Je poměrně snadné nechat kulturu, aby přišla za vámi domů - prostřednictvím televize, rozhlasu, Internetu, kompaktních disků nebo DVD (někdy také třeba jen otevřenými okny...).
Vydat se za ní už je poněkud náročnější, nicméně garantuji, že zážitek je nesrovnatelně hlubší.
Takže se za kulturou více či méně často vydávám. Měl jsem to štěstí, že jsem všechna tato představení prožil na vlastní vlastní kůži, oči a uši:

Vstupenka Program Foto Recenze

Mozart: KOUZELNÁ FLÉTNA     
29. prosince 2009, Stavovské divadlo, Praha
Inu, tak abych se pořád jen nerozplýval...
Pokud máte chuť vidět skvělé představení Mozartovy poslední vídeňské pohádkové (a zednářské) opery, jeďte .. do Vídně.
To pražské totiž bohužel za moc nestojí. A to tohle provedení jistě vznikalo s velkými ambicemi, je to jedna z mála inscenací režiséra Davida Radoka v Praze (výborné Havlovo Odcházení se snad ještě v Arše hraje), není ale úplně nová, vznikla už před skoro deseti lety. Nelze jí upřít zajímavé režijní nápady s odhaleným zázemím jeviště a využitím plachet, barev a světel, ale opera stále ještě stojí hlavně na hudbě a zpěvu. A tam to dost skřípe. Ne, že by všechno bylo úplně špatně. Na Flétnu jsem se vydal hlavně proto, že Paminu si po čase přijela zazpívat Simona Šaturová a to je jistota. Byla i nyní, i když jsem se nemohl zbavit pocitu, že podvědomě svůj výkon dorovnává níž na celkovou úroveň...
Z hlavních rolí pěvecky i herecky vyčníval Papageno Jiřího Hájka, i on se ale potýkal s jedním problémem. V jedné z árií mu Mozart předepisuje hru na pětitónovou Panovu (??) flétnu. Ta ovšem jednak neladila s orchestrem a druhak na ni Papageno málokdy stihl zapískat všech pět tónů v řadě, což hudebně poněkud tahalo za uši. Jaroslav Březina zpíval Tamina v ohlášené indispozici a bylo znát, že nastydlé hlasivky se projevují i na mrzuté náladě, osobně se tomu ani moc nedivím...
Další role už se ale opravdu nepovedly. Královna noci je těžký koloraturní part a ne každé divadlo má v obsazení Editu Grúberovou nebo Dianu Damrau. Jana Bernáthová bohužel tuhle roli zvládnutou neměla a byla pro mě největším zklamáním večera. Miloslav Podskalský byl Sarastro bez jakéhokoliv šarmu a jeho jevištní projev mi spíš připomínal magistrátního úředníka. Na třech dámách byly nejzajímavější jejich kostýmy a masky, zbytek byl povětšinou zahalen v nadměrném vibrátu a bezradném pohybu po pódiu. Tři géniové byly dívky s jistým šarmem, ovšem k herecké i intonační dokonalosti je také ještě čeká dlouhá cesta.
Závěr? Zklamání a povzdech. Jak to asi mají sami účinkující? Jsou se svými výkony spokojeni? Stačí jim, že turisté v auditoriu jim povinně po některých áriích zatleskají a zavolají bravo? Anebo už rezignovali? Anebo třeba prostě jen neměli svůj den, vždyť každý máme svoje problémy a neumíme ze sebe vždycky dostat to nejlepší...
Tahle flétna ale bohužel fakt měla do adjektiva čarovná hodně daleko... :-(


VÁNOCE V BAROKNÍ PRAZE | Collegium Marianum     
27. prosince 2009, Týnská škola, Praha
V Týnské škole vědí, že Vánoce Štědrým dnem teprve začínají, proto svůj vánoční program v rámci cyklu Barokní podvečery nabídli svým příznivcům nadvakrát až těsně před koncem starého roku. Jejich barokní knihovní sál by potřeboval přifouknout, posluchači staré hudby vědí, kam jít za kvalitním představením, takže se sedělo hlava na hlavě, nebo spíš hýžď na hýždi...
Repertoár večera byl v první půli částečně vyplněn skladbami z nové studiové nahrávky, kterou stojí za to mít ve své diskotéce. I když poslechem hudby v podání skvělého ansámblu a neméně kvalitních sólistů ze sebelépe vytuněných beden v obývacím pokoji přichází posluchač o vizuální zážitek, který byl umocněn ještě ve druhé části programu, premiéře jakési rekonstrukce v pražském prostředí vzniklé jezuitské pastýřské hry z konce 18. století.
Potlesk na závěr byl srdečný a zasloužený, skoro jsem při něm upustil svůj fotoaparát :-)


MAGDALENA KOŽENÁ     
20. prosince 2009, Národní divadlo, Praha
Magdalena Kožená potěšila svoje domácí příznivce v krátké době už po několikáté. Po vystoupení s novým raně barokním programem Lettere Amorose a rudolfínském vrcholně barokním koncertu v rámci turné s vivaldiovskou nahrávkou tentokrát přijela představit německo-francouzský romantický repertoár, a to hned dvakrát, v termínech, které byly původně určeny pro plánovanou koprodukční monooperu, s jejíž realizace bohužel sešlo vzhledem k nedostatku financí.
Osvědčeným partnerem byla Pražská komorní filharmonie, kterou po čase opět od dirigentského pultu řídil její někdejší šéf Kaspar Zehnder, vystupující zároveň v roli spolutvůrce koncertní dramaturgie.
Rozhodně bylo co poslouchat, byť nabízený repertoár nepatří do úplně běžného Magdalenina záběru. Mahlerův písňový cyklus Des Knaben Wunderhorn bývá parádním číslem leckteré světové mezzosopranistky. Srovnání jednotlivých interpretací je vždycky zajímavé a Magdalena do téhle přehlídky s notnou dávkou entuziasmu přidává i svoje emoce, je na ní vidět, že ví, co zpívá (jako vždy vše zpaměti), a že to dokáže prožít.
Ani francouzská polovina večera nezklamala. Mnozí jsou možná svázání obvyklými představami o Carmen a nedovedou si ji představit jinak než jako živočišnou sexbombu s hlasem, který vylamuje sedačky v hledišti. Magdalena bude tuhle roli poprvé zpívat v roce 2011 (nebo 12??) v Salzburgu (Don José měl být původně Villazón, nakonec to asi bude Kaufmann). Její pojetí bude dozajista jiné a už proto bude zajímavé nenechat si takové pojetí ujít.
PKF předvedla pod jistým a energickým vedením Kaspara Zehndera svůj vysoký standard, takže Vánoce těm několika stovkám diváků v Národním začaly vlastně o pár dní dřív :-)


Offenbach: LES CONTES D'HOFFMANN / METinHD LIVE     
19. prosince 2009, Kino Světozor, Praha
Konečně jsem se v této sezóně dočkal přenosu, který mě nadchl! Hoffmannky byly v mnoha směrech jedinečně, třeba i v tom, že i všechny malé role byly bez výjimky skvěle obsazeny. Žádné party „za zásluhy“ nebo „z úcty k šedinám“.
Úvodní scéna byla možná poněkud překašírovaná a snad i trochu násilně originální (kdo z vás například někdy v opeře viděl tanečnici s odhaleným břichem v pokročilém stadiu těhotenství? – můj obdiv :-), ale tyhle momenty stejně zůstaly jen na pozadí hudby, orchestru, sólistů i výborného sboru.
Calleja v roli Hoffmanna překvapil jako první (a to se ze začátku očividně šetřil a postupně přidával plyn). Viděl jsem ho před lety ve Stuttgartu na společném operním recitálu s Annou Nětrebko, a tam byl zcela zaslouženě naprosto v jejím stínu. Po téhle zkušenosti jsem ani nestál o to, navštívit jeho koncert v pražském Repre. Včera dokázal, že na sobě umí zapracovat tak, že rozhodně ve stínu ostatních (a výborných) sólistů už nezůstává. Držím palec, aby se mu tohle dařilo i nadále.
Kate Lindsey se jako Nicklausse stala mým objevem večera, další zářný příklad toho, jak náhradník (za původně ohlášenou Garanču) dokáže beze zbytku využít příležitost. Má jistě šance na skvělou budoucnost.
Kathleen Kim (Olympia) dokázala vedle bravurně zvládnutého partu diváky i notně pobavit a Alan Held byl ďábel jaksepatří ve všech čtyřech rolích…
Anna Nětrebko byla hlavní důvod, proč jsem se na představení těšil. Rozhodně nezklamala, její projev i charisma funguje dokonale, možná jen není v posledních letech příliš zvyklá být jen jednou z mnoha skvělých protagonistek na jednom smetišti :-)
Jen Jekatěrina Gubanova se v roli Giulietty lehce vymykala ze skvostného obsazení. Oproti ostatním oplývá znatelnějším vibrátem a čistota jejího tónu byla občas také v ohrožení. Podobnost jejích rysů s Evou Urbanovou ve mně na počátku vzbudila mnohem větší obavy z toho, co bude pěvecky následovat. Naštěstí podobný vzhled neznamená podobný hlas (a ostudu v takovém castu bych snad ani E.U. nepřál…).
Je škoda, že ani na americkém webu MetinHD není k dohledání kompletní obsazení, protože mnohé vedlejší role měly šťávu a jejich představitelé by si zasloužili, aby se o nich diváci dozvěděli víc… Statisté si tentokrát také přišli na své, hlavně v prologu a ve třetí povídce (kde se při pohledu na slečny, které se mezi kostýmy z 18. století pohybovaly v naprosto současném spodním prádle, opět trochu potvrdilo, že čím více se z těla odhalí, tím méně je v tom erotického náboje…).
Mimochodem, na zmiňovaném americkém webu se k přenosu Hoffmannek dočtete i o zvláštní podobě cenzury: „The Live in HD production of Les Contes d’Hoffmann will NOT include the partial nudity seen in the stage production.“. Po tom, co jsem viděl, je to ale možná dobře :-)
Deborah Voigt prováděla přenosem celkem s přehledem, hlavně dokázala udržet na uzdě americký afekt, což bylo rozhodně k dobru věci. No a orchestr pod taktovkou Jamese Levina, to snad ani nepotřebuje komentář :-) Je skvělé, že se Levine dostal ze zdravotních problémů, přeju mu, aby ještě dlouho slýchal to obligátní úvodní: Maestro, to the pit please!


Martinů: HRY O MARII     
13. prosince 2009, Národní divadlo, Praha
O nové inscenaci autorovy mariánské "čtyřaktovky" se po Praze mluví opravdu hodně. Vedle množství nadšených ohlasů se tu a tam objeví i kritický postřeh, ale vcelku se tento počin vnímá jako jedna z nejzajímavějších událostí posledních měsíců. Co jiného také očekávat od Jiřího Bělohlávka za dirigentským pultem, šéfa opery ND Jiřího Heřmana v roli režiséra a více než dvou set(!) účinkujících na pódiu i mimo něj...
Ne tak často uváděné dílo Bohuslava Martinů je pojato opravdu velkoryse, což může mnoho příchozích ohromit, někomu může podobná pompa připadnout poněkud samoúčelná, vždyť dát vedle sebe Pannu Marii a monumentální výpravu provázející příběhy s ní spojené jde tak trochu myšlenkově proti sobě. Nicméně jdeme s dobou, která nahrává více extrovertním prezentacím než vnitřním prožitkům, dnešní člověk chce být baven, ohromován, ba šokován. A tak Hry o Marii baví, ohromují a rozhodně také zprostředkovávají nevšední vizuální i hudební zážitek.
Šel jsem do divadla s velkým očekáváním a to většinou věští menší zklamání, které se v první polovině také dostavilo. Režijní nápad s rozmístěním sborů do postranních lóží prvního a druhého balkónu a vytvoření jakéhosi katedrálního prostoru byl sice originální, nicméně zvuku to nepomohlo, spíš naopak. Sbory znějí v suché akustice nehomogenně, je slyšet každý předčasný nástup, každá intonační nebo deklamační chyba, každá pozdě vyslovená sykavka. Sestávají-li balkónové sbory z několika desítek zpěváků, je těch destabilizujících prvků až příliš. O to lépe, opravdu skvěle, zněly sbory ve druhé půlce - ovšem tehdy, kdy byli všichni sboristé na scéně...
Orchestr se pod Bělohlávkovým vedením překonával, občas jakoby dokonce vystupoval ze svého dlouhého tmavého stínu. Mít takového šéfa stabilně, asi by časem byla radost je poslouchat :-)
Zvláštní postavení má herecká postava průvodce dějem, zajímavý nápad, který Jakub Gottwald ovšem trochu podrazil místy až školáckou recitací rýmů. Těžko říci, jestli to po něm takhle režisér chtěl, anebo jestli se operní šéf nezabývá mluvenou dikcí tolik jako zpěvem. Ale básničková intonace nad koncem každého rýmu obsah sdělení posouvala trochu na pódium středoškolské akademie.
Sólové party byly až na výjimky (Maria Kobielska možná jen neměla svůj den...) obsazeny velmi dobře se dvěma výraznými osobnostmi v popředí: Jana Levicová byla ve všech svých rolích překvapivě nepřeslechnutelná a zajímavá a Pavla Vykopalová byla prostě úžasná a velmi uvěřitelná Paskalina! :-)
Jsou to sice tak trochu více "Hry" než "o Marii", ale ze šedi mnoha jiných inscenací se vydělují nepřehlédnuteně a za návštěvu rozhodně stojí.


O MAGNUM MYSTERIUM | Hilliard Ensemble     
12. prosince 2009, Frauenkirche, Dresden
Drážďanská Frauenkirche je místo s pohnutou minulostí a zářivou přítomností. Z trosek povstalý chrám je jednou z největších současných turistických atrakcí saské metropole na Labi a své momentální místo na výsluní si dozajista zaslouží. Už ne tak docela povedená je akustika nově vystavěného kostela. Podle do prsou se bijících domorodců nebyly při obnově dodrženy původní plány zejména co se týče architektury kupole a na akustice se to prý výrazně projevilo. Pokud se do Frauenkirche vydáte na koncert, asi jim dáte za pravdu...
Hilliardi patří mezi kultovní mužské ansámbly. V posledních letech jsem viděl naživo King's Singers a Chanticleer (a obojí byl fantastický zážitek!), ale The Hilliard Ensemble jsem doposud znal jen z nahrávek. Asi jsem od toho vystoupení očekával příliš. Poměrně rozlehlý prostor Frauenkirche opravdu není příliš vhodný pro vystoupení ansámblu složeného ze čtyř mužských (a navíc pohříchu poměrně nevyrovnaných) hlasů. Přestože jsem seděl dost blízko pódia, zvuk byl hodně utopený i ve chvílích, kdy se kolem mně zrovna nikdo nevrtěl...
Horní dva hlasy kvarteta kvalitou i dynamikou hodně upozaďovaly druhý tenor (opravdu docela nepěkná mečivá barva) i baryton (nikdo nemládne a s věkem zřejmě často odcházejí i hluboké tóny do věčných lovišť...). Mše nad chorálem Puer natus est nobis Pierra de la Rue touhle nevyrovnaností a dynamickou nedostatečností hodně trpěla. Kupodivu nejlépe z celého koncertu vyšel až jeho závěr, výběr motet z českého Kodexu Speciálník (znáte z CD :-).
Po téhle zkušenosti budu pro své příští hudební výlety do Drážďan přece jen volit hlavně podle místa konání. V Drážďanech je z čeho vybírat a nemusí to být zrovna Semperoper nebo Annenkirche.


Elgar: THE DREAM OF GERONTIUS     
6. prosince 2009, Musikverein, Wien
Ruku na srdce, kdo ve střední Evropě zná dílo Edwarda Elgara? Tenhle anglický autor počátku 20. století přitom po sobě zanechal rozsáhlý komplet skladeb velmi pestrého složení - tři symfonie, houslový, cellový (a nedokončený klavírní) koncert, značný počet menších orchestrálních a komorních skladeb, množství písní a sborových děl a také slušný počet kantát a oratorií.
The Dream of Gerontius, oratorium na text anglického katolického kardinála Johna Henryho Newmana, se určitě řadí k těm známějším, ale na pódiu ho asi slyšel málokdo. A tak možnost rozšířit si vlastní hudební obzory byla pro mě velmi lákavá, a to zejména místem konání a obsazením. Byl to den mnoha "mých" premiér - první setkání s Elgarem a jeho oratoriem, první účast na abonentním koncertu Vídeňských filharmoniků, poprvé v jejich domovském sále vídeňského Musikvereinu. Poprvé jsem naživo slyšel i dva mužské sólisty - skvělého německého barytonistu Thomase Quasthoffa a anglického tenoristu Tobyho Spence (který narychlo a s velkým ohlasem zaskočil za indisponovaného a původně ohlášeného Michaela Schadeho). A také poprvé jsem viděl společně na pódiu dirigenta Simona Rattla a Magdalenu Koženou jako sezdaný pár.
Souhrn všech těchto "premiér" mě vlastně dost nadchl. Elgarova hudba má svoje kvality, i když není jednoduché udržet stabilní pozornost, což se mi stávalo zejména u sborových čísel, která měla sice nádherný zvuk, ale byla ve většině částí až nadmíru homofonní, takže sbor Musikvereinu nedostal zas až takovou příležitost vyniknout.
Sólisté se zhostili svých partů bez výhrady výborně, Magdalena celá v bílém byla skutečným andělem provázející Gerontiovu duši do ráje, Thomas Quasthoff zpíval svoji postavu (Angel of Agony) s přesvědčivou vervou a Toby Spence prokázal, že má (jako asi jediný ze sólistů večera) roli již delší dobu zažitou.
O kvalitách Vídeňských filharmoniků netřeba pět další ódy, pod Rattlovou taktovkou a v úžasné akustice Musikvereinu jejich zvuk dokáže opravdu maximum.
Protože šlo o nedělní odpolední koncert, dalo se to z Prahy zvládnout na otočku. Přestavení samotné a dojmy z něj daly na sedm hodin v autě rychle zapomenout...


Kim Fisher: SCHÖNE BESCHERUNG - autorské čtení     
30. listopadu 2009, Komödie, Dresden
Po čase zas jedna odbočka od klasické hudby...
Jet z Prahy do Drážďan na autorské čtení v němčině z knihy u nás naprosto neznámé autorky, to musí mít nějaký důvod. Inu, je jich víc...
Kim Fisher u nás sice prakticky nikdo nezná, ale u většiny Němců byste se s dotazem na její jméno pravděpodobně chytli. Letošní čtyřicátnice, hrdá (západo-)Berlíňanka, původně vystudovala germanistiku (ještě pod svým občanským jménem Kerstin Poetke), ale už za studií si přivydělávala zpěvem s kapelou. A protože jí to docela šlo, dala se časem na pop-music. Vydala celkem tři alba (a studio ji přesvědčilo, že její umělecké jméno by mělo znít jinak), která obsahují skladby sice s poněkud nudným elektronickým doprovodem, nicméně často s docela hezkými texty a příjemně položeným hlasem.
Po čase Kim populární hudba přestala bavit, ale dostala příležitost v televizním moderování. Několik let vysílala stanice mdr z Drážďan Talk-Show Riverboat, kde Kim Fisher byla jedním ze tří hostitelů a u diváků si získala velkou popularitu pro zajímavou směs zvědavosti, novinářské drzosti, pohotovosti, smyslu pro humor, ale také empatie.
Potom už se jí otevřely možnosti moderování celé řady zábavných i společenských pořadů pro různé televizní stanice včetně těch největších, veřejnoprávních ARD a ZDF nebo soukromých Sat1 či Pro7. Zároveň dostala pár hereckých příležitostí v několika televizních filmech a také na divadelní scéně. K tomu všemu začala Kim ještě psát knihy, které se na německém trhu vůbec neprodávaly špatně.
Její třetí kniha vyšla letos v listopadu pod dvojsmyslným názvem Schöne Bescherung. Bescheren znamená německy nadělit, výraz Bescherung se tedy dá přeložit jako nadílka, ale také jako nadělení. Takže něco jako Pěkná nadílka i nadělení zároveň s podtitulem Malá kniha vánočních katastrof. Autorka (pro přesnost, Kim knihu napsala ve spolupráci s Martinou Konradt) prostřednictvím více než dvaceti povídek s notnou dávkou humoru i ironie popisuje zážitky z Vánoc, které ne tak úplně odpovídají těm ideálním obrázkům z předvánočních reklam.
Náklad knihy neznám (mimochodem, kniha byla vytištěna na Slovensku a při častém používání z paperbacku začnou vypadávat listy...), ale asi byl docela velký. Kim se proto rozjela na celoněmecké propagační turné a jednou z jejich zastávek bylo i drážďanské divadlo Komedie.
Sál není velký a zdaleka nebyl zaplněn, na veřejné předčítání autorky (znáte z TV :-) přišlo v Drážďanech asi sto padesát lidí. Ale dovolil bych si tvrdit, že se nikdo nenudil. Kim Fisher předvedla tak trochu kabartiérsky laděnou one-(wo)man-show, při níž byla po celou hodinu a půl na pódiu sama. Zpívala, tančila, četla ukázky ze své knihy. Především ale dokázala navodit úžasnou atmosféru vzájemné komunikace, na začátku si vyhlédla tři čtyři "oběti" v publiku, které představila vše ostatním ("Á, vás odněkud znám, nojo, pan politik z Chemnitzu!"; "Jak že se to jmenujete? Heino?? Jak s tím můžete žít??") a v průběhu své show neustále udržovala jejich pozornost nenadálými otázkami. Takže se přítomní v sále ještě dozvěděli jména dalších příchozích, jejich věk, stav a délku trvání jejich manželství... :-)
Na závěr programu si Kim sedla na okraj pódia a s celým sálem si zazpívala svoji verzi vánoční Stille Nacht a potom strávila ještě další téměř hodinu v šatně v předsálí rozhovorem s diváky a podepisováním své knihy, kam každému napsala nějaké osobní věnování. Myslím, že od téhle dámy by se mohli leckteří profesionálně činní (nejen) umělci hodně přiučit, jak zvládat kontakt s publikem.
Velmi příjemně strávený večer!


BACH-VIVALDI-ZELENKA | Collegium 1704     
26. listopadu 2009, Kostel sv. Šimona a Judy, Praha
Pokračování úspěšného Hudebního mostu mezi Prahou a Drážďany se tentokrát obešlo bez pěveckého ansámblu. Václav Luks si k provedení koncertů z dílny čtyřlístku nejvýraznějších autorů vrcholného baroka pozval ke spolupráci dvě zahraniční sólistky - francouzskou houslistku a německou hobojistku. Obě svým skvělým výkonem potvrdily neomylnou volbu, i když se člověku přece jen poněkud do mysli vkrádá myšlenka, jestli by v takovém programu nemohli dostat větší sólový prostor i hráči ze samotného Collegia 1704, z nichž většina je možná na rovnocenné úrovni, zejména co se týče smyčců. Ale je možné, že mezinárodní projekt je nějak podmíněn mezinárodní spoluprací a ta rozhodně podobná vystoupení oživí.
A standard celého souboru se tak dále posouvá výš a vzdaluje těm ostatním :-)


Patricia Kopačinskaja - FOK / Kaspar Zehnder     
25. listopadu 2009, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Kaspar Zehnder byl tři roky šéfdirigentem Pražské komorní filharmonie, takže české prostředí zná docela dobře. Ještě lépe zná houslistku Patricii Kopačinskou, s níž v Bernu studoval a spolupracoval mnohem dříve, než se z ní stala známá virtuoska. Jejich vystoupení za doprovodu FOKu bylo docela očekávanou událostí, a to zdaleka ne jen proto, aby se posluchači přesvědčili, zda Patricia skutečně hraje bosa (hrála .-).
Úvod koncertu obstarala skladba Ad astra, ukázka současné české tvorby. Přestože jsem k moderní tvorbě většinou velmi rezervovaný, tenhle kus měl něco do sebe a rozhodně v dramaturgii představení nezapadl.
Bergův houslový koncert, skladba vzniklá za pohnutých okolností (a vůbec poslední autorův opus), dal sólistce večera možnost předvést svou virtuozitu a živelnost, byť bych její nesporné kvality určitě mnohem více ocenil v díle méně disharmonickém.
Druhou polovinu programu zaplnila Berliozova Fantastická symfonie. Kaspar Zehnder vedl pražské symfoniky s přesvědčivostí a elegancí jemu vlastní, takže o závěrečné ovace nebyla nouze. A protože tento švýcarský dirigent bude v aktuální sezóně na českých pódiích k vidění docela často, lze návštěvu jeho vystoupení jen doporučit!


Puccini: TURANDOT / METinHD LIVE     
7. listopadu 2009, Kino Světozor, Praha
Musím předeslat, že kino Světozor mi umožnilo úplně první setkání s Turandot. Zkušenost to rozhodně nebyla špatná.
Nebyl jsem sám, kdo ze sólistů nejlépe hodnotil Marinu Poplavskou v roli Liu. Vizuálně mi na začátku trochu připomněla Vesselinu Kasarovu, takže jsem hned zadoufal, že to nebude takový propadák, jaký se povedl letos Vesselině ve Vídni při Carmen. Naštěstí to bylo po pěvecké i herecké stránce úplně jiné kafe! Zaslouženě měla největší aplaus, i když u potlesku v MET člověk nikdy neví, ono se tam tleská taky na začátku jednání poté, co publikum jen spatří pompézní scénu…
Druhými hvězdami večera pro mě byli „stolní tenisté“ Ping, Pong a jejich bratr Pang. Moc dobře se poslouchali a evidentně si svoje vystoupení užívali, dokonce si byli vědomi televizního přenosu a občas přidali vtipnou grimasu, která by jinde než v kamerovém detailu úplně zanikla.
Maria Guleghina asi neměla úplně svůj den, kdoví, jestli už byla venku z problémů, kvůli kterým nezpívala předchozí představení. Sice si uzpívala své (a Turandot se skoro zdá být důkazem, že Puccini na svém smrtelném loži nenáviděl sopranistky…), ale bylo na ní vidět, že se u toho nadře. Hereckého projevu jsem si moc nevšiml, měl jsem spíš pocit, že zpívá s horečkou a má se sebou co dělat. Pokud skutečně nebyla fit, potom klobouk alespoň na půl cesty dolů. Nejvíc se mi líbila barevně v nižších polohách, kterých si ovšem v téhle roli zas tolik neužije…
Giordani má hezkou barvu hlasu, i když mi v nasazování tónu trochu připomínal afekt á la Alagna. Jeho souboj s intonací hlavně v první půlce nevyzníval ale opravdu vždy v jeho prospěch. V Nessun dorma byl na začátku dost nervózní a hlas se mu chvěl ve spodních polohách. Naštěstí ta árie není příliš dlouhá, takže ji potom zvládl docela pěkně. Obecně mi vadí, když se po peckách večera dělá obligátní střih, aby se obecenstvo mohlo vyřádit v aplausu, scéna ztratí spád a návaznost děje je v tahu.
Timur i císař už jsou pánové v letech, tak se jim to otřesné vibráto už snad ani nedá vyčítat…
Patricia Racette byla zas jedna z těch nadprůměrně afektovaných amerických průvodkyň. Kdyby jí zakázali slova jako vow, indeed, absolutely, right nebo amazing, tak by možná svoji roli zvládla mimicky :-) Mojí favoritkou nadále zůstává Natalie Dessay z loňského přenosu Lucie di Lammermoor.
Scéna byla ohromující, asi jako když se v Hollywoodu natáčela Kleopatra. Škoda, že se tam tentokrát nevešly ještě třeba pandy a eskadra bojovníků tai-či.:-P Když Patricia v jedné pauze žádala publikum o finanční podporu Met, na pozadí takhle pompézní a jistě ohromně drahé produkce to opravdu znělo dost divně…
Jinak mě před začátkem projekce ve Světozoru pobavilo titulkovací zařízení, kde se psalo doslova toto: „Dámy a pánové, titulky budou takto velké. Prosím seřiďte si své dioptrie.“ Do té doby jsem netušil, že si mohu dioptrie na svých brýlích seřídit, příště si s sebou vezmu šroubovák :-D
Celkově mě Turandot bavila víc než Aida, následovat budou Hoffmannky, takže vzhůru na Offenbacha!


Magdalena Kožená - VIVALDI     
1. listopadu 2009, Rudolfinum, Praha
Po nahrávkách věnovaných hudbě Bachově a Händelově se Magdalena dramaturgicky dostala i k třetímu pilíři vrcholného baroka - k Vivaldimu. K některým skladatelům člověk hledá cestu trochu déle, třeba i pod vlivem některých jejich děl, která jsou natolik profláklá, že se až znechutí (což je typický případ "Čtveráka", jak se mezi pražskými muzikanty říká rutinnímu provedení Le quattro stagioni pro turistické agentury).
Magdalena se ale už z dřívější spolupráce na händelovské kolekci dobře zná s Andrea Marconem a také jeho zásluhou se na novém albu objevuje Vivaldi v tom nejlepším světle, což ale platí i o samotných interpretech.
V Rudolfinu (netradičně pod hlavičkou FOKu) tak protagonisté nahrávky zahájili své evropské promo turné a těžko si mohli přát lepší start. Sólistka byla ve výborné formě a orchestr rozhodně nezůstával pozadu. Dostalo se i na neobvyklé překvapení, to když houslistka od druhého pultu Anna Fusek před koncem programu odložila nástroj, vzala do rukou flautino a zahrála s neuvěřitelnou dávkou virtuozity celý jeden koncert jako sólistka. Sklidila bouřlivé ovace a pro Magdalenu jistě nebylo úplně jednoduché na takový ohlas vzápětí navázat jednou z dalších árií, nicméně to vypadalo, že ji to spíš ještě povzbudilo k opravdu skvělému výkonu.
To, že se koncert setkal opravdu s mimořádným ohlasem, se ukázalo i v předsálí - nové CD bylo vyprodáno už o přestávce...


Verdi: AIDA / METinHD LIVE     
24. října 2009, Kino Světozor, Praha
Po tomhle přestavení jsem se natolik rozepsal do blogu věnovanému přenosům z MET, že bych sem asi nic nového nevymyslel. Takže se vlastně jenom opakuji... :-)

Ne že bych byl vyloženě otráven, ale asi mě hned tak něco nerozjásá… Byl jsem z Aidy docela zklamaný.
Alespoň Violeta Urmana se mi líbila pěvecky i herecky, doufám, že se dostanu na její recitál 2. května v Národním. Rozhodně napravila reputaci metropolitním sopránovým držákům po minulé Tosce v podání Karity Mattily.
Johan Botha byl v dobré formě, řekl bych vlastně, že jedinou výraznou slabinou ústřední dvojice bylo to, že detailní záběry je bohužel pasovaly do jakéhosi remaku Aidy s názvem Aida po třiceti letech a jejich mocné hlasové dispozice udělaly z Verdiho tak trochu Wagnera.
Paní Zajick se jmenuje křestním jménem Dolora a tady to byl trochu Nomen omen: Pohled na ni jako na zamilovanou princeznu, nevěstu pro udatného válečníka, opravdu bolel. Její vizáž (opera je, ať chceme nebo ne, také DIVADLO) byla v mých očích jakýmsi hybridem mezi Marfušou a Popelčinou macechou ze Tří oříšků. Ale třeba je problém v našich pohádkách, kde jsou všechny princezny mladé a krásné. Kdybychom byli odmalička připravováni na to, že správná princezna je stokilová paní, která se jen s obtížemi pohybuje na vlastních nohou, možná by pak nebylo o čem diskutovat.
Ano, je obdivuhodné, jak si ve svém zaslouženém věku udržuje hlasovou formu, její vibrato ve středních polohách mi ale zas tak libě neznělo. A její herecké výrazivo bylo, jak to nazvat, nanejvýš ochotnické?
Štefan Kocán si udržel svůj dobrý standard, ale role krále (ano, člověk o polovinu mladší hrál otce dámě věku očividně o dost pokročilejšího) zas není tak vděčná, hodně dlouhých hlubokých, deklamačních tónů, vzdáleně Il commendatore z Giovanniho, není kromě těch hlasových hlubin zas tak moc co ukázat.
Co se týče scény, tak to se mi postesklo po Tosce. Tyhle obrazově přeplácané produkce měly jistě kdysi v minulosti své místo, ale dnes působí čím dál tím víc samoúčelně, nadbytečně a zbytečně odvádějí pozornost od hudby.
Docela by mě zajímalo, kolik lidí během dlouhatánského defilé vítězných vojsk na začátku druhého jednání poslouchá opravdu hudbu, a kolik jich počítá vojáky, luky, koníky, přilby a bůhvíco ještě a přitom přemýšlí, jestli ti komparsisté dělají kolečko za scénou a ještě se u toho stačí převléct. Scéna je tak jednak zbytečně drahá a potom také pro diváka nadbytečně popisná. A ty bílé chocholy na hlavách koní mi přišly vhodné spíš do Prátru.
Balet, to byla další věc, která byla minimálně diskutabilní, Ano, on tam Verdi napsal dlouhou orchestrální pasáž, tak je třeba ji nějak vyplnit. Ale proč kombinací romantického baletu a současného tance ve stylizovaných kostýmech v párech? Já opravdu nejsem expert na starý Egypt, ale párový tanec mi tam tedy fakt nesedí…
Renée Fleming jako průvodce večerem byla docela fajn (a opravdu zajímavý byl rozhovor s komparsem! :-), na to americké wow sem wow tam si člověk docela zvykne, méně už na ty trochu neupřímné úsměvy na závěr výstupu do střihu.
Tak teď jsem zvědav na Guleghinu v Turandot, o pauze Aidy při rozhovoru vypadala moc dobře :-)


IN MEDIA VITAE... / Collegium Marianum + Petra Noskaiová     
11. října 2009, Kostel sv. Šimona a Judy, Praha
Barokní soubor Týnské školy zahájil svou novou koncertní sezóny stylově a opět si pozval vynikající sólisty - francouzského houslistu Françoise Fernandeze a slovenskou mezzosopranistku Petru Noskaiovou.
V instrumentálních úvodech obou polovin koncertu si ansámbl obhájil své výsostné postavení mezi špičkovými soubory, zejména potom Telemannův trojkoncert nechal opravdu vyniknout všechny tři sólisty večera (vedle Fernandeze ještě flétnistka Jana Semerádová a hobojista Emiliano Rodolfi) i podmanivý zvuk violy d'amore, nástroje, s nímž se běžný posluchač opravdu nepotká každý den.
Obě Bachovy kantáty pro sólový alt sice trochu trpěly občasnou dynamickou nevyvážeností a nevyzpytatelnou akustikou sálu, nicméně Petra Noskaiová ukázala, že za doprovodu bezchybně šlapajícího orchestru v zádech dokáže i v nízkých polohách hlasu své posluchače místy až uhranout...


Puccini: TOSCA / METinHD LIVE     
10. října 2009, Kino Světozor, Praha
V loňském roce jsem se dvakrát dostal na živou projekci sobotního odpoledního představení z New Yorku do kin po celém světě. A protože mě jak Lucia di Lammermoor s Annou Nětrebko tak Le Cenerentola s Elinou Garančou dost namlsaly, rozhodl jsem se nevynechat v nové sezóně z nabízených devíti představení žádné...
Do operního světa v posledních pěti šesti letech teprve stále pronikám a nemám tak ve vzpomínkách výkony legend typu Callas, Sutherland, Pavarotti nebo Te Kanawa. I ty současné hvězdy operního nebe často teprve objevuji.
I jméno Karita Mattila jsem znal pouze z obsazení (před?)loňské inscenace Káti Kabanové v MET, kde Magdalena Kožená zpívala Varvaru. Byl jsem zvědav... a poněkud zklamán. Tosca nebude její parketa, pěvecký standard byl jistě slušný, ale opravdu ne oslnivý, zejména hrudní rejstřík sopranistky byl mým uším výrazně nepříjemný. Marcelo Álvarez byl v roli Cavaradossiho mnohem vhodnější volba, jeho tvář a zpěv jsem dosud znal pouze z několik let starého videozáznamu galakoncertu v berlínské Waldbühne společně s Annou Nětrebko a Plácidem Domingem. Tam byl ještě dost v jejich stínu, dnes se uvedl rozhodně dobře.
Nejvýraznějším hlasem představení byl gruzínský představitel Scarpii, George Gagnidze. Hlasový bourák, který to o sobě ví, takže jeho sebevědomí je v projevu cítit. Bohužel byla jeho postava pojata hodně prvoplánově jako ztělesnění čistého zla (jak to také v jedné ze svých otázek pojmenovala skvělá Susan Graham, která ten večer na jedničku splnila roli průvodkyně přenosem).
O samotné inscenaci se mluvilo jako moderní produkci. To mají tedy Američané na modernu zvláštní názor. Mě přišla scéna naprosto tradiční s několika načrtnutými nápady a několika rádoby současnými režijními nápady. Hodně režisérů si možná myslí, že dnes se nic neobejde bez sexu, v případě Toscy orálního. Scéna ze Scarpiova pokoje byla díky tomu laciná a úroveň opery srážela o stupínek dolů.
Takže začátek sezóny přenosů z MET sice nebyl taková bomba, jako dvě loňské zmiňované inscenace, ale i tak se bylo na co dívat a hlavně, co poslouchat.


Dvořák: RUSALKA     
28. září 2009, Státní opera, Praha
V krátké době opět Státní opera a opět Christina Vasileva v hlavní roli.
Pěveckou kvalitou, alespoň co se týče Rusalky, už jsem si tentokrát byl jist, zato jsem měl obavy z režijního pojetí, protože tvorba Zdeňka Trošky nebývá můj šálek čaje.
A překvapení se v tomto smyslu opravdu nekonalo. "Tradiční" pojetí scény odkudsi z útrob snad boubínského pralesa, kde ani jeden strom neroste rovně a kolem visí všudypřítomné liány (??). Popisná barevnost hlavních postav, vodník od hlavy k patě brčálově zelený, čarodějnice krvavě červená a tak dále. Žádný velký prostor pro divákovu fantazii, ale výprava, která každému přesně přikáže, jak si co má představovat. Jediným opravdu zajímavým nápadem byla dvojitá filmová projekce na přední a zadní plátno, které ovšem chybělo do dokonalosti to podstatné - střídmost. Všechno se jednou okouká.
Orchestr potvrdil, že slušný výkon na Bohémě nebyl náhodný, vedle Christiny Vasilevy se ve velmi dobré formě ukázali také Peter Berger v roli prince a Roman Vocel jako vodník. Andrea Kalivodová (Ježibaba) je pěvecky afektovaná a neustále přehrává a přitom má zaručen největší aplaus, možná proto, ze je ze všech protagonistů nejčastěji k vidění v televizi...
Anda-Louise Bogza má v roli cizí kněžny také k dokonalosti dost daleko a její charisma, které by mělo prince tolik okouzlit, se nějak ne a ne dostavit.
Scéna je celkově opravdu pohádkově výpravná a pravděpodobně na poměry v opeře dost drahá, její efekt je pro mé oči ale příliš prvoplánový a cílí okatě pouze na určitý typ publika.
Zajímavé je občas sledovat titulkovací zařízení, které sice text Rusalky chvályhodně překládá hned do dvou jazyků - angličtiny a němčiny, na Ježibabině Čury mury fuk! je ale vidět, jak je čeština malebná a jak takovému krásnému zaklínadlu ublíží fádní překlad: v angličtině se v titulcích objevilo Abracadabra a v němčině Hokuspokus :-(
Při srovnání s provokativní novou Rusalkou v Národním (s výjimkou hlavní protagonistky) u mně téměř ve všech směrech vítězí Zlatá kaplička...


Iva Bittová / Struny podzimu     
22. září 2009, Stavovské divadlo, Praha
Když jsem přemýšlel nad stručnou charakteristikou velmi očekávaného vystoupení Ivy Bittové na úvodním koncertu festivalu Struny podzimu, napadl mě úryvek ze známé písně VW: Jednou jsi dole, jednou nahoře...
Tak odlišné byly obě poloviny vystoupení, pro něž si sólistka za hlavní spolupracovníky vybrala Pražskou komorní filharmonii s jejím novým šéfdirigentem Jakubem Hrůšou.
V první části koncertu Iva Bittová přivedla na pódium navíc ještě kvintet instrumentalistů (David Dorůžka, Miloš Dvořáček a další), s nimiž má už dlouhá léta mnoho společného. Výběr ze starších skladeb v novém hávu jen potvrdil její mimořádné postavení v proudu blíže nespecifikovatelné alternativy zhusta ozvláštňované Iviným souzněním s vlastními houslemi.
Ovace před přestávkou byly upřímné a dlouhé.
Druhá polovina programu byla ale bohužel úplně jiná. I v ní byly krásné momenty, zejména ve dvou Godárových skladbách, a kdyby koncert skončil na tomto místě, mohl to být opravdu krásný večer.
Bohužel bylo vše jinak. Iva se na závěr dopustila opery. Jen ona sama ví, proč se rozhodla předvést nevěřícně užaslému publiku svoji verzi Mařenčiny árie z Prodanky a na úplný závěr koloraturní výstup Dony Elvíry z Dona Giovanniho. Za zády s perfektně fungující PKF se v popředí na pódiu odehrávala v lepším případě pouze parodie na operní zpěv.
Ovace na závěr koncertu byly střídmé a udivené. Velká škoda, v parafrázi na lidové rčení bych řekl, že švec své kopyto obloukem mrštil kamsi za obzor...


Puccini: LA BOHÉME     
19. září 2009, Státní opera, Praha
Se zkušenostmi z recesistického Nagana i z velmi povedené brněnské Prodanky jsem byl zvědav na další inscenaci v režii Ondřeje Havelky, tentokrát ve Státní opeře.
Celé představení působilo docela konzervativně, bylo v něm pár vtipných režijních nápadů (průhled oknem do chodby na přicházející osoby nebo "skrytá" pozice Mimi na hradbách), pár věcí drhlo (například mi hodně samoúčelné přijde do reproduktorů zesílené tuberkulózní kašlání Mimi při jejím prvním příchodu na scénu). Příjemně překvapil orchestr pod vedením Jiřího Štrunce, tradičně nepřekvapil sbor, zejména v mužských hlasech nebo v potvrzení tuzemské "tradice", kdy dětskému sboru občas musejí "vypomáhat" i ženské hlasy.
Sólové obsazení bylo na slušné úrovni, pro mě dosud neznámá Christina Vasileva (o níž se diváci za mnou před začátkem při zkoumání obsazení vyjádřili pouze větou "Jé, zase ňáká Ruska!") byla opravdu dobrá Mimi, přistihl jsem se, jak jí držím palce při drobném zaškobrtnutí na závěrečném vysokém tónu duetu O soave fanciulla. Typově byla opravdu dobrou volbu, její Mimi byla i herecky velmi uvěřitelná. Marina Vyskvorkina byla v roli Musetty přiměřeně lehkovážná a koketní, do charismatu Mimi jí ale přece jen něco scházelo. Rodolfa zpíval slušně Tomáš Černý, jen se místy zdálo, že ho to muselo bolet. Po herecké stránce ani jeden z ústřední mužské čtveřice nevystoupil ze stínu tuctových gest a scénických pohybů. Svatopluk Sem zpíval Marcella s chutí, jen by mu měl někdo říci, že obraz dirigenta se promítá i do postraních lóží. Ke škodě věci z dirigenta Štrunce totiž skoro celé představení nespustil oči...
Přiznávám, že jsem byl stále ještě ovlivněn novou filmovou podobou Bohémy s Annou Nětrebko, Nicole Cabell a Rolandem Villazónem, s osobnostmi jejich formátu se potom opravdu těžko někdo srovnává. Bohéma ve Státní se i tak celkově vzato dost povedla. Kéž by to byl stálý trend!


Requiem pro Augusta II. - Collegium 1704     
14. září 2009, Kostel Panny Marie Sněžné, Praha
Po zážitku z mé poslední návštěvy "zelenkovského" Collegia v Týnském chrámu na Pražském jaru jsem v (nepoměrně menším) kostele Panny Marie Sněžné trval na tom, že musím sedět co nejvíce vepředu. Dramaturgie tentokrát slibovala vrcholně barokní zádušní program včetně novodobé premiéry Zelenkova Officium defunctorum, tedy Služby zemřelým, v rámci úspěšně pokračujícího cyklu Hudební most Praha-Drážďany.
Díky poněkud zvláštnímu a trochu chaotickému způsobu prodeje vstupenek koncert začal s mírným zpožděním, nicméně tím veškeré nedostatky skončily. Orchestr i sbor Collegia 1704 koncertují "na vítězné vlně" již několikátý rok a prozatím jim nedochází ani hudební ani dramaturgická energie. Zelenkovo Officium by se mělo stát další nahrávkou souboru pro francouzské vydavatelství Zig-Zag Territoires a dá se očekávat, že po úspěchu premiérového snímku (Missa votiva) i letos vydaného oratoria I Penitenti al Sepolchro del Redentore ani tento projekt nezapadne.
Instrumentalisté si stačili zvyknout na svérázný způsob vedení Václava Lukse a jejich ansámbl nemá v současnosti na české hudební scéně mnoho konkurentů na podobné úrovni. Vokální soubor Collegia 1704 je přehlídkou předních sólových interpretů, kteří se s přehledem zhostí jak sólových partů tak sborových částí všech uváděných děl.
Samotné Zelenkovo Officium je působivé dílo, v němž díky volbě textů jednotlivých čtení a responsorií Zelenka možná opakovaně nastoluje i vlastní niterné téma viny, jež zřejmě poukazuje na neznámé období jeho mládí a na důvod, proč si za své druhé zvolil právě jméno Dismas, jméno hříšníka ukřižovaného po Kristově boku. Celý oblouk skladby od altového vstupního sóla až po závěrečný sbor nedá posluchači vydechnout, přes hudební most se tak k publiku možná dostane i část pocitu viny za vlastní hříchy...



Rossini: IL BARBIERE DI SIVIGLIA     
9. září 2009, Wiener Staatsoper
Kombinace fotbalu a klasické hudby není tak úplně běžná. Občas při mezistátním zápase zapěje hrdinský baryton z místní opery státní hymnu, existují také fotbalové týmy složené z muzikantů a zpěváků, ale i tam jde spíš o kumšt než o sport.
Na jeden z open-air koncertů u příležitosti světového fotbalového šampionátu 2006 v Německu ale určitě nezapomenu. Přestože největší oficiální hvězdou večera byly tři špičkové německé orchestry se svými dirigenty a také nestárnoucí Plácido Domingo, pro mě se stala naprostým zjevením německá sopranistka Diana Damrau, která s neuvěřitelným zápalem, pěveckým i hereckým nasazením skvěle zazpívala těžkou árii Gliter And Be Gay z Bernsteinova Candida. Pro německé publikum ještě na závěr spolu s Domingem přidávali Libiamo z Traviaty, což je na německých koncertních pódiích (a asi nejen tam) už skoro nesnesitelně profláklý přídavek.
Od té doby jsem Dianu viděl několikrát na satelitu nebo na videu a taky jsem si obstaral dvě její mozartovské nahrávky, které jsou opravdu dobré. Ale to pořád není nic proti tomu, kdy se mi poštěstilo ji konečně vidět a slyšet naživo, jako Rosinu v Lazebníkovi. Tuhle roli jsem znal více jako mezzosopránovou (moc dobrá byla třeba Vesselina Kasarova v Zürichu), takže bylo opravdu zajímavé zjistit, jak ji pojme dnes už světoznámá koloraturní sopranistka.
Byla skvělá! V ozdobách a rossiniovských kudrlinkách si dovolila neuvěřitelné věci, zpívala s chutí, lehkostí a přidala výborné herecké vystoupení. Tahle komická role jí prostě sedla jako ulitá.
K tomu jí zdařile sekundovali ostatní sólisté. Poněkud neobvyklý byl pohled na korejského představitele Figara (Tae Joong Yang), který si ale uzpíval své s velkou dávkou přesvědčivosti, pozadu nebyl ani Javier Camarena jako Almaviva, nicméně největší aplaus z mužských rolí si vysloužil nestor vídeňské opery Alfred Šramek, který si očividně představení velmi užíval. Hlasově byl jistý a herecky rozpustilý jako mladík. O kvalitách sboru a orchestru se ve Vídni snad už ani není třeba zmiňovat. Scéna byla relativně tradiční, ale naštěstí ne příliš přeplácaná, všechno fungovalo výborně.
Na takový zážitek bych se do Vídně vydal opakovaně zas. A Diana bude v lednu ve Wiener Staatsoper zpívat Manon a na jaře v berlínské Deutsche Oper Lucii di Lammermoor...


VEČER V BENÁTKÁCH - Le Poème Harmonique / Letní slavnosti staré hudby     
11. srpna 2009, Rudolfinum, Praha
Letní slavnosti potřetí a letos naposledy.
Závěrečný koncert letošního festivalu ponořil Dvořákovu síň v Rudolfinu (barokní sál podobných akustických a kapacitních kvalit prostě v Praze nenajdete) do přítmí svíček a sporého pomocného osvětlení a vyprodanému prostoru nabídl setkání s výjimečným francouzským ansámblem slavné pověsti, kterou hudebníci dokázali naplnit měrou vrchovatou.
Vincent Dumestre (jsa posedlý aktuálními textovými korekturami jsem zaregistroval chybku v jeho jméně na vstupence, což jen potvrzuje moji teorii, že KAŽDÝ psaný text obsahuje chyby, což se ani mým textům rozhodně nevyhýbá) je kapacita v oboru a přesto si ho na pódii skoro nevšimnete, zůstává jakoby v pozadí dění a soubor řídí asi nějakými neviditelnými vlnami. Le Poème Harmonique je těleso k pohledání, však už mají také něco za sebou. Kdysi před lety jsem byl na jejich koncertu na Pražském jaru a po čase, kdy jsem začal psát své posluchačské postřehy, jsem k tomuto představení napsal: "Vystoupení, které mi nějak neutkvělo v paměti, takže mě zřejmě příliš neoslovilo..."
Inu, dnes jsem o pár let starší a sypu si popel na hlavu, tentokrát mě jejich představení uchvátilo. Výborně sehraný ansámbl, čtyři skvělí sólisté a vděčný repertoár počínajícího benátského baroka (tedy tak trochu Lettere amorose v jiném hávu), to vše okouzlilo publikum, které to v závěrečném aplausu dalo dostatečně najevo.
Letošní festival zase svoji úroveň posunul o notný kus nahoru, což je velký závazek pro léta následující. Držím palce!


KVÍTÍ MEZI TRNY - Tiburtina / Letní slavnosti staré hudby     
26. července 2009, Kostel sv. Salvátora, Anežský klášter, Praha
Kostel sv. Salvátora v areálu Anežského kláštera je mimořádný, ne příliš velký prostor s extrémně dlouhou akustikou, což je pro chorál ideální. V případě chorálu ženského je potom takové představení atraktivní nejen zvukově, ale také vizuálně :-)
Tiburtina má co nabídnout a její nabídka se jen tak neoposlouchá, už jenom proto, že ji často na koncertech neuslyšíte (jednotlivé zpěvačky zpívají mnohem častěji v mnoha dalších špičkových ansámblech).
Repertoár z 13. a 14. století z klášterních rukopisů a zahraničních kodexů byl v několika číslech ozvláštněn doprovodem gotické harfy (lehce doupravené kovovou mechanikou...) v rukou Hany Blažíkové (foto!) a na programu byla znát i pečlivost přípravy do nejmenších podrobností. Tak například část o svaté Barboře uvedla sólově Barbora (Sojková), část o svaté Markétě Markéta (Cukrová), pokud bude soubor někdy svůj stav rozšiřovat, měl by potom pro tento program angažovat ještě nějakou Kateřinu (o jedné, dvou bych věděl :-).
Ten večer v Anežském klášteře vykvetlo spousta krásného kvítí, jen na ty v programu slibované trny nedošlo...


AMOR DIVINO - Collegium Marianum / Letní slavnosti staré hudby     
23. července 2009, Kostel sv. Šimona a Judy, Praha
Na zahajovací koncert jubilejního, desátého ročníku Letních slavností přišla většina posluchačů už se zkušeností, že nebudou zklamáni. Za deset let existence se tato přehlídka etablovala jako mimořádná událost přinášející nevšední hudební zážitky do letní napůl ospalé stověžaté metropole. Nepominutelným faktem je úzká spolupráce s francouzskými institucemi, díky jejichž podpoře lze v červenci a v srpnu vyslechnout i špičkové umělce s Francie.
Jedním takovým je Damien Guillon, kontratenorista světové extratřídy, jehož jméno možná není tak "profláklé" jako v případě Andrease Scholla nebo loni na Slavnostech vystupujícího Philippa Jaroussky, jeho kvality jsou však s těmi dvěma jmenovanými minimálně na srovnatelné úrovni. Guillon působí skromně, nenápadně a sympaticky a jeho zpěv zní naprosto čistě, přirozeně a nenásilně, což svědčí o dokonale zvládnuté technice falzetu.
Pokud má takový zpěvák navíc za sebou těleso kvalit, jimiž oplývá Collegium Marianum, s nímž letos vystoupila také houslistka Cecilia Bernardini, potom výsledek nemůže být jiný než skvělý. A je potřeba také zmínit promyšlenou dramaturgii, která vybírala z archivů pražské katedrály.
Kdyby všechno, co má v popisu přídavné jméno "starý" (jako hudba, která byla na programu), bylo vždycky takhle mladé, mohli bychom penziony pro seniory přestavovat na kojenecké ústavy :-)


MAGDALENA KOŽENÁ: Lettere amorose / Concentus Moraviae     
2. července 2009, zámek, Náměšť nad Oslavou
Moje druhé setkání s programem sestaveným z "milostných dopisů" v krátké době rozhodně stálo za výlet do Náměšti nad Oslavou. Jestliže litomyšlský koncert byl před pár týdny přece jen trochu ovlivněn Magdaleninou indispozicí (minimálně v tom, že dvě skladby z programu tam chyběly), tak odložený závěrečný koncert festivalu Concentus Moraviae proběhl pod mimořádně šťastnou hvězdou.
Kvůli vrtkavosti počasí (několikatýdenní období pravidelných letních odpoledních bouřek si asi pamatuje každý) byla akce pro jistotu ze zámeckého nádvoří přesunuta do konírny, sálu známého zejména pravidelným účastníkům Folkových prázdnin. Obecenstvo bylo v poměrně malém prostoru opravdu nahuštěné, nicméně atmosféře to hodně přidalo, stejně jako barokní kulisy dovezené z Brna, které přeměnu renesanční konírny v barokní divadlo dokonaly.
Vcelku zajímavý byl i prolog večera, v němž vystoupil starosta hostitelského města. Spatra a s přehledem krátce popsal události, radosti i strasti organizace takové akce. Obyčejně se projevy politiků nezabývám, neposlouchám je a už vůbec jim netleskám. Nicméně tahle řeč mi přišla tak bezprostředně srdečná, že jsem se krátkému potlesku protentokrát neubránil...
Koncert samotný neměl chybu. Ansámbl pod vedením Pierre Pitzla opět zazářil, bylo poznat, že program už je mnohem lépe zažitý a že k občasným avízovaným improvizacím dochází opravdu spontánně a s radostí. Sólistka večera byla ve skvělé formě a znovu potvrdila, že v podobném repertoáru se cítí víc než dobře. Dvě skladby z pera Sigismonda d'India tentokrát na programu nechyběly a rozhodně patřily k tomu nejlepšímu.
Po koncertu jsem si tak představoval, jak se za pár století bude jmenovat podobný program z hudby (jedna)dvacátého století, že by třeba "Milostné maily"?


Mozart: DIE ZAUBERFLÖTE     
27. června 2009, Wiener Staatsoper
Mozartova Kouzelná flétna je jednou z nemnoha oper, které se dají pro první návštěvu zpěvohry doporučit i úplným začátečníkům. Amadeova hudba dokáže upoutat takřka každého, kdo ještě nestačil ohluchnout, aniž by zrovna musel znát příběh, který jeho hudba doprovází. Ono v případě pohádky (a možná také zednářské alegorie) o kouzelné flétně, zvonkohře, královně noci a lásce prince a princezny, kde, jak už to u Mozarta bývá, je divácky nakonec nejvděčnější barytonová komediální roce (zde Papageno), není ani pro zasvěcenější publikum úplně jednoduché celý děj pochopit...
Vidět Kouzelnou flétnu ve Vídni, tedy ve městě, kde se zrodila a měla svou premiéru, přidává opeře na kouzlu. A pokud se partitura rozdá na pulty hudebníků Vídeňské státní opery, máte jistotu, že Mozart by se za jejich zvuk rozhodně nestyděl.
Obsazení bývá ve Vídni opravdu mezinárodní, a i když se tentokrát obešlo bez hvězd první velikosti, nenašla se v něm prakticky žádná slabina. Nedávný Vodník z pražské Rusalky Štefan Kocán se ve Staatsoper představil jako působivý Sarastro, Petya Ivanova jako intonačně přesná Královna noci, Hans Peter Kammerer dokázal udělat z Papagena toho pravého mozartovského vychytralého prosťáčka a i Alexandra Reinprecht byla Paminou na svém místě. Ještě o kousek výš nad celým obsazením vyčníval Matthew Polenzani jako Tamino a Ileana Tonca potvrdila v roli Papageny, že i menší role mohou být pro posluchače vděčné a přitažlivé.
Není obvyklé, aby se člověk ve Vídni potkával s moderní scénou, naštěstí ale právě Kouzelná flétna není z těch "vousatých" inscenací ze sedmdesátých let. Scénografie s centrálním čtvercem v roli druhé opony je nápaditá a znovu potvrzuje, že není nutné, aby v době poučeného diváka byla výprava příliš popisná.
Celkový dojem? Určitě alespoň osm hvězdiček z deseti!


MEREL QUARTETT / Concentus Moraviae     
22. června 2009, zámek, Moravský Krumlov
Nejsem častým návštěvníkem instrumentální komořiny a proto mě lákalo do této oblasti zase po čase trochu nahlédnout.
Švýcarský Merel Quartett existuje teprve nějakých sedm let, ale už si dokázal získat docela slušné renomé. Jihomoravský hudební festival jej přivedl do hodně zajímavého místa, přímo do horního sálu moravskokrumlovského zámku, na jehož stěnách visí část proslavené Muchovy Slovanské epopeje.
Spojení kvalitně zahrané kvartetní tvorby Haydnovy a Mendelssohnovy doplněné o zajímavou modernu z pera francouzské autorky Germaine Tailleferre (+1983) uprostřed monumentálních vlasteneckých pláten a neuvěřitelné akustiky sálu nadchlo jistě většinu přítomných milovníků hudby a možná i několik přítomných politiků, kvůli nimž se obyčejný člověk při úvodní prohlídce Muchových děl občas skoro nedokázal vyhnout objektivu fotoaparátčíků, jež nějaká hudba očividně moc nezajímala.
Byl to ovšem smyčcový kvartet a jeho zvuk, který nakonec v ten večer sklidil zasloužený potlesk.


MAGDALENA KOŽENÁ: Lettere amorose / Smetanova Litomyšl     
15. června 2009, zámek, Litomyšl
Litomyšlský festival měl v letošní sezóně štěstí, že Magdalena Kožená pro červnový festival Concentus Moraviae připravovala zbrusu nový projekt. Vedle moravského festivalu (a oficiální premiéry projektu v Náměšti nad Oslavou) pak tenhle program mohly do své dramaturgie zařadit díky podobné době konání i dvě další přehlídky - ostravský Janáčkův Máj a právě Smetanova Litomyšl.
Smetanovo rodiště je na svůj festival náležitě hrdé a proto mu povolí leccos, třeba i kompletně zastřešit zámecké nádvoří, což jistě v období stálých nečekaných bouřek ocení zejména diváci (i když při silném dešti, kdy kapky na střeše vytvářejí určitě hodně velký rámus, se stejně asi produkce rušívá). Prostředí tím ale hodně ztratí na svém geniu loci, pokud se neohlédnete v hledišti dozadu, vůbec nezjistíte, že jste uprostřed renesančního dvora.
Pro nové návštěvníky bych měl po letošní zkušenosti jednu radu: Choďte na poslední chvíli! Jinak vám půlhodinku před začátkem v auditoriu znepříjemní neustálý kolovrátek vemlouvavého a velmi rušivého komentáře z okolních reproduktorů o všem možném i nemožném, co se kolem festivalu děje (včetně častého omílání jmen sponzorů), před nímž prostě neutečete...
Lettere amorose jsou milostné dopisy, víceméně salónní milostná hudba raného italského baroka a Magdalena byla v tomto výběru neomylná. Na začátek vystoupení bylo ze zmiňovaných reproduktorů oznámeno, že umělkyně vystoupí v indispozici a vynechá dvě skladby od Sigismonda d'India. Zaslechl jsem něco o tom, že se pěvkyně ráno probudila s angínou a její koncert byl do poslední chvíle ohrožen.
Nakonec ale sólistka i komorní ansámbl (dvě barokní kytary, harfa, colascione neboli něco jako barokní baskytara, varhanní pozitiv a cello) na scénu dorazili. Únava byla možná v projevu hlavní hvězdy večera trochu znát, ale obdiv muselo sklidit nasazení, které všichni účinkující přes nastalou indispozici celému představení dodali.
Magdalena svým výkonem pozvedla autory, kteří si jistě zaslouží větší pozornost. Začátkem 17. století v Itálii nekomponovali zdaleka jen Monteverdi, Gesualdo nebo Gabrieli. Své dílo po sobě zanechali i autoři jako Kapsberger, Caccini, Merula, d'India nebo Barbara Strozzi. A jejich "připomenutí" je dalším záslužným bonbónkem z bonboniéry, z níž nám slavná mezzosopranistka nabízí ochutnávky už dlouhá léta.
Těším se, co ochutnáme příště.


IVA BITTOVÁ / Concentus Moraviae     
13. června 2009, zámek, Boskovice
Myslím si, že Iva Bittová je člověk, který zaujme každého. Je v ní živelnost, nespoutanost, svoboda, originalita, krása, upřímnost a divoká přitažlivost. Posluchače svým projevem vždy znovu překvapuje, inspiruje a všude kolem rozsévá svoji pozitivní energii. V jejím projevu naleznete uličnictví malého dítěte, nestrojenou radost, ale i nespecifikovanou trýzeň a závěrečnou katarzi.
Takové bylo i vystoupení na nádvoří boskovického zámku. K již tradičnímu dialogu zpěvaččina hlasu a houslí se tentokrát občas přidal i klavír a za ním australská pianistka Lisa Moore.
Tohle spojení bylo pro mně jediným rozpačitým spojením večera. Pokud Iva svým nefalšovaným temperamentem strhávala sebe i publikum, tak její partnerka se v momentální improvizaci a jakémsi fyzickém i duševním osvobození evidentně necítila úplně silná v kramflecích a její "přirozenost" v takových momentech působila hodně toporně. Tohle duo působilo tak trochu oheň a voda, přičemž oheň vítězil na celé čáře.
Pokud vám někdy skomírá plamínek, vyhledejte podobné vystoupení, životodárných jisker se vám tam dostane plnými hrstmi.


EAGLES     
8. června 2009, O2 Arena, Praha
Existuje celá generace "rockových vykopávek", kapel u nás nevydávaných a přesto slavných v sedmdesátých a osmdesátých letech hlavně díky nelegálním a policií pronásledovaným burzám s elpíčky a také díky stanicím typu Radio Luxembourg. Tihle tehdejší dvaceti- a třicetiletí mladíci jsou dnes před důchodem (a někteří i za jeho hranicí). A na jejich dnešní koncerty v Česku chodí pořád hlavně jejich tehdejší fanoušci, kteří se s nimi v dobách jejich největší slávy na živo setkat nemohli, pominu-li pár šťastných výjimek při výletech do Budapešti...
Zestárlé hvězdy z počátků hard rocku a heavy metalu už léta okupují programy českých koncertních destinací, některých už jsme se bohužel nedočkali (Beatles, Pink Floyd s Watersem, Queen s Mercurym, Nirvana s Cobainem, Inxs s Hutchinsem atd...) a někteří na sebe nechali čekat ještě dalších dvacet let - jako Eagles.
Legendy amerického country rocku, jejichž největší pecku Hotel California zná skoro každý (a závěrečné kytarové sólo z téhle skladby patří do pokladnice rocku), měli dlouholetou pauzu, po níž se zase dali dohromady v prakticky původní sestavě (Frey, Henley, Walsh, Schmit) a do Prahy přivezli program nazvaný podle svého zatím posledního dvojalba, jehož název tak trochu symbolicky popisoval i jejich cestu z Ameriky do středu Evropy - Long Road Out of Eden.
Na podobné koncerty nechodím často, nemám tedy srovnání, nicméně Eagles byli prostě skvělí (ve srovnání s nedávným torzem Queen o tři třídy lepší...). Průměrný věk publika se asi pohyboval nad čtyřicítkou, ale ve vzduchu visel od začátku do konce jejich návrat o dvacet třicet let zpátky.
Eagles přijeli s mohutnou scénou, která ovšem neodváděla pozornost od hudby zbytečnými světelnými efekty nebo pyrotechnikou a nebýt velkoplošných obrazovek, na nichž zvláště Joe Walsh v detailních záběrech opravdu svůj věk nezapřel, byl by návrat v čase dokonalý.
Decibelů bylo tak akorát, zvuk na poměry obludné krabice sportovní haly překvapivě dobrý a výkony "staříků" naprosto fantastické. Tohle bych si snad i někdy "zvopák" .-)


Dvořák: RUSALKA     
6. června 2009, Národní divadlo, Praha
Jsou konzervativci, kteří se křižují jen při pomyšlení, že by se mělo "sáhnout na rodinné stříbro". V případě české národní opery se o tom občas na naší první scéně někdo přesvědčí. Není to třeba tak dávno, co za inscenaci Dalibora vypískali J.A.Pitínského a poslední uvedení Prodanky mělo také hodně kritiků.
S velkým nadšením se nesetkalo ani nové ztvárnění Rusalky, kterého se chopil šéf opery Jiří Heřman.
Moje lehké obavy vzaly za své po několika minutách, možná jsem byl v menšině, ale byl jsem nadšen! Určitě se na mém pocitu podepsalo výborné obsazení v ten den - Štefan Kocán byl Vodník, jakého v Národním už pěkných pár let neměli (však už má své role i ve Vídni a dokonce v MET!), Aleš Briscein je skvělý princ (a dokonce už se začíná na scéně i normálně pohybovat .-), který si měl možnost roli ozpívat už leckde, třeba v Paříži. Mimořádně povedené byly tři žínky (Kněžíková, Poláčková, Jirků), schopnost povýšit malou roli na zážitek potvrdili i Kateřina Jalovcová (kuchtík) a František Zahradníček (hajný/lovec). Maria Haan jako Rusalka odvedla svůj standard (snad k té roli někdy pustí i Kateřinu Kněžíkovou...), který neurazí, ale ani nenadchne.
O dvojroli Cizí kněžny a Ježibaby se diskutuje stále. Nápad je to velmi zajímavý a má svoji logiku, nicméně najít pro dvě polohou tak rozdílné role dobrou interpretku je v našich luzích a hájích úkol nadlidský. Podle zpráv, které jsem měl, v téhle zkoušce vyhořela Dagmar Pecková. Já jsem zde viděl Jolanu Fogašovou a až příliš často jsem se přistihl, že jí víc držím palce, než bych se nechal unést jejím výkonem... Pro sebekvalitnější mezzosoprán je bohužel role Cizí kněžny nezvládnutelná, kdoví, jak by dopadla Hilary Hahn u klavíru, Freddie Mercury u cimbálu nebo Petr Čech na kajaku... .-)
Scéna je střídmá, zbavená tradičního patosu, pracuje hodně se světlem a barvami. Rusalka se vysvlékla ze starého vyšívaného korzetu a za svůj současný háv se rozhodně stydět nemusí.


CESTA HOŘÍCÍHO MUŽE     
5. června 2009, Divadlo Na Zábradlí, Praha
Na Zábradlí, tedy v místě, kde na pomezí renesance a baroka stával kostel sv. Jana na Břehu a několik let zde hudebně působil Jacobus Gallus, je dnes jedno z nejznámějších menších pražských divadel (hudba se docela nedávno vrátila alespoň do blízkého sousedství, do kostela sv. Anny...).
Divadlo Na Zábradlí má za sebou padesát let existence a stále těží se své avantgardní pověsti spojené se jmény Vyskočil, Suchý, Grossmann, Havel a později Lébl. Ke svému jubileu uvedlo lehce ironickou hru, při níž se diváci rozhodně nenudí a navíc se docela dobře upřímně baví. Protagonisty jsou dva bratři (výborní Igor Chmela a Pavel Liška), kteří proti původnímu záměru dovezou popel svého zemřelého otce jen do půli cesty na "očistný" mamutí Festival hořícího muže do Nevady.
Hra je vtipná, sarkastická a dobře zahraná (jen mě trochu rušilo přehnané a trochu toporné přehrávání Leoše Nohy v roli Eddyho a možná už příliš "ulítlé" paruky na hlavách vedlejších postav :-) .


ANNE-SOPHIE MUTTER, Dresdner Philharmonie, Kurt Masur / Pražské jaro     
1. června 2009, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Německý symfonický večer přivedl na pódium Smetanovy síně dvě osobnosti - dirigenta Kurta Masura, umělce, který dosáhl věhlasu v Americe až po pádu Berlínské zdi, a houslistku Anne-Sophie Mutter (v tradičně krásných šatech v barvě plně dozrálých banánů...), o jejímž věhlasu svědčí třeba i jeden velmi zajímavý rys jejích webových stránek - jsou k dispozici ve čtyřech jazykových mutacích - němčině, angličtině, japonštině a čínštině!
Mendelssohnův houslový koncert zná asi každý, kdo se trochu o tenhle nástroj zajímá. V podání Anne-Sophie měli všichni v sále možnost ocenit symbiózu plného zvukového i příjemného vizuálního představení včetně nezbytných virtuózních kadencí.
Dvořákova Novosvětská ve "východoněmeckém" balení byla pod charismatickým vedením svého šéfa až překvapivě zpěvná, provedená s originálním citem pro detail v partituře, kterou Kurt Masur zná zpaměti.
Pražské jaro si dlouhá léta udržuje vysokou úroveň a každoročně se rozšiřuje počet koncertů, které lze označit za jeho vrcholy. Tento se mezi nimi rozhodně neztratil.


Massenet: WERTHER     
30. května 2009, Wiener Staatsoper
Jules Massenet patří k oblíbeným a často uváděným operním autorům, Werther ovšem nepatří k těm nejznámějším. Rozhodně je pozadu za jeho největším "hitem", za Manon. Opera, kterou mu v Paříži odmítli premiérovat, je dílem, v němž Massenet opustil tradiční operní schéma recitativů, árií a sborů a vytvořil prokomponované, téměř "wagnerovské" dílo, které si takový verdiovský příznivec neužije už jen proto, že si nenajde místo, kde by po některé z árií měl možnost zatleskat. Nejznámější árie, kterou mají snad všichni světoví tenoři v koncertním repertoáru, je Pourquoi me réveiller z posledního jednání (Rolando Villazón ji svého času na koncertu ve Smetance zazpíval náramně...).
Villazón byl také hlavním tahákem vídeňského představení (mimochodem po odmítnutí v Paříži se Werther premiéroval právě v rakouské metropoli). Měsíc před představením ovšem mexický tenor vydal tiskové prohlášení, že se podrobuje operaci cysty na hlasivkách a všechny své závazky do konce roku 2009 ruší...
Místo Villazóna zaskočil Ramón Vargas, což je bezpochyby hlasově slušná náhrada, ale přesto - Rolando je dnes jen jeden, jeho energie, charisma a zaujetí na scéně ten večer hodně scházelo...
Hlavní hvězdou večera se tak stala Elīna Garanča v roli Charlotte, pěvkyně, která po úspěchu své Popelky v Metropolitní opeře ve Vídni prokázala své kvality i v dramatické roli z romantického repertoáru. Markus Eiche jako Albert a Jane Archibald v roli Sophie byli Elīně a Ramónovi velmi zdatnými partnery, o kvalitách vídeňského operního orchestru se snad ani není třeba zmiňovat.
Jediným rušivým momentem celé opery byla pauza mezi relativně krátkými prvními dvěma jednáními (vynucená přeměnou scény), která celý děj zbytečně rozkouskovala. Po prvních pětačtyřiceti minutách, kde se produkce nadechnne a rozjede, najednou spadne opona a diváci se jdou rozptýlit k baru. Než se jim po pauze vrátí soustředění, přijde přestávka druhá...
Závěrečný akt ovšem už roztříštěností netrpěl a mně příjemný zážitek z Werthera dal zapomenout na nedávnou nepodařenou Carmen na stejné scéně.


Nedbal: POLSKÁ KREV (soubor Canto Praha)     
29. května 2009, Divadlo Illusion, Praha
Opereta se obecně k řadí k "lehčím žánrům". Členové neprofesionálního souboru Canto Praha si pravděpodobně nemyslí, že je snadné jej lehce provozovat. Přesto se do něj s vervou pustili a výsledkem je velice veselé představení, kam publikem už jde s tím, že podstatou zábavy zde není čistota každého tónu (a přitom se na scéně objeví i velmi slušní zpěváci) ani studie dramatického herectví (ač i činoherec se v ansámblu najde).
Občas se stane, že neherec s cílem "hrát" přehrává do frašky, občas nezpěvák nedotáhne tón do té správné výšky, ale to vlastně nikomu nevadí, protože z takového představení nakonec stejně odcházíte s úsměvem na tváři.
Někteří lidé se dokáží bavit i na svůj vlastní úkor a dokonce tím zvládnou pobavit i ostatní. To opravdu neumí každý...


IL GIARDINO ARMONICO / BERNARDA FINK (Pražské jaro)     
25. května 2009, Rudolfinum, Praha
Giovanni Antonini, znamenitý flétnista a svérázný dirigent, a jeho barokní ansámbl patří vůbec k tomu nejlepšímu, co lze dnes v tomto oboru slyšet. Nevzpomínám si, že bych někdy slyšel podobná pianissima, která dokázali hudebníci vykouzlit na své dobové nástroje. Jejich celkový zvuk byl kompaktní, sebevědomý, barevný a přitažlivý. Možná na pódiu působí trochu sterilně nebo akademicky, já bych to spíš přičítal míře jejich soustředění i vědomí vlastních kvalit.
Letos navázali "zahradníci" spolupráci s Bernardou Fink, stále trochu nedoceněnou mezzosopranistkou vládnoucí plným sametovým hlasem, a v Rudolfinu představili svůj studiový projekt mariánských nářků.
Bernarda byla skvělá loni v Brně v Mahlerových písních, repertoár ze skladeb Monteverdiho a jeho souputníků mi v jejím podání přišel trochu násilný, často podpořený přílišným vibrátem. Ale také jsem možná jen obětí dnešního trendu, kdy se ve staré hudbě přece jen více prosazují rovné a trochu subtilnější hlasy.
Přestože jsem vlastně původně přišel hlavně na zpěvačku, výkon samotného ansámblu mi moje očekávání, byť vlastně jinou formou, naplnil mírou vrchovatou.


Händel: LA RESUREZZIONE (Pražské jaro)     
23. května 2009, Týnský chrám, Praha
Tak dlouho se chválí koncerty jednoho souboru, až to za uši zatahá - tak by se dal možná parafrázovat zážitek z festivalového vystoupení Collegia 1704...
Ovšem za uši by zasloužil vytahat zejména ten, kdo provedení Händelova u nás prakticky neznámého oratoria umístil do ohromného prostoru Týnského chrámu. Pohnutky byly odhadnutelné - velký prostor raně barokního kostela s krásným pozadím pro festivalové fotografy, kam se vešlo mnoho stovek platících diváků. Těch dobře slyšících bylo pohříchu jen několik desítek...
Téměř všechny velké pražské kostely mají úžasnou akustiku - pokud se produkce odehrává z kúru. A bez výjimky všechny jsou akusticky nanic, pokud se účinkující postaví před oltář. Já jsem z osmnácté řady (vstupenka 1. kategorie!) sice slyšel, že se vepředu něco odehrává, měl jsem v programu k dispozici text (bohužel, pouze originální, festival se letos z nepochopitelných důvodů rozhodl šetřit tím, že v žádnéím programu nenajdete překlady textů...), který jsem mohl alespoň sledovat, když užu jsem porozuměl jen tak kažému pátému slovu.
Zaslechl jsem, jak neuvěřitelným způsobem zvládla své party Kateřina Kněžíková, která se o svém záskoku za polskou sopranistku Marzenu Lubaszku dozvěděla jen pár dní před koncertem. Viděl jsem na dálku, že Mariana Rewerski má jakési červené šaty a občas jsem i slyšel, že jí Händel po zkušenostech z Rinalda opravdu docela jde. Už o poznání méně ke mně dolehly hlasy ostatních sólistů a s výjimkou hrdinných sopránů i zbytku sboru, jehož nezáviděníhodná role mu přisoudila jen dvě krátká čísla na závěr obou polovin představení.
Zkrátka a dobře, určitě to byl krásný koncert - pro účinkující a možná pro prvních pět řad diváků.
Já už příště na koncert do takovéhle haly nepřijdu...


MARTINA JANKOVÁ (Pražské jaro)     
17. května 2009, Rudolfinum, Praha
Po necelém roce a půl zaplnila Martina Janková Dvořákovu síň Rudolfina při svém písňovém recitálu. Tentokrát přivezla do Prahy na koncert Pražského jara písně papá Haydna, což byl počin dozajista zajímavý, nicméně žádná revoluce zapomenutých skvostů se nekonala.
V krásných šatech (které mnozí znají od loňska) a s oduševnělým výrazem ve tváři, který jakoby byl obohacen o nedávné první mateřské zážitky, předvedla Martina festivalovému publiku poměrně neznámé cykly za doprovodu přesného a tradičně "neviditelného" a brvou nehnoucího Gérarda Wysse.
Skotské a velšské písně, doprovázené navíc ještě houslemi a cellem, byly přijaty přece jen trochu vlažněji, o poznání lépe dopadly před přestávkou písně německé, v nichž i zpěvačka sama dokazoval, že přesně ví, o čem zpívá.
I do Anglických kanzonet se Martina vžila s příjemným prožitkem, ale vzápětí došlo k paradoxnímu srovnání. Sopranistka třikrát přidávala a tentokrát byl na programu Mozart. A to nebyl příliš dobrý nápad, protože Amadeova hudba najednou jakoby sál až v samém závěru koncertu naplno rozzářila.
Papá Haydn se snažil, ale tento tak trochu nechtěný souboj na závěr prohrál s jiným géniem...


JUAN DIEGO FLÓREZ (Pražské jaro)     
15. května 2009, Rudolfinum, Praha
Juan Diego Flórez zkompletoval pražská představení trojlístku nejžádanějších tenorů současnosti. Prvním byl před pár lety Ramón Vargas, potom přijel dvakrát Rolando Villazón a na Flóreze se čekalo jako na posledního. Dramaturgii Pražského jara se to nakonec po mnohaletém vyjednávání podařilo a světově opěvovaný mistr italského belcanta měl navíc to štěstí, že se na rozdíl od svých kolegů, kteří zpívali ve Smetance, mohl představit v Rudolfinu.
Flórez je dnes velká hvězda, kolem níž se často strhává bezmezná euforie i mimo koncertní nebo operní sály. Jeho loňská svatba s německou modelkou Julií Trappe v limské katedrále byla celostátní televizí přenášena přímým přenosem do celého Peru (důkaz viz množství videí na YouTube), odkud pochází a kde jsou na něj opravdu hrdí.
Má za sebou desítky rolí v nejvýznamnějších operách světa a je všeobecně považován za nejlepšího současného interpreta italského belcantového triumvirátu Donizetti-Bellini-Rossini. V Praze předvedl za spolehlivého doprovodu Pékáefky a vynikajícího představení dirigenta Christophera Franklina(!!) průřez ze svého repertoáru a svému věhlasu určitě dostál, i když... Těžko říct, co člověku brání upadnout z jeho zpěvu do mdlob. Možná stále jakoby dětská, nehotová barva hlasu, možná na Latinoameričana poněkud chladný a odtažitý kontakt s publikem...
S notami potíže neměl a kadence jeho árií byly ve svých výškách spolehlivé. Marně jsem ale čekal na vřelý a strhující projev, který vždy a všude předvádí třeba právě Villazón.
V závěrečné árii programu si posluchači vychutnali sérii vysokých céček s pachutí tupých ran ze zákulisí. Před Rudolfinem na Vltavě totiž právě spustil barokní ohňostroj oslavy spojené se jménem Jana Nepomuckého. Škoda, že tohle malé faux-pas někdo nedokázal uhlídat...
Na přídavky se Juan Diego přece jen více uvolnil (nejen tím, že si s jakousi úlevou sundal motýlka) a byl by možná přidával víc, kdyby ho jedna starší nadšená posluchačka nezačala z první řady obtěžovat s podpisem. To se tedy přímo na pódiu často nevídá.
Flórez se podepsal...a už se na pódium nevrátil.


Rossini: LA CENERENTOLA (MET in HD - přímý přenos)     
9. května 2009, Kino Světozor, Praha
Moje (teprve) druhé setkání s přímým videopřenosem sobotního odpoledního představení z newyorské Metropolitní opery do kina s prostorovým zvukem ve Full HD rozlišení potvrdilo mé přesvědčení, že podobné akce bych v budoucnosti neměl vynechávat.
Projekt METinHD se v posledních letech stal fenoménem a taky tak trochu možná noční můrou ředitelů tuzemských divadel, protože srovnání představení ne nejvyšší úrovni s některými domácími pokusy bývá často až příliš jednoznačné...
Hlavní hvězdou byla tentokrát Elīna Garanča a svou roli splnila beze zbytku. Typově byla na Popelku dostatečně pohádková (pravda, na vysokou Popelku), hlasově předvedla, že její strmý vzestup v posledních letech rozhodně není náhoda a herecky se přes stále citelný vnitřní chlad (nebo stud?) dokázala docela uvolnit a dokonce usmívat! :-)
Princ v podání Lawrence Brownleeho měl být zdatným sekundantem sošné Lotyšky, nicméně jeho obsazení by se dalo spíš zařadit do kategorie režijních (nikoli hudebních) omylů. Uzpíval si své, ale jeho nižší vzrůst a oplácané boky působily v kontaktu s vysokou a štíhlou mezzosopranistkou často komicky, takže chtě nechtě odváděly pozornost od jeho nepochybně dobrého hlasového projevu. A málo platné (a nehledejme v tom rasismus), princ tmavé pleti v Popelce je pro velkou část diváků podobný nesmysl jako albín Othello...
Výborní byli představitelé dalších rolí: Simone Alberghini (kdysi vážný přítel Anny Nětrebko...) v roli Dandiniho, Alessandro Corbelli jako Don Magnifico, úplně zářil hluboký bas Johna Relyea (Alidoro).
Thomas Hampson v roli průvodce přenosem tentokrát nebyl tak zajímavý jako před ním Natalie Dessay, ale i tak jsou pohledy do zákulisí dalším zpestřením už tak vrchovatě zajímavého přenosu.
Pod dojmem tohoto představení jsem si okamžitě obstaral předplatné na celou příští sezónu! :-)


NICOLE CABELL     
29. dubna 2009, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Ještě loni jsem americkou sopranistku Nicole Cabell vůbec neznal. To se změnilo v momentu, kdy jsem ve Vídni v kině viděl zfilmovanou Pucciniho Bohému s Annou Nětrebko a Rolandem Villazónem v hlavních rolích. Nicole se tam objevila jako ženská součást druhého hlavního páru inscenace - jako Musetta. A to, co na plátně a v nahrávce předvedla, zavdalo dostatečnou příčinu, abych se nechal přesvědčit, že její sólový recitál s FOKem ve Smetance může stát za návštěvu.
Očekávání bylo možná malinko přehnané. Jistě, že by mnohé operní domy byly přešťastné, kdyby sopranistka takových kvalit byla v jejich angažmá. Nicole předvedla intonačně přesný a zajímavý hlas, zejména v první, mozartovské půli. Italský a francouzský repertoár v části druhé mě, přiznám se, trochu nudil. Těžko popsat, co zpěvačka musí mít kromě hezkého hlasu navíc, aby jí posluchači viseli na rtech.
Nicole Cabell to jako zázrakem dokázala bez diskuse až v příspěvku - v slavné Rusalčině árii o měsíčku na nebi vysokém byla naprosto famózní a člověk měl chvilkami pocit, že Dvořák psal svoji operu se vzpomínkou na tmavé americké krásky... :-)
Obsadit tuto pěvkyni do bytostně české opery by byl podle mého názoru velký trhák.
Jakýpak že to má opera Národního divadla rozpočet pro příští sezóny?


Monteverdi: VESPRO DELLA BEATA VERGINE Collegium 1704     
28. dubna 2009, Kostel Panny Marie Pod řetězem, Praha
Když vyslovíte před milovníkem raně barokní hudby pojem Monteverdiho Mariánské nešpory, buďte si jisti, že se mu zableskne v očích. V momentu, kdy se tenhle program dostal na seznam česko-německého projektu Collegia 1704, bylo jasné, že kostel Panny Marie Pod řetězem na Malé straně bude praskat ve švech. Před začátkem koncertu to opravdu chvílemi vypadalo, že by chrám potřeboval přifouknout na rozměry benátského Svatého Marka (kolem kterého jsem se procházel tři dny předtím). :-)
Návštěvníci naplněného kostela dostali v ten den takovou dávku barokní infúze do žil, že bych se ani nedivil tomu, kdyby se většina z nich cestou domů zastavila v některé z malebných malostranských hospůdek a dala si tam dvojitou večeři, protože - jak jinak se téhle hudbě přiblížit i fyzicky a nabýt tak těch správných barokních tvarů...?
Monteverdiho dílo, hluboce duchovní obsahem a značně světské hudebním zpracováním, v Praze ani v celém Česku dnes nemá lepšího interpreta. Ne, že by se nenašly chybky v provedení, občas se něco málo nepovedlo ve skupině cinků nebo pozounů, našel se dokonce i nepříliš vhodně použitý zpěvní hlas (Daniel Issa možná umí zpívat vysoko, ale zároveň dokáže pořádně zatahat za uši...), ale to vlastně vůbec nebylo podstatné.
Dirigent vytvořil se svými instrumentalisty ohromný zvuk, muzikanti často excelovali i individuálně (například duet houslí byl dokonalý) a sbor tuhle slavnost zasadil do zlaceného rámu.
Dílo takto pojaté a provedené se dá slyšet opakovaně a hned tak se neoposlouchá. Prý zanedlouho k nějaké repríze dojde, o tom by se měli dozvědět všichni, kteří ten večer na koncert nedorazili. V tomto smyslu (a možná i v přeneseně společenském) se pro mě Malá Strana stala tou jedinou správnou stranou, kterou bych volil vždy...


Donizetti: MARIA STUARDA     
24. dubna 2009, Teatro La Fenice, Venezia
La Fenice patří k nejslavnějším evropským divadlům, kde nejeden z významných skladatelů premiéroval svá díla. Budova dostála svému názvu do slova a do písmene v docela nedávné době. V lednu 1996 shořela do základů, když si předtím nikdo ani nedokázal představit, že ohněm může být ohrožena stavba, která je vystavěna uprostřed benátských kanálů. Její obnova začala vzápětí a o necelých osm let později, v prosinci 2003, Fénix vzešel z popela a opera se znovu zaskvěla ve své dávné kráse (a s posíleným protipožárním vybavením) a začala si budovat nový repertoár.
Dodnes se zde pořádají více koncerty než operní produkce, těch je do roka opravdu jen několik. V letošním roce mezi ně patří i Donizettiho méně známý kus o Marii Stuartovně.
Maria Stuarda nepatří k Donizettiho majstrštykům, ale není to ani opera úplně neznámá. Spíš se často nehraje. Možná kvůli náročnosti pěveckých partů, možná kvůli hudbě samotné, těžko říct.
V dnešní opeře dokáže dobrá scéna pomoci i slabší opeře. Ale může to být i naopak. Benátská opera angažovala římského scénografa Denise Kriefa, umělce, který rád experimentuje se světlem a geometrickými tvary. V La Fenice to ale na můj vkus dost přehnal. Scéna sestávala z bílé, směrem k publiku příkře nakloněné plochy, do které byly vyřezány chodby jakéhosi labyrintu, jehož některé rohy byly ve vertikálním směru pohyblivé, takže občas vytvářely jakési panelákoidní věže.. A celý děj se odehrával v podstatě podle stále stejného scénáře - sólista přišel na scénu zdola nebo shora, vešel do labyrintu, prošel několika zatáčkami, zastavil se, odzpíval svůj part a zase odešel. Totéž činil i sbor, kterému ty nástupy a odchody také poněkud déle trvaly.
K fyzické změně scény došlo ve druhé části jen nepatrně: zničehonic se svah s chodbami rozdělil na dvě půlky, které od sebe "poodjely" a vprostřed děje se odhalilo lešení na kolečkách, na kterém scéna stála. Pro zpěváky se změnilo pouze to, že od této chvíle mohli do děje přicházet i jej opouštět ještě průrvou v nakloněném labyrintu.
Nevím, doufejme, že to všechno nějaký smysl mělo a že tomu rozuměl alespoň scénograf...
Ani po hudební stránce nešlo o událost, na kterou by člověk s potěšením vzpomínal. Ještě že Benátky samotné nezklamaly a v Praze se dnes občas už také dá zajít na krásné operní představení...


Händel: RINALDO     
17. dubna 2009, Stavovské divadlo, Praha
Snad se barokní opeře v Praze začíná blýskat na lepší časy! Loni Stavovské lákalo se střídavým úspěchem na Monteverdiho Orfea a letos se do klasicistní druhé scény Národního divadla dostavil s plnou parádou velký Georg Friedrich Händel za doprovodu hudebních zasvěcenců pod vedením Václava Lukse a v režii francouzské barokní specialistky Louise Moaty.
Ne každý je asi zvyklý na barokní gestiku (která byla i některým účinkujícím místy poněkud vzdálená) a barokní přítmí. Našli se diváci, kteří tento nezvyk "nevydejchali", takže první pauza byla pro ně signálem k ústupu.
Už se možná ani nedovědí, že přišli o hodně. Orchestr byl ve výborné formě (skvělé dechy na scéně!!) a ani zpěváci se nenechali zahanbit. Jediným trochu hluchým místem bylo prvních deset patnáct minut, kdy se na pódiu střídaly v recitativech a áriích tři mezzosoprány, ale celý děj dostal ohromný impuls a spád příchodem basbarytonového témbru (hlasově skvělý Adam Plachetka). Příjemné překvapení připravila posluchačům Mariana Rewerski jako Rinaldo, tentokrát její hlas k roli pasoval výborně. Své vokální kvality dokázaly uplatnit i Marie Fajtová (Armida) a Markéta Cukrová (Eustazio), trochu nezáviděníhodná byla role Goffreda (Stanislav Jirků) na mezzosoprán už opravdu hodně nízkou polohou, která občas dala rejstříkům v těle zabrat. Skoro bych řekl, že tam měl být spíš dobrý kontratenor (ale to by se nějaký musel najít...). Svých několik hvězdných minut si ve druhé části vybraly i obě sirény (Stanka Mihalcová a Andrea Brožáková). Almirena v podání Yeree Suh byla trochu sterilní, až půjdu příště, určitě si ohlídám obsazení a budu se těšit na Kateřinu Kněžíkovou...
Scéna byla víc střídmá než opulentní, žádní živí ptáci (jako za dob Händelových) se nekonali a zajímavým režijním počinem byly i dvě baletní dvojice, které dokázaly vdechnout život někdy trochu statickému pojetí díla.
Rinaldo přišel, zazpíval a zvítězil (na pódiu i obrazně). Těšme se Ariodanta za dva roky!


Octopus Pragensis (Velikonoční festival)     
11. dubna 2009, Rudolfinum, Praha
Ach, ach... Jak popsat své pocity a neublížit...?
Na tenhle koncert jsem už přicházel s několika obavami a je možné, že jakási moje podjatost se odrazí v jeho hodnocení.
Octopus Pragensis jsem slyšel naživo už dvakrát a nadšení se nekonalo. Přesto jsem nějak podvědomě chtěl, aby se jim už konečně zadařilo, nicméně přání často bývá právě jen otcem myšlenky.
Gesualdova responsoria jsou velmi přitažlivý repertoár, na kterém si ovšem většina interpretů vyláme zuby. Těžko říct, jestli dnes vůbec existuje ansámbl, který dokáže Gesualda uchopit za ten správný konec a předat originalitu jeho hudby publiku.
Nepochopil jsem důvod, proč byl koncert umístěn do Rudolfina. To je na tak intimní hudbu příliš velký sál a špatná volba se ukázala v plné nahotě i tím, že v auditoriu pro mnoho set lidí bylo diváků odhadem jen něco přes stovku. Skoro jsme se tam ztráceli.
V provedení samotném se opakovaly moje dojmy z předchozích setkání se souborem. Výrazně lepší ženská část souboru (skupině tenorů opravdu nepomůže, když ten jediný, který "to tam má", bude dynamicky stále vyčnívat...) dominuje, individuální barva hlasů zpěvaček je výrazně zajímavější než v případě jejich mužských protějšků. Člověk je tak trochu zmatený, když slyší, že většina hlasů je samostatně na slušné úrovni, ale dohromady se nespojí skoro nic.
A k tomu všemu (vedle ne úplně zvládnuté choreografie příchodů a odchodů spoluúčinkujícího varhaníka) ještě taková zvláštnost, kdy sbormistr rozdává před začátkem skladby tóny foukací sbormistrovskou ladičkou, pomůckou plně opodstatněnou u amatérských těles. V případě ambiciózního souboru to ale nepůsobí právě sebevědomě.
Odcházel jsem zklamán a do hlavy se mi neustále nutil slogan známý odjinud: Třikrát a dost! :-(


Zelenka: LAMENTACE A RESPONSORIA Collegium 1704     
8. dubna 2009, Kostel sv. Vavřince, Praha
Marně jsem přemýšlel nad tím, proč takovýhle program nenaplní ani kapacitu tak malého prostoru, jakým Vavřinec na Újezdě je.
Na druhou stranu, větší kostel by akustice dozajista uškodil, takže jsem si Zelenkovu duchovní vokální tvorbu užil s těmi pár desítkami návštěvníků do sytosti.
Kontrast sólových, instrumentálně podpořených (skvělý zvuk měly zejména hoboje!) lamentací a v osmi lidech zazpívaných á cappelových responsorií vyšel téměř dokonale.
Pokud bude někdy Zelenka opravdu doceněn, Luksův ansámbl na tom bude mít skutečně lví podíl...


COLLEGIUM MARIANUM (Postní pátky)     
27. března 2009, Kostel sv. Františka Serafínského (U Křížovníků), Praha
Na druhý postní pátek se pod značkou Collegium Marianum skrývalo vystoupení vokálního kvintetu, který doprovodil promluvy o pěti velikonočních mystériích jakousi přehlídkou děl autorů vrcholné a pozdní renesance vztahujících se k nejvýznamnějšímu křesťanskému svátku.
Úvod Guerrerova moteta "Lamentabatur Iacob" byl ve zvuku i barvě výborný a podobně na mne působilo i závěrečné Victoriovo Vexilla Regis prodeunt, takže na skutečný koncert téhle pětice složený ze španělské renesance bych se někdy vydal docela rád.
U některých dalších skladeb (třeba u Gesualda) bylo možná trochu slyšet, že dnešní profesionální vokalista má tolik práce, že se občas zřejmě nedostane na potřebný počet zkoušek, takže ne každý akord potom ladí přesně podle jeho představ... .-)
Nicméně jako představení možností ansámblu bylo tohle vystoupení víc než zajímavé a pokud se včas dozvím o jejich příštím koncertu, informaci si nenechám pro sebe a sám se rád se dostavím.


TIBURTINA Bože můj, proč jsi mne opustil? (Postní pátky)     
20. března 2009, Kostel sv. Františka Serafínského (U Křížovníků), Praha
Postní pátky v kostele U Křížovníků vedle Karlova mostu jsou tak trochu koncerty, kde se netleská, ale mnohem spíše jsou to zastavení a zamyšlení se zpěvem a doprovodnými "osvětovými" promluvami o některých událostech a zvycích doby Velikonoční.
První letošní Postní pátek přivedl před oltář ženský soubor Tiburtina, ansámbl, který se pod vedením Barbory Sojkové věnuje hudbě, jež je většinou populace (pokud ji tedy vůbec zná) chápána jako ryze mužská - jednohlasému duchovnímu chorálu.
Oproti všeobecnému povědomí, že chorál patří jen do mužského světa, stačí namítnout, že už od středověku měly i ženy své řeholní řády a také v ženských klášterech měl liturgický zpěv svoje místo. A Tiburtina vám při svém vystoupení ukáže rozhodně přívětivější tvář než množství pseudogregoriánských souborů, které v nedávných letech nasedly na módní vlnu "současného" zpracování gregoriánského chorálu. Jejich chorál je možná v něčem poněkud specifický, jejich důraz na intonační a rytmickou přesnost je možná trochu na úkor kulatého a v intonačních změnách "valivého" tónu, nicméně ansámbl osmi sólových zpěvaček zní pohromadě příjemně, homogenně a přesvědčivě.
Koneckonců, mé možnosti proniknout do všech jejich tajemství jsou značně omezené, neboť středověká věštkyně, jejíž jméno si daly do názvu, vládla schopností "dohlédnout až na konec věků, což je mužům – jakkoli učeným - odepřeno."


SIMONA HOUDA ŠATUROVÁ (Galakoncert Opera 2009)     
17. března 2009, Stavovské divadlo, Praha
Tipujete občas? A máte tip na nejlepší současnou domácí sopranistku? Já bych jich pár měl a rozhodně mezi nimi nejsou "osobnosti" z televizně-estrádních galakoncertů na Žofíně nebo v barrandovských studiích.
Simona Šaturová do těch mých tipů bez výhrad patří, i když její rodné město už dnes u nás zas tak úplně domácí není .-)
V Praze ji zas tak často neuslyšíte, jednou z mála výjimek byla skvělá inscenace Mozartovy opery La finta giardiniera, Simona vystoupí i v Händelově oratoriu Resurezzione v rámci Pražského jara v květnu, ale mnohem častěji je k vidění v zahraničí, například ve frankfurtské opeře anebo jako sólistka v Mozartově Velké mši cmoll na narozeninovém koncertu pro papeže ve vatikánské Sixtinské kapli...
Organizace pražského festivalu Opera 2009 měla štěstí a Šaturovou získala pro belcantový recitál na závěr každoroční akce. Když k jejímu jménu přidáte ještě Pražskou komorní filharmonii a Jakuba Hrůšu, tak by bylo chybou zaváhat...
Nezaváhal jsem a návštěvy Stavovského jsem tedy opravdu nelitoval. Přečkal jsem oficiální úvod spojený s přehlídkou ne vždy podařené garderoby některých protagonistek a předáváním cen z poněkud infantilním názvem Libuška a vše, co následovalo, mělo blízko k dokonalosti. Simona Šaturová není velký hlas, který bourá operní domy, ale její znělý hlas a skvělá technika jsou nezaměnitelné. Repertoár z oper belcantového tria Bellini-Rossini-Donizetti mohla sólistka sama ovlivňovat, a tak se dostalo i na některá méně známá čísla z oper, které se opravdu často nehrají. Nejznámější melodie večera, árie Rosiny z Rossiniho Lazebníka sevillského Una voce poco fa přišla na řadu až jako přídavek.
Sopranistka oslňovala nedutající publikum a měla v tom dva zdatné spoluhráče - Pékáefka u nás dnes prostě nemá konkurenci a Jakub Hrůša se projevil jako mimořádně inspirativní dirigentská osobnost. Našel jsem přece jen jedinou věc, kterou bych vylepšil - Simona je totiž ve skutečnosti třikrát hezčí než na fotografii, která se dostala na obálku programu... :-)


COLLEGIUM MARIANUM Per il Santo sepolcro (Barokní podvečery)     
8. března 2009, Zrcadlová kaple Klementina, Praha
Je malý zázrak, když jedna pětičlenná rodina s několika spolupracovníky dokáže v dnešní době spravovat hudební školu, vést prestižní instrumentální ansámbl a ještě k tomu organizovat kvalitní cyklus koncertů staré hudby a jeden významný festival každý rok. A Semerádům v Týnské škole se to obdivuhodně daří.
První koncert letošního cyklu Barokních podvečerů připadl do doby postní, přičemž o půst hudební tedy rozhodně nešlo, naopak, přišedší posluchači byli v Zrcadlové síni pohoštěni do barokní sytosti celým instrumentálním ansámblem.
Sólista večera Jan Martiník vládne barevně zajímavým hlasem (však už si ho odchytili do angažmá v Komische Oper v Berlíně) na kterém je možná trochu znát, že barokní zpěv není jeho denním chlebem, nicméně častější spolupráce s takovými hudebníky mu jistě brzy pomůže i v tomto směru.
Pokud vás stará hudba přitahuje, Collegium Marianum je vždy dobrá volba.


Strauss: DER ROSENKAVALIER     
7. března 2009, Staatsoper Unter den Linden, Berlin
Co se týče mojí zkušenosti s hudbou Richarda Strausse, byl jsem až doposud pole neorané. Byl jsem ubezpečen, že právě Růžový kavalír je dobrý začátek a odrazový můstek k Salome i k symfonické hudbě tohoto autora. A když se objevila informace, že v berlínské inscenaci na několik repríz do role Oktaviána naskočí "domácí" Magdalena Kožená, byl důvod se v krátké době do divadla Pod Lipami vrátit.
První setkání stálo za to v několika významech tohoto spojení. Hudební komedie, jak zní oficiální podtitul díla, začínala už v půl sedmé, neboť se protáhla se dvěma pauzami na čtyři a půl hodiny, což je porce pro leckterého návštěvníka kulturní akce těžko stravitelná.
Berlínská opera vychází svým návštěvníkům vstříc i cenově, takže za cenu vstupenky do Vídně v případě cesty do Berlína pořídíte vedle vstupného i ubytování.
A přestože v Berlíně nepotkáte vždycky ty úplně "nejprofláklejší" postavy z titulek operních magazínů, produkce tu mají vždycky svoji vysokou úroveň.
Obsazení bylo výborné, běžnému českému posluchači však dozajista jména Angela Denoke (hraběnka), Hans-Joachim Ketelsen (Baron Ochs) nebo Sylvia Schwartz (Sophie) nic neřeknou. Denoke byla suverénní, jen její vibrato jí na pohled trochu směšně rozechvívalo spodní čelist, Ketelsen byl pěvecky i herecky přesný (a ohavný, jak má správný Ochs být...) a Schwartz byla křehká a intonačně bezchybná, ač před začátkem třetího jednání před publikum nejdříve vystoupila asistentka režie (ta samá, která před pár lety mimicky ztvárňovala Káťu Kabanovou...) a omlouvala možnou indispozici Sylvie způsobenou zablokovaným krkem. Na jejím pěveckém výkonu to ale naštěstí znát nebylo a nebýt předchozího upozornění, člověk by si skoro ani nevšiml, že zpěvačka místo jen hlavou raději otáčí celým tělem.
A Magdalena Kožená rozhodně nezklamala, spíš bych řekl, že příjemně překvapila ty, kteří tvrdili, že Oktavián není role tak úplně pro její hlas. Ona si s ním ale poradila výborně a při děkovačce si odnesla největší aplaus, její Berlíňané jí evidentně rozumějí :-)
Jen ty podivné kudrliny na hlavě v ženském převleku byly trochu mimo mísu, vypadalo to, že se trochu inspirovaly parukou z nedávného Magdalenina dokumentu... V mužském oblečení byla ovšem i vizuálně úchvatná!
Zajímavý byl také úplný úvod k opeře, k pultu se dostavil dirigent, kterého jsem odněkud znal. No ano, ten samý Asher Fisch, který před čtrnácti dny ve Vídni dirigoval onu nešťastnou Carmen s Kasarovou a Curou. Když si na jeho jméno zeptáte Googlu, dozvíte se, že už má také leccos za sebou...
Po čtyřech a půl hodinách Straussovy hudby, kterou jsem si pro sebe tak nějak zařadil coby líbivého Wagnera, případně autora hudby, kterou by možná napsal Bruckner, kdyby se věnoval operám, jsem neměl pocit, že by toho všeho bylo moc.
Takové pěkné akorát :-)


Puccini: LA BOHÈME     
1. března 2009, Actor's Studio, Wien
Anna Nětrebko a Rolando Villazón jsou už několik let v Rakousku a Německu známí i pod souhrnným termínem "Traumpaar der Oper". Řady jejich příznivců utěšeně narůstají a oni na vylepšování své výjimečné pozice nadále úspěšně pracují.
Rolando téměř v každém z nesčetných televizních vystoupení mluví německy a nezapomene zdůraznit své dávné rakouské předky a německou školu v Mexico City, kterou navštěvoval.
Anna, přestože už vlastní i rakouské občanství, které jí zejména umožňuje se bez jakýchkoliv omezení pohybovat po EU, sice němčinu neovládá skoro vůbec, ale zato si německé publikum předbíhá i takovými hity, jako je árie "Meine Lippen, sie küssen so heiß" z Lehárovy operety Giuditta.
A oba zároveň naplňují představu o operním páru snů na mnoha scénách po celém světě, nemálo příležitostí například dostávají od šéfa opery v Los Angeles, kterým je, pro někoho možná překvapivě, Plácido Domingo. Stane se ovšem, že do jejich spolupráce zasáhne indispozice, která se zejména Rolandovi v posledních letech opravdu nevyhýbá. Zatím posledním takovým případem byla Lucia di Lammermoor v MET, kde odřeknuvšího Villazóna skvěle zastoupil Piotr Beczała.
Loni došlo v Rakousku k dalšímu "trháku" pro fanoušky téhle dvojice - k natočení filmové verze nejoblíbenější Pucciniho opery o pařížské bohémě. Za základ byla vzata o několik let starší mnichovská nahrávka, ale i tak se při natáčení často zpívalo naživo. Anna, která má mnohem více repríz v roli Musetty, je ve filmu úžasně romantickou Mimì, Rolando je jedinečný Rodolfo a hlavnímu páru výborně sekunduje i druhá dvojice - Nicole Cabell jako Musetta a Boaz Daniel v roli Marcella (kterého ovšem na plátně herecky ztvárnil George Van Bergen).
Rakouský režisér Robert Dornhelm (mimochodem bratr šéfa vídeňské Státní opery) vsadil na tradici a romantiku a operu rozhodně nijak nepokazil.
Už mám doma i DVD :-)


Bizet: CARMEN     
28. února 2009, Wiener Staatsoper, Wien
Vídeňská opera je docela známá tím, že má na repertoáru hodně "vousaté" inscenace, takže se docela dobře může stát, že tam uvidíte ty největší hvězdy současného operního nebe ve výpravě ze sedmdesátých nebo osmdesátých let.
Jedním z příkladů je Zeffirelliho inscenace Bizetovy Carmen z roku 1978. Opera se hraje jen několikrát do roka, takže celkový počet repríz od premiéry čítá jen několik desítek, a obsazení se neustále obměňuje.
Letos produkce lákala na jména opravdu věhlasná - do role Carmen byla obsazena Vesselina Kasarova, Dona Josého zpíval José Cura a Escamilla Ildebrando d'Arcangelo (viděli jste na videu jeho Figara z nedávného Salzburgu, kde zpíval s Nětrebko, Röschmann a spol.?)
Jenže, velké jméno ještě není zárukou skvělého výkonu a nezapomenutelného zážitku.
Vesselina Kasarova je doma v barokních a klasicistních operách a Carmen je pro ni docela nové repertoárové číslo (zpívala ji loni také v Curychu). Bohužel v případě vídeňské inscenace se dá její obsazení označit za krok vedle (ne-li "cestu do pekel" .-). Sólistka se s rolí nedokázala popasovat ani pěvecky (velmi nevyrovnané a často nepřirozeně znějící rejstříky) ani herecky, kde ji v topornosti projevu "skvěle" sekundoval i kdysi slavný José Cura (který se ale ve druhé polovině alespoň rozezpíval...).
Od opery jako je Carmen se očekává vášnivě dramatický příběh přelétavé lásky okouzlující cikánky a jejích dvou milovníků. Kasarova byla ten večer všechno jen ne přitažlivá a Cura více socha Komtura z Giovanniho než zamilovaný a pro lásku všeho schopný voják. Ani d'Arcangelo nedosahoval kvalit salzburského Figara, takže velké sólistické obsazení spíše zavánělo blamáží.
Naštěstí inscenaci zachraňovaly mnohem méně slavné představitelky menších rolí - zejména výborná Genia Kühmaier jako Micaëla a intonačně i herecky přesvědčivá Ilena Tonca v roli Frasquity. Alespoň kvůli těmto menším rolím (a také tradičně skvělému zvuku Vídeňských symfoniků pod taktovkou Ashera Fische a kvalitnímu opernímu sboru) stálo za to vydržet až do konce.
Nicméně, ten večer nad Vídní velké hvězdy pohasínaly rychlostí nebývalou...


Bach: JOHANNESPASSION     
26. února 2009, Kostel sv. Šimona a Judy, Praha
Přes "Luksusní" most mezi Prahou a Drážďany dospěl do koncertní síně FOKu další barokní skvost, Bachovy Janovy pašije.
Po zkušenostech z minulých koncertů jsem seděl výrazně blíž k pódiu, čtvrtá řada je u Šimona dobrá volba (i když znalí vědí, že z balkónu je zvuk možná ještě lepší...). Václav Luks a jeho ansámbl dnes platí za etalon bachovské (a samozřejmě zelenkovské) vokální interpretace u nás a při tomhle koncertu se to jen potvrdilo.
Rozdělení partů Janovek umožňuje, aby si skoro každý z vokálního ansámblu zazpíval alespoň krátké sólo, což přináší zajímavá srovnání barvy a intenzity hlasů jednotlivých členů Collegia Vocale 1704, ale umožňuje to při jejich sólových výstupech sledovat i míru jejich trémy či sebedůvěry. Pokud někde tréma byla, byla zbytečná...
Jedinou menší vadou na kráse byla nepřítomnost Markéty Cukrové, jejíž altová sóla převzala Mariana Rewerski, která se Markétě sice nedokázala vyrovnat, ale zase byla o kousek lepší než na předchozích akcích. Bohužel však původně ohlášenou sólistku nenahradila ve sborech, takže altová linka tam byla zastoupena v nepoměru k ostatním hlasům pouze dvěma hlasy, což ale obě zbývající altistky motivovalo k výbornému výkonu.
Erik Stoklossa je pro Collegium 1704 už osvědčeným Evangelistou, hvězdou večera byl pro mě tentokrát ale Lisandro Abadie jako Ježíš. Při jeho sólových vystoupeních jsme měl pocit, jakoby ty party psal Johann Sebastian přímo na tělo pro něj...
Nezbývá než se těšit na další letošní koncerty - na Zelenkova Responsoria, Monteverdiho Nešpory i Händelovo oratorium.
Přijďte také!


Janáček: VĚC MAKROPULOS     
21. února 2009, Národní divadlo, Praha
Mezinárodní produkce Janáčkova opusu je jednou z událostí pražské operní sezóny. Nevím, kdo v Česku dříve znal jméno Gun-Brit Barkmin. Jako představitelka titulní role zhudebněného Čapkova příběhu o prázdnotě a samotě v nesmrtelnosti si zde ale získala ohromný ohlas a podle slov šéfa opery Národního divadla Jiřího Heřmana se tahle německá sopranistka do Prahy brzy vrátí.
A možná i díky téhle inscenaci se Janáček, skladatel, jehož ne vždy širokému publiku srozumitelná hudba nemá v hudebním světě obdoby, i u nás zase o něco přiblíží pozici, kterou v zahraničí už dlouhá léta má.


Dvořák: SVATEBNÍ KOŠILE     
12. února 2009, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Asi nejméně často prováděné Dvořákovo oratorium téměř naplnilo Smetanku. Musím ale přiznat, že nebýt v programu celý geniální Erbenův text, který jsem si přečetl snad čtyřikrát a určitě se k němu budu vracet, samotné provedení by mě poněkud uspalo...
Hudba není špatná (on toho Dvořák mnoho špatného nenapsal), ale epický děj je až příliš vyprávěcí, sólové hlasy reprezentují jednotlivé postavy děje a sbor je až na jednu dvě výjimky odkázán do role zvukomalebného doprovodu a opakování vypravěčových veršů.
Bohužel, sólisté večera (nepříliš přesvědčivá Adriana Kohútková, standardně zvuční Tomáš Černý a Ivan Kusnjer) pojali své role poněkud nezaujatě, těžko bylo mezi dvěma hlavními postavami příběhu hledat na pódiu nějaké viditelné napětí nebo kontakt. V jejich očích, ať zpívali cokoli, se těžko hledal nějaký vroucí, osobní vklad.
Ničím mě nezaujal ani přehnaně teatrální výkon dirigenta Petra Altrichtera, který v jeden moment udal dobu dupnutím z výšky půl metru s takovou intenzitou, že se z koberce, jímž je potažen dirigentský stupínek, vyvalil oblak prachu, který doputoval téměř až k nosu sopranistky...
Možná by se v Obecním domě měly častěji pořádat i průmyslové výstavy a veletrhy. Měl bych tip na prodejní výstavu vysavačů :-)


Havel: ODCHÁZENÍ     
9. února 2009, Divadlo Archa, Praha
V Arše je k vidění představení, které vás pohltí herecky i vizuálně, a které mohu vřele doporučit i těm, kterým snad kdysi nějaká Havlova hra připadala příliš intelektuální. Na originální scéně v originální Radokově režii se nudit nebudete a možná jediné rušivé momenty zažijete (tak jako já), když se začnou příliš často ze záznamu ozývat autorovy upřesňující poznámky.
Herci vesměs excelují (zajímavý je třeba fakt, že nikdo z nich v současnosti neprochází žádným profláknutým televizním seriálem...), Jan Tříska stále svým mladším kolegům dokazuje, že herectví dokáže být velké umění, Zuzana Stivínová měla být (při vší úctě k autorovi) nikoli náhradnicí, ale už od počátku první volbou pro roli Ireny, mrazivě přesný je aparátčík Klein v podání Ivana Řezáče, na své si přijdou i menší role (Marek Daniel, Jan Skopeček a další).
Hra má spád, náplň, myšlenku i pointu (a dokonce i přesný čas stále na očích...). Když autor vládne perem a originálním ztvárněním myšlenek a své dílo přenechá ke zpracování nevšednímu režisérovi, dokáže své úřadování na Hradě (i když původní verze hry vznikla už mnohem dříve) zúročit takřka dokonale.
Ne každému obyvateli prostor kolem svatého Víta je to bohužel dáno...


Donizetti: LUCIA DI LAMMERMOOR (MET in HD - přímý přenos)     
7. února 2009, Kino Světozor, Praha
Očekávaný přímý přenos z operního Olympu za Atlantikem měl dramatický úvod. Jedna ze dvou hlavních hvězd večera, mexický tenorista (a pro mě stále nejlepší tenor současnosti) Rolando Villazón opět po čase doplatil na svou přezpívanost a svou účast byl nucen odvolat.
Produkce oslovila polského pěvce Piotra Beczału a ten tedy do noty a do písmene demonstroval obsah rčení "chytit příležitost za pačesy". Předvedl neuvěřitelný pěvecký výkon, a přestože do Villazónova charismatu mu přece jen hodně chybí, hlasově jej nahradil více než plnohodnotně a možná mu v budoucnosti i nějakou tu další roli přebere...
Z hvězdného dua Netrebko-Villazón zůstala Anna, které leckdo může vyčítat leccos - například ne vždy úplně přesnou intonaci - nicméně její osobnost a nezpochybnitelné pěvecké i herecké kvality prostě musí každého nezaujatého diváka i posluchače strhnout. Anna je všechno jen ne chladná, sterilní zpěvačka. A posluchači to vědí a popohnáni dobře cíleným marketingem (ani v opeře se neprosadí kvalita sama...) Annu Netrebko milují.
Východní Evropa ten večer vůbec celou Metropolitní ovládla. V dalších hlavních rolích se statečným výkonem předvedli i polský baryton Mariusz Kwiecień a ruský bas Ildar Abdrazakov.
Nijak neuchvátila americky monstrózní scéna, zato orchestr MET a dirigent Marco Armiliato byli skvělí! Inu, není operní orchestr jako operní orchestr...


G.B. Shaw: PYGMALIÓN     
4. února 2009, Stavovské divadlo, Praha
Asi nejsem výjimka, když přiznám, že Pygmalión mě zajímá hlavně proto, že znám zfilmovaný muzikál My Fair Lady s úžasnou Audrey Hepburn (která ovšem bohužel ve filmu pouze mluví, pěvecké party jsou přezpívány profesionálkou...).
Poslední inscenování v Národním mělo hektický a smutný začátek s přeobsazením hlavní role těsně před premiérou, a přestože jsou ve Stavovském dozajista méně navštěvované hry, měl Pygmalion letos v únoru svou derniéru. Poslední uvedení jsem tedy ještě stihl.
A nelitoval jsem. Petra Špalková byla jako Lisa Doolitleová podle očekávání skvělá, i když trochu moc ukřičená a zjevně svým zfilmovaným předobrazem ovlivněná, Igor Bareš byl určitě jiný Higgins než by byl býval Boris Rösner, ale těžkou roli, při níž prakticky nesleze z jeviště, odehrál v dobré formě, Vladimír Beneš si svého Pickeringa taky docela užíval, už vůbec nemluvě o otci Doolitleovi v podání Aloise Švehlíka.
O pár dní později jsem si z DVD pustil Audrey a zatlačil slzu... :-)


MOZARTOVY NAROZENINY - Adriana Kučerová     
27. ledna 2009, Stavovské divadlo, Praha
Z koncertu pořádaného pražským Národním divadlem v prostorách "Mozartova" Stavovského v den Amadeových narozenin se postupně stává docela hezká tradice.
Letos dramaturgie pozvala mladou slovenskou sopranistku Adrianu Kučerovou, pěvkyni u nás prakticky neznámou, která má nicméně ve svém profesním CV už docela pěkné "úlovky", například role v salzburské inscenaci opery La finta giardiniera nebo ve vídeňské La finta semplice. Na vyhlášeném festivalu v Glyndebourne Adriana v roce 2008 účinkovala jako Gretel v Humperdinckově "Perníkové chaloupce" a letos se bude jako Adina v Donizettiho Elixíru lásky střídat s ruskou sopranistkou Jekatěrinou Sjurinou (velmi slušná Ilia v předloňské produkci Idomenea v Salzburgu...).
Drobná sopranistka s lehkým, až poněkud subtilním hlasem (a krásným úsměvem) nabídla výběr z Mozartových operních rolí v sympatickém podání. Její dispozice ovšem dynamicky trochu bojovaly s divadelním prostorem, který není tak jednoduché naplnit.
Kdo opět bohužel "nezklamal", byl orchestr. Nádherná Mozartova symfonie g moll byla v jejich podání pro posluchače za trest a o moc lepší nebyl ani koncert pro flétnu a harfu ve druhé polovině. Operní orchestr naší první scény by v takovéto formě zřejmě ještě dlouho neměl symfonickou hudbu veřejně předvádět :-(
Jsem sám zvědav na zřejmě docela dlouhodobý "test odolnosti" nového šéfdirigenta Tomáše Netopila, který tentokrát svému příjmení snad ani nemohl dostát...
Sólistka večera si na závěr přece jen odnesla zasloužený potlesk. Závěrečné ovace ovšem měly jednu monstrózní trhlinu na kráse. Při děkovačce se na pódiu objevily dva květinové koše - ten menší s bílými růžemi a stuhou, na které bylo rukou (?) černým fixem napsáno, že je od šéfa opery ND. Ten druhý byl větší, plný partajních růží (uhádnete jejich barvu?) jedné nejmenované politické strany s osobním podpisem jejího lídra.
Při podobně nechutném marketingu už úsměv sólistky nic nezachránil, začínám nesnášet už i pomeranče...


Bizet: CARMEN     
23. ledna 2009, Staatsoper Unter den Linden, Berlin
Jsou opery, které člověk může znát téměř zpaměti, a stejně se jich nikdy nenabaží. Zejména pokud má možnost srovnání různých produkcí, pojetí, pěveckých i instrumentálních výkonů. A do Berlína je to po vstupu do schengenského prostoru a otevření dálnice od hranic kolem Drážďan z Prahy tak tři hodiny cesty autem... :.-)
Ne vždy je nutné, aby operní produkce lákala na jedno či dvě veleznámá jména sólistů. Naopak při pro nás poněkud "bezejmenném" obsazení často vyjde o to víc najevo fakt, že srovnání obyčejných, tedy nehvězdných, produkcí u nás a jinde je mnohdy ještě nesrovnatelnější. To, že jméno ani jednoho ze sólistů jsem předtím nikdy neslyšel, ale může být také mým nedostatečným vzděláním :-)
Jedno jméno jsem ale znal, scénografie byla dílem Martine Kušeje a ten už má na evropských operních scénách něco za sebou. Jeho berlínská scéna pro Carmen byla v mnoha směrech zajímavá, ale řekl bych, také poněkud nebezpečná pro hlavní protagonisty. Představitelka Carmen (ruská mezzosopranistka s opravdu bohatýrským témbrem), u níž mi během celého představení dost vadil způsob chůze, který velmi, ale opravdu velmi evokoval chůzi modelek na přehlídkových molech, měla na velmi, ale velmi nakloněné scéně, zejména v začátku, dost velký problém na vysokých podpatcích udržet balanc.
Čeho si ale člověk navštěvující občas české operní produkce všimne ještě víc, než hlasových dispozic některých hlavních představitelů, je zvuk orchestru. V tomto směru mají naši operní dirigenti tedy šéfovi berlínské Staatskapelle Danielu Barenboimovi opravdu co závidět. Já vím, zase bychom se hned dostali do diskuse o tom, jak jsou kde za svou práci muzikanti odměňováni. Ale přesto občas člověka napadne, jestli tam, kde se platí méně, nezůstávají ti, kteří by tam, kde se platí více, prostě neudělali konkurs...
Berlínská státní opera je v mnohém sympatická, tak nějak civilnější než poněkud snobské domy ve Vídni nebo Mnichově. Na druhé straně v některých věcech za celkově otevřenou, tolerantní a multikulturní tváří města Berlína zaostává. Skoro vůbec například nemyslí na ty zahraniční návštěvníky, kteří nevládnou místním jazykem - tištěné programy jsou jen v němčině a při představení německy zpívané opery se vůbec nepromítají titulky, a to ani ty originální, přičemž libreto v jinak krásných vázaných programových knížkách většinou chybí také. No a při Carmen se nad scénou objevuje opět jen německý překlad...
Uvidíme, co s první berlínskou scénou udělá kompletní rekonstrukce, která se chystá na nejbližší léta.


MUSICA FLOREA     
20. ledna 2009, Kostel sv. Šimona a Judy, Praha
"V novém stylu" - tak zněl podtitul vystoupení zavedeného barokního ansámblu v rámci abonentního cyklu FOK. Našlo by se několik významů, jak tohle označení chápat.
Prvotně šlo určitě o změnu hudebního stylu na přelomu 16. a 17. století (která byla na programu první půlky koncertu), kdy někteří skladatelé v čele s Monteverdim opouštějí konzervativní renesanční "stile antico" a do jejich hudebního myšlení se postupně prosazuje baroko.
Při samotném zahájení koncertu se jako vysvětlení nabídl i poněkud nekonvenční styl dirigování. Marek Štryncl jako dirigent a zároveň hráč na cello vyřešil dirigování docela originálně - u svého nástroje, postaveného na (bohužel ne barokní) židli po celý koncert stál, takže jeho gesto nemohlo nikomu z instrumentalistů ani vokalistů uniknout...
V poněkud novém stylu ovšem koncert pokračoval i po přestávce, kdy se hudebně dostavil sám velký Johann Sebastian a jeho známé a krásné Magnificat Ddur (případně EsDur - to pro případné pedanty :-). Syrovost pojetí Florey, u níž mi přijde, že se cíleně snaží hudbu "ohlodat až na kost", byla v Bachově díle umocněna jednak skutečností, že celý opus vokálně zvládl samotný kvintet (což bylo přinejmenším zajímavé srovnání s tradičněji pojatými mohutnějšími sborovými částmi), ale i tím, že právě pětihlasé části odezněly v tak ďábelských tempech, že připomněly Formanův opus o Mozartovi a vyhlášený císařův výrok o tom, že je zde příliš mnoho not a lidské ucho je nestihne všechny vnímat...
A ještě jeden spíše nehudební zážitek mám ze začátku koncertu. Koncem ledna nebývá v našich končinách zrovna teplo a produkce FOK v kostele svatých Šimona a Judy se snaží své posluchače záslužně hýčkat tím, že prostory sálu temperuje. Jeden ohromný teplomet byl umístěn v přízemí naproti hlavního vchodu, asi tři metry od místa, kde jsem seděl. Jeho přítomnosti si nikdo skoro nevšímal do doby, než sál před začátkem koncertu ztichl. Do úvodních "orfeovských" fanfár se větrák teplometu prosazoval vskutku vehementně, tak trochu jako postmoderní continuo v novém stylu :-). Nablízku sedící posluchači se rozhlíželi kolem sebe a právem očekávali někoho z produkce, kdo je toho pazvuku zbaví, ovšem marně. Během druhé skladby večera jsem už bojoval s myšlenkou, že než si nechat udělat díru do hlavy, raději koncert oželím. Nakonec jsem ale odhodlal zasáhnout sám a po chvilce hledání jsem na přístroji vypínač našel...


Březina: ZÍTRA SE BUDE...     
17. ledna 2009, Divadlo Kolowrat, Praha
Představení, o kterém se hodně mluví i píše, a které je v současné produkci natolik odlišné, že by bylo chybou jeho návštěvu vynechat. V programu se sice dočtete, že prvotní myšlenkou byla napsat operu pro Soňu Červenou, nicméně ono jde spíše o kombinaci jakéhosi melodramu a dalších podobných hudebních tvarů doprovázených žánrově docela čistou minimalistickou hudbou za využití komorního instrumentálního ansámblu a dívčího sboru. Skoro bych řekl, že hudba není v tomhle představení zdaleka tak důležitá, jak tomu bývá ve skutečných operách, nicméně její role velmi dobře slouží celému, velmi působivému příběhu o osobní odvaze a kolektivní zbabělosti. Pokud k tomu připočteme skvělé (a mrazivé) režijní nápady, například ten s umazáváním jmen popravených ze školní tabule, přesvědčivý (recitační) výkon doyenky české opery i jejího ďábelského protějšku v podání Jana Mikuška a spolehlivé "mašinerii" sboru a instrumentalistů, ocitáme se uprostřed děje, který se nám i po odchodu z divadla tu a tam pocitově vrátí.
Naštěstí už ne v každodenním životě.


BRYN TERFEL     
13. ledna 2009, Smetanova síň Obecního domu, Praha
O Brynu Terfelovi jsem poprvé výrazněji slyšel, když se před pár lety spekulovalo o tom, že na jeho mozartovském CD se má v duetech objevit Magdalena Kožená. Souviselo to tehdy zřejmě s tím, že Terfelova nahrávka vznikala pod vedením Charlese Mackerrase, jenž se s Magdalenou znal ze společné, nedávno předtím pořízené kompletní nahrávky Mozartovy opery La clemenza di Tito.
K té spolupráci nakonec (nevím proč) nedošlo, na Terfelově nahrávce (Tutto Mozart!, DG 2006) zpívá švédská sopranistka Miah Persson.
Ale Bryn Terfel byl už předtím hvězdou basbarytonového nebe a je jistě úspěchem Aleny Nachtigallové a její agentury, že jej pro jeden pražský koncert získala.
Velšský pěvec je samorost. Jeho hlas je v tom pravém slova smyslu přirozený a velmi bezprostřední je i jeho vizuální projev. Své vystoupení ve Smetance si opravdu užíval i když jeho uvolněnost měla v některých momentech už trochu navrch... Když si po prvním čísle programu natočil na kapesní fotoaparát video s potleskem publika v sále, působilo to až klukovsky, ale docela vtipně. Když si při známém duetu Giovanniho a Zerliny vytáhl z kapsy plechovku Prazdroje, už to trochu zavánělo estrádou.
Nicméně posluchači přišli především za kvalitním hudebním zážitkem a toho se jim dostalo, a to i zásluhou skvěle sekundující Simony Houda Šaturové a slušného výkonu rozhlasových symfoniků (byť, Pékáefka je Pékáefka...).
Repertoár koncertu musel uspokojit milovníky Verdiho, Wagnera, Mozarta i Gershwina, jistou keltskou spřízněnost mezi ostrovními Kelty a dávnými Bóji v našich končinách bylo slyšet i v tklivých melodiích skotských a velšských lidových písní.
Komickým výstupem na závěr byl moment, kdy mohutný sólista přivinul při děkovačce na svoji hruď o dvě hlavy menšího (a o hezkých pár desítek kilogramů lehčího) hostujícího dirigenta Paola Olmiho tak, že jeho podrážky to měly na zem na chvilku skoro metr.. .-)
Inu, člověk může mít kvalitní hudební prožitek nejen ze špičkových (mezzo)sopranistek...


Mozart: LA CLEMENZA DI TITO     
11. ledna 2009, Stavovské divadlo, Praha
Že měl v Praze premiéru Don Giovanni, ví každý průměrně hudebně vzdělaný člověk. Ale že Mozart napsal pro Prahu opery dvě, se už zas tolik neví. La clemenza di Tito zdaleka nedosahuje věhlasu "opery oper" o potrestání vyhlášeného prostopášníka Pana Jana (:-), hudebně je to krok zpět ke konvenční "opera seria" a už její premiérové přijetí má své historky, z nichž nejoblíbenější je ta o hodnocení z úst císařovny, jež ji neváhala označit za "německé svinstvo" (porcheria tedesca).
Přesto všechno Pražané svému Mozartovi nadále rozumějí a Národní divadlo se svou autentickou scénou ve Stavovském, která velkého Amadea pamatuje, na jeho operní Popelku s láskou pamatuje.
A výsledek je nad očekávání dobrý. Sázka na režii manželů Herrmannových je vždy v dobrém kursu, pěvecké výkony snesou srovnání s leckterou slušnou zahraniční produkcí a orchestr nadále prokazuje, že u některých operních produkcí dokáže zahrát téměř nad své možnosti...
Ne všichni sólisté byli hlasově neodolatelní, například Anke Herrmann (že by nějaká příbuznost s režisérskou dvojicí???) by víc slušela role Sirény než Servilie, ale Pavla Vykopalová, Kateřina Jalovcová i Adam Plachetka byli moc dobří (jen by mě zajímalo, jestli má Adam od režisérů pokyn, aby po jevišti i nadále chodil tak trochu prkenně...).
Tito patří v produkci Národního divadla rozhodně k nadprůměrným inscenacím, jedné chyby by se ovšem měl návštěvník vyvarovat - v případě mozartovských produkcí z poslední doby je dobré neobracet pořadí a dodržet časovou posloupnost - na Tita je tedy lépe jít dříve, než vás potká La finta giardiniera.
Garantuji, že tak bude vaše spokojenost gradovat...