycky ale musím projít před vchodem do domu kolem fundusově pseudohistoricky oblečených prodejců, kteří lámanou češtinou či spíše angličtinou nabízejí okolo proudícím turistům vstupenky na docela jiné zážitky v témže sále. Inu, ty stěny si občas musejí vyposlechnout leccos. Děkuji pěkně, zůstanu věrný „domácímu“ ansámblu.
Tentokrát došlo v podání souboru Collegium Marianum na pestrou směs autorů 18. století a jejich adventní hudbu, jejíž party se zachovaly na kúru Svatovítské katedrály.
Je vidět, že i po třech stech letech se stále na kůrech objevují skvosty. Když se jejich interpretace ujme zkušený soubor a pozve si k tomu ještě kvalitního sólistu, o umělecký zážitek je postaráno.
Sólistou večera byl tentokrát pravidelně hostující barytonista Tomáš Král. Jeho podání Sehligovy nebo Fuxovy adventní árie či závěrečný part v Zelenkově Salve Regina nenechaly nikoho na pochybách, že se ve starohudebních vodách cítí jako kapr v rybníce. Ostatně, Barokní podvečery se už nějaký čas rozprostřely do dvou po sobě jdoucích představení a obě bývají zcela zaplněná. Škoda, že barokní sál v Melantrichově ulici se nedá přifouknout, odcházet s příjemným pocitem v duši z koncertu by si v tomhle světě zasloužilo mnohem víc lidí...


Čapek: VĚC MAKROPULOS     
3. prosince 2010, Stavovské divadlo, Praha
O téhle inscenaci se mluvilo dlouho před její premiérou a asi ještě nějakou dobu bude mluvit i poté, kdy se na ni mohli dychtiví návštěvníci Stavovského divadla přijít podívat.
Robert Wilson je režisérská postava věhlasná, mimořádná, ale také kontroverzní a ... drahá. O jeho honorářích se toho napsalo víc než dost a o tom, že ty peníze se měly investovat jinam, možná ještě víc. Dovolím se být na straně těch, kteří si myslí, že na pražských pódiích by měla být přítomna velká světová jména. Wilson možná dnes už není v první lize divadelní avantgardy, jeho režie jsou nicméně stále originální a nepřehlédnutelné. A člověk by měl mít právo občas vybočit ze zajetých kolejí. Tvrdím to i poté, kdy jsem (mnohem více Wilsonovu než Čapkovu) Věc Makropulos zhlédl. Představení samotné ve mně totiž zanechalo velmi rozporuplné pocity...
Byl jsem přivítán originální světelnou oponou s různě rozmístěnými písmeny v,V a m, M, což byl prvek opravdu nevšední a působivý. Vlastně si na ni vždycky vzpomenu jako na první věc, když je řeč o Věci Makropulos. Hru samotnou a herecké výkony v ní ztvárněné už potom ale většinou lovím v paměti déle.
Typicky wilsonovská zezadu osvětlená scéna nechyběla ani v groteskním panoptiku, do kterého režisér Čapkovu hru převlékl. Asi není v moci jednotlivce všechny Wilsonovy záhady a nápady během jednoho večera rozluštit a pochopit. Můj dojem byl, že celý Čapek je pouze prostředkem k vyjádření poněkud sebestředné alegorie slavného tvůrce, který se sám do hry „vpašoval“ v podobě němé postavy Muže s hůlkou (fantastický, stále málo doceněný Vladimír Javorský!), který tahal za nitky všech ostatních postav - marionet na scéně. Nepřirozené, napůl taneční pohyby, které jednotliví herečtí představitelé, nalíčeni tak trochu jako Voskovec a Werich ve Vest pocket revue, zvládali s různou dávkou vlastní kreativity, byly z důvodů mě skrytých doprovázeny, jak to nazvat, inu: večerníčkovými hlásky. Někteří z nich se s požadavkem (jistě i technicky dost náročným) odehrát svoji roli s nepřirozenou fistulí v hlase vypořádali celkem slušně, u ostatních bylo znát, že jejich tvárnost má své, ať už fyzické nebo volní, meze. Celkově mi z tohoto srovnání nejlépe vyšla Pavla Beretová, na níž bylo znát, že odhodila všechny předsudky a pojetí se s radostí podvolila. Překvapivě nevýrazná pro mě byla hlavní postava Emilia Marty v podání Soni Červené, tedy osobnosti, která Roberta Wilsona do Prahy přilákala. Většina ostatních, charakterních herců mi přišla v poněkud násilné poloze (docela pochopitelně) nejistá. Vysokofrekvenční hlásky protagonistů sklouzávaly občas k parodování sama sebe, k jistému druhu poněkud laciného akustického, prvoplánového humoru. Lidé se přicházejí do divadla pobavit, z atmosféry jako by bylo znát, že křečovitě čekají na každý sebemenší okamžik, kdy by se mohli zasmát. Občasný ostrůvkovitý potlesk zase vyzníval jako podpora výkonu znejistělých herců od jejich kolegů nebo příbuzných v ložích zvýšeného přízemí. O pauze jsem z tváří většiny přítomných příchozích vyčetl nejčastěji jedno - rozpaky.
Robert Wilson se po letošním zpracování Janáčkovy opery Káťa Kabanová vrhl na Čapka s možná až příliš silným arzenálem. V historické budově jej přece jen trochu držela na uzdě neodstranitelná hudba, v případě činohry ve Stavovském zřejmě padla v jakémsi až znásilnění autorova textu už všechna stavidla.
Ve věci Makropulos se je na co dívat, vizuální originalita se nezapře. Velmi kompaktně zní zajímavá Březinova hudba v podání tří živých hudebníků. Nejsilnějším divadelním okamžikem byla pro mě závěrečná scéna, v níž Emilia vysvětluje zmar a nesmyslnost věčného života. Zde najednou režisér ukazuje, že mu nejsou cizí ani (ve spojení s vhodně zvolenou hudbou) emocionálně velmi působivé okamžiky a cit pro velké a přitom nepatetické vyznění. Nebyl by to ovšem Wilson, kdyby celé geniální finále přece jen ještě „neshodil“ závěrečnou pimprlovou burleskou.
O Věci Makropulos se asi ještě bude dlouho diskutovat. Jedni ji vynášejí do nebes a předem přidělují nejroztodivnější ceny, druzí ji beze zbytku zatracují. Pro mně osobně šlo o inscenaci roku pouze co se týče jejího marketingu...


MARIUSZ KWIECIEŃ     
25. listopadu 2010, Obecní dům, Praha
Bylo nás dozajista mnoho v sálech kin, která zprostředkovávají přímé přenosy z newyorské Metropolitní opery, kdo jsme při představení Donizettiho Lucie di Lammermoor v únoru 2009 s překvapením zjistili, že hlavní hvězdě večera Anně Nětrebko více než zdatně sekundují další skvělí pěvci, mezi nimi i polský baryton Mariusz Kwiecień (ročník 1972) v roli Enrica. Poté, kdy své kvality potvrdil i ve vídeňské inscenaci Belliniho Puritánů a v posledním přenosu z Met opět nadchl jako doktor Malatesta v Donu Pasqualovi, bylo téměř nepředstavitelné nevyužít příležitost k návštěvě jeho sólového operního recitálu ve Smetance.
Kwiecień vsadil při svém pražském pódiovém debutu na jistotu, zazpíval árie z oper, které má vesměs dlouho a kvalitně zažité a které mu oprávněně přinesly jeho slávu. Do role doprovázejícího tělesa byl angažován FOK a to byl možná největší kámen úrazu jinak podařené akce. Pražští symfonikové jsou výborné těleso na rozsáhlá orchestrální díla, ale doprovázení sólových zpěváků není tak úplně jejich parketa, nehledě na repertoár, který také pravděpodobně nehrají příliš často. Mladý polský dirigent Łukasz Borowicz (*1977) má v sobě jistou jiskru a sympatický projev, z orchestru ten večer ale bohužel zdaleka nedostal vše, co by dozajista rád.
Mariusz začal veleznámou cavatinou z Rossiniho Lazebníka a s výjimkou jedné mozartovské árie zůstal v první polovině u italského repertoáru, došlo i na zmiňované Puritány. Už od začátku si díky nenucené bezprostřednosti získal sympatie většiny posluchačů, průprava v operním herectví je něm i na koncertním pódiu dobře znát. Kdyby nepřišla druhá půle, člověk by odcházel (možná jen) spokojen. Ale po druhé části, která byla zacílena hlavně na ruskou operní tvorbu, nebylo daleko k nadšení. Naprosto nejvydařenější byla hned úvodní árie titulní postavy z Čajkovského Oněgina, ani Aleko z Rachmaninovovy stejnojmenné opery neměl k dokonalosti daleko. Ukázka z Verdiho Dona Carla mohla naladit operní fandy na další přenos z Met (kde ovšem Rodriga bude zpívat Simon Keenlyside), v přídavcích došlo i na Giovanniho a Malatestu. Diváci ze Smetanky (zvláštní společnost, z nichž mnozí v předních řadách zřejmě za své vstupenky ani neplatí ze svého...) jako vždy prokázali nedostatek citu pro gradaci aplausu a šli do ovací ve stoje už před přídavky.
Pořadatel se opět pokusil o lehce originální ztvárnění tištěného programu, ale opět ona snaha zůstala někde v půli cesty. Bylo by dobré víc dbát na nedotažené drobnosti v korekturách, které mohly být o něco pečlivější - už třeba samotné dva hlavní protagonisty koncertu by jistě potěšilo, kdyby si někdo dal práci s polskými znaky ń a Ł v jejich jménech...
Mariusz Kwiecień je stálice, která na koncertním pódiu dokáže zazářit. Zatím se za poměrně vysoké ceny daří pražské sály s podobnými akcemi naplnit. Přeju všem, kteří na podobných úspěšných akcích pracují, aby je tahle šťastná hvězda neopouštěla. Třeba hned při lednových recitálech dalších dvou bouráků operního nebe - Jonase Kaufmanna a Bryna Terfela...


Händel: ALCINA     
20. listopadu 2010, Staatsoper Wien
Můj vídeňský operní víkend pokračoval po Rigolettovi hned následující večer v témže domě (vždycky jdu do Státní opery s myšlenkou na jejího stavitele a velkého mecenáše umění architekta Hlávku; Hlávkové dneška, kde stále trčíte??).
Program byl po všech směrech odlišný: barokní opera ve fungl nové inscenaci, celý francouzský barokní orchestr Le Musiciens du Louvre pod taktovkou svého hlavního mága Marca Minkowského a také slibné sólové obsazení, v němž se objevila i nová vídeňská akvizice Adam Plachetka.
Děj Händelovy Alciny byl v režijním zpracování Adriana Nobla pojat jako domácí divadlo v domě bohatých londýnských aristokratů na Piccadily Circus, kam pan domácí přinesl noty, rozdal je svým příbuzným a hostům a oni si s ním rádi tři a půl hodiny zamuzicírovali. Děj této předehry se těžko časově zařazuje, ale vzhledem k tomu, že během předehry dvě z postav děje přilétají na scénu balónem, při tipu na 19. století se člověk asi moc nesplete...
Nápad docela zajímavý, ale tak nějak nevyužitý. Nejvíc jsem nechápal osobu domácího vévody Cavendishe, což byla němá postava, která celé představení v podstatě jen seděla na židli u stojanu a otáčela stránky partitury...Fantazii byla popuštěna uzda zadní scénou s vysokou trávou, choreografii bohužel v tak dlouhém představení brzy došly nápady. Už po čase bylo předvídatelné, že každá postava poté, kdy odzpívá jednu sloku dacapové árie, udělá v jinak docela statickém pojetí nějakou otočku...
Zajímaví byli všichni sólisté. V prvním dějství to vypadalo na velké vítězství mezzosopránů nad sopránem. Dvě představitelky vyšší hlasové polohy totiž ve svých prvních výstupech vůbec nepřesvědčily o tom, že bude zážitek vydržet s nimi až do konce. Anja Harteros (Alcina) se potýkala s tempem i intonací, Veronica Cangemi s celkovým pojetím role a zřejmě i s nervozitou, která barvě jejího hlasu dodala na docela nepříjemném témbru. Když potom ve Vídni milovaná KS Vesselina Kasarova v roli Ruggiera (čestný titul KS, neboli Kammersänger(in) je udělovaný ve Vídni, ale třeba také v Mnichově, zasloužilým pěvcům, kteří už na scéně něco dokázali) nastoupila se svým vše z cesty odstraňujícím hrudním rejstříkem, zdálo se, že to ten večer všem natře. A to se ještě ve výborném světle hned v úvodu ukázala Kristina Hammarström (Bradamante), krásný sametový barevný mezzosoprán, který se nakonec ukázal jako nejvyrovnanější v průběhu celého kusu. Benjamin Bruns (Oronte) byl skvěle zvoleným typem, ve velmi dobrém světle se se svou jedinou árii (ač pro jeho hlas asi přece jen příliš nízko položenou) a několika recitativy uvedl také Adam Plachetka.
Snad největším překvapením večera byla ovšem postava Oberta svěřená Aloisi Mühlbacherovi, členovi chlapeckého pěveckého sboru Florianer Sängerknaben. Mít v tak nízkém věku takový hlasový fond a výbornou techniku je obrovskou devizou do budoucí kariéry!
Obě sopranistky se naštěstí s počátečními potížemi vyrovnaly docela rychle a zejména Anja Harteros dokázala ve druhé polovině svou Alcinu posunout mezi nejsvětlejší zážitky z celé opery. Naopak bulharská Komorní pěvkyně se svým častým forzírováním začala ze sólistického ansámblu vydělovat docela jiným směrem...
Jednu z prvních repríz nové inscenace si přišel užít plný dům, dokonce se u vchodu oproti divákům nabízejícím zbylé vstupenky tentokrát vyskytovali žadatelé o případný uvolněný lístek.
Minkowski a jeho Musiciens patří k evropské barokní špičce a ve Vídni to dokázali v míře více než vrchovaté. Vedle plného a barevného zvuku celého orchestru se na scéně tu a tam objevily virtuózní výstupy některých instrumentálních sólistů a vždy si vysloužily dlouhý a zasloužený aplaus. Tedy ne úplně ode všech, v naší lóži seděl tentokrát rakouský manželský a dobře pěstěný pár, který své dlaně zejména v první polovině opravdu šetřil. Z jejich konverzace ovšem vyplývalo, že jsou inscenací docela nadšeni. Pánská polovina páru své nadšení na konci opery prokázala, myslím, dostatečně tím, že do svých dlaní udeřila skoro třikrát .-)
Produkce nové Alciny si zvolila nejednoduchou cestu inscenovat dlouhou barokní operu ve velkém divadle. Výsledek má svoje výmoly, ale ke zvolenému cíli nakonec dorazí se štítem. Trochu jinak se zachovala na druhý den dopoledne moje autonavigace, která ještě nevěděla, že Rakušané v posledních měsících dostavěli dálnici z Vídně skoro a ž k Mikulovu. Při přejezdu jednoho z nových úseků rychlostní komunikace na mě paní Garminová přestala mluvit a na obrazovce se pouze objevila tato, velmi originální hláška: „Chyba výpočtu trasy. Do cíle nevedou silnice!“. Naštěstí jsem nakonec i já svou cestu k cíli našel...


Verdi: RIGOLETTO     
19. listopadu 2010, Staatsoper Wien
Příběh nešťastného hrbáče Rigoletta na motivy románu Victora Huga (ovšem ne Zvoníka od Matky Boží, jak by se zdálo...) je tak trochu alegorií na lidové rčení Kdo s čím zachází, s tím také schází. Nešťastný a o svou dceru se neustále úzkostně obávající dvorní šašek za své úklady, kterými chce připravit o život Mantovského vévodu, pro něhož jeho dcera ztratí hlavu, zaplatí právě životem své milované Gildy. Takové drama ve spojení s geniální Verdiho hudbou už více než sto padesát let hrne operní diváky do hledišť po celém světě. Samozřejmě není nikdy úplně jedno, koho ta která opera do tří hlavních partů obsadí. Vídeňská státní je jedna z těch, které si mohou vybírat.
Pokud do titulní role obsadí Dmitrije Chvorostovského, má o plný dům postaráno. Právě on je tahounem celého představení, jeho hutný hlas je krásný a podmanivý ve všech polohách a Dmitrij k němu tentokrát přidává i nemalou porci hereckého projevu. Bezděky na sebe při představení prozradí, že má široký operní repertoár, když v jedné části osloví svoji dceru Gildu „Mia Giulia“, ale takovou drobnost mu všichni odpustí, pokud si toho vůbec všimnou. Při děkovačce se dokonce nestřídmě usmívá na celé divadlo, s čímž se u jeho koncertních vystoupení setká málokdo.
Vévodou byl ten večer Ramón Vargas, další sázka na jistotu, která ale zůstala v Rigolettově stínu. Možná je to jeho menším vzrůstem, že v renesančním oblečení s pláštíkem vypadá trochu jako parodie na postavu v historickém kostýmu. Zazpívá poctivě vše včetně oné známé árie o nestálosti žen (La donna e mobile), ale nějak tomu chybí upřímnost a uvěřitelnost, je na něm vidět, že svoji roli hraje.
Patrizii Ciofi jsem zatím viděl jen v televizi v monteverdiovském projektu francouzské dirigentky Emmanuelle Haïm, kde se ve společnosti Villazóna nebo Lehtipuua rozhodně neztrácela. Její Gilda mě oproti očekávání trochu zklamala, asi tomu nepomohlo ani poněkud statické pojetí postavy a přemíra vibráta v hlase.
Tradičně dokonalý byl orchestr, to je naprostá jistota při každé návštěvě. Sbor (hlavně mužský) se na začátku opery několikrát nedokázal s dirigentem shodnout na tempech, ale o jejich hlasové kvalitě se rovněž nedá příliš zapochybovat. Obecenstvo bylo jako obvykle velmi mezinárodní, asi díky obsazení hlavní role tentokrát jaksi víc „měždunarodnoje“... Ale ani Češi nepatří k úplným popelkám, přímo v lóži se mnou seděly dvě dámy ze severní Moravy (odhadnuto podle jejich „kratšich zobaku“ :-), před začátkem představení jsem se ve foyer skoro srazil s jedním z předních barytonových sólistů z pražského Národního...
Vídeňský Rigoletto je už také trochu vousatá inscenace, režisér Sandro Sequi ji poprvé uvedl již v březnu 1983, takže žádné módní výstřelky dnešní doby nečekejte. Konzervativní a tradiční pojetí téhle opeře vcelku sluší a rozhodně nikoho neurazí.
Jedna novinka, kterou jsem ještě nikde nezachytil, se přece jen objevila, a to v tištěném programu, kde se doslova píše: „Fotografování před a po představení a také v pauzách je pro soukromé účely přípustné.“ To je příjemná věta, zejména pokud se jinde občas člověk setká s nevraživostí personálu, pokud si chce vyfotit oponu nebo děkovačku. Inu Vídeň...


Donizetti: DON PASQUALE / METinHD LIVE     
13. listopadu 2010, Kino Světozor, Praha
Gaetano Donizetti si pro jednu ze svých známějších komických oper vybral příběh, který se na tomto světě bude s různým obměnami dozajista opakovat až do té doby, než muži úplně vymřou. Pán v letech (zde tedy vetchý stařík Don Pasquale v podání amerického basbarytonisty Johna Del Carlo) se domnívá, že náhlý zájem mladé a krásné ženy o jeho osobu a dokonce z toho vyplývající svatební slib není motivován ničím jiným než jeho přirozeným osobním kouzlem.
Ve skutečnosti je to, jak už to tak bývá, úplně jinak. Krásná Norina (krásná Anna Nětrebko) svůj obdiv k starci pouze požívá jako nástroj lsti vymyšlené společně s doktorem Malatestou (už to jméno: doktor Bolehlav :-), roli zpíval polský baryton Mariusz Kwiecień) jejímž účelem je, aby Pasquale nakonec souhlasil s tím, že Norina se stane ženou Pasqualova synovce (americký tenor Matthew Polenzani).
Děj je prostý, výprava docela tradiční, ale všechno ostatní je mimořádné. Vše se odehrává jako další díl veleúspěšného seriálu s názvem MetinHD. Všichni čtyři sólisté jsou neuvěřitelně pěvecky i herecky skvělí, obraz i zvuk v pražském kině Světozor tentokrát úplně bez chybičky. A k tomu se přes oceán mezi sedačky protlačí i nezměřitelná osobnost doyena světového operního dirigentství Jamese Levina a o pauzách v několika výstupech přesvědčí o svých moderátorských kvalitách také mezzosopranistka Susan Graham (vedle Natalie Dessay asi nejlepší a nejlépe vypadající průvodkyně přenosem). Jen těch rozhovorů bylo oproti minulým přenosů trochu méně, kromě pěvců aktuální i budoucí inscenace (Alagna a Keenlyside o nadcházejícím Donu Carlovi) už se na nikoho dalšího z realizačního týmu nedostalo. Škoda. Ale i tak to byl zážitek radostný a trvalý. Možná v některých místních operních domech zase ubylo pár abonentů, konkurence je někdy sekáč, ten se nezakecá...
Projekt MetinHD po pár letech vítězí na celé čáře a fronty u předprodeje příštího ročníku možná budou zase o něco delší. I když, na jaře se prý chystá první přenos opery ve 3D (Carmen z Covent Garden). Uf! :-)


Novák: MÁJOVÁ SYMFONIE     
4. listopadu 2010, Rudolfinum, Praha
Je jistě záslužné nespoléhat jen na zásadní a věhlasná díla světové i domácí tvorby a na koncertech uvádět i opusy, které zná jen málokdo. Občas se stane, že se z takového zapomenutého díla vyloupne perla, kterou by člověk nečekal.
Jméno Vítězslav Novák bývá asi nejvíce spojováno se Slovanskou suitou, písněmi nebo třeba sborovými Baladami. Májová symfonie je skladba značně odlišná, z dnešního pohledu svým způsobem komická. Text první části (nebo alespoň prvních pár veršů) zná díky hodinám české literatury na základní škole asi úplně každý - „Byl pozdní večer, první máj, byl lásky čas...“. Ve druhé části si asi leckdo při textu „Vyběhla bříza běličká“ vzpomene na čtvrtou část Dvořákova sborového cyklu V Přírodě na slova Vítězslava Hálka. Symfonie se ale jmenuje Májová nejen díky užití zmiňovaných textů, ale také proto, že zejména ve své třetí části velmi okatě připomíná květen 1945 (a to ještě dirigent Ondrej Lenárd partituru seškrtal a posluchače připravil o ty nejvýmluvnější části „válečné“ části textu). Nejprve vám přijde divné, že se v Májové symfonii začne citovat dávná Haydnova melodie rakouské hymny „Gott erhalte Franz, den Kaiser", neboli „Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem“. V momentu, kdy je tento motiv postupně válcován písní ruských burlaků „Ej uchněm“, vám sepne, že nejde o Rakousko, ale o spojení s Hitlerovským Německem, které si habsburský motiv znásilnilo jako svoji vlastní hymnu „Deutschland, Deutschland über alles“. Burlaci samozřejmě hudebně drtivě vítězí na celé čáře, vždyť celá dílo Novák později dedikoval „Generalissimu Josefu Vissarionoviči Stalinovi“. Anarchista Mácha a lyrik Hálek se ocitli v opravdu roztodivné společnosti...
Hudebně je Májová symfonie tak nějak neuchopitelná a na první poslech příliš neposlouchatelná. Česká filharmonie se opět prosadila natolik dynamicky, že Pražský filharmonický sbor, aby byl slyšet, si mohl v partu opravit dynamická znaménka fff na řřř (řvi, řvi, řvi!!). Sólisty večera byli Pavla Vykopalová a Tomáš Černý a ani oni to neměli s prosazením jednoduché, zejména pokud se snažili o nějakou dynamickou kresbu svých partů. O co raději bych na pódiu ponechal smyčcový kvartet (o skvělé osobnosti stále v orchestru není nouze) a poslechl si tak kvalitní pěvce raději v úplně jiném repertoáru.
Nakonec jsem nelitoval ani toho, že jsem tentokrát na koncert dorazil až během přestávky po první části. V té se mimo jiné odehrála premiéra skladby exota české soudobé hudby Vladimíra Franze, která si do názvu opět trošku znásilnila jméno „máchovského“ kopce nad Litoměřicemi (anebo že by to souviselo s „bigošskými“ kasárnami pod Radobýlem? :-) Dílo jsem tedy neslyšel, zaznamenal jsem jen marketingový tah s použitím v češtině dosud neznámého písmenka ypsilon umlaut (ÿ). Třeba se autor nějak přeneseně nechává inspirovat tvrďáckými kapelami Motörhead nebo Mötley Crüe, nevím...
Tištěný program koncertu byl mimochodem také „vyvedený“. Úplně v něm chyběla jména interpretů večera a s korekturou anglických překladů také asi moc práce nebylo (viz například: smíšený sbor = male and female choir...).
Jsou koncerty, na které se nezapomíná, ale jsou i takové, o nichž už za pár minut nevíte. Perla se tedy tentokrát nevyloupla a to jsem lasturu prohledal co nejdůkladněji...


Händel: GIULIO CESARE IN EGITTO     
28. října 2010, Semperoper, Dresden
Semperova opera je pojmem v celém Německu. Pro její architektonický styl se jí prý někdy říká „stodola“. Snad to není proto, že už dvakrát lehla popelem a její současná tvář je už třetí stavbou tohoto jména. V každém případě je Semperoper skvělou příležitostí podívat se na současnou operu ve vynikající akustice trochu jinak, než je u nás zvykem, a to po pouhých necelých dvou hodinách cesty z Prahy. Podle všeho se počty českých operních příznivců, kteří dávají přednost představením v Drážďanech před těmi domácími, stále zvyšují.
Pokud se v Semperoper rozhodnou uvést jednu z nejznámějších Händelových oper o Juliovi Cesarovi v Egyptě, důvodů k cestě do saské metropole je hned víc. Vždyť v Praze byl za posledních pár let k vidění snad jen Monteverdiho Orfeo, občas se sporadicky ještě hraje Händelův Rinaldo a tím přehlídka na velkých scénách končí, i z plánované inscenace Ariodanta v roce 2011 nakonec sešlo. Jakoby pro naše scény barokní opera téměř neexistovala...
Německé scény jsou známé tím, že dávají prostor odvážným inscenačním pojetím, což nemusí vždy nutně znamenat, že jde o pojetí objevné nebo kvalitní. Bez odvahy ale vývoj stagnuje v ověřených vzorech, takže je lépe věřit rčení, že odvážnému štěstí přeje. V případě Jense-Daniela Herzoga, německého inscenátora Händelova díla v Drážďanech, to štěstí ale přece jen zůstalo stát někde v půli cesty.
Scéna je působivá, moderní a díky technickým finesám, které umožňují rychlé prostorové změny, také funkční. Trochu rozporuplné je ale přenesení děje z antiky do jakéhosi blíže neurčeného období (možná 1. polovina 20. století), kde jsou Římané zosobněni jako jacísi angličtí koloniální vojáci v pouštních uniformách a Egypťané spíš jako Turci se silným vlivem představ o současném islámském fundamentalismu.
A až poměrně nechutné je na scéně občas přítomné explicitní násilí - Tolomeo postřílí své protivníky pistolí jednoho po druhém ranou zblízka mezi oči a svého proradného sluhu na scéně dokonce skalpuje (!).
Výborný je balet a vůbec celá pohybová choreografie, která ani na chvilku nenudí a dokonale překlenuje dějové zlomy. Orchestr pod vedením Alesandra De Marchiho odvádí znamenitý výkon a pěvečtí sólisté mu zdatně sekundují. Z obsazení vyčnívají dvě kontratenorové role - Tolomeo (Christophe Dumaux) a Nireno (Christopher Field). Anke Vondung v titulní roli nezklamala, angažování mezzosopránu pro roli psanou na tělo kastrátovi má ovšem zejména v nižších polohách svá dynamická úskalí. S rolí Kleopatry se víceméně se štítem vypořádala americká sopranistka Laura Aikin, její možnosti ve zdobení dacapových árií byly ovšem občas směrem nahoru poněkud omezené. Zajímavou barvou hlasu disponuje Sofi Lorentzen jako Cornelia, Stephanie Atanasov už v roli Sesta bohužel místy působila trochu parodicky. Výborným Curiem byl ten večer Tomislav Lučič.
Jediným výrazně rušivým momentem v publiku byl tentokrát můj soused po pravé ruce. Nikdy bych nevěřil, jak hlasité dokáže být dýchání nosem... .-)
Na jaře budou v Drážďanech inscenovat Monteverdiho Poppeu, takže o další výlet do Semperoper je po aktuální zkušenosti postaráno. Jen by bylo fajn, kdyby se režiséři konečně přestali prostřednictvím samoúčelného zobrazování násilných scén veřejně vypořádávat s vlastními mindráky...


Mozart: DON GIOVANNI     
24. října 2010, Stavovské divadlo, Praha
Když si přečtete obsazení 104. reprízy aktuální inscenace Dona Giovanniho ve Stavovském divadle (klik myší na modrý čtvereček za nadpisem), ještě to neznamená, že máte ve všem jasno. Už dlouhá léta se k inscenacím vyrábějí poměrně obsažné programy, v nichž se ale uvádí jen premiérové obsazení, protože tisknout celé knížky před každým představením repertoárového kusu vždy znovu podle toho, na koho se ten večer dostane řada, by nikdo nezaplatil.
Proto se logicky do tlustých programů vždy vkládají dvojlisty s aktuálním castem. Ale ani zde není vždy jisté, že se na jevišti setkáte s těmi umělci, kteří jsou v nich uvedeni. Někdy jsou změny natolik rychlé, že se to prostě uvést nestihne. Proto je dobré se v divadle ještě podívat na vývěsky na chodbách, kde se návštěvníci dozvědí změny na poslední chvíli a třeba také to, že některý ze sólistů bude zpívat v momentální hlasové indispozici. Mám pocit, že vývěsky ale sleduje jen málokdo...
Stavovské a Giovanni jedno jsou. Tady měla Mozartova „Opera oper“ svou premiéru a sem se na ni jezdí dívat operní nadšenci z celého světa. Nedovedu si představit, že by ze zdejšího repertoáru vůbec někdy zmizela, i když v našich geografických šířkách a délkách je vlastně možné všechno. Doufejme ale, že Amadé se našim místním nesmyslům ještě nadlouho vyhne...
Scéna opery vcelku nápaditě propojuje jeviště s hledištěm do jednoho prostoru tím, že kulisy kopírují architekturu prostoru pro diváky a lustry ze scény se objevují také nad orchestřištěm. Když jsem před časem viděl televizní záznam Evropského koncertu Berlínské filharmonie z Prahy z před několika let, říkal jsem si, jak invenčně byla vyřešena scéna. Až nyní jsem pochopil, že produkce jen jednoduše převzala kulisy z Dona Giovanniho...
Asi bychom těžko našli v ansámblu pěvců a pěvkyň Národního divadla někoho, kdo nezpíval alespoň jednu roli v Giovannim, takže variabilita obsazení pro každou reprízu je velmi vysoká, a to i díky množství hostujících umělců. Giovannim byl tentokrát spolehlivý Roman Janál, do Leporellova kostýmu se oblékl Peter Mikuláš - v hereckém i pěveckém projevu zosobněná jevištní zkušenost, která dostává zabrat snad jen při partech, které následují po rychlém pohybu po schodech, kdy se už dechu trochu nedostává. Masetto je role pro bas, takže obsazení barytona Jiřího Hájka nutně muselo počítat s tím, že zejména v ansámblech bude Masetto občas neslyšitelný. Komturem byl jeden z pražských nízkofrekvenčních „větráků“ (bez urážky!:-) Jiří Kalendovský a zkušeně ztvárněným Ottaviem Jaroslav Březina.
Alžběta Poláčková byla v roli Zerliny dostatečně (i herecky) disponovaná a jako jediná z ženských rolí odpovídala obsazení v programu. Scéna, kdy si Zerlina znovu získává svého Masetta masáží srdce je opravdu vtipná .-)
Byl jsem zvědav jak si Adriana Kohútková poradí s Donou Annou (při vzpomínce na nepříliš dávné a také nepříliš povedené Svatební košile ve Smetance). Neporadila si nijak, protože ji pro nemoc nahradila Anda-Louise Bogza. Anna asi není pro tento hlas úplně ideální parketou nehledě na to, že fyzické parametry dua Bogza-Březina dávají v libretu původně asi docela subtilní Anně v tomto podání poměrně hodně navrch...
V programu uvedená Jitka Svobodová si svou Elvíru zazpívala až na večerním představení, které jsem neviděl. A rozhodně jsem nelitoval, protože zde šlo o výměnu představení s Pavlou Vykopalovou, a ta svou Elvíru ovládá dokonale. Když zpívá ona, většině diváků snad až musí být divné, že si Giovanni hledá zájem jinde... .-)
Don Giovanni se hraje dlouho, ale i po letech má svou energii a rozhodně stojí za návštěvu, zejména pokud se podaří kvalitní obsazení. Já jsem z valné části to štěstí měl.
Jen někteří diváci byli trochu zmateni a některým zpěvákům se nedostalo náležité odezvy. Je totiž hodně návštěvníků, kteří si nekupují program, nečtou nástěnky a list s obsazením si berou až po představení na stolku u východu. Byl jsem sám svědkem toho, jak si jeden pár přede mnou před odchodem z divadla seznam odebral a pánský hlas po krátkém prostudování textu stačil prohlásit: Ta Svobodová byla fakt dobrá!... :.-)


JULIA FISCHER (Struny podzimu)     
16. října 2010, Kostel sv. Anny, Praha
O prostoru kostela sv. Anny, jehož dnes mediálně (bohužel) známější název je Pražská křižovatka (alespoň, že Anenská ulice se ještě jmenuje postaru...), se rádo říká, že jde o místo mystické. Nemám s mystikou žádné zkušenosti, ale jistou povznesenou náladu teprve před časem takřka znovuobjevenému chrámu upřít nelze. V souvislosti s rekonstrukcí a přizpůsobením chrámové lodě koncertům a sympoziím včetně vestavby patra bych ale přece jen asi spíš mluvil o funkčnosti a pragmatismu než o duchovní náplni díla našich předků. V každém případě je sv. Anna určitým centrem intelektuální skupiny, kterou je možné charakterizovat mimo jiné i tím, že má k lecčemus a leckomu blízko, a k mnohému, například k dnešnímu hradnímu Kocourkovu, zase značný odstup. Možná i proto se tam mnozí hosté často cítí jako mezi svými :-)
Festival Struny podzimu sem letos umístil recitál fenomenální německé houslistky Julie Fischer, již při romantickém repertoáru doprovodila ukrajinská klavíristka Milana Čerňavska. Julia je vynikající sólová instrumentalistka (vedle houslí je také znamenitou klavíristkou!), houslová sonáta z pera Eugéna Ysaye přišla oproti tištěnému programu na pořad hned v začátku a to byla trochu škoda, pro mě představení začalo jeho vrcholem. Frankově ani Beethovenově sonátě pro housle a klavír těžko lze vyčíst uměleckou nedostatečnost, ale mě přijde Julia nejsilnější tam, kde se o svůj čas na pódiu nemusí s nikým dělit. Dodnes je pro mně nepřekonaný zážitek z jejího sólového bachovského recitálu v Rudolfinu.
Přijetí publika, které chrámovou loď včetně patra a nahoru vedoucích schodů zcela obsadilo, bylo vřelé. Trochu v kontrastu k tomu se tvářili někteří pořadatelé, zejména mladík strážící vstup do prostoru šaten ve svém unaveném a polospícím výrazu naznačoval, že si předchozí noc asi příliš neodpočal. V momentu, kdy posluchači téměř nedýchali, on téměř upadl v momentu, kdy usínal ve stoje...
Na druhou polovinu se na dvě neobsazená místa v předních řadách prodral jeden velmi mladý pár se skleničkami přestávkového vína, které se po vyprázdnění obsahu ocitly pod jejich nohama. Možná i proto jsem byl ve druhé půlce lehce nervózní a stále jsem podvědomě očekával moment, kdy první z nich do své skleničky kopne.
Julia s Milanou působily profesionálně, tentokrát možná až moc. Jejich výkon byl soustředěný a napětí v jejich tvářích se neuvolnilo ani při trochu komických dvojúklonách. Možná si za příští mystikou zajdu zase do Rudolfina...


Caldara: MADDALENA AI PIEDI DI CRISTO | Collegium Marianum (Barokní podvečery)     
5. října 2010, Kostel sv. Šimona a Judy, Praha
Rád bych si dělal iluze o tom, jak se dnešní občanstvo orientuje v činnosti tak bohulibé, jako je (kvalitní) hudba. Domácí anketa týkající se jmen nejznámějších dnešních sopránů by v té nejvyšší věkové kategorii tu a tam možná ještě ovládla jména Podvalová nebo Šubrtová, s ubývajícím věkem respondentů by se občas v odpovědi objevila Gabriela Beňačková, někteří z té drobné menšiny, kteří dnes chodí do opery, by si dozajista vzpomněli na některou ze současných Rusalek, Mařenek, Tosek, Královen noci či Gild z dnešních operních ansámblů. U těch ještě o něco mladších by se ale spíš objevilo třeba jméno James Gandolfini :-) Faktem je, že některá jména, která už za svou nepříliš dlouhou kariéru dokázala mnohé, by se asi vyskytovala v odpovědích respondentů minimálně, zejména pokud se pohybují v tak menšinovém žánru, jakým je staré hudba.
Hana Blažíková je výjimečná zpěvačka, o které toho širší veřejnost mnoho neví. Přitom koncertuje po celé Evropě i v Japonsku s renomovanými ansámbly a věhlasnými dirigenty, natáčí s nimi Bachovy kantáty i pašije, má vlastní písňový program, při němž se doprovází na upravenou gotickou harfu, věnuje se chorálu i barokním oratoriím a na domácí scéně si vydobyla pozici v jejím úplném čele.
Toho všeho si byla určitě vědoma velká část publika, která si do Šimona a Judy přišla poslechnout barokní velikonoční oratorium z pera Antonia Caldary o příběhu Marie Magdaleny u nohou Kristových.
Je běžné, že zpěváci při koncertu zpívají své party z not, a to i tehdy, pokud se k některému dílu vracejí opakovaně. Hana Blažíková zpívala Magdalenu vůbec poprvé, ale protože ji chtěla doprovodit u nás nepříliš vídanou barokní gestikou, při níž jsou ruce podstatnou součástí celého projevu, roli se, včetně opravdu dlouhých recitativů, naučila zpaměti, a její zpěv, jak to říct, no prostě bral za tlukoucí srdce...
Soubor Collegium Marianum pod vedením koncertního mistra Françoise Fernadeze nezůstal nic dlužen své pověsti, ansámbl v tomto složení dokázal mnohem víc, než jen instrumentálně doprovázet vokalisty v ostatních rolích oratoria, mezi nimiž potvrdila své kvality Markéta Cukrová v roli Lásky pozemské a zaujali dva němečtí hosté - sopranistka Heidi Maria Taubert jako Marta a kontratenor David Erler jako Láska nebeská. Ve druhé části díla se objevili ještě dva hostující zpěváci, jejichž doménou je dnes spíš „velká“ opera - Roman Janál (Farizeo) a Tomáš Kořínek (Kristus).
Koncertní jednatelství FOK si mohlo gratulovat. Zařadit takový koncert do své koncertní řady byla trefa do černého.


OFFICIUM NOVUM | Jan Garbarek a Hilliard Ensemble (Struny podzimu)     
19. září 2010, Národní památník na Vítkově, Praha
Když festival Struny podzimu oznámil, že zahajovací koncert letošního ročníku se uskuteční v Národním památníku na Vítkově, napadlo mě, že by Hilliard Ensemble v mramorovém mauzoleu mohl znít lépe než v drážďanské Frauenkirche, a tak jsem to s nimi zkusil po čase ještě jednou. :-)
To místo je opravdu zvláštní a má svoji trochu skličující atmosféru. Několik skupin bodových světel z podlahy osvětlovalo mramorovou stěnu za pódiem tak dobře, že si nešlo nevšimnout výrazných stop po mokrém hadru, kterým se ty stěny někdo asi před koncertem snažil neúspěšně zbavit letitého prachu. Během koncertu se několikrát skřehotavě do tiché produkce ozvaly nenamazané panty asi nepříliš často používaných vstupních dveří.
Šlo o úvodní koncert festivalu, takže musel nejprve přijít projev. Dnes a denně mě udivuje, jak je masa stádně vychovaná v tom, že začne tleskat v okamžiku, kdy kdokoliv vystoupí na pódium. Neměl by být potlesk odměnou, výrazem uznání, poděkováním za výkon? Naštěstí se v mauzoleu aspoň neskandovalo, to by se ještě mohly začít otevírat někdejší rudé sarkofágy...
Akustika sálu překvapivě není špatná, její „kvadrofonní“ využití na začátku a na konci produkce, kdy se vokalisté i saxofonista rozmístili po celém prostoru, pro mě bylo nejzajímavějším zážitkem večera (vedle obsahu krabiček s čokoládou, kterou před koncertem v publiku prodávaly lepé děvy).
Koncert samotný už mě zdaleka tolik nenadchl. Hilliardi s Garbarkem spolupracují pravidelně a jejich výlety od staré hudby nejsou žádnou výjimkou. Při jejich novém programu postaveném z větší částí na arménské (!) a současné hudbě jsem se nemohl zbavit pocitu, že chtějí objevovat něco, co jim navždy zůstane skryto. Ta hudba jistě nebyla nezajímavá, ale nebyla to jejich hudba a jejich projev na mě působil nevěrohodně. Na barevné a dynamické nevyrovnanosti slovutných pánů z Hilliardů se od mé návštěvy v Drážďanech také bohužel nic k lepšímu nezměnilo a ani saxofonová virtuozita páně Garbarkova se mnou nikterak nepohnula, jeho sebevíce nápadité vstupy se mi po několika číslech začaly slévat do jednoho melodického nápadu...
Ovšem vnímání hudby je naštěstí věc dost individuální, takže se v sále našlo i dostatek nadšených posluchačů. Jako jejich vzorek bych ale asi neoznačil jistého padesátníka s očima navrch hlavy, který seděl opodál, po každém čísle máchal rukama nad hlavou a když u toho chtěl vstát, prozradil na sebe, že se momentálně na nohou dlouho neudrží (že by důsledek uvítací číše vína před koncertem?). Když se v závěru koncertu sólisté zpívajíce rozcházeli středovou uličkou po sále, uchopil tento nadšenec dokonce kontratenoristu za ruku a byl by mu ji snad i políbil, kdyby zděšený zpěvák včas neucuknul a nepelášil pryč. :-)
Celkově vzato mě ten koncert zklamal natolik, že jsem si ho ve druhé polovině krátil skládáním něčeho, co bych nazval: "Přiblblé veršíky na téma Hilliardi v Praze".
Jednu krátkou ukázku si dovolím uvést:

Přijeli k nám staří bardi
Hilliardi
s cross-overovým dárkem
Garbarkem.
Pěli po úvodním slově
na Vítkově
jak když vlci vyjí
v Arménii.
Dívky procházely řadou
s čokoládou,
tak teď se mnou zmítá
dolce vita.
Nevyslechli slavní Angličani
moje přání:
přes nesporné nadání,
zklamání.

Asi to o jedné mojí večerní náladě něco vypovídá... .-)


Zelenka: LITANIAE | Collegium 1704     
13. září 2010, Kostel Panny Marie Sněžné, Praha
Když budete pár let chodit v Praze na koncerty staré hudby, po nějakém čase se budete v publiku cítit opravdu jako doma. Ač se na nich nabízí rozsáhlý, pestrý a nádherný repertoár desítek skvělých autorů z období několika století mnohdy ve stále dokonalejší interpretaci, už asi navždy tahle hudba zůstane potěchou a inspirací menšin, kde se po čase skoro každý zná s každým. Tato menšina má oproti oněm mediálně profláklým ovšem jednu nezpochybnitelnou výhodu - na svůj status si nestěžuje.
Kdo se zajímá o hudbu první poloviny 18. století, mnohem více než jen se současným filmovým a divadelním režisérem a scénáristou Petrem (Příběhy obyčejného šílenství, Knoflíkáři, Karamazovi atd.) si bude příjmení Zelenka spojovat se záhadnou postavou Jana, který z neznámých (kajícnických??) důvodů přijal po ukřižovaném hříšníkovi po boku Kristově druhé jméno Dismas. Díky číslovce 1704 (rok, kdy je doloženo první provedení Zelenkovy skladby „Via Laureata“ v Praze) má tento stále ještě ne úplně doceněný velikán a současník Bachův či Händelův v současnosti i své v kvalitě a četnosti uvádění vlastního díla nezpochybňované zastánce.
Václav Luks tentokrát pro další koncert svého česko-německého mostu přes Krušné hory vybral dvojici zhudebněných litanií, neboli přímluv či proseb, v nichž oproti některým dřívějším produkcím zpěváky sólových partů zbavil povinnosti účastnit se i sborových částí. Soprán svěřil svému nedávnému objevu Doře Pavlíkové, hlasu jistě zajímavému s poněkud opernějším témbrem (a přirozeným metronomem v podobě vysokých podpatků při příchodu na pódium :-), altová sóla má v Collegiu takřka „předplacená“ jistota jménem Markéta Cukrová, Jaroslav Březina byl pozván jako osvědčený host k tenorovým částem a v basové lince se tentokrát mohl předvést Tomáš Král.
Na výkonu instrumentalistů i sboru je znát, že mají něco za sebou, vědí o sobě, mají pro hudbu tu správnou míru citu i dostatek individuálních kvalit. Výsledkem těžko může být zklamání, byť se v klidnějších pasážích může zdát, že vysoký prostor chrámu dynamickým rozdílům už tolik nedovoluje.
Dvěma hudebním přímluvám se nahoře jistě dostalo vyslyšení. Tím spíš, když je celý ansámbl na závěr ještě doprovodil skvostným, jásavým Gloria ze Zelenkovy Missa votiva, skladby, která pro soubor asi už navždy zůstane tím nejdůležitějším milníkem v jejich profesionálním vzestupu.
V Panně Marii Sněžné už se po létu trochu ochladilo, vroucímu projevu barokní hudby to ale nijak neuškodilo. 29. října se interpreti vrátí na místo činu, tentokrát s Bachovými „Slavnostními kantátami“. Setkávání menšin může bez obav pokračovat .-)


Scarlatti: DOVE È AMORE È GELOSIA     
11. září 2010, Maškarní sál zámku Český Krumlov
Na sklonku letošního léta se v překrásném Maškarním sále krumlovského zámku odehrála tak trochu utajená novodobá předpremiéra prakticky neznámé pozdně barokní opery z roku 1768 s název Dove è amore è gelosia (Kde je láska, je i žárlivost) z pera pana Scarlattiho - nikoli ovšem Alessandra (*1660) ani jeho syna Domenica (*1685), ale Domenicova synovce Giuseppeho (*1723), o jehož životě a díle se toho zas tak moc neví. Faktem je, že komické dílko bylo objednáno pro schwarzenberskou slavnost na Krumlově a teprve později se v pozměněné podobě hrálo také ve Vídni.
I relativně nenáročná buffa se dá pokazit špatnou interpretací. To ale rozhodně nebyl případ instrumentálního ansámblu kolem Vojtěcha Spurného a čtyř vokálních sólistů. Kateřina Kněžíková si zazpívala jakousi variaci na Despinu, Jaroslav Březina opět vedle výrazného zpěvu uplatnil svoje komické dispozice. Jen Jozef Brindzák trochu doplatil na obsazení do role, která je napsaná pro hlas o dost hlubší. Skvostné vystoupení předvedla Pavla Vykopalová, byl to právě její hlas, který dodal celé opeře zářivý punc odlišující provedení výjimečná od těch průměrných. Přestože se její kariéra v posledních letech stále jasněji profiluje do belcanta, neměla by barokní produkce ochudit navždy o jeden mimořádný hlas.
Novodobě nastudované dílo bude mít v roce 2011 i scénickou premiéru v autentickém prostředí zámeckého divadla v režii Ondřeje Havelky a v Krumlově dozajista půjde o barokní událost jara.
Bylo by dobré o ni nepřijít.


Zeyer: RADÚZ A MAHULENA     
8. září 2010, Stavovské divadlo, Praha
Pro premiéru Zeyerovy hry Radúz a Mahulena v Národním divadle napsal v roce 1898 scénickou hudbu Josef Suk (Mahulenu hrála tehdejší hvězda Hana Kvapilová) a od té doby se tato tradice ctila až do současnosti. Jenže nové zpracování textu dostal do rukou Jan Antonín Pitínský a to je osobnost, která ráda a často hledá nové cesty. S nabídkou na vytvoření úplně nového hudebního doprovodu byl osloven Vít Zouhar a protože to je skladatel takřka pseudobarokní, docela logickým vyústěním bylo i angažování ansámblu Collegium 1704, který v komorním nástrojovém obsazení se čtyřmi zpěváky vystupuje živě při každém představení a zejména v první polovině je v akci takřka nepřetržitě (v tištěném programu jsou jejich jména ze záhadných důvodů uvedena „po maďarsku“, tedy příjmení před jménem...). Už jenom tahle hudební lahůdka stojí za návštěvu nejznámějšího Zeyerova dramatu.
Když jsem došel před divadlo, měl jsem pocit, že jsem omylem vyrazil na koncert nějaké české obdoby Back Street Boys či nějakých jejich novějších následovníků. Národní divadlo bylo obleženo davy -náctiletých dívek, jejichž vysokofrekvenční štěbetání dodávalo Národní třídě jakousi sopránovou dynamiku. Vysvětlení nabízel plakát k Radúzovi a zejména jedno jméno v jeho obsazení - nájezdnice měly jediný cíl - na vlastní kůži si prožít přítomnost Vojtěcha Dyka...
Během celého představení dívčí publikum reaguje na Vojtovy akce a repliky mnohem nadšeněji než na cokoliv jiného, což je přes jeho nepochybně dobré ztvárnění Radúze (místy je ale znát, že některé grimasy a zlehčující až mírně situace shazující akce jsou opravdu určeny více fanynkám Dykovým než divadelním...) trochu nefér oproti ostatním výborným výkonům, nejen Pavly Beretové v druhé titulní roli, ale třeba i obou sester (zde Eva Vrbková a Kristýna Podzimková), Jana Bidlase (Vratko) nebo třeba Marie Málkové (Nyola).
Moderně pojatá scéna si vedle využití kontrastů světla a stínu občas vtipně pohraje s detaily (chorvatské vlaječky na hodovní stole), rekvizitářům za to publikum jistě promine, že na text „vidíš ten nůž“ se v ruce postavy objevuje dýka (že by měl Vojta Dyk takový vliv? :-)
Herci i zpěváci mají chuť hrát a na vyznění hry je to opravdu znát. Radúz a Mahulena mají v Národním úspěch a pan Suk by se na Zdeňka Petrželku jistě nezlobil, že jeho partituru protentokrát nechal ležet v šuplíku...


Mozart: LE NOZZE DI FIGARO     
3. září 2010, Stavovské divadlo, Praha
V našem divadelním systému, který funguje v naprosté většině na repertoárovém (nikoli stagionovém jako mnohde jinde) principu, existují jak inscenace s životem jepičím i „držáky“, které na programu zůstávají (s různým a stále aktualizovaným obsazením) dlouhá léta. A bylo by divné, kdyby k nim nepatřila Figarka ve Stavovském, první opera, kterou Mozart v Praze před více než dvěma stoletími osobně řídil. Poslední ztvárnění této opery zde mělo premiéru v únoru 2002, já jsem se v září 2010 vydal na reprízu s pořadovým číslem 145.
A byl proto opravdu dobrý důvod. Nejenže Mozart je ve Stavovském doma a jeho Pražané (mezi než počítám i davy cizojazyčných turistů, ale také hudebníky v orchestru) mu stále rozumějí. Na první poprázdninové repríze v nové sezóně se navíc sešlo mimořádně skvělé obsazení. Roman Janál má pro hraběte takřka ideální pěvecké dispozice, František Zahradníček v roli Figara úspěšně dál drží korouhev opuštěnou do Vídně odcházejícím Adamem Plachetkou a ani vedlejší mužské role (Zdeněk Plech - Bartolo, Jaroslav Březina - Basilio) se nenechávají ve svém hereckém i pěveckém projevu zahanbit. Zastínit je může jediné - obsazení ženských rolí. Simona Šaturová je Zuzanka radost pohledět, je vidět, že roli má dokonale zažitou a že jí přitom hraje v těle každý (nejen mimický) sval. Pavla Vykopalová je zpěvačka, která nikdy nezklame, svoji Hraběnku má pěvecky „v malíku“ a za předvedený výkon si od publika zaslouženě vyslechla největší ovace. Výborné obsazení ženských rolí bez problémů doplňovaly také Stanislava Jirků (Cherubín), Yvona Škvárová (Marcellina) a Radka Sehnoutková (Barbarina).
Orchestr odvádí na Mozartovi svůj lepší standard, těžko odhadnout, jestli mu v tom prospělo i zvýšení podlahy orchestřiště (akusticky zřejmě ano). Nevýhodou tohoto řešení je to, že dirigent je tak vysoko, že diváci v prvních řadách uprostřed přes něj občas moc nevidí na jeviště...
Jediným rušivým momentem celého představení je neuvěřitelně hlasitá nápověda, otázkou zůstává, jestli nedoslýchají víc zpěváci nebo napovídač sám :-)
Figarova svatba má i po osmi a půl letech svůj lesk a určitě patří k těm inscenacím, na které se diváci budou vracet.
Také zas rád někdy přijdu.


Verdi: OTELLO     
29. srpna 2010, Státní opera, Praha
Operní gigant Giuseppe Verdi napsal za svůj život bezmála čtyřicet oper a mnohé z nich jsou od té doby dodnes evergreeny světových operních scén. Většinu svých nejúspěšnějších kusů stačil napsat do svých čtyřicetin (Nabucco, Rigoletto, Trubadúr, Traviata).
Otello je jeho předposlední opera (zkomponoval ji, když mu bylo již 74 let, dávno po dalších hitech, jakými jsou Sicilské nešpory, Síla osudu nebo Aida) a v té hudbě je jaksi znát, že svět mezitím objevil Wagnera a jeho pozdní období charakterizované Prstenem a Parsifalem.
S Verdim se nepotkávám příliš často, jeho dílem se teprve začínám prokousávat a zatím mi to jde trochu ztuha, na rozdíl od takového Pucciniho, jehož hudba si moji přízeň získala až neobvykle snadno. Možná by bylo lépe, kdybych si na Otella ještě pár let počkal, pražská Státní opera se ale rozhodla na mém vývoji zapracovat, tento opus do svého programu pravidelně zařazuje a když se sejdou vhodné okolnosti, otevírají se tajné komnaty i dříve než na konci příběhu... Scéna opery k rozšíření obzorů bohužel příliš nepřispívá, dominují na ní v pološeru rozmístěné balvany, jejichž počet a pozice se mění s každým jednáním. Poněkud ponuré náladě napomáhá také dost statické pojetí celého příběhu, což se dá pochopit tak, že koncepcí bylo to, aby hudba převládla nad vizuální stránkou inscenace. Otázkou zůstává, zda je potom nutné chodit do divadla.
Naštěstí jsou tu ještě živé a nefalšované pěvecké výkony, které dozajista zaujmou.
Do role Otella opera angažovala tureckého tenoristu Efe Kişlaliho, dramatický, tmavý, až barytonově zabarvený (skoro by se řeklo: wagnerovský) hlas se zajímavou barvou i potřebným rozsahem. Bylo by jistě zajímavé zjistit, co se odehrává v hlavě představitele titulní role ve druhém obraze prvního jednání, kdy mu libreto předepisuje text: O la turchesa rabbia è in voi trasfusa da sbranarvi l'un l'altro? (neboli: To do vás vjel turecký vztek a teď jeden druhého rozsápete?). :-)
Ivan Kusnjer se pro tento večer stal Jagem, v hlasovém i hereckém projevu si držel svůj standard, na můj vkus byl jeho lump málo lumpem a jeho světlý baryton mi s tmavě zabarveným tenorem Otella nešel tak úplně dohromady do ucha.
Milující, zranitelnou a Otellově žárlivosti podléhající Desdemonu nově nastudovala Pavla Vykopalová. Režie ji v inscenaci rozhodně nešetří, ve druhé polovině opery ji nechává po konfliktu s jejím milým opravdu dlouho (snad čtvrt hodiny) nehnutě ležet na spodním okraji scény, což po chvíli lze hodnotit spíš jako režisérovu zlomyslnost než nutnou součást vizuálního ztvárnění děje. A aby se nabažili i diváci odchovaní televizním násilím, Otello Desdemonu neponižuje pouze běžnými scénickými prostředky, ale docela s chutí si do ní i kopne a poplive ji. I v tom jsem viděl režisérův podpis. Desdemona má největší pěvecký prostor před závěrem opery, árie o jívě a navazující píseň Ave Maria zněly krásně a rozhodně patřily k tomu nejlepšímu, co bylo v nabídce.
Hudebnímu projevu celého díla pomohl i slušný výkon orchestru a nadprůměrně zazpívané sbory.
Na Otella určitě půjdu za pár let znovu. I když asi do jiného divadla na jinou inscenaci. Doufám, že režie bude více divadelní a že tam nebudou Desdemonu škrtit třeba prezervativem...


DMITRIJ CHVOROSTOVSKIJ | Ivari Ilja (Festival Dvořákova Praha)     
27. srpna 2010, Rudolfinum, Praha
Dmitrije Chvorostovského znají po celém světě pod poangličtěným jménem Hvorostovsky (on sám žije v Anglii a zpívá po celém světě). Jeho nepřehlédnutelné stříbrné hřívy a nepřeslechnutelných hlasových kvalit jsem si poprvé všiml před lety ve skvělém kanadském televizním filmu Don Giovanni Unmasked, zkrácené verzi Mozartovy opery, v níž Dmitrij v nápadité produkci využívající prolínání živé současnosti a minulosti z filmového plátna hraje a zpívá obě hlavní mužské role - Giovanniho a Leporella. Na živo jsem ho slyšel na festivalu v Cortoně při recitálu tří operních stars, tam vystupoval tak trochu ve stínu hlavní osobnosti večera Anny Nětrebko společně s u nás stále pohříchu téměř neznámou rumunskou mezzosopranistkou Ruxanou Donose.
Do Prahy přivezl za doprovodu svého „dvorního“ klavíristy Ivariho Ilji recitál písní ruských autorů, což už na první pohled vypadá trochu varovně. Když se široká ruská duše rozkročí nad pódiem a popustí uzdu své pateticky všeobjímající a tklivé existencialitě, dokáže leckoho po několika okamžicích buď duševně značně rozjitřit anebo dokonale uspat.
Rudolfinum bylo ten večer velmi ruskojazyčné i „novoruskovkusné“. Svojí troškou do mlýna přispěl i sólista v nepříliš padnoucím smokingu s úzkou kravatou (v módě se moc nevyznám, asi se to tak teď nosí...).
První polovina koncertu představila soubor deseti vybraných písní z pera Petra Čajkovského. Na nějaký dojem z celku nedošlo, připadal jsem si skoro trapně, když jsem v tom moři azbuky netleskal po každé části, což i oba sólisty večera evidentně dost rušilo. Dávali publiku najevo, že chtějí ve svém výběru pokračovat bez pauz, žádné úsměvy, žádné klanění, jen soustředění na příští skladbu, ale do burácivého potlesku se začíná špatně. Proto to nakonec vyřešili tím, že prostě udělali dvakrát vlastní malou přestávku a odkráčeli z jeviště.
Ruský barytonista působil velmi soustředěně a s diváky nijak nekomunikoval. Jeho hlasový fond je jistě obdivuhodný, po šestém sedmém Čajkovském mě ale začala ukolébávat monotónnost jeho projevu. Po celou dobu jakoby byl na pódiu bez ohledu na obsah textů a rozmanitost hudby jen jeden výraz. Trochu lépe dopadli v jeho podání oba skladatelé, jejichž písně přišly po přestávce, Nikolaj Medtner a Sergej Rachmaninov. Pod pódiem se postupně začaly houfovat starší dámy s kytičkami a památníky, jejich útok byl ale pravděpodobně i důvodem toho, že Chvorostovskij přidával jen jednou.
V Praze zazněl hlas, který je ozdobou mnoha světových operních produkcí. Ale k pódiové prezentaci mi od něj chyběl kontakt s diváky.
Chvorostovskému jakoby na publiku zas tak moc nezáleželo. I tak se mu tleskalo ve stoje...


KATEŘINA KNĚŽÍKOVÁ | Camerata Salzburg (Festival Dvořákova Praha)     
25. srpna 2010, Rudolfinum, Praha
Letošní festival Dvořákova Praha ve své propagaci vsadil na tváře svých protagonistů na highlightech po celé Praze. Na tramvajových a autobusových zastávkách se tak zhusta střídal John Eliot Gardiner s Jakubem Hrůšou, Maria João Pires se Sol Gabettou nebo Nicola Benedetti s Ludmilou Peterkovou.
Předpokládal jsem, že pokud je nějaký umělec zpodobněn v nadživotní velikosti u příležitosti jakéhokoliv festivalového koncertu, bude při něm zákonitě hrát (zpívat) první housle (hlas). V případě Kateřiny Kněžíkové to bylo přece jen trochu jinak. Pod dojmem produkčního marketingu jsem se do Rudolfina vydal na její recitál a už na začátku mě poněkud znejistělo, když jsem si na vstupence přečetl velkými písmeny vysázený název tělesa CAMERATA SALZBURG. Jméno zpěvačky jsem ale nakonec objevil také, o něco níže, vysázené polovičním fontem společně se jménem dirigenta.
To už odpovídalo reálné dramaturgii koncertu - ve skutečnosti jsme totiž dorazil na koncert rakouského komorního orchestru, v jehož rámci (a pouze v jeho první polovině) Kateřina vystoupila spíše jen jako host. Už v půlce akce jsem litoval, že to nebylo obráceně...
Z programu se návštěvníci mohli dočíst, jak skvělé těleso do Prahy dorazilo, jaké úspěchy má za sebou a jací věhlasní dirigenti s ním spojují své jméno. Skutečnost byla ten večer bohužel hodně odlišná. Salcburský orchestr se pyšní i tím, že v jeho řadách je zastoupen rozmanitý mezinárodní mix hudebníků z mnoha různých zemí. Možná ale právě proto od něj nelze očekávat věrnou interpretaci Mozarta „po salcbursku“, ale spíše internacionální zprůměrovanou všehochuť, navíc přes relativně nízký průměrný věku poněkud mdlou a ospalou. Měl jsem z většiny hudebníků pocit, že kdybych se jich zeptal, ve kterém městě zrovna hrají, nebudou znát odpověď. Jejich tváře nenaznačovaly žádné valné nadšení, jejich hudba byla tak nějak automatická, bez jiskry, nudná. Wolfgang Amadé by jim velmi pravděpodobně řekl k jejich výkonu své. Můj dojem byl, že hrají za fajfku v diáři a těší se, že si večer zahrají na PlayStationu nebo půjdou na pivo. Velké zklamání.
Camerata Salzburg nakonec mohla být hodně ráda, že po jejich šedivě odehrané symfonii Bdur přišla na pódium česká sopranistka, která má na scéně Národního divadla přes svůj věk s Mozartem už docela slušné zkušenosti. Z nepochopitelných důvodů jí sice dramaturgie přinutila zazpívat čtyři árie v řadě (!), šlo ale o čísla, která má Kateřina z mnohých repríz dobře zažitá (s výjimkou árie Blondy, na kterou se teprve chystá). Po nevýrazném orchestrálním úvodu koncertu vlastně nebylo ani moc těžké zazářit. Pravdou je že Camerata Salzburg se příliš nevyznamenala ani jako doprovázející těleso a ani červené brýle dirigenta to nezachránily.
Na sopranistce bylo vidět, že se postupně zbavovala počáteční nervozity, úplně z ní ale spadla až po závěrečné árii, kdy si viditelně třikrát za sebou zhluboka oddechla.
Na závěr koncertu byla v plánu další Mozartova symfonie - Ddur. Před ní následovala pauza, tedy pro někoho. Pro mě to byl konec představení. Chcete-li vědět, jak ten večer dopadla „Pražská“ symfonie, musíte se zeptat někoho, kdo do druhé půlky vydržel.
Já jsem v sobě tu sílu nenašel...


CESTA PO EVROPĚ | Letní slavnosti staré hudby     
8. srpna 2010, Divadlo Hybernia, Praha
Někdejší celnice na Náměstí Republiky má za sebou dlouhou a ne vždy radostnou historii. Díky podivným podnikavcům (kterých se u nás v poslední době bohužel vylíhlo asi tisíckrát víc než úspěšných umělců) se v nedávných letech Dům U Hybernů dostal do ohrožení jakožto zástava za investice do zkrachovalé (tedy, spíše vytunelované...) loterijní hry. Nakonec se situace vyřešila přestavbou výstavní síně na muzikálové divadlo Hybernia, které je plné „úspěšných“ umělců a na programu má díla protagonistů známých hlavně z bulváru.
Když jsem se dozvěděl, že se právě v Divadle Hybernia odehraje závěrečné představení renomovaného festivalu staré hudby, nedovedl jsem si to vůbec představit. Nutno přiznat, že moje představivost měla velké nedostatky :-)
Určitě nebylo jednoduché zajistit podmínky pro dobový balet za doprovodu barokního hudebního ansámblu v sále, který musel být, jsa akusticky na hony vzdálen barokním palácům či chrámům, nazvučen (zvukař nicméně po mém soudu odvedl skvělou práci).
Francouzský taneční soubor La Compagnie L’Eventail provedl za doprovodu zeštíhleného Collegia 1704 publikum čtyřmi teritoriálně vymezenými oblastmi tance a hudby druhé poloviny 17. století. Kreace z francouzského dvora Krále Slunce podložené hudbou Lullyho a jeho současníků vystřídalo Purcellovo Anglické drama následované Německou nostalgií na hudbu Johanna Rosenmüllera. Program končil Benátským karnevalem a zde samozřejmě nemohla chybět hudba Antonia Vivaldiho.
Jsa tanečním analfabetem (teoreticky a z velké části i prakticky) jsem mohl při pohledu na dobový balet jen tiše žasnout a užívat si pozitivní energie vyzařující z pódia. Podmanivé výkony tanečníků byly podpořeny nezpochybnitelnou kvalitou hudebního ansámblu (sólové dovednosti houslistky Helena Zemanová byly jedním z mimořádných zážitků večera), v jehož středu se snad jen občas ztrácel zaskakující loutnista. Collegium 1704 si s chutí rozšířilo svůj repertoár o řadu skladeb, které snad nezůstanou v budoucnosti v jejich podání ležet ladem.
Stará hudba v letní Praze zakončila jedenáctý roční svých Slavností představením hodným renomé celého festivalu.
Pravidelné publikum do Divadla Hybernia tentokrát nedorazilo. Paprsek světla z dob dávno minulých, který bylo možné zahlédnout během barokní Cesty po Evropě, už se opět ztratil v černé díře kolovrátkových muzikálů...


SÓLO PRO KRÁLE | Letní slavnosti staré hudby     
4. srpna 2010, Tereziánský sál, Břevnovský klášter, Praha
Letní slavnosti staré hudby mají každoročně ve své dramaturgii programy, které jindy neuslyšíte, což ovšem neznamená, že by nestály za návštěvu. Pokud je společný recitál výborné flétnistky (a zároveň umělecké ředitelky a hlavní dramaturgyně celého festivalu) a neméně brilantní cembalistky navíc umístěn do tak krásného prostoru, jakým je Tereziánský sál Břevnovského kláštera, celkový zážitek z celého představení to jenom umocní.
Koncert uváděný s podtitulem „Sólo pro krále“ představil komorní hudbu druhé poloviny osmnáctého století, často označovanou termínem „galantní styl“. Králem, který měl ten večer být oním protagonistou, byl pruský panovník Friedrich II., milovník hudby, který se sám občas s proměnlivými úspěchy věnoval skladbě a hře na flétnu. V jeho dvorní kapele byl zaměstnán dokonce jeden z Bachových synů - Carl Philipp Emanuel. Pruský král nedosahoval kvalit soudobých virtuózů (Quantz ad.), jejich umění ovšem obdivoval a podporoval. Jak však v jednom ze svých vtipných proslovů mezi jednotlivými čísly programu poznamenala Barbara Willi, mohla být některá z mimořádně obtížných flétnových děl, která Bachův syn králi věnoval, skrytou pomstou za ne vždy vlídné zacházení s dvorními hudebníky...
Diváci odcházeli ze sálu, v němž byli přeneseni o více než dvě stě let zpět do královského sídla v Postupimi, evidentně dobře naladěni.
Možná více než samotný král.


ELĪNA GARANČA | Pražská komorní filharmonie, Karel Mark Chichon     
2. srpna 2010, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Nejsou zas tak daleko doby, kdy do našich končin jezdily spíš jen vysloužilé pěvecké hvězdy, které sice už pouze vzpomínaly na svoji někdejší slávu, ale přesto byly jejich koncerty vyprodané zástupy jejich někdejších (a stále věrných) obdivovatelů (nelze nevzpomenout na koncert Luciana Pavarottiho ve vysočanské „UFO-aréně“...).
V posledním desetiletí ale už i my máme občas možnost se z domova na jeden večer vydat na živé vystoupení světové extratřídy - zpívaly tu opravdové „stars“ operního nebe: Dessay, Fleming, Kasarova, Vargas, Villazón, Flórez, Hampson, Terfel, Chvorostovskij a další. Třeba se u nás časem objeví i další, na které se stále čeká - Nětrebko, Gheorghiu, Damrau, Persson, Bartoli, DiDonato, Connoly, Álvarez, Alagna, Naouri, Pape... A možná ještě někdy dojde i na Plácida Dominga, dříve než sestoupí do kategorie zmiňované v prvním odstavci...
V nejvyšších patrech se už před nějakým časem ocitla i Elīna Garanča. Na jejím druhém pražském koncertu měl každý v sále možnost zjistit proč. Elīna v srpnu vydává nové album se španělskou dramaturgií a pražské publikum mělo příležitost se s ní seznámit více než měsíc předem. Z italského operního repertoáru byly na programu jen dvě árie v první polovině, překvapivě se třeba nenašlo místo pro žádný příspěvek z Belliniho opery Kapuleti a Montekové, na jejíž nedávné nahrávce Elīna (v roli Romea) excelovala společně s Annou Nětrebko...
Španělský repertoár mi k typově diametrálně odlišné Lotyšce tak úplně nesedne. Moje počáteční obavy se ovšem dost rychle rozplynuly, Elīna dokázala celému sálu, že z ní za ty více než dva roky od jejího prvního pražského koncertu vyrostla opravdu zpěvačka nejvyšší světové extratřídy. Sice těžko někdy dokáže publikum přesvědčit o tom, že jim zpívá horkokrevná Španělka (ta by ostatně těžko zůstávala při častých bouřlivých ovacích vůči posluchačům ve výrazu tak seversky chladná...), stále ale dokáže celý sál očarovat svým charizmatem, kvalitou tónu, barvou a sytostí hlasu a perfektně zvládnutou technikou.
Program byl namíchaný s přesně vyváženým vkusem tak, aby nesklouzl do přílišné podbízivosti vůči širšímu publiku. Suita z Carmen v závěru programu se dokonce obešla bez obligátní a notoricky známé verze Habanery, místo níž zazněla zajímavá první verze Bizetovy árie na stejný text. Úroveň prezentace pak neupadla do průměru ani v závěrečné Granadě.
Manžel a dirigent v jedné sobě Karel Mark Chichon roste společně se svojí partnerkou, jeho výkon by byl možná dobrým podnětem k zamyšlení, kde všude by se Česká filharmonie mohla po letech porozhlédnout po konečně kvalitním a perspektivním šéfdirigentovi...
Trochu za svými možnostmi ten večer zaostala Pražská komorní filharmonie. Na jejím výkonu bylo znát, že nehraje svůj stálý repertoár a je možné, že počet zkoušek na koncert nebyl úplně optimální.
Pořadatelům se povedlo přivézt prvotřídní zpěvačku, bohužel se jim ovšem nepodařilo její koncert doprovodit prvotřídním programem. Nápad pojmout jej poněkud netradičně ve formě a formátu denního tisku nebyl úplně špatný, některé texty by si ovšem zasloužily mnohem větší pečlivost. Takový český překlad textu o dirigentovi, to je prostě jen jedna velká ostuda a důvod pro okamžitou změnu zaměstnání. Nevěříte? Podívejte se, jak by jej autor překladu dostal možná zpět od jen trochu důslednějšího korektora (určité indicie naznačují, že text/překlad byl původně vytvořen ve slovenštině a do češtiny jej překládal rodilý Slovák, který si myslí, že umí dostatečně dobře česky, v případě překladu citátů ze zahraničního tisku i anglicky...). Množství gramatických, stylistických, logických i typografických chyb je opravdu odstrašující. Za všechny bych vypíchl překlad anglické věty "There was nothing external in Chichon's Beethoven": "V jeho Beethovenovi nebylo nic externího" (external = zde: povrchní). Nemluvě o stylistických perlách typu "nejzářnější dirigent", "jeho kořeny pocházejí" či "všechno pocházelo zevnitř". Ve škole by to byla čistá pět v kroužku...
Již tradičně se ve Smetance nedokáží vyrovnat s osvětlením pódia, sólista stojící v jeho přední části je osvětlen jen shora a má často tvář ve stínu. S tím by snad nebyl takový problém něco udělat, tenhle nedostatek trvá už dlouho a jakoby to nikomu nevadilo...
Elīna Garanča dostála svému věhlasu. Pokud půjde její hvězda tímto tempem i nadále nahoru, je docela možné, že se brzy zařadí do skupiny těch osobností, které budou pro pražská vystoupení příliš drahá. Věřme ale, že se to nestane...


DIANA DAMRAU | Xavier De Maistre - harfa     
4. července 2010, Prinzregententheater, München
Diana Damrau má letos výjimečný rok.
Poté, kdy již dříve úspěšně vykročila ze stínu Královny noci, role, kterou ztvárnila v několika desítkách produkcí, byla na roztrhání i jako Donna Anna, Zerbinetta, Lucia, Rosina, Manon, Konstanze, Adina, Gretel nebo Gilda. Měla nasmlouvány produkce ve Vídni, v Mnichově, v Ženevě, v Londýně i v Americe a do toho na jaře, ve svých devětatřiceti letech, veřejně oznámila své první těhotenství (v jednom z rozhovorů dokonce prozradila i termín 10.10.2010). Se zpožděním se potvrdil i Dianin květnový sňatek (manželem je francouzský baryton Nicolas Testé) ve městě Orange v Provence.
Očekávaný potomek zásadně zasáhl do pracovních plánů. Diana zrušila všechny své zámořské závazky i většinu operních produkcí v Evropě (včetně Lucie di Lammermoor v berlínské Deutsche Oper, kam jsem měl zamířeno...). Jejích písňových recitálů, při nichž již nějaký čas vystupuje za doprovodu harfenisty, se omezení naštěstí nedotklo, takže výlet na veleočekávané Dianino vystoupení v rámci Münchner Opernfestspiele 2010 nijak ohrožen nebyl.
Představení se odehrálo v Prinzregententheater, divadle kdysi postavenému pro premiéry Wagnerových oper a později bojujícímu o přežití, které je dnes podstatnou součástí mnichovské hudební scény.
Když se řekne písňový recitál, člověk si většinou představí pěvce s klavírním doprovodem. Diana Damrau ovšem našla svého doprovázejícího umělce v harfenistovi. Xavier De Maistre je mistr svého nástroje s dlouhou praxí u Vídeňských filharmoniků a s vlastní pedagogickou praxí v Hamburku. V poměrně komorní akustice mnichovského divadla se ukázal jako mimořádný instrumentalista ve svých sólových vstupech a zároveň jako citlivý a produkci obohacující doprovázející partner.
Diana svůj nadcházející mateřský stav nijak nezakrývala. Na jejím výkonu se ostatně projevil spíš pozitivně. Její přirozeně komediální projev jakoby získal ještě další, rodičovsky hravý rozměr.
První polovina koncertu sestávala z osvědčeného německého repertoáru postaveného na jistotách jménem Schubert a Strauss. Tyto písně zpívá kdekdo, ale Diana své interpretaci dodává něco navíc nejen díky tomu, že je rodilou mluvčí a nemusí tedy v žádný okamžik přemýšlet o tom, co zpívá.
Výkon sólistky ovšem ještě nabral na síle ve druhé, francouzské části programu. Zejména výběr z písní ne zas až tolik „profláklého“ autora Ernesta Chaussona byl pro mě vrcholem celého večera.
Bavorští diváci svoji Dianu milují (zpěvaččin rodný Günzburg není od Mnichova příliš daleko) a dávali jí to po celý večer nepokrytě najevo. V přídavcích došlo i na operní árii, s citem a neuvěřitelným výrazem zazpívanou árii Giulietty z Belliniho Monteků a Kapuletů a na závěr, ač v pozdní večer, přišlo ještě Schubertovo Morgen.
Dnešní operní hvězdy někdy volí mezi mateřstvím a kariérou, ale čím dál tím častěji se jim daří obě role skloubit dohromady. Nezbývá než doufat, že ani Diana Damrau nebude výjimkou a že se na jevišti objeví zase brzy v plné síle. Šušká se třeba o trojroli Olympie-Antonia-Giulietta v Hoffmannkách v přespříští sezóně v mnichovském Národním divadle.
Kdo by odolal? :-)


Janáček: KÁŤA KABANOVÁ     
1. července 2010, Národní divadlo, Praha
Když přijede do Prahy americký režisér Robert Wilson, tak nějak automaticky se očekává, že výsledkem jeho práce bude událost roku. Před lety se v Národním pustil do Janáčkova Osudu a odnesl si za ni Radokovu cenu. Jeho dobré vztahy se Soňou Červenou letos vyústily hned do dvou nových projektů. Na listopadovou premiéru Čapkovy hry Věc Makropulos s legendární českou pěvkyní v titulní roli se ale teprve začne zkoušet...
Tím prvním počinem je další Janáček, opera, která vedle Jenůfy a Lišky Bystroušky patří k autorovým (pohříchu hlavně v zahraničí) nejhranějším kusům - Káťa Kabanová.
Pokud se jakékoliv látky ujme právě Wilson, začínají tradicionalisté brousit nože. Jeho nezaměnitelný a od první chvíle čitelný rukopis postavený zejména na hře stínů na přesvětleném pozadí a detailním vedením každého pohybu všech postav je pro zapřísáhlé vyznavače malovaných chaloupek, barevných krojů a bodré vesnické choreografie pořádnou dávkou oleje vlévaného do ohně konzervativního pojetí „rodinného stříbra“.
Ve wilsonovském pojetí po scéně takřka plují výrazně nalíčené loutky s rukama v pozici mechanické panenky na klíček a jejich projev je téměř výhradně orientován do publika. Žádná běžná mimika, obličeje protagonistů jsou povětšinou dost strnulé, pokud už ke změně projevu dojde, je to proměna blesková, až křečovitě přehnaná.
Pokud divák není na podobné kousky připraven, první půlhodinu zůstává v šoku s polootevřenou pusou. Ale rozhodně se nenudí a pokud na tuto hru přistoupí, odchází nadšen. K jeho spokojenosti ovšem přispívá nejen místy šokující produkce, ale z podstatné části také hudba a pěvecké výkony.
Christina Vasileva má v roli Káti v Národním svou premiéru, její typové zařazení je přesné. Káťa v jejím podání je drobné, křehké, dojetí vyvolávající stvoření vláčené nešťastnou láskou. Její hlas má rozhodně velmi zajímavou barvu. Pokud by se ještě dokázala zbavit občasného zbytečného nahrazování uzavřenějších vokálů (i,u) těmi otevřenými (a,o) ve vyšších polohách, těžko by se hledaly jakékoliv výtky. Na děkovačce by si bývala zasloužila krásnou kytici, tu ovšem předali pouze vedle ní stojící sopranistce, kterou posluchači znají z televize víc...
Skvělí byli v ten večer všichni tři představitelé hlavních mužských rolí - Jaroslav Březina si i ve wilsonovském Kudrjášovi našel svoji komickou polohu, Aleš Briscein jako Boris za ním v kvalitě projevu nikterak nezaostal a přesvědčivě se prezentoval i Luděk Vele v roli Dikoje. Své nesporné kvality potvrdila i Kateřina Jalovcová (Varvara). Tichon Valentina Prolata zůstal poněkud ve stínu těch již zmiňovaných tenorů a Eva Urbanová svou Kabanichu vcelku ustála se ctí, níže položené role jí evidentně svědčí o něco víc, třeba to časem dotáhne i na Ježibabu v Rusalce... :-)
Orchestr se pod vedením Tomáše Netopila nenechal zahanbit, jak už to tak ale u Janáčka bývá, zůstala hudební instrumentace tak trochu na pozadí toho všeho, co se pěvecky i vizuálně odehrávalo na jevišti.
Těžko říci, jestli si Wilson „řekl“ o další cenu. Originalita jeho pojetí není skousnutelná pro každého, za návštěvu ale tohle představení stojí bez jakýchkoliv pochyb. A to stokrát víc než některé současné inscenace, kde má nad dějem navrch zvrhlost některých režijních pojetí.
Káťa v Národním je jiná, snová, tradičním vnímáním nesnadno uchopitelná. Je to produkce výrazně netuctová, lehce provokativní a rozhodně nezapomenutelná. Repríz nebude mnoho, litovat bude ten, kdo se na některou z nich nedostane.


Vivaldi: LE QUATTRO STAGIONI | Gli Incogniti (Concentus Moraviae 2010)     
26. června 2010, Zámek, Slavkov u Brna
Barokní instrumentální ansámbl, který založila francouzská houslistka s německým příjmením a v jeho obsazení jsou umělci mnoha různých národností (Španělka, Japonka, Argentinec a další) má italský název: Gli Incogniti, tedy „Neznámí“. Ne, že by je nikdo neznal, Amandine Beyer se tak jen pojmenováním svého souboru hlásí k benátské akademii ze 17. století, jejíž nejdůležitější hybatelé či sponzoři zůstávali v utajení.
Věhlas souboru přinesla nedávná nahrávka notoricky známého a v Praze kostelními produkcemi různě nevalné úrovně profláklému klenotu mistra benátského baroka - Čtyř ročních období Antonia Vivaldiho, cyklu, který je snad na tisíci různých nahrávek. Nikdo by asi neočekával, že se může v jeho interpretaci ještě objevit něco nového. Gli Incogniti se o to pokusili se značným úspěchem a jejich verze byla v našich končinách k slyšení v rámci slavnostního závěrečného koncertu dnes už tradičního jihomoravského hudebního festivalu v Historickém sále zámku ve Slavkově u Brna.
Ansámbl v genderově vybalancovaném složení (smyčce ženy, continuo muži) nenechal už v úvodním koncertu nikoho na pochybách, že o slavnost opravdu půjde. Jen publikum si muselo po flétnovém úvodu pomoci samo a vypnout rušivé bzučení reprobedny, která zůstala zapnuta i po obligátním oficiálním úvodu...
Součástí tištěného programu byl i „text“ Quattro stagioni, tedy verše, které se staly pro jednotlivé věty inspirací. A přímočarý, místy až syrový zvuk souboru tyto příběhy převyprávěl s neuvěřitelnou intenzitou, úžasnou zvukomalebností a ve opravdu originálním obalu. Amandine Beyer, kterou znají i pražští posluchači z nedávné spolupráce se souborem Collegium 1704, ovládá svůj nástroj s mimořádnou virtuozitou a svým výkonem strhává i celý soubor. Jejich Čtyři roční doby netrvaly ani hodinku, ale vzpomínat se na ně bude asi celý rok.


Verdi: REQUIEM     
23. června 2010, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Verdi je operní fenomén a jeho Requiem bývá označováno za nejlepší operu, jakou zkomponoval. Plakát na dvě provedení tohoto díla pod taktovkou šéfdirigenta Jiřího Kouta za účasti zahraničních sólistů vévodil už tiskové konferenci, na níž FOK informoval o nové sezóně, takže s touto produkcí určitě spojoval velká očekávání.
Pražský symfonický orchestr má dnes trochu jiné starosti než Česká filharmonie, peněz z magistrátu rozhodně nepřibývá, spíš naopak. Alespoň se muzikanti nebouří proti svému řediteli, minimálně navenek to vypadá, že v tomto smyslu je Ilja Šmíd mužem na svém místě. Jedna zásadní nevýhoda proti filharmonikům ale FOKu zůstává, a to domovská scéna. Smetanova síň je krásný secesní sál s velkou kapacitou, ale bohužel dost mizernou akustikou. Snad každý divák v sále má jiný zvuk, obecně se mi zdá, že hrana jeviště ukrajuje ze zvuku větší část horního i dolního frekvenčního spektra a různé nástrojové skupiny jsou na různých místech sálu slyšet v rozdílné dynamice. Tentokrát jsem to měl naplno od trumpet.
Shodou okolností jsem několik dní před datem konání shlédl jedno skvělé Verdiho Requiem na satelitu a v tom byl zřejmě problém. Na devět let starém záznamu hrála Berlínská filharmonie za řízení Claudia Abbada, zpíval Stockholmský rozhlasový sbor a sólové party zvládali s velkou dávkou profesionality Angela Gheorghiu, Roberto Alagna, Daniela Barcellona a Julian Konstantinov. Pro srovnání s jakýmkoliv dalším provedením je to dost těžká váha...
Pražské provedení mělo k dispozici sólisty z trochu jiné kategorie. Ve Švýcarsku žijící slovenská sopranistka Ľubica Orgonášová, elegantní dáma „zkušeného“ věku kouzlila s pianissimy tak dlouho, až bylo jasné, že hlasitější už to nebude, Smetanka je sál, kde se člověk snadno „uřve“ a paní Ľubica to možná nechtěla riskovat. Ruská mezzosopranistka Jelena Židkova předčila své kolegy hlasovými dispozicemi, ale její podání bylo příliš povrchní a nezúčastěné s očima neustále zahleděnýma do not, jakoby je viděla poprvé. Původně ohlášený tenorista Roberto Saccà byl pro nemoc omluven a jeho alternativa se tedy vůbec nepovedla, Valter Borin se se svým partem intonačně hodně trápil. Basista Maurizio Muraro přispěl nejlepším hereckým projevem, jako jediný vypadal, že ví, o čem zpívá.
Pražský filharmonický sbor odvedl svůj standard, bohužel opět doplatil na klasickou formuli českých symfonických orchestrů, která zní, že tam, kde je v notách forte, se musí hrát tak nahlas, aby sbor nebyl slyšet, i kdyby všichni zpěváci ze sebe vydali maximum... Zároveň si člověk při sledování jednotlivých zpěváků na empoře uvědomí, jak se dnes nikdo ani na té nejvyšší úrovni nevěnuje vizuálnímu projevu sboru. Nikdo ho přesně neinstruuje, jak držet noty, a tak si je část sboristů drží pod očima a část pod pasem, jeden si desky opře o zábradlí, druhý se zas po celý koncert toho zábradlí drží, jakoby čekal zemětřesení. Možná to je pro leckoho zanedbatelná drobnost, ale právě vycizelované jemnosti často odlišují průměrnost od výjimečnosti.
Ne že by ten koncert byl špatný, byla v něm krásná místa, akusticky působivě znějící ozvěny trubek v Tuba mirum i mohutné trojí Dies irae. Příště bych ale šel na Verdiho raději do Rudolfina a nebudu si před tím pouštět výkon holubů ze střechy, když se chystám na vrabce v hrsti. :-)


Rossini: IL BARBIERE DI SIVIGLIA     
10. června 2010, Mahenovo divadlo, Brno
Určitě by se našli renomovaní hudební teoretici, kteří by dokázali popsat schopnosti skvělého rossiniovského zpěváka. Kdo měl možnost v přenosech z Met v nedávné minulosti vidět zblízka na plátně výkony Juana Diego Flóreze, Lawrence Brownleeho, Elīny Garanči nebo Joyce DiDonato, příliš popis nepotřebuje. Ne každý, byť sebelepší hlas není pro takové party dostatečně disponovaný, lehký a ohebný.
Pěvec formátu těch čtyřech zmíněných by se u nás opravdu asi hledal těžko, také proto není Rossini na domácích scénách nijak pevně uhnízděn. Například v pražském Národním se hrál Lazebník naposledy v roce 2002 a tři další Rossiniho díla dokonce naposledy před válkou (!): Popelka 1932, Vilém Tell 1934 a Italka v Alžíru 1939...
Státní opera je na tom v tomto smyslu o něco málo lépe, Lazebník je v aktuálním repertoáru a před časem tam dávali i Turka v Itálii.
Brněnské Národní divadlo je ještě o něco odvážnější, letos se slušným úspěchem premiérovali Popelku a Lazebník byl na repertoáru několik let, než dospěl do derniéry, kterou jsem stihl i já (možná ale stejně dojde v příštích sezónách ještě k jeho zmrtvýchvstání...).
Mahenka byla plná hezky oblečených Brňanů a několika pozoruhodných dam v odvážných letních šatech. Bohužel někteří z diváků pochopili předehru jako vhodný okamžik, kdy teprve do sálu vejít a pátrat po svém sedadle, ani hlasitý komentář uvaděček se k orchestrálnímu úvodu zrovna dvakrát nehodil.
Do Brna k inscenování pozvali italského režiséra, zůstává otázkou, zda to byla výhra. Scéna je střídmě tuctová a na pohybovou práci se zpěváky taky zřejmě nebylo příliš času, protože ti povětšinou působí dost staticky v oblíbeném modelu: Přejdu scénu zleva doprava, zazpívám árii a vrátím se zprava doleva.
Co zaujme v prvním okamžiku, jsou opravdu obrovské titulky nad scénou. Pravděpodobně má tuto technickou stránku věci na starosti člověk, jenž už něco ví o stárnutí zraku, a proto zvolil takovou velikost písmenek, že text nepřehlédne opravdu nikdo.
Hudebně tohle představení nijak nezklame. Orchestr se snaží vypořádat se ctí i s tou poslední rossiniovskou šestnáctinkou a obsazení pěveckých rolí celému představení ve většině případů spíš výrazně pomůže než naopak. Jak už to tak v Lazebníkovi bývá, sympatie diváků si přisvojují hlavně dvě komické figury, Bartolo (opravdu rozšafný a místy v rozpuku energie až nechtěně rekvizity demolující Jiří Sulženko) a Figaro (burácivě přesvědčivý Svatopluk Sem) doplněné o éterický rozměr Bartolovy schovanky Rosiny (Pavla Vykopalová v další úspěšné roli ze svého neobvykle širokého repertoáru). Z ústředního čtyřlístku tentokrát zůstane za očekáváním jen zamilovaný hrabě Almaviva. Tomáš Kořínek se touto rolí jakoby protrápí. Jako jediný z protagonistů se při recitativech téměř nedokáže podívat svému protivníkovi do očí, jeho pohled směřuje nejčastěji do země nebo dopředu a také díky tomu ani trochu na scéně nefunguje jeho vztah k Rosině (dneska se říká „chemie“..:-). Ani Rossini se zde nepotkal s ideálním interpretem, který tak působí dojmem, že si na svůj part příliš nevěří, a občas výrazově připomíná spíše hrdiny němých amerických grotesek...
Diváci si i přes nepříliš nápaditou režii přijdou na své, Rosina s Figarem se vydávají přímo do hlediště, Bartolo v euforii evidentně nechtěně rozebere na kusy notový pult a poté jej za dost nepříjemně vysokofrekvenčního diváckého chichotu z první řady několik minut skládá dohromady, čímž vyvádí z koncepce své kolegy, kteří se jen tak tak nerozchechtají společně s diváky.. Ve slušně sezpívaném sboru registruji i osobní vklad pražského barokního souboru Collegium Vocale 1704.
Brněnští diváci dávají své sympatie najevo při závěrečném aplausu a divadelní dramaturgie už možná přemýšlí o tom, zdali je nutné vyprodaná představení stahovat z repertoáru.
Já bych se vůči Mahence přimlouval ještě za dvě další věci. Padesát korun za poměrně střídmý program není úplně málo peněz, dokážu si ale představit, že už tak není lehké provoz divadla ufinancovat. Ale na kterékoliv z příštích představení bych usadil nějakého technického šéfa na sedačku číslo třináct ve sedmé řadě. Ta už má něco za sebou, materiál výplně byl možná kdysi pružný, ale dnes už je to betonový žlábek s otiskem pozadí některého z předchozích diváků, který jeho tvaru dodal finální, nepohodlnou a tvarově již zcela nereformovatelnou podobu. Otlaky na svých dvou zadních svalech jsem cítil ještě celé dvě hodiny cesty zpět do Prahy po tankodromu s kódovým označením D1...


Adam Plachetka (Pražské jaro 2010)     
31. května 2010, Rudolfinum, Praha
Příjmení mladého českého basbarytonisty by při znalosti jednoho ze zásadních děl české poezie evokovalo spíše polední termín recitálu :-). Adam Plachetka byl nicméně dramaturgií Pražského jara osloven proto, aby do Dvořákovy síně připravil program ne pro matiné, ale pro nokturno, tedy vystoupení začínající v půl desáté večer a doprovázené méně formální atmosférou.
I v tuto pozdní hodinu se našlo dostatek hudbymilovných jednotlivců, takže v sále mnoho volných míst nezbylo. Bylo rozhodně zajímavé vyslechnout si pěvce, který po několika sezónách v pražském Národním a občasném hostovaní na některých prestižních projektech (například v Salcburku) dostal lano z Vídně a od podzimu v tamější Staatsoper nastupuje do angažmá, což mimo jiné znamená, že ho v Praze možná zase dlouho neuslyšíme. Už to tak bývá, že když se objeví mladý a kvalitní hlas, kterého si včas všimne důležitá agentura, začnou mu být domácí pódia malá. Nezbývá než držet Adamovi palce, aby takovou změnu zvládl nejen pěvecky, ale také psychicky, případů hvězd, jejichž jas při hodně vysokém očekávání pohasl až příliš rychle, není bohužel zas tak málo.
Pražskojarní recitál byl v přípravě poznamenán změnou na místě doprovázejícího klavíristy, nakonec sólista vystoupil na pódium s širokým (že by už vídeňským :-) úsměvem za doprovodu přesného a spolehlivého, i když možná až příliš nenápadného a upozaděného Davida Švece.
Koncert nesl podtitul Pocta Eduardu Hakenovi, nicméně bližší propojení umění této legendy české opery a zvolené dramaturgie nebylo ani po přečtení průvodního textu v programu nijak zřetelné.
Na úvodní mozartovské sérii Adam ukázal, že ve Vídni asi žádné velké jazykové problémy mít nebude. Zato zařazení devíti Sibeliových písní nebylo možná úplně šťastné. Když český pěvec zpívá v Praze švédsky dílo švédského autora, bude to pravděpodobně mít stejný účinek, jako kdyby Anne Sofie von Otter zazpívala ve Stockholmu švédskému publiku výběr z písňové tvorby Bohuslava Martinů - v sále se pravděpodobně nenajde nikdo, kdo ocení, zda je text zazpívaný správně a zda mu odpovídá i mimický prožitek. I v případě, že jsou texty přeloženy v programu, nelze usledovat obojí najednou. Přiznávám, že ani hudebně mě tahle část programu nijak neoslovila, což ale je samozřejmě individuální otázka vkusu.
Ravelovy písně Dona Quijota, které následovaly po přestávce, už potom nemohly dopadnout jinak než dobře...
Asi nejvíce se atmosféře uvolněného nokturna přiblížily málo známé Schönbergovy kabaretní písně, které si i sám Plachetka očividně užíval a publikum na to vstřícně reagovalo. V angličtině zpívané muzikálové přídavky s „popelářskou“ árií otce Doolitla z My Fair Lady na závěr potom už byly spíš jen jakousi nevážnou tečkou ze ne zcela homogenním programem.
Bude jistě zajímavé sledovat, s čím a v jaké formě se Adam Plachetka ukáže na Pražském jaru třeba za pět let. Chci věřit, že to bude stát za to.


Chabrier: L'ÉTOILE     
30. května 2010, Staatsoper Unter den Linden, Berlin
Opera buffa (či spíše opereta) Emmanuela Chabriera L’Étoile je komická už ve jménech postav: Ouf první, král třiceti šesti říší; astrolog Siroco; princ Hérisson de Porc-Epic; tajemník Tapioca; Lazuli; princezna Laoula; Aloes; Oasis; Asphodele; Youca; Adza; Zinnia; Koukouli...nepřipomíná vám to Lucasovy Star Wars? :-)
Opera Pod Lipami oslovila šéfa Berlínských filharmoniků Simona Ratllea s tím, že si může vybrat titul, který by dirigoval. A slovutný maestro se nespokojil s nějakým tuctovým titulem, anóbrž vytáhl na světlo metropolního světa polozapomenuté dílo nepříliš známého skladatele. Vedení opery možná tak úplně nevěřilo, že by zrovna tento titul mohl mít úspěch, a tak naplánovalo stagionové provedení v pouhých pěti reprízách. Byl jsem na derniéře a bylo beznadějně vyprodáno...
Opera je postavená zejména na výkonech dvou hlavních postav - krále Oufa a pouličního prodavače Lazuliho. Francouzský tenor Jean-Paul Fouchécourt (známý zejména jako Rameaův Platée) je pěvec malého vzrůstu, ale rtuťovitého pohybu s dostatečnými komickými i pěveckými předpoklady pro roli pomateného krále, který každoročně baví své poddané veřejnou popravou někoho, kdo se mu znelíbí. Když vyprovokuje prodavače Lazuliho (další vydařená kalhotková role pro Magdalenu Koženou), je svým astrologem upozorněn, že Lazuliho život je spojen s životem krále, což způsobí, že poprava se nekoná (a král svému lidu slibuje, že za rok popraví hned dva neřády :-). Následuje šňůra komických a operetně nelogických dějů, postupů a zvratů, která končí, jak jinak, šťastně pro zamilovanou dvojici Lazuli-Laoula...
Magdalena Kožená už v Berlíně zapustila kořeny, jednou do roka zde nastuduje novou operní roli a berlínské publikum ji podle odezvy už přijalo za svou. Svoje operní role omezila na minimum, v příští sezóně ji čeká Mélisande v Metropolitní a s osudem pražského Ariodanta to začíná vypadat nahnutě... Snad tedy bude zas něco v blízké budoucnosti v Berlíně.
Děj opery byl přenesen do jakýchsi stylizovaných meziválečných (či poválečných?) let, scéna byla moderní, ale funkční, vtipná a dobře promyšlená. V Berlíně je už tradicí, že ani ve vedlejších rolích neuslyšíte špatného pěvce. Navíc tam mají opravdu skvělý (a pohybově velmi nadaný) sbor i orchestr, který si pod vedením dalšího „domácího“ Angličana zahrál lehčí múzu evidentně s chutí.
Divadlo Pod Lipami jde do rozsáhlé rekonstrukce a pro celou příští sezónu se produkce stěhují do Schillerova divadla. Moje rozloučení se starou Lindenoper bylo víc než příjemné.


Monteverdi: VESPRO DELLA BEATA VERGINE (Concentus Moraviae 2010)     
29. května 2010, Klášter Porta Coeli, Předklášteří u Tišnova, Praha
Zahajovací koncert festivalu, který si za patnáct let vybudoval velmi dobré renomé a letos uvádí přes třicet různých představení, je slavností, na niž se sjede léty poučené publikum včetně nadšených starostů festivalových měst. Pokud se místo konání jmenuje Brána nebes a za jeho kostelním portálem zazní Monteverdiho Mariánské nešpory v provedení Collegia 1704, pak by organizátoři těžko hledali lepší dramaturgii.
Pravda, při podobných příležitostech bývá někdy trochu dlouhý oficiální úvod, zvláště pokud je svěřen ne úplně připravenému moderátorovi, který musí jmenovitě přivítat všechny přítomné funkcionáře. Nakonec ale i prolog proběhne v docela rodinné atmosféře (zejména když se vzápětí dozvídám, že starosta pořádajícího Tišnova je nadšený propagátor kulturních akcí a na jedné z nich dokonce pravidelně vystupuje v převleku za indiána :-).
Klášterní bazilika je plná k prasknutí a to se do ní ještě vešla armáda televizních kamer, které celý koncert zaznamenávají (těšme se v září na ČT!).
Pak už celý prostor ovládnou úvodní gonzagovské fanfáry a monumentální dílo raně barokního italského giganta zaplní kostelní loď i smysly všech přítomných, z nichž sluch je v ten moment smyslem nejdůležitějším a zároveň nejhýčkanějším. Když dojde k prvnímu vrcholu díla, nádherně zazpívanému sopránovému duetu Pulchra es (Hana Blažíková a Barbora Sojková), člověk má pocit, že se mu brána za zády otevírá a zve jej k návštěvě. Zahanbit se nenechá ani tenorový tercet v Duo Seraphim, atmosféra pohlcuje i kapelníka natolik, že před dalším mimořádně působivým číslem, sonátou Sopra Sancta Maria vynechá chorální předzpěv a proud Monteverdiho génia nechá plynout bez zastávky dál až do konce a přidávaného žalmu Laudate pueri.
Žádné živé představení se možná nepodaří bez drobných technických nedokonalostí, tenhle koncert se ale rozhodně obešel bez nedostatků emocionálních! Pokud přijedete do Předklášteří dnes, projdete zdobeným portálem kostela a zastavíte se uprostřed lodi, možná stále ještě ozvěnu tohoto výjimečného večera zaslechnete. Pokud tedy budete vnímat dobře a všemi smysly...


Baborák Ensemble (Pražské jaro 2010)     
26. května 2010, Rudolfinum, Praha
Příběh o hráči na lesní roh, který se v útlém věku stal členem České filharmonie, aby po čase zakotvil u první horny nesouměřitelně věhlasnější filharmonie v Berlíně, má další pokračování. Radek Baborák se po úspěšných berlínských letech vrací do Čech, s hornou si domů přiváží i dirigentskou taktovku a svůj Ensemble přivádí hned na rudolfínské pódium Pražského jara.
Už samotný program byl sestaven přitažlivě i pro nenáročné publikum. V prvních částech obou polovin koncertu protagonista koncertu potvrdil svou pověst virtuózního hornisty v Telemannově a Haydnově koncertu, poté se vždy chopil řízení orchestru při provádění klasicistních symfonií, z nichž ta závěrečná, Mozartova g moll, přivedla mezi rudolfínské stěny i příchuť Formanova filmu Amadeus.
Baborák je zajímavý i vizuálně. Nevysoká rozložitá postava s dobráckou tváří dokáže v sólových partech neuvěřitelné věci a jeho koncertní kadence berou dech více posluchačům než jemu samotnému. Z pódia je vidět, že dirigent má svoje muzikanty rád, diriguje v takřka rodinné atmosféře s úsměvem a láskou, i když v okouzlení souhrou občas dirigovat zapomíná a připomene, že vedení orchestru je zatím stále jen jeho vedlejší činností. Netrpí dirigentskými manýry, na pódiu se chová jako jeden z mnoha, nicméně energie mu rozhodně neschází, což dokazuje občas i daleko slyšitelný kontakt taktovky s dirigentským pultem, který hrozí tím, že zbytek skladby přežije v jeho pravé ruce pouze malý pahýl...
Rudolfinum bere Radka za svého a na konci mu srdečně aplauduje. Dostane se mu ještě virtuózního alpského přídavku, v němž sólista dokáže rozeznít svůj nástroj zvukem švýcarské Alphorny, a pražský festival si může gratulovat k další úspěšné dramaturgii. Takový rodinný podnik potěší snad každého.


Mozart: COSÌ FAN TUTTE     
21. května 2010, Stavovské divadlo, Praha
Kdysi před třiceti lety běžel v televizi tuctový zábavný pořad s názvem Šest ran do klobouku. Okamžitě jsem si na něj vzpomněl, když se ve Stavovském zvedla opona. Dominantou scény je totiž něco vzdáleně připomínající onu obrácenou buřinku, do které celebrity osmdesátých let házely své pingpongové(?) míčky, aby pobavily národ u obrazovek po těžkém dni stráveném v nějaké obvyklé frontě na cokoliv.
Scéna pro Mozartovu konverzační operu o nestálosti ženské lásky je relativně minimalistická, se zpěváky je to od začátku do konce pěkně nahnuté (s některými z nich nejen scéna), tu se uprostřed klobouku objeví pár větviček, tu z něj vyroste celá „převlékací“ opona... Už delší dobu mám pocit, že by součástí každého tištěného programu mělo být polopatické vysvětlení, co tím vším páni režisér se scénografem mysleli.
Samotný úvod, kdy se čtyři protagonisté opery sami předvedou v roli přihlížejících diváků, je docela vtipný. Méně přívětivý byl už můj další úlovek do galerie diváků-rušiček. Přímo vedle mě seděl padesátník (tedy muž ve věku 50+, nikoli drobná mince :-), kterému na celé přízemí do předehry svítil displej jeho iPhonu. Už jsme se smířil s tím, že někteří diváci ještě po začátku představení přibližují svým blízkým esemeskové pocity z toho, že se (možná) poprvé v životě ocitli v opeře. Tenhle pán ale „nezhasl“ ani po předehře. Koukl jsem mu na jeho zářivou miniobrazovku a s překvapením zjistil, že tam má celé libreto opery v maďarštině (Mind így csinálják :-) a každých deset vteřin si prstem posunuje nový text odspodu nahoru. Co se děje vepředu, ho evidentně zas tak moc nezajímalo... Nezbylo mi, než opět mobilizovat zbytkové stopy asertivity a pána požádat (česky...), aby svůj přístroj schoval. Porozuměl, učinil tak bez okolků a já jsem měl až do konce trochu trapný pocit, že ač nad scénou běžel v titulcích překlad do češtiny a angličtiny, připravil jsem ho o možnost, jak porozumět da Pontemu...
Je fakt, že scéna není natolik dynamická, aby bylo nutno ji sledovat poctivě každou vteřinu. Když už se tam něco děje, často nevím proč, třeba když z ničeho nic přinesou sluhové ze strany sólistkám vějíř a zas odejdou. Maskér a kostýmní výtvarník se vyřádí na převlečením Ferrandovi a Guglielmovi, kteří, ač podle libreta albánští cizinci (to bych viděl spíš na kožené bundy a dva polštářky koksu v dlani na rohu pasáže), dorazili na scénu přestrojeni za nindží bojovníky, před kterými se jistě každé zamilované mladé dámě roztřesou kolena...
Naštěstí je v každém momentu přítomna geniální Mozartova hudba ve slušném hudebním obalu (dirigent Robert Jindra) a až na výjimky v podařeném podání. Pěvecky to na celé čáře vyhrávají tři postavy - Peter Mikuláš není v Praze na operním jevišti k vidění nijak často, a přitom je to jedinečný Don Alfonso s krásnou barvou, obdivuhodnou dikcí a ohromnou pěveckou zkušeností. Pavla Vykopalová už před lety zpívala v Così Dorabellu, tentokrát „povýšila“ na Fiordiligi a to v obou významech tohoto spojení. Přestože šlo o její premiéru v této roli, její hlasová úskalí zvládla s velkou bravurou a znovu potvrdila, že dokáže těžkou roli nastudovat často i v neuvěřitelně krátké době. Režiséři dělají velkou chybu, pokud na zpěvačky, jako je Pavla, v prvním obsazení zapomenou. Trojici přesvědčivých výkonů doplnila Lenka Máčiková v roli Despiny, svěží, příjemně znějící mozartovský soprán s nemalou dávkou pro tuto roli potřebného humoru.
Jiří Hájek (Guglielmo) nezklamal, je dnes asi lepší v rolích, jako je Leporello, ale je jen otázkou času, kdy i zde bude excelovat. Katarzyna Kuncio byla rychlý záskok v roli Dorabelly, který sice neurazil, ale ani ničím nenadchl. Aleše Brisceina jsem viděl v mnoha kusech a většinou v nich výrazně vynikal. Bohužel, mozartovský repertoár není tak úplně jeho šálek čaje, hlas mi přišel na relativně komorní prostředí Stavovského divadla občas zbytečně forzírovaně a to Ferrandovi nijak nepomohlo...
Pokud půjdete do Stavovského na „Školu milenců“, nebudete zklamáni, ale pohlídejte si obsazení a vybírejte skutečně vhodné pěvce, protože takoví (takové) NEjsou všichni (všechny! :-)


Olga Borodina (Pražské jaro 2010)     
19. května 2010, Rudolfinum, Praha
Schválně, když uslyšíte pojem „klasický ruský pěvec“, vybaví se vám pianissimo nebo fortissimo? Vsadil bych na druhou možnost :-) Ruská vokální škola byla odjakživa bohatá na hlasy, které se musely v malých divadlech spíš krotit, aby ve vypjatých okamžicích vydržela konstrukce střechy v sále.
Olga Borodina je jedním z takových „bouráků“. Od prvních tónů vás ujistí, kdo bude mít celý večer navrch. Kdybyste náhodou chtěli protestovat, nebude vás slyšet...
Bohužel, síla hlasu ještě neznamená, že se k němu automaticky připojí pěvecké charisma. Alespoň ten večer se nějak zapomnělo dostavit. Pěvkyně působila na pódiu dost těžkopádně, strnule a její komunikace s diváky prakticky neexistovala. Ani náznak nějakého lehkého úsměvu se nedostavil, řekl bych, že i ruští hokejisté se po vstřelení gólu dokáží radovat víc než Olga Borodina po slušně zazpívané árii..
Zajímavé bylo, že lépe než ruský repertoár v první polovině jí vyšla druhá část sestavená z árií italských a francouzských, i když i z nadmíru burácivé Carmen šel spíš trochu strach :-)
Olga Borodina už má ve své kariéře něco za sebou. Otázkou zůstává, co ji ještě čeká...


Martinů: KYTICE (Pražské jaro 2010)     
16. května 2010, Národní divadlo, Praha
Když se na ulici zeptáte několika lidí na jména čtyř nejznámějších českých hudebních skladatelů, tak si většina z generace 40+ možná ještě vzpomene na Smetanu a Dvořáka, mezi teenagery už se potom spíš dočkáte jmen popových hitmakerů. Že je Janáček dnes nejhranějším českým autorem ve světě (a to i operním!), ví jen hrstka příznivců klasiky. A Bohuslav Martinů? V posledních dvou letech se díky slušné mediální kampani podařilo jeho jméno na veřejnosti trochu pozvednout, ale pokud se na té ulici pozeptáte na nějaká kvalitní česká kantátová, oratorní nebo operní díla, zase skončíte maximálně u Prodanky a Rusalky. Těžko mezi nimi budou Polní mše, Hora tří světel, Řecké pašije, Julietta nebo Kytice. A přitom tam bezesporu patří.
Pod hlavičkou Pražského jara letos Kytice rozkvetla v Národním divadle ve scénické podobě. O hudební stránku bylo postaráno více než dobře, Pražská komorní filharmonie se nehádá s ministrem kultury ani se svým ředitelem (tedy aspoň doufám...), věnuje se hudbě a to jí i nadále prospívá. Postupně tak přebírá úlohu prvního českého orchestru. Pražský filharmonický sbor naštěstí také nenásleduje své instrumentální jmenovce a na první divadelní scéně je schopen předvést zvuk, který by tam její návštěvníci určitě uvítali častěji. Ne úplně vyrovnaně se předvedl sólový kvartet. K lidovou hudbou inspirované hudbě Martinů měl jednoznačně nejblíže svým projev tenorista Tomáš Kořínek, který zde dokázal výborně prodat i své vracovské kořeny. Adam Plachetka sice disponuje mocným a kvalitním hlasem, ale na můj vkus to dával místy až příliš najevo, Kytice přece jen není Don Giovanni... Markéta Cukrová s Kateřinou Kněžíkovou si uzpívaly své, ten večer ale přece jen byly poněkud v mužském stínu.
Poněkud problematičtější se jevilo ono scénické ztvárnění. Docházelo tak k nesourodému propojení statických sólistů, jen o trochu méně nepohyblivého sboru, vcelku zajímavě a dynamicky pojatých tanečních čísel a nepříliš invenční videoprojekce na pozadí. Rušivě působily zejména příliš dlouhé prodlevy mezi jednotlivými čísly, kdy se čekalo hlavně na odchod a příchod tanečníků.
Hudba to ale ten večer stejně vyhrála na celé čáře a na konci se, ač vystupoval jen v jednom čísle, skoro nejčastěji děkoval dětský sbor, maminkám v publiku jistě nestačily kapesníky :-)
Představení mělo svoji přitažlivost, příště bych ale na Kytici šel přece jen raději klasicky do koncertního sálu...


Smetana: PRODANÁ NEVĚSTA     
15. května 2010, Národní divadlo, Praha
Na Prodanku jsem šel do Národního trochu znejistěn. Byl jsem až překvapen, kolik lidí mě od její návštěvy zrazovalo, jakoby se stalo nějakým novým pravidlem českou klasiku tak trochu dopředu shazovat.
A přitom k tomu podle mého názoru není nejmenší důvod! Ta inscenace je nápaditá, stylová, dostatečně tradiční ale vůbec ne zkostnatělá, hudebně i vizuálně barevná. Scéna je originální už od prvního okamžiku, kdy se po zvednutí opony díváme na žence z ptačí perspektivy. Víceúčelové „kolébky“ stylizovaně představující pole mají mnohá další vtipná využití v proměnách scény i v přechodech mezi nimi.
Orchestr si je ve svém tradičním repertoáru mnohem jistější než v některých méně uváděných operách, velmi osvěžující je využití tanečního ansámblu a pohybového divadla.
A pokud má divák štěstí na takové obsazení, jaké jsem měl já, pak bude každému pochybovači o vhodnosti návštěvy pražské Prodanky dlouho do noci rád a s vervou oponovat. Troufnu si říct, že lepšího Jeníka (Aleš Briscein) s Mařenkou (Pavla Vykopalová) dnes na domácích pódiích neuslyšíte. Už jenom kvůli ústřední dvojici stojí za to se na tuhle operu vydat třeba i víckrát. Naprosto ve svém živlu se představuje komicky velenadaný Jaroslav Březina v roli Vaška, Zdeněk Plech je jako Kecal dostatečně nepřehlédnutelný, možná jen příliš rozšafný na úkor kvality mezních tónů na obou koncích rozsahu. Evidentně s chutí si své menší role užívají i principál (Vladimír Doležal), indián (František Zahradníček) a tak trochu mozartovsky znějící Esmeralda (Lucie Silkenová). Nejsvětlejším okamžikem rodičovských dvojic je společný ansámbl Rozmysli, Mařenko, rozmysli...
Už skoro tradičně jsem bojoval s bezohledností některých diváků. Tentokrát vedle mně seděla padesátnice doprovázející do divadla svou maminku. Pro starou paní byla návštěva očividně svátkem, zato její dcera sice o přestávce tvrdila, jak moc se jí opera líbí, nicméně celé první jednání strávila psaním esemesek. Na moji slušnou žádost, jestli by mohla nechat zářící displej během dalšího dějství v klidu, se zatvářila jako Maryša s hrnkem kafe, nicméně mobil se přestěhoval do kabelky...
Divadlo bylo plné a na konci evidentně velmi spokojené. Poněkud nechápu, proč se tahle Prodanka dává v Národním tak málo - premiéra byla teprve před necelými dvěma lety a v sezóně 2009/10 bylo představení opravdu jen několik. Přitom pro obsazení je k dispozici celkem pět Jeníků a čtyři Mařenky!
Napadá mě, že by Národní divadlo mohlo spustit anketu mezi svými diváky, které opery z aktuálního repertoáru by viděli na pódiu nejraději. Pokud bych měl zvolit pět titulů, Prodanka by mezi nimi rozhodně nechyběla...


Ad Mariam | Collegium Marianum (Pražské jaro 2010)     
14. května 2010, Kostel sv. Šimona a Judy, Praha
Collegium Marianum představilo na Pražském jaru barokní program zacílený povětšinou na mariánská témata. Instrumentální ansámbl pod vedením dalšího z příležitostných koncertních mistrů, ruského virtuózního houslisty Dmitrije Sinkovského přesvědčil zaplněný sál kostela o tom, že dnes právem patří k pětici nejvýznamnějších českých ansámblů zabývajících se starou hudbou (podle mého názoru společně se soubory Collegium 1704, Musica Florea, Capella Regia a Ensemble Inégal, přičemž mnozí by jistě dokázali tento výběr dále rozšířit...).
Lepší volbou nemohly být ani sólistky večera. Hana Blažíková a Markéta Cukrová patří dlouhodobě k tomu nejlepšímu, co se v našich končinách pro starou hudbu zrodilo, sázka na ně je vždycky sázkou na vítězství .-)
Prohrou bývají občas bohužel někteří diváci. Tentokrát celou úvodní ouverturu s bezohlednou nonšalancí rušila francouzská turistka pozdního věku v první řadě, která si bez ostychu vytáhla svůj kompaktní fotoaparát a se zapnutým bleskem i signálem zaostření snímku vesele fotila do svého turistického alba. Naštěstí si vzápětí dala říct (pohříchu se o to ale nepostarala přítomná pořadatelská služba) a přístroj schovala...
Program velmi přesně gradoval ve druhém polovině koncertu, kde po skvěle sehrané partii flétny a houslí v Telemannově koncertu nastoupil duet sólistek v Zelenkově žalmu, na jehož konci s vervou muzicírující koncertní mistr přišel o strunu na svých houslích. Před přídavkem ovšem zachoval duchapřítomnost a svůj následující part odehrál na housle zapůjčené od svého italského spoluhráče :-)


Dvořák: REQUIEM (Dvořákova Olomouc 2010)     
13. května 2010, Chrám sv. Mořice, Olomouc
Už od roku 1958 pořádá olomoucká filharmonie festival, který se dnes jmenuje Dvořákova Olomouc. Místní hudební obec si velmi považuje jinde málo známou skutečnost, že v Olomouci došlo ke kontinentální premiéře dvou významných Dvořákových děl - Te Deum a Requiem.
Právě rozsáhlá mše za mrtvé, dílo z Dvořákových pozdních let, se dostala na program letošního zahajovacího koncertu do chrámu sv. Mořice.
Neduhem slavnostních zahájení bývají proslovy sloužící víceméně k sebeprezentaci organizátorů a zástupců místní politické scény. Nikoho z posluchačů zas tak moc nezajímají a určitě by stačilo, kdyby se objevily jen v tištěném programu. Naštěstí ten úvod nebyl nijak dramaticky dlouhý.
Dvořákovo Requiem nebývá prováděno nijak často a přitom patří k autorovým naprostým vrcholům. Je v ní spousta nádherné hudby i hluboký myšlenkový náboj, mohutné sborové části (úžasné mužské sbory!), náročné sólové party a do dokonalosti dovedená dvořákovská melodičnost. Moravská filharmonie Olomouc a brněnský filharmonický sbor (na velký sbor překvapivě dobré frázování) si pod taktovkou Petra Vronského dobře rozuměly, kvarteto kvalitních sólistů z pražských oper se také nedalo zahanbit. K lepšímu hudebnímu zážitku mi chybělo jen akusticky lepší místo v publiku, v postranní lodi olomouckého chrámu to opravdu nebylo úplně ideální.
Zato jsem si do sytosti užil kouzla nechtěného. Aby diváci po stranách kostela nebyli úplně ochuzeni o vizuální zážitek, byly po obou stranách instalovány velkoplošné obrazovky, na něž byl přenášen obrázek z kamer snímajících celou produkci v celcích i detailech. Nějaký softwarový nedostatek způsoboval, že při střihu z jedné kamery na druhou docházelo pravidelně ke krátkému zamrznutí obrazu. Tyhle multimediální „mrtvolky“ tak vlastně naplňovaly další rozměr textu requiem... .-)
Tak mě napadlo, že příště by se mohla dávat Dvořákova Svatá Ludmila a jejím dalším rozměrem by mohlo být před kostelem rozlévané mělnické víno... .-)


Bach: MESSE H-MOLL | Monteverdi Choir, English Baroque Soloists, John Eliot Gardiner (Pražské jaro 2010)     
9. května 2010, Rudolfinum, Praha
Pražské jaro je největším domácím festivalem a oproti mnoha dalším se mu dlouhodobě daří udržet si opravdu špičkovou úroveň. Bylo by ale iluzí se domnívat, že zejména zahraniční umělci připraví svůj program jen pro jeden konkrétní festival. Plánovat se musí dlouhodobě a dramaturgie se uvádí většinou v rámci delšího turné, při němž je pražské vystoupení jen jednou z mnoha zastávek. Občas se stane, že volný termín tak úplně neodpovídá oficiálnímu termínu festivalu. Protože Monteverdi Choir, English Baroque Soloists a John Eliot Gardiner mohli přijet v rámci své h-mollkové šňůry jen 9. května, vymysleli organizátoři tři dny před oficiálním zahájením festivalu jeho „prolog“.
A udělali dobře. Gardinerovo pojetí jednoho z vrcholných Bachových děl je léty vycizelované do nejmenších podrobností. Dirigent vládne celému dobře namazanému soukolí složeného z třiceti zpěváků a přibližně stejného počtu instrumentalistů s úspornou samozřejmostí, jeho pohyb je spíše jakýmsi vláčným tancem, při němž jsou některé pohyby sotva znatelné. Přesto celý ansámbl na něj reaguje snad i poslepu, hraje a zpívá neuvěřitelně kompaktně a svého šéfa následuje do výšin hudební dokonalosti.
Při nástupu orchestru jistě zajásaly genderové aktivistky, mezi všemi instrumentalisty jsem napočítal pouze pět (!) mužů plus tři hráče na přirozené trubky. V takové míře feminizovaný orchestr je mezi špičkovými tělesy stále ještě neobvyklý, svým výkonem ale všechny přesvědčí o naprosté přirozenosti takové volby.
Sólové party zvládali vybraní členové sboru většinou s velkým přehledem (snad s výjimkou sopránu ve dvou duetech), vždyť také nejde o skutečné sboristy, např. všechna tenorová sóla měl na starosti Nick Mulroy, kterého bude leckdo znát ze souboru I Fagiolini a (nejen) jejich DVD s Monteverdiho Čtvrtou knihou madrigalů. Stejný ansámbl dodal do Gardinerova sboru ještě kontratenora do altové skupiny (Richard Wyn Roberts).
Virtuózně vycházely sólové vstupy hudebníků, skvělé byly trumpety i naturhorna. Ale nejúžasnější momenty nastaly v částech, kdy dirigent volil minimální dynamiku. Pochybuji, že taková pianissima ve třicetihlavém sboru někdo někdy slyšel. Nádherná barva, vyváženost hlasů a něco nad tím k tomu - člověk přestával dýchat, aby tenhle okamžik nenarušil. Tam přestávala performance a začínala mše...
Koncert končil bouřlivými ovacemi „na stojáka“, které se zklidnily až po odchodu úplně posledního účinkujícího z pódia. Zaslouženě.
Kdo by si nepřál více takových prologů?!


VIOLETA URMANA - písňový recitál     
2. května 2010, Národní divadlo, Praha
Tak takhle nějak si představuji situaci, kdy do provinční opery přijede diva z New Yorku, všechny přihlížející během několika prvních minut svého vystoupení doslova posadí na zadek a některé z nich ještě dlouhé minuty nechá civět se spadlou čelistí!
Violetu Urmanu jsem nedávno viděl v přenosu z cyklu MetinHD v roli Aidy a její schopnosti mě ihned přiměly, abych si do diáře vyznačil první den předprodeje na její pražský recitál v Národním. Účast jsem si tedy zajistil včas, začátek představení jsem ale stihl jentaktak, protože po zkušenostech s několika nedávnými recitály jsem deset minut před začátkem omylem dorazil do Stavovského a potom se po pražském centru trochu proběhl...
Violeta přijela s písňovým repertoárem složených ze skladeb čtyř různých autorů. Nepamatuji si, kdy jsem na podobném recitálu slyšel tak homogenní hlas. Jistota ve spodních polohách (která bývá vlastní mnohým sopranistkám, které začínaly jako mezzo), barevná střední poloha i jasné výšky, to vše v neuvěřitelném propojení jednotlivých hlasových rejstříků, mezi nimiž takřka nebyly znatelné žádné přechody.
Výborně vybraný písňový repertoár jí opravdu sedl (jen mě trochu méně ohromil závěrečný blok z Rachmaninova), ke kouzlu celého večera, které si podmanilo určitě nejen všechny přítomné místní sólistky v auditoriu, přispěl i nenucený a přesný klavírní doprovod ....
Není divu, že obecenstvo si na závěr frenetickým potleskem vynutilo pět přídavků, z nichž árii Tosky Violeta uvedla jen slovy: „To budete znát!“ :-)
Na podobné večery se s radostí nezapomíná...


Rossini: ARMIDA / METinHD LIVE     
1. května 2010, Kino Světozor, Praha
Závěr sezóny přenosů z Metropolitní opery přivedl na plátna dílo, kterou u nás asi nikdy na pódiích operních scén neuvidíme, a to z jednoho prostého důvodu: Rossini do své Armidy kromě titulní sopránové role napsal šest(!!) tenorových postav. V New Yorku jim na jejich obsazení stačilo pět zpěváků, protože Gernando první jednání nepřežije, a tak jeho představitel (Barry Banks) mohl v dějství posledním převzít roli Carla. Armida je také zřejmě jedinou operou, v níž se objevuje unikátní tenorový tercet...
Renée Fleming sama v přestávkovém rozhovoru přiznala, že je její bližší Strauss, ale zároveň prozradila, že Armida je její devátou(?) belcantovou rolí, takže ani v tomto repertoáru není žádným nováčkem. Její výkon možná nedosahoval brilance v roli Straussovy Maršálky z Růžového kavalíra, ale pro mě byla její Armida až překvapivě výborná. Lawrence Brownlee v roli Rinalda dostál své pověsti skvělého rossiniovského tenoru, oproti nedávnému princi z Popelky ještě vyrostl a musel o svých kvalitách přesvědčit každého posluchače. Ani ostatní tenoři nezůstávali příliš v jeho stínu, snad s výjimkou Kobie Van Rensburga, který měl hlavně v počátku svého výstupu určitě hlasové problémy, těžko říci, jestli způsobené trémou nebo snahou o vyrovnání se celé zbývající tenorové bandě.
Na scéně zaujali ve druhém dějství výtvarně výrazní baziliškové, do nichž se vedle barytonového sólisty převtělil celý sbor. Orchestr byl, vlastně jako vždy, dokonalý, chtělo by to jednou přímou zkušenost přímo v sále...
Celkově řečeno, Armida byla skvělým závěrem letošní řady přenosů z Met a dobrým důvodem obstarat si předplatné ne celou příští sezónu! :-)


Bellini: I PURITANI     
25. dubna 2010, Wiener Staatsoper
Chcete-li slušný lístek na sledované představení do vídeňské opery, musíte si ho zajistit v den začátku předprodeje. Což může být i více než rok před datem jeho konání. A to může být i kámen úrazu. V den zveřejnění programu na novou sezónu 2009/10 byli jedním z trháků Belliniho Puritáni, v níž do hlavní ženské role Elvíry byla obsazena Anna Nětrebko, tedy sopranistka, kterou dnes v Německu nebo Rakousku zná téměř každé malé dítě a třeba i leckterý heavymetalový teenager. Navíc měla Anna kratší pauzu způsobenou premiérovým mateřstvím, takže o její návrat na vídeňské pódium byl opravdu ohromný zájem.
Jenže občas se nevyplácí, když se člověk na takové představení příliš těší. I operní pěvci jsou jenom lidé, takže i oni tu a tam onemocní. A pár dní před představením se na webu Wiener Staatsoper objevila nepříjemná zpráva, že Anna byla nucena svá vystoupení v Bellinim odříci a na její místo naskakuje italská sopranistka Desirée Rancatore. Jméno neznámé, ale máme přeci Internet, takže informace je možné získat celkem snadno a rychle. Trochu mě odradila už zvuková ukázka, které se spustí na její (poněkud amatérsky vyvedené) homepage. Jenže Puritáni jsou zajímaví i jinak, u nás je prakticky neuslyšíte a pěveckou kvalitu slibovali i někteří představitelé dalších rolí, zejména Mariusz Kwiecień, polský baryton, jehož celosvětová hvězda zazářila po přenosu Donizettiho Lucie di Lammermoor v projektu MetInHD.
Výkon italského záskoku bohužel potvrdil, že nahradit Annu Nětrebko dokáže asi málokdo. Poměrně subtilní hlas s často nadmíru rozvibrovaným témbrem a občasnou intonační nejistotou Elvíře rozhodně nepomohl. Roli propadáku večera ovšem suverénně převzal její herecký partner, představitel Artura, španělský tenorista José Bros. Bellini své tenory nešetří a k tomu, aby si pěvec troufl na takový part, je třeba nejen nezpochybnitelných belcantových kvalit, ale i notná dávka odvahy a sebevědomí, které Josému očividně nechybělo. Ovšem už v momentu, kdy bylo několik taktů dopředu znát, že dojde na nějaký extrémně vysoký tón, publikum znejistělo. Když na onen vrchol došlo, nesl se auditoriem ječivý skřek barvy sirény vzdušného alarmu, u kterého si pár posluchačů instinktivně zacpávalo uši.
Naštěstí měli svůj nemalý prostor na scéně i Mariusz Kwiecień (Riccardo) a Christof Fischesser (Sir Giorgio), jejichž árie a duety pověst vídeňské státní opery zachraňovaly a poskytly při závěrečném aplausu celému publiku příležitost ocenit výkony celého večera opravdu rozdílnou dynamikou potlesku. Naprosto bezchybný byl tradičně orchestr s neuvěřitelnými pozouny!
Ve Vídni není, naštěstí pro představitele obou hlavních rolí, milánské publikum, takže střídmého a ne úplně zaslouženého přijetí se dostalo i jim. Odezvu z La Scaly bych jim snad ani nepřál...
Přes druhou ne úplně šťastnou zkušenost se Staatsoper na Vídeň nehodlám zanevřít, takový výlet do centra někdejší monarchie není k zahození ani po mimohudební stránce :-)


Dvořák: RUSALKA     
22. dubna 2010, Státní opera, Praha
Opět jsem se vydal na jednu z pražských operních inscenaci podruhé a opět jsem měl možnost vidět až na výjimky úplně odlišné obsazení, a to nejen u všech hlavních postav, ale i v osobě dirigenta. Člověk by bez vlastní zkušenosti skoro neřekl, jak je takové srovnání zajímavé. Navíc už jsem věděl, jaká scéna a režie mě čeká, takže jsem se více mohl nechat dojímat dějem a objevovat v něm nové detaily.
Trojice lesních víl byla tentokrát mnohem přesvědčivější zejména díky Haně Jonášové v roli první žínky. Veronika Hajnová dokázala odolat pokušení ukázat ježibabu jako mediální primadonu a její civilnější projev mi byl i díky příjemné barvě hlasu nějak bližší. Lukáš Hynek-Krämer je vodníkem s potřebným rozsahem, byť herecky mu režie příliš možností k nějakému výraznějšímu projevu nedává.
Tomáš Černý má svého prince zvládnutého dobře, sám to nedokážu tak úplně posoudit, ale leckterá Rusalka by zřejmě po oslovení "Pohádko má!" podklesla v kolenou. :-) Lívia Obručník-Vénosová měla ten večer premiéru (?) ve Státní v této roli. Vizuálně byla sice konečně tou kněžnou, kvůli níž princové zaslepeně opouštějí své oněmělé lásky, nicméně zřejmě nervozita způsobila, že co do hlasového projevu byla ten večer z hlavních postav bohužel nejméně zajímavá. Bosonohá Rusalka přišla na scénu přímo z pohádky. Občas sice používá občanské jméno Pavla Vykopalová, ale každému musí být jasné, že je to jenom pseudonym Rusalky Dvořákové. Až uslyšíte kteroukoliv z jejich árií, nechte se do té pohádky vtáhnout i vy. A na konci se s ní společně ve smutku nad smrtí milovaného prince rozplyňte jako pěna na vodě. Zrychlí vám to dech, roztluče srdce a vaše vlastní rusalka či princ vaše kladné emoce doma jistě ocení .-)
František Drs je starší dirigentskou generací než Jiří Štrunc a jeho zkušenost s pomalejšími tempy utvrzuje posluchače v tom, že není nutné u všeho spěchat. Často se do té správné nálady nejrychleji dostanete hodně pomalu...


VELIKONOČNÍ ORATORIUM | Collegium Marianum (Barokní podvečery)     
12. dubna 2010, Kostel U Salvátora, Praha
Byly doby, kde bylo předem dáno, co se bude dít 12. dubna. Od rána se v rozhlase hrál Bromův evergreen, v němž sám kapelník vítal ruského majora rozradostněn tím, že jsme se všichni dočkali a pozvedli své zraky nahoru.
Dnes už můžeme v tento i jakýkoliv jiný den pozvednout své zraky opět k nebesům a místo bigbandové častušky zvolit repertoár mnohem méně pomíjivý .-)
A kdo má k dispozici špičkové instrumentalisty i zpěváky, což je případ ansámblu Collegium Marianum, může se s radostí (i když v případě pašijových témat spíš s láskou a pokorou) pustit třeba do Bachových velikonočních kantát. Koncert to byl téměř po všech stránkách hodný skladatelova jména, věčná škoda jen té skutečnosti, že nebyl k dispozici trochu akusticky vhodnější prostor. V lodi renesančního kostela U Salvátora, jehož prostor i sebepoctivější hudbu už od desáté řady slévá do jednoho jednolitého proudu, může leccos z barokní dokonalosti zaniknout.
V každém případě dojem z jediného takovéhoto podvečera nechá zapomenout na tisíc gagarinovských častušek...:-)


Věhlas Serenissimy | Collegium 1704 (Hudební most Praha-Drážďany)     
1. dubna 2010, Kostel sv. Martina ve zdi, Praha
U Collegia 1704 má člověk jistotu, že se mu nikdy nedostane povrchního podání předložené dramaturgie, a to ani v "aprílovém" termínu. A platí to i v oboru, kterému se soubor nevěnuje zrovna často - hudbě raného baroka.
Chrám zasvěcený benátskému patronovi svatému Markovi a jeho hudební historie jsou celosvětovým pojmem, přičemž jména mnohých hudebníků, které jeho zdi pamatují, jsou svým věhlasem s kostelem samotným minimálně srovnatelná - Wilaert, Andrea i Giovanni Gabrieli, Monteverdi, Legrenzi, Marini. Vícesborová a víceansámblová technika používaná v Benátkách se později projevila i v dílech jejich žáků (Schütz) i mnohých dalších evropských autorů pozdní renesance a raného baroka (např. Handl-Gallus).
Václav Luks a jeho instrumentální i vokální ansámbl (tentokrát ve formě oktetu) přinesl leccos z tehdejší benátské atmosféry do svatého Martina ve zdi, přičemž v mých uších měly oproti jejich poslednímu vystoupení na tomto místě tentokrát trochu navrch skladby vokální. Dva Monteverdiho duchovní madrigaly, Gallusovo moteto, Gabrieliho Miserere i Schützova Labutí píseň si prostě říkají o pokračování.
A že je z čeho vybírat, si může být každý příští návštěvník takového koncertu opravdu jist.


LAMENTATIONES | Český filharmonický sbor Brno (Velikonoční festival)     
30. března 2010, Kostel sv. Šimona a Judy, Praha
Brněnský filharmoňák přijel do Prahy zazpívat Dvořákovo Stabat mater v Obecním domě a při té příležitosti se mu naskytla šance předvést o den dříve u Šimona a Judy část ze svého a cappellového repertoáru, jehož společné téma nebylo hudební, ale obsahové, koneckonců šlo o součást Velikonočního festivalu pod hlavičkou FOKu.
Část Gallusových lamentací sbor již před lety nahrál. Pokud vím, je to dosud jediná (a opravdu bohužel jen částečná) nahrávka tohoto opusu rudolfínského autora, jehož několik skladeb sice putuje po mnohých českých sborech, ale podstatná část jeho díla stále čeká na své místo na slunci. Dvojsborové vrcholně renesanční Lamentace proroka Jeremiáše nemohly v podání mnoho desítek hlasů čítajícího dvojsboru znít jinak než romanticky za důsledného sbormistrova dodržování čtyřdobého taktu na čtyři. Tenhle repertoár by si rozhodně zasloužil víc, než že ho někdo "hezky" zazpívá...
Naopak takřka ve své kůži sbor předvedl Brucknerova moteta, hudbu, která je takovému tělesu přece jen mnohem přirozenější. Jen sólové party některých částí zpívané členy sboru působily poněkud nevýrazně. Messiaen na závěr byl velmi pěknou tečkou koncertu, který své (v sále pro 400 lidí nemnohé) posluchače neurazí, ale bohužel ani neposadí na zadek.


Puccini: LA BOHÈME     
19. února 2010, Státní opera, Praha
Nestává se mi často, že bych jednu inscenaci viděl v relativně krátké době dvakrát za sebou. Pokud je ona inscenace sama o sobě dobrá, pak je to zkušenost zajímavá, člověk má možnost porovnat různá obsazení a také si všimne dalších detailů, na které při prvním shlédnutím nebyla kapacita.
Havelkova Bohéma patří v repertoáru Státní opery k držákům a rozhodně se u ní člověk nenudí ani napodruhé. Přestože hrál tentýž orchestr pod taktovkou téhož dirigenta, tentokrát se mi zdálo, že zejména v prvním jednání až příliš tlačil na pilu a sólisté měli občas co dělat, aby se proti němu, zejména ve středních a nižších polohách, prosadili. Koneckonců, o špatném vlivu neukázněně hlasitých orchestrů na hlasové zdraví zpěváků by se dala napsat celá novela...
I napodruhé mi přišlo, že posluchač si nejvíc odnese z výkonů Mimi a Marcella. V hlavní ženské roli se tentokrát objevila Pavla Vykopalová, což je dnes jedna z nemnoha sázek na jistotu v celém spektru sopránových partů, v jejím případě člověk opravdu nemusí mít obavy, že by se mu dostalo nevýrazného hlasového projevu doprovázeného rušivých vibrátem, jak tomu bohužel často v jiných případech bývá. Svatopluk Sem byl v roli Marcella další stálicí, oproti mé první návštěvě už neměl ani onu potřebu sledovat neustále dirigenta v orchestřišti .-)
Zbývající členové mužského sólového kvartetu působili kompaktněji, naproti tomu mě trochu zklamal výkon Ludmily Vernerové (Musetta), která v mých očích a uších byla oproti Marině Vyskvorkině o půl třídy níž pěvecky i herecky.
Opravdu skvělá byla ještě Collinova árie z posledního jednání, kdy se loučí se svým kabátem! :-)
Ještě drobnost k rekvizitám. Když si v prvním jednání mužský kvartet připíjí vínem a Colline se raduje nad bordó, měl by tomu asi odpovídat typický tvar láhve pro toto víno, viz např. zde. Láhev používaná ve Státní opeře je sice velmi typická, ovšem pro víno jednoho obchodníka z Alsaska, jehož firma byla založena až v roce 1984. Jeho produkty jsou u nás všeobecně dostupné v každé samoobsluze a k bordó mají dost daleko...
Celkově jsem nemusel nic měnit na názoru, že na Bohému ve Státní můžete s dobrým svědomím pozvat své přátele, a to i ty, kteří do tajů opery teprve začínají pronikat.


JULIA FISCHER     
17. února 2010, Rudolfinum, Praha
Stává se vám někdy, že zůstane "civět" s otevřenou pusou? Že zapomenete na všechno, co vás tíží, a interpretace hudby, která je vám v programu nabídnuta, vás pohltí natolik, že si přejete, aby nikdy neskončila? Pokud odpovíte "ano", možná jste byli 17. února v Rudolfinu také...
Julia Fischer přijela do Prahy s pověstí výjimečné houslistky, aby zde zahájila své turné s Bachovými sonátami pro sólové housle. Na pódium přišla docela nenápadná mladá žena, která zřejmě ani v nejmenším nechtěla publikum rozptylovat a odvádět od hudby, kterou nabídla (a že to některé dámy tedy umějí...). Od prvního smyku si přivlastnila sál, který protentokrát dokázal po celý koncert ztlumit kolovrátkové melodie svých mobilních telefonů a, světe div se, dokonce i kašlání si naprostá většina užaslých posluchačů schovala až do pauz, jež ohleduplná Julia bronchitikům pravidelně po jednotlivých větách dopřála.
Strhující podání v interpretaci dvou sonát v první půli koncertu a jediné po přestávce doslova přikovalo většinu posluchačů do sedaček. Ten zbytek lidí v auditoriu si Julia získala ještě před prvním přídavkem (Sarabanda d-moll), když jej uvedla roztomilou slovenštinou, kterou zdědila po své matce.
Následoval ještě jeden virtuózní přídavek a po něm už vlastně nebylo co dodat - Julia Fischer ten večer celý sál neuvěřitelným způsobem naplnila, a to v obou významech toho slova.


Neapolská polyfonie - Collegium 1704 | Hudební most Praha-Drážďany     
15. února 2010, Kostel sv. Martina ve zdi, Praha
Pražská barokní "Luks Aeterna" protentokrát zvolila pro svůj neapolský program poměrně malý prostor Martina ve zdi, bohužel možná v té trochu horší (i když divácky vhodnější) variantě umístění interpretů dovnitř někdejší apsidy, z níž zvuk k posluchačům cestuje natolik nepředvídatelným způsobem, že opravdu není lehké zvolit si místo k poslechu.
Program byl poměrně striktně rozdělen na části vokální a instrumentální a je třeba říci, že tentokrát to byly nástroje, které měly navrch. Nechat se unést zvukem a smyčců v Legrenziho sonátě nebo Stradellově sinfonii bylo opravdu snadné. Vokální části měly trochu obrácenou gradaci, asi nejlépe zvukově vyšlo úvodní Magnificat a Salve Regina než zamýšlený vrchol programu, Scarlattiho Stabat Mater, v němž byla přece jen ve vzduchu cítit občasná interpretační nejistota.
Ovšem přiznávám, že na pocitu z koncertu se pravděpodobně nejvíc podepsala zima, která návštěvníky koncertu tentokrát opravdu nešetřila...


Mozart: DON GIOVANNI     
14. února 2010, Teatro alla Scala, Milano
Když se řekne La Scala, často zavětří i jedinci, kteří se operou příliš nezabývají. To jméno má pořád zvuk a leckdo má pocit, že právě tenhle operní dům patří stále k první operní lize. Nejsem si tím jist, možná by se tady dalo spíše řici: Bejvávalo...
Don Giovanni je nezřídka častován přídomkem Opera oper. Jistě právem. V Česku ho máme rádi i proto, že Amadé jej premiéroval v Nosticově divadle (kterému se také kdysi říkalo Tylovo a dnes Stavovské), prý ho tady už tehdy všichni milovali a na ulicích (jak sám píše v jednom ze svých dopisů) si po představení Figarky lidé pohvizdovali jen jeho melodie.
Milánská opera do role prostopášníka angažovala "pana Nětrebko", tedy partnera Anny a otce jejího syna Erwina Schrotta. Nutno přiznat, že ač byla před začátkem produkce ohlášena jeho hlasová indispozice, tak převyšoval téměř celé zbývající obsazení o několik tříd...
Jediný, kdo byl schopen výkonu uruguayského barytonisty zdatně sekundovat, byl argentinský tenor Juan Francisco Gatell v roli Dona Ottavia. Leporello v podání Alexe Esposita byl tak nějak jen rádoby komický a vtipný a Commendatore (Georg Zeppenfeld) byl až příliš jako kus kamene...
Trojice ženských postav na tom byla ještě o fous hůře, takže vlastně ani nedává smysl, abych některou z nich jmenoval, nedejbože vyzdvihovat... :-(
Zajímavě nezajímavá byla také scéna. Úzkostlivě strohá černobílá výprava s cestujícími obřími stěnami neměla nápad a nudila. Člověku až poskočilo srdce radostí, když Elvíra přijela zazpívat svou árii na Vespě. Sice to byl samoúčelný nesmysl, ale aspoň se něco dělo...
Stručně řečeno, Giovanni ve Scale nudil. Ještěže v něm zůstalo alespoň něco z geniální Mozartovy hudby, jinak by prvním pauza byla pro mě konečnou...


Opernstudio der Staatsoper Berlin     
13. února 2010, Ridotto dei Palchi / Teatro alla Scala, Milano
Když už jsem se chystal do Milána na nedělního Giovanniho, progoogloval jsem si kulturní akce spadající do volné soboty a nabídl se mi koncert sólistů mezinárodního operního studia při berlínské Státní opeře Unter den Linden v jevištním klubu (Ridotto dei Palchi) Artura Toscaniniho v La Scale. Řekl jsem si, že může být zajímavé si poslechnout naděje berlínské opery a o programu bylo rozhodnuto.
Za klavírního doprovodu se představil mezinárodní kvartet mladých sólistů s populárním repertoárem složeným z nejznámějších operních árií, duetů a ansámblů.
Chorvatská sopranistka Evelin Novak zpívala s velkou dávkou odhodlání Delibese (Les filles de Cadix) a Pucciniho Musettu, do jevištního charismatu jí ale přece jen ještě něco chybělo. O dost lépe na mě působil sytý a zajímavě zabarvený hlas izraelské mezzosopranistky Rachel Frenkel při árii Werther, Werther! ze stejnojmenné Massenetovy opery. Tenorové výstupy, zejména notorický známé Nemorinovo Una furtiva lagrima z Donnizettiho Nápoje lásky, předvedl francouzský pěvec Abdellah Lasri. POkud by Adina dala na jímavost hlasu, asi by mu padla kolem krku, porotci na soutěžích, kde je důležitá intonace, by mu ji s krku zase asi rychle sundali :-)
Asi nejvýraznějším členem mladého čtyřlístku byl bas se jménem, které jeho původ jednoznačně zařadilo do Bulharska - Rosen Krastev. Vedle Rejstříkové árie Leporella z Mozartova Dona Giovanniho (který mě čekal ve Scale o den později) se více než se ctí vypořádal i s verdiovskou árií ze Simona Boccanegry.
Určitě bude zajímavě, tahle čtyři jména nezapomenout a po pár letech se uvidí, jestli jeden večer v Miláně jejich kariéru posunul někam mnohem, mnohem výš...


Radek Baborák | Hudba Pražského Hradu     
9. února 2010, Španělský sál Pražského Hradu
Fenomenální český hornista ohlásil návrat z postu prvního sólového hráče Berlínské filharmonie do Česka, kde se hodlá nadále vedle samotného hraní věnovat i dirigentské práci s vlastním souborem Baborák Ensemble. První výsledky jejich snah bude moci posoudit už publikum letošního ročníku Pražského jara.
Mám pocit, že sólově hrál naposledy v Praze před pár lety ve Stavovském na výročním koncertu Berlínské filharmonie (ano, na tom koncertu, který si celý okupovala Škoda Auto a na němž na poslední chvíli odřekla svoji účast Cecilia Bartoli).
Protentokrát se vydal do opět poněkud škrobeného prostředí Španělského sálu Pražského hradu za doprovodu bratislavské Cappelly Istropolitany pod vedením Kaspara Zehndera s výraznou, samozřejmě zejména na lesní rohy zaměřenou dramaturgii. Na úvod se protagonista večera překvapivě zařadil do čtyřčlenné hornové sekce komorního orchestru a odehrál v ní několik částí z Händelovy vodní hudby. Až potom se postavil vedle dirigenta k provedení Mozartova koncertu pro lesní roh a na stejném místě po přestávce ještě uvedl dvě Cherubiniho sonáty. Haydnovu "Loveckou" symfonii už Radek Baborák opět podpořil společně s ostatními hornisty z orchestru.
Španělský sál bývá často označován za nepříliš vhodný akustický prostor a většinou je to pravda. Nicméně při vystoupení Capelly Istropolitany a Radkových sólových vstupech se zdálo, že bylo konečně nalezeno optimální složení hudby pro tento sál. Orchestr předvedl mimořádně dobrý výkon a o virtuozitě sólisty by se opět daly jen pět ódy.
Jen některým posluchačům bych pro příště návštěvu koncertu tohoto typu zakázal. Pokud se vám "poštěstí", tak jako mně, mít v zorném poli šlachovitého obrýleného padesátníka v obleku barvy bankovní šedi, kterého v první půlce koncertu evidentně mnohem více než hudební produkce zajímá fyzický kontakt s jeho vedle sedící (ze zadu vypadající na o třicet let mladší) partnerkou, tak vám nezbude než zavřít oči a jen poslouchat, tedy alespoň do té doby, než se onen pán na židli před vámi začne nahlas vrtět a rozhlížet po celém sále, zřejmě aby mohl na druhý den ve své bance referovat, koho důležitého na té akci ("ehm, hrál tam nějaký trumpetista na takovou tu srolovanou trumpetu...: :-) zahlédl. Ve druhé půli k mému údivu začal můj favorit sledovat, co se děje na pódiu a dával to najevo po svém: kýval hlavou sem tam, bohužel navíc úplně mimo rytmus. Nezbývalo než ubránit se kombinaci smíchu a vzteku opětovným zavřením očí.
I tak jsem ovšem z koncertu odcházel potěšen a s nadějí, že v květnu přijdou do Rudolfina na Baborák Ensemble snad zas ti normální, vychovaní návštěvníci...


Verdi: SIMON BOCCANEGRA | METinHD LIVE     
6. února 2010, Kino Světozor, Praha
Do velkoformátových kin s Dolby zvukem po celém světe dorazil další přenos z New Yorku s očekávaným debutem doyena operních scén Plácida Dominga v barytonové titulní roli. Simon Boccanegra nepatří k těm právě nejhranějším Verdiho kusům, přitom má rozhodně svoje nezpochybnitelné kvality (o takovém Attilovi už bych asi pochyboval víc...) a jak už to tak bývá, kvalita kusu je z větší části stejně postavena na výkonech sólistů.
Domingo určitě nezklamal svoje fanoušky, ale baryton z něj ani na stará kolena nebude, v tomto oboru měl na pódiu více než zdatnou konkurenci v podobě Jamese Morrise nebo Nicolo Alaima.
Pro mně se stala hlavní hvězdou večera Adrianne Pieczonka, kanadská sopranistka s polskými kořeny, v roli Amelie, jejíž fyziognomie je sice poněkud wagnerovská (ostatně i podstatná část jejího repertoáru jsou role z oper Richarda Wagnera a Richarda Strausse), což ale u pozdního Verdiho rozhodně není na obtíž. Adrianne prostě zpívala výborně a místy dávala publiku zapomenout, že přišli na mistra Dominga.
Další večer na dálku v Metropolitní, který nebyl k zahození.


J. Strauss ml.: NETOPÝR     
31. ledna 2010, Janáčkovo divadlo, Brno
Sedíte v publiku, světla zhasnou, zní přesně ta předehra, kterou tak dobře znáte, když tu se na pódiu vynoří brněnské BetMan (Betálné Maník) v kostýmu, který mu zpoza velké louže v balíku s obnošeným šatstvem poslal jakýsi milionář jménem Bruce Wayne, usedne do fotelu znaven zachraňováním topících se na Prýglu a pustí si rozhlasové sportovní zprávy...
I tak se dá popsat začátek Havelkova brněnského Netopýra.
Ondřej Havelka je hravý režisér a v Brně ho za to mají rádi. Chopil se Straussovy nejznámější operety s nápaditostí sobě vlastní a s řadou vtipných "špeků", z nichž některé ovšem divákovi nedojdou nebo se o jejich významu jen dohaduje.
Hraběti Orlowskému například přisoudil chůzi na botách, které spíše připomínají skoro metr vysoké chůdy, snad s popisným odkazem na to, že Orlowski je mezi protagonisty jediným skutečným představitelem VYSOKÉ šlechty. Představitelce role (zde Jana Wallingerová) tím předepíše fyzicky skutečně náročný part, který se díky této karikatuře ale poněkud vzdaluje od vyznění všech ostatních rolí.
Tu a tam se mihne scénářem divácky vděčný společenský vtípek či narážka na výkony hokejové Komety či na titul z jisté právnické fakulty, velmi vydařený je prvorepublikový hudební vstup na úvod druhé části představení, v níž si zpěváci na scéně vystačí nejen pěvecky, ale sami se chopí i instrumentálního doprovodu.
Samotné pěvecké obsazení je výborné, vedle pěvecky (i herecky!) opravdu vydařených dvou hlavních rolí, Eisensteina (Aleš Briscein) a Rosalindy (Pavla Vykopalová) se neztratí ani Falk, Franke, Adéla či Alfréd.
V ději se úspěšně daří i výrazně komické dvojroli Frosche/Ivana (Martin Zbrožek), slovně do děje zasáhne také dirigent Kaspar Zehnder a překvapivou náplň dostane i sbor, z jehož části se v jeden moment stanou baletky a tanečníci. Celý ansámbl si představení očividně užívá a diváci to kvitují.
Co by inscenaci možná trochu prospělo, by bylo více škrtů. V některých dlouhých mluvených pasážích se poněkud ztrácí tah. V momentu, kdy opereta opět pozdvihne svou hudební část, je ovšem hned zas vše nedokonalé zapomenuto.
Fledermaus se vrátil do Brna s komiksovou přímočarostí a s radostí. Obecenstvo se mu odvděčuje spokojeným aplausem a vyprodaným sálem. Která další opereta se tím dnes dokáže pochlubit?


MOZARTOVY NAROZENINY     
27. ledna 2010, Stavovské divadlo, Praha
Nedá mi to, ale začít musím nehudebně. Mozartovy narozeniny se letos ve Stavovském zachovaly v první půlhodině mimořádně nefér vůči účinkujícím i platícím divákům.
Nic netušící příchozí návštěvníci hudební oslavy Mozartova dvoustého padesátého čtvrtého jubilea obdrželi hned ve vstupní hale do ruky od barevně vymalovaných hostesek ještě barevnější brožurky a většina měla jistě pocit, že se jim do rukou dostává program večerního představení. Pokud si všimli loga na šerpách těch slečen, začalo jim to možná být trochu divné a tak se do brožury podívali a zjistili, že hudební program je třeba si jako vždy zakoupit od stálých uvaděček poněkud vyššího věku (ale tak nějak sympatičtějšího výrazu). Křídová knížečka totiž byla úvodem do předem nikomu neohlášené (a tudíž nečekané) akci hlavního sponzora Národního divadla, který se rozhodl, a bylo mu to pokorně umožněno, udělat si z posluchačů, kteří přišli na Bršlíka, Fajtovou, Lukse a spol., stafáž pro svoji vlastní sebeprezentaci formou předávání vlastních cen, jejichž jméno jsem okamžitě úspěšně zapomněl.
Na pódiu před prázdnými pulty se vyjímal stůl se třemi soškami (a v pozadí to vizuálně dotahovala ještě jedna veliká) a místo orchestru a dirigenta nastoupil moderátor Václav Žmolík (znáte z TV). Už jen jeho vystoupení by stálo za zaznamenání pro potřeby studijního materiálu k výuce totálně nepřipraveného moderování. Oslovení "dámy a pánové" padlo téměř v každé větě a nejčastějším slovem, které bylo v proslovu umístěno kamkoliv, kde autora zrovna nenapadlo nic jiného, bylo "nicméně". Celé mi to přišlo, že banka chtěla na svoji slávu televizního (a rozhlasového) profesionála, a čekala, že výsledek se za přiměřený honorář dostaví sám. Skoro se mi ani nechce je podezřívat z toho, že jim to takto vyhovovalo. Také je ovšem možné, že hlavní aktér zahájení byl angažován až hodinu před začátkem, tomu by totiž výsledek celé performance nakonec odpovídal.
Jak jinak, zahájení pokračovalo poděkováním sponzorovi z úst divadelního ředitele a nic podobného se neobjede ani bez některého z nejvyšších úředníků bankovního ústavu, který posléze předal ceny, které samy byly titěrné ve srovnání s ohromnou velikostí stylizovaného šeku na sto tisíc Kč (což byla částka pro vítěze jistě příjemná), pod nímž se křehké nožičky mladých šekonosiček skoro podlamovaly..
Další samostatnou kapitolou byli diváci. V přízemí v předních řadách bylo několik desítek prázdných míst, jak už to bývá na akcích, kam se volné lístky dávají sponzorům. Ti, kteří na volný lístek nakonec přišli (a bylo jich zřejmě kolem mně možná víc než deset), vynikali především potleskem, aplaudovali totiž víc těm svým ředitelům a cenám než potom samotným koncertním číslům. Kdybych neseděl uprostřed řady, byl bych po prvních dvou minutách toho "ceremoniálu" odešel a vrátil se za půl hodiny. Pro příští rok si to raději pojistím místem na kraji...
Jedno vím jistě, kdybych byl měl účet u Komerční banky, hned druhý den bych ho šel zrušit. A z toho, jaké překvapené obličeje jsem viděl kolem sebe, usuzuji, že by nás možná bylo víc. Zahořklá pachuť z toho, že jste se stali rukojmím reklamního ceremoniálu na akci, za kterou si zaplatíte a při níž čekáte jen pozitivní zážitky, ve vás zůstane dlouho, o čemž ostatně svědčí i délka tohoto úvodu :-P.
Naštěstí hned úvodní předehra k Figarce dokázala náladu večera přeladit do velmi pozitivních hodnot. Možná někomu u Mozarta v takřka barokním pojetí chybělo obligátní vibráto ve smyčcích a hutnější zvuk moderních nástrojů. U mně to bylo naopak, tuhle předehru už prosím odteď jen takto! :-)
Podobný pocit ve mně navodil i úvod druhé části, baletní hudba z Idomenea. Collegium 1704 se téhle hudby chopilo s chutí a se ctí (jen některé dechy možná někdy mívají lepší dny). Úspěšně rozšiřuje časovou osu svého repertoáru, možná je jen otázkou času, kdy Václav Luks začne stíhat třeba Rogera Norringtona, který před lety zahajoval se starými nástroji Pražské jaro se Smetanovou Mou vlastí...
Pavol Bršlík má v operním světě už slušné jméno, zpívá po celém světě, je ve stálém angažmá v Berlíně Pod Lipami, kde jsem jeho Kudrjaše viděl na živo, a musím říct, že tam tehdy patřil k tomu nejlepšímu v celém obsazení. Ve Stavovském ukázal svoji mozartovskou paletu v plném lesku, včetně Belmontových árií z Únosu ze Serailu, opery, která se v Praze pohříchu už dost dlouho nehraje (ale prý je v plánu pro příští sezónu!), hitovek typu Dalla sua pace (Ottavio z Giovanniho), či tenorového partu Idamanta z vídeňské verze Idomenea. Pro Únos v Praze by bylo případné angažmá Pavola Bršlíka jistě velkým ternem, nicméně počítat se s tím asi moc nedá...
Hlavní hvězdě večera sekundovala Marie Fajtová. Na její Konstanci bylo trochu znát, že tahle role se v současnosti na našich scénách moc neobjevuje, Elettra jí byla možná i naturelem blíže. Donnu Annu Marie evidentě dobře zná, její Fiordiligi pár dní po premiéře ještě zdaleka tak zažité nebyla. O pozornost se při ní Marie postarala i nechtěně komickým výstupem s harmonikou poslepovaného, nakřivo okopírovaného partu, který se jí během árie postupně přemístil z pultu na zem...
Až bude Amadeovi dvě stě padesát pět, asi přijdu do Stavovského zas. Budu se ale předem informovat na případné plány sponzorů. Nerad bych se do nich totiž nechal zavléct znovu.


Bizet: CARMEN | METinHD LIVE     
16. ledna 2010, Kino Světozor, Praha
Bizet do své nejslavnější opery dostal tolik krásných melodií, kolik by jiní využili na pět různých děl, i proto je Carmen jednou z mých nejzamilovanějších oper.
Po první trojici přenosů z Met v aktuální sezóně (Tosca, Aida, Turandot) jsem byl lehce zklamán. O to větší radost jsem měl z následující trojice (Hoffmannky, Kavalír a Carmen), která tu první sérii v mých očích i uších opravdu převálcovala.
Elīna Garanča byla ještě před dvěma třemi lety tou druhou v duetech s Annou Nětrebko a vypadá to, že brzo tomu bude naopak. Její (byť modrooká a nejižansky vysoká) andaluská cikánka dneska asi nemá konkurenci. Na jaře bude Garanča zpívat Carmen ve Vídni (Nětrebko bude Micaëla a Villazón Don José) a lístky neseženete…:-(
Roberto Alagna není můj favorit, v Carmen se mu sice zejména v první polovině docela dařilo, ale přišlo mi, že na konci mu trochu docházela kondice. Už v nějakém dřívějším rozhovoru Elīna mluvila o tom, že má ze zkoušek s ním spousty škrábanců, není divu. Po shlédnutí přenosu jsem pochopil, proč nakonec roli odmítla Angela Gheorghiu. Potom, co se mezi ní a Robertem v posledních letech odehrálo, by taky nemusela přežít… :-) Mimochodem, možná si mnozí všimli, jak si Alagna skoro po každém polibku utíral pusu do rukávu! :-D
Barbara Frittoli byla asi lepší Micaëla před patnácti lety při svém debutu v Met. Ve Vídni třeba tuhle roli loni (v hodně nepovedené inscenaci s Kasarovou a Curou) zpívala Genia Kühmeier a řekl bych, že o dost lépe. Také byla jednou z mála, která tehdy celý večer ve Staatsoper vytáhla z debaklu… Barbara Frittoli už není mladá zamilovaná vesničanka. Vrásky na krku zakryje šála, ale přílišné „dospělé“ vibráto na dlouhých tónech už nijak nezakryje…
Škoda, že onemocněl ohlášený přestavitel Escamilla, polský baryton Mariusz Kwiecień, ale zas to byla šance jako hrom pro jeho záskok. Příležitost přeje připraveným a dozvědět se o vystoupení tři hodiny před přímým přenosem, to tedy musí být adrenalin. Hlasově mi Teddy Tahu Rhodes přišel až burácivý s nadmírou spodních alikvót, hlas spíš pro Commendatora nebo Sarastra, postavou to byl takový Petr Crouch (pánové asi budou vědět :-), myslím, že s podobným kolohnátem by si každý průměrný býk poradil docela rychle…
Můj objev večera se ale jmenuje Sandra Piques Eddy, neboli Mercedes (mimochodem, taky máte u Carmen vždycky problém s tím, která je Frasquita a která Mercedes, případně jak správně identifikovat Dancaïra od Remedanda nebo Zunigu od Moralese? :-). Onen krásný sametový mezzosoprán a velmi atraktivní zevnějšek leccos slibují do budoucna…
Jako celek byla pro mě Carmen skvělá (i fagoty, klarinety, hoboje a flétny bravo!).
Přijde ještě závěrečná trojice přenosů a jestli stoupající tendence bude trvat i nadále, tak to se tedy máme na co těšit!
Ještě dvě poznámky:
Už od Hoffmanek jsem nosil v hlavě prosbu na provozovatele ve Světozoru ohledně zvuku. Po celé představení bylo poměrně obtížné oprostit se od chrastivého zvuku v levém uchu. Úplně poprvé jsem měl pocit, že kdesi za mnou někdo nahlas usnul. Až potom jsem vypozoroval, že to bude nějaká rezonance v reproduktoru. Řekl bych, že to mohl být třetí nebo čtvrtý postranní reprák na levé straně při pohledu na plátno. Při Carmen ty rezonance zněly ještě výrazněji než dříve, možná by stačilo někde jen přitáhnout nějaký šroubek…
A teď něco jako návrh. Do tištěných programů bych pro těch pár diváků, kteří ještě stále nevědí, že jsou kolem nich také další lidé, napsal pár bodů, z nichž by se dozvěděli, že některé jejich projevy kazí prožitek mnoha ostatním. Mám na mysli svítící displeje telefonů do tmy, různé komentáře nebo hlasitý šepot, o němž si jeho původci možná myslí, že ho nikdo nemůže slyšet, kopání do sedaček zezadu, už nemluvě třeba o chrápání, večeři plné česneku nebo neúměrné dávce večerního parfému. Třeba se organizátoři nechají inspirovat :-)


Molière a kolektiv: TARTUFFE GAMES     
15. ledna 2010, Divadlo Na Zábradlí, Praha
Vypraví-li se člověk na Tartuffa do Divadla Na Zábradlí, nemůže očekávat, že se mu dostane moliérovské klasiky.
Samozřejmě se dostane na příběh o pokrytectví skrytém za předstíranou čistou vírou, ale inscenace si s tématem pohrává opravdu rozkošatěle. Pavel Liška předvádí hned na začátku představení své fyzické schopnosti v soutěži o nejdelší strnulou (a dlouho neviditelnou) pozici v historii divadelnictví, Jaromír Nosek (asi díky němu bylo v obecenstvu nebývale vysoké zastoupení -náctiletých dívek) předvádí slušně odposlouchanou řeč neřeč polistopadové generace, Gabriele Pyšné se dostalo role překypující jadrným brněnským hantecem, své standardně vysoce nadprůměrné výkony přidávají Jiří Ornest i Natálie Drabiščáková. Většina herců se ukazuje v poslední době už tolik typických (tedy: ne příliš vzhledných) parukách a k tomu se na scéně zpívá (a velmi dobře) prapodivný pelmel z písní Honzy Nedvěda, Michala Tučného i nápěvů ze zahraničí.
Divák se opravdu hodně zasměje - tématu, hereckému projevu, režijním nápadům a možná druhotně i sám sobě. I v takové divné době žijeme.


R. Strauss: DER ROSENKAVALIER | METinHD LIVE     
9. ledna 2010, Kino Světozor, Praha
Předchozí přenos Offenbachových Hoffmannek z Met mě natolik nadchl, že jsem měl před projekcí dalšího dílu, Straussova Růžového kavalíra, trochu obavy, zda tato inscenace dokáže udržet hodně vysoko nastavenou úroveň z minula.
Der Rosenkavalier není tak úplně opera pro každého, je opravdu dlouhá (přes čtyři hodiny...), verdiovským a podobným příznivcům klasického schématu "recitativ - árie" neumožní potlesky a vyvolávání obdivu během jednotlivých aktů, text je částečně v hovorové rakouské němčině a hudba, inu Strauss, tedy žádný Mozart nebo Donizetti...
Ale Metropolitní opera má možnosti, o kterých se většině jiných operních domů ani nesní. A na prvním místě je třeba zmínit obsazení. Maršálkou byla Renée Fleming a role jí sedla jak přibitá. Po rozpacích nad jejím nedávným pražským vystoupením ve svaté Anně, kde se její Rusalka a Milada (pardon) skoro nedaly poslouchat (byť přiznávám, že se na tom dojmu podílí zejména ani po letech nezvládnutá čeština), svoji roli stárnoucí milenky, která se tak trochu sama postará o odchod svého mladého milence Oktaviána, zvládla skvěle. Susan Graham byla hlasově i herecky neméně úžasný Oktavián, ač detailní záběry z přímého přenosu nedokázaly zamlčet, že ve skutečnosti je Susan jen o půldruhého roku mladší než Renée. Trojici hvězdných zpěvaček opět na výbornou doplnila Christine Schäfer v roli Sofie. Pokud jsem měl možnost ji vidět v minulosti, často mi její projev nebyl dvakrát sympatický, nicméně newyorská opera s ní udělala divy :-) Baron Ochs, neboli Kristinn Sigmundsson, kvality ústředního čtyřlístku jen stvrdil.