Je poměrně snadné nechat kulturu, aby přišla za vámi domů - prostřednictvím televize, rozhlasu, Internetu, kompaktních disků nebo DVD (někdy také třeba jen otevřenými okny...).
Vydat se za ní už je poněkud náročnější, nicméně garantuji, že zážitek je nesrovnatelně hlubší.
Takže se za kulturou více či méně často vydávám. Měl jsem to štěstí, že jsem všechna tato představení prožil na vlastní vlastní kůži, oči a uši:

Vstupenka Program Foto Recenze

SILVESTROVSKÝ KONCERT | Hudební most Praha-Dráždany     
31. prosince 2011, Kostel sv. Šimona a Judy, Praha
Když se řekne Silvestr, co se vám vybaví jako první? Rachejtle? Šampaňské? Trapné televizní estrády? Ovarové koleno s křenem? Anebo barokní koncert?
Mezi instrumentalisty i vokalisty souboru Collegium 1704 platí v posledních pěti letech docela určitě volba poslední. A nejen pro ně, protože na jejich silvestrovské podvečerní koncerty v Kostele sv. Šimona a Kudy si postupně našly cestu stovky věrných posluchačů. Pochybuji, že by tím kdy byli zklamáni, jen několik hodin před bouřlivou silvestrovskou půlnocí se jim už popáté dostalo takové dávky hudební energie, že z toho mohou čerpat ještě dlouho v novém roce.
Václav Luks tentokrát připravil program z děl svých „hlavních autorů“, nejprve takřka neznámé dvojsborové Zelenkovo Te Deum a po přestávce veleslavné Bachovo Magnificat. Sólové party byly rozděleny, jak jinak, mezi členy vokálního ansámblu, z nichž někteří možná nedostali takovou příležitost, jakou by si rádi zasloužili, ale ono asi nejde uspokojit každého. Pod úroveň souboru nešel ze sólistů nikdo, ale o kousek výš byly ten večer v mých uších altistka Kamila Mazalová a sopranistka Dora Pavlíková (i když v sopránové sekci je opravdu z čeho vybírat).
V publiku bylo tolik známých tváří, až jsem měl pocit, že z diváků by se ten večer daly dohromady ještě další dva sbory a orchestry. Pro mnohé z nich je sice úroveň Luksova Collegia nedosažitelná, ale za vzorem je přece vždycky lépe dívat se co nejvýše.
Pokud se na konci koncertu ještě našlo pár jednotlivců, kteří nebyli unešeni, dostaly je dozajista dva přídavky na závěr, Bachova instrumentální Air, slavná věta z Orchestrální suity č. 3 Ddur, a závěr první části Händelova oratoria Messiah, známý sbor Hallelujah.
Je nás dost, kteří už dnes víme, kde budeme 31. prosince 2012 pozdě odpoledne...


Mozart: DIE ENTFÜHRUNG AUS DEM SERAIL     
27. prosince 2011, Stavovské divadlo, Praha
Když se Mozart v jedenadvaceti letech vážně zamiloval, bylo to v Mannheimu a byl odmítnut. Jeho vyvolená, jistá Aloisia Weber, byla sopranistkou v Mnichově a ve Vídni, Amadeus byl pro ni nezajímavý a neperspektivní skladatel. Jinak se na Wolfganga ale dívala její mladší sestra Constanze, která se nakonec stala jeho manželkou a s největší pravděpodobností také dala jméno hlavní postavě Mozartovy německé opery Únos ze Serailu, při jejíž premiéře ve vídeňském Burgtheateru tuto roli zpívala tehdejší velká hvězda Caterina Cavalieri (a Aloisia Weber později také...). S premiérou se také často spojuje humorná historka tak pěkně zpodobněná ve filmu Amadeus, kdy císař po premiéře blahopřeje autorovi ke skvostnému dílu, ale aby se zavděčil i jeho kritikům, dodá ono věhlasné: Příliš mnoho not...
Constanze se v mozartovském repertoáru řadí k nejtěžším sopránovým partům. Těžko říci, jestli to byl důvod, proč se v Praze Únos tak dlouho nehrál, když má Stavovské divadlo na repertoáru dlouhodobě vlastně všechny významnější Mozartovy opery.
Byl jsem moc zvědav, jak se s nabídnutou rolí vypořádá Jana Kačírková, zejména poté, co předváděla v Donizettiho Nápoji a na koncertě sólistů ND v Rudolfinu v rámci Pražského jara 2011. Řekl bych, že se neměla za co stydět, i když si musím přiznat, že k dokonalosti v téhle roli se asi zpěvačka musí časem ještě prozpívat. Belmonte byla role, která velmi dobře sedla Richardu Samkovi, Jaroslav Březina byl už tradičně velekomickým Pedrillem.
Ve srovnání s ostatními nedávnými premiérami Mozartových děl (Idomeneo, Cosi fan tutte) mi Únos ze Serailu vychází o dost lépe, tahle inscenace se dá vidět i vícekrát než jen jednou.
Už teď jsem (s lehkými obavami) zvědav, co vyvede Skútr (režisérské duo Kukučka-Trpišovský) s novým nastudováním Dona Giovanniho v červnu 2012. Určitě ale bude o čem psát.


Gounod: FAUST | MetinHD     
10. prosince 2011, Kino Světozor, Praha
Další přenos v rámci cyklu MetinHD už dopředu ohlašoval, že nehodlá zaostat za úrovní ostatních uváděných produkcí. Jasná hvězda mladého kanadského dirigenta Yannicka Nézet-Seguina svítila za doprovodu standardně vysoce kvalitního orchestru dalším světovým pěveckým veličinám. Už potřetí během dvou let viděli diváci v přenosech ruskou sopranistku Marinu Poplavskaju (její první role, Liu v Turandot pro mě stále zatím zůstává tou nejpodařenější), ve skvělé formě se předvedl německý tenorista Jonas Kaufmann (který sice zpívá Mozartova Tamina stejně jako Siegfrieda, ale ve Wagnerovi se opravdu našel a v Gounodovi byl až překvapivě dobrý) a trojlístek hlavních postav korunoval jeho krajan René Pape, hlasový fenomén, u něhož se maskéři pro roli Mefistofela ani nemuseli moc snažit :-)
Děj byl, jak už to dnes bývá, časově posunut, zde někam do poloviny 20. století, doktor Faust byl převtělen do jakéhosi atomového fyzika, což občas v určitých souvislostech logicky lehce zadrhávalo, ale hlavní byla hudba a pěvecké výkony. A ty byly natolik přesvědčivé, že na atomové výbuchy divák po odchodu z kina brzy zapomněl.
Joyce DiDonato byla šarmantní (až na ty šaty...) průvodkyní večerem a už dopředu všem příznivcům počátků opery anoncovala svoji další velkou příležitost, lednový přenos barokního pasticcia The Enchanted Island. Na Mannhattanu se prostě pořád mají na co těšit...


AMORE DIVINO × AMORE TERRENO | Barokní podvečery     
20. listopadu 2011, Barokní refektář Kláštera dominikánů, Praha
Soubor Collegium Marianum se ve svých barokních podvečerech a dalších programech občas objevuje v méně frekventovaných sálech, které jsou pro mnohé posluchače příjemným objevem a zpestřením. To je jistě i případ barokního refektáře kláštera dominikánů na Starém Městě pražském, sále s komorní atmosférou jen malý kousek od samého centra metropole.
Tentokrát byl program výsostně komorní. Sopranistka Hana Blažíková za doprovodu flétny a tříčlenného continua (theorba, violoncello, cembalo) v někdejší klášterní jídelně servírovala stálým zájemcům (pravidelných abonentů barokních podvečerů je skutečně nemálo) lahodné pohoštění založené na hudebním srovnání božské a nebeské lásky v programu Amore divino × Amore terreno sestaveného z děl několika nepřehlédnutelných barokních autorů, mj. Vivaldiho, Hasseho, Caldary nebo Gaspariniho.
Hana Blažíková je už dnes pojem, který bezpečně takový sál naplní, a své pověsti dokáže dostát vždy, ostatně posluchači jí (i celému ansámblu) svůj obdiv dávali najevo po každém předvedeném kusu. Jediným drobným nedostatkem se mi jevila akustika sálu. Když si člověk blíže prohlédne podlahu a její spojnice se zdmi, zjistí, že původní spodní část sálu musela být mnohem níž a nějakou stavební úpravou byla později zvednuta, což snížilo strop a pravděpodobně výrazně pozměnilo akustiku celého refektáře. Kdo seděl vepředu, možná si toho nepovšiml, v zadních řadách se tohle vysvětlení ale nabízelo poměrně zřetelně.
Alespoň je to dobrý důvod, proč se vydat na stejný program někam jinam ještě jednou .-)


Glass: SATYGRAHA | MetinHD     
19. listopadu 2011, Kino Světozor, Praha
Po čtrnácti dnech mě čekalo to samé kino Světozor, stejná sedačka v desáté řadě a z velké části i stejní návštěvníci kolem (je docela zajímavé sledovat, kdo si koupil permanentku na celý rok a sedí tím pádem po každé na témže místě, pokud tedy zrovna výjimečně neposkytl lístek někomu dalšímu).
Tentokrát byl pro přenos z New Yorku zvolen titul, od něhož se dalo očekávat leccos, operní pokus jednoho z vrcholných představitelů současného minimalismu Philipa Glasse. Stačil jsem si jen zjistit, že Satyagraha znamená v sanskrtu něco jako „cesta pravdy“ nebo „setrvání v pravdě“ (obtloustlým dětem by se možná líbilo, že „saťa“ znamená „pravda“ :-) a že libreto opery pojednává o části života Gándhího, kterou strávil v Jižní Africe (asi jsem nebyl sám, kdo dosud netušil, že tam kdy byl...). Doufal jsem, že se během přenosu dozvím víc.
Skutečnost byla poněkud nešťastně jiná. Není dobré chodit na minimalistickou hudbu, pokud na ní nejste vnitřně připraveni. Neustále se kolovrátkově opakující motivy v orchestru doprovázené dlouhými zpívanými tóny zpěváků naleznou zřejmě mnohem více odezvy u lidí vnitřně zklidněných a zvyklých na určitý způsob meditace. Čekal jsem, že se něco dozvím z textu, ale oproti tradici se pod plátnem neobjevovaly titulky, takže člověk většinou vůbec netušil, která bije. O pauze vysvětlil průvodce večerem, že je to úmysl. Autor si prý nepřeje rozptylovat pozornost posluchače čtením titulků a chce, aby se nechali vtáhnout do melodie zpívaného slova. Richard Croft je výborný tenor a pro roli Gándhího byl jistě připraven skvěle, už jen zapamatovat si text opery v tak neobvyklém jazyce je na smeknutí klobouku.
Produkce si musela být vědoma, že jde o dílo posluchačsky mimořádně náročné, vsadila tedy na docela pompézní a zajímavou výpravu včetně obřích loutek a spousty světel. V mém případě to bohužel nestačilo, nevydržel jsem a v průběhu pauzy jsem kino opustil. Příště půjdu na Glasse jedině tehdy, pokud mě někdo pro tento účel zklidní nějakou vydařenou meditací...


Wagner: SIEGFRIED | MetinHD     
5. listopadu 2011, Kino Světozor, Praha
Ach, ach, už zase ten Wagner. Letos se v Metropolitní opeře rozhodli, že otestují, co jejich příznivci vydrží, a do série přímých přenosů zařadili celý čtyřdílný cyklus Prsten Nibelungů.
Jeho třetí část, Siegfried, se opět odehrála s využitím často geniálně nasvíceného a multimediálních možností do sytosti využívajícího, computerem řízeného pohyblivého jevištního monstra. A naštěstí tu opět byli skvělí sólisté. Vedle osvědčených představitelů rolí z minulého dílu, kterým opět vládl Wotan v podání Bryna Terfela (jemuž zdatně sekundovala Deborah Voigt jako Brünnhilde), bylo opravdu zajímavé sledovat příběh amerického tenoristy Jay Hunter Morrise na téma „Být v pravý čas na pravém místě“. Ten dokázal využít možnost záskoku na poslední chvíli takovým způsobem, že se z něj díky jednomu přenosu stala světová hvězda první velikosti.
Ovšem, i při těch skvělých zpěvácích, to byl Wagner. Je to nějaký zvláštní druh masochismu, soustředit se pět a půl hodiny na proud hudby a děje, kde se sice občas něco odehrává, ale často máte televizně seriálový pocit, že když na půl hodiny zmizíte, o nic moc zas tak nepřijdete.
Na konci jsem byl vlastně nejvíc nadšen z vlastní výdrže. Aspoň v tomto směru mě Richard Wagner prověřil důkladně.


DAN BÁRTA     
3. listopadu 2011, Kostel sv. Šimona a Judy, Praha
Na české hudební scéně (a nejen na té klasické) se pohybují stovky individualit, z nichž ale zdaleka ne všechny jsou něčím zajímavé nebo výjimečné. Některé jsou ale mimořádné už tím, že jsou téměř nezařaditelné.
Když dramaturgie FOK zařadila do svého koncertního programu koncert Dana Bárty v kostele svatých Šimona a Judy, vzbudilo to ve mně zvědavost, která vzápětí přerostla v zájem koncert navštívit. Bártu trochu znám z muzikálu Jesus Christ Superstar, dokonce jsem kdysi registroval jeho působení v rockových kapelách typu Alice, mnohem zajímavější ale určitě byly jeho sólové projekty nebo třeba vystoupení na koncertu Bobbyho McFerrina v Praze.
Do koncertního sálu FOK Bárta, již tradičně oblečen do obligátně pohodlné příkopové ležérnosti hraničící s nucenou bezdomoveckou módou, přivedl pouze dva jazzmany, klavíristu a kontrabasistu. I tak se relativně decentní elektrický aparát podepsal na ne úplně zvukařsky zvládnuté produkci, akustika kostela si s mikrofony a reprobednami neuměla tak úplně poradit.
Většina skladeb se linula v pomalejších, zádumčivých tempech, sólista večera si asi byl vědom, že by mohl část obecenstva ukolébat do spánku, a proto skladby uváděl nenuceně vtipnými komentáři, kterými krev přihlížejících rozproudil alespoň částečně přes jejich bránice.
Možná byl celý ten koncert trochu na hraně intelektuální únosnosti, ale příjemný večer to nakonec byl. Určitě mnohem lepší než při sledování aktualit na některém z našich superinvestigativních televizních kanálů...


Mozart: DON GIOVANNI | MetinHD     
29. října 2011, Kino Světozor, Praha
Kolem Amadeovy „pražské“ opery se povídá hodně historek. Od na poslední chvíli dopisované předehry v zamčeném pokoji na Bertramce u Dušků přes hold Mozartovu kuchaři propašovaný do textu libreta až po vděk vyjádřený domácímu publiku úmyslnou citací z Figarovy svatby, předchozího díla, u něhož zažil Mozart během své dřívější návštěvy první nával pražského nadšení nad jeho geniální hudbou.
Sám velký Wolfgang by asi přidal nějakou další povídačku, ale určitě by zůstal s otevřenou pusou, kdyby viděl, že pár stovek metrů od budovy, kde premiéru sám dirigoval, přijde po bezmála dvě stě pětadvaceti letech několik set lidí do podzemí docela velkého kina a tam bude jeho dílo sledovat v přímém přenosu z divadla, které je vzdálené nějakých 6.500 km vzdušnou čarou.
Met je etalon kvality, může si dovolit drahou scénu a výpravu, má skvělý orchestr, světové režiséry a nejlepší pěvce. To samo o sobě ještě neznamená, že každá produkce bude nepřekonatelná. Výhodou těchto možností je ale to, že když to není úplně ořechové v jedné složce, ty ostatní to stejně vytáhnou do výšin s většinou světových operních domů nesrovnatelných.
„Opera oper“ je excelentní příležitostí pro osm sólových protagonistů. Mariusz Kwiecien za poslední léta vyrostl do excelentního Giovanniho, ale měl co dělat, aby si nenechal přerůst přes hlavu skvělého Luku Pisaroniho ve vděčné roli Leporella. Štefan Kocán zpíval Komtura a Ramón Vargas Dona Ottavia, oba své obsazení obhájili bez problémů, byť jejich hvězda nezářila ten večer nejvýš. Roli Masetta získal Joshua Bloom a zdá se, že ho další obsazování neminou.
Malinko mě zklamaly dva ženské party, Barbara Frittoli (Donna Elvira) sice měla jako Italka (společně s Pisaronim) nejmenší problém s výslovností, zároveň se ale předvedla s jednoznačně největším hlasovým vibrátem ze všech sólistů, vypadá to, že technikou už čím dál tím víc nahrazuje hlasovou bezstarostnost. Mojca Erdmann byla nepříliš výraznou Zerlinou, její útlost a jakási stydlivost z ní nedělaly zrovna momentálními city ovládanou venkovskou nevěstu. Objevem večera byla po mém soudu Donna Anna. Jméno Marina Rebeka sice působí jako z laciného románu, zpěvačka, která jej nosí, je ovšem skvostná, znělá, s krásnou barvou a jistotou v hlase a v neposlední řadě i dobře vypadající.
Nový šéfdirigent Fabio Luisi musel mít z dobře sehraného orchestru radost. Výprava možná zas tolik nenadchla, o to více se člověk mohl soustředit na zpěv. Bylo opravdu co poslouchat.


MAGDALENA KOŽENÁ     
21. října 2011, Národní divadlo, Praha
To, že termín konání tohoto koncertu vyšel tak, že se uskutečnil jen pět dní po pohádce jménem Cecilia v Rudolfinu, se na pocitu z jeho vyznění nemohlo nepodepsat.
Magdalena Kožená měla v tomto období původně vystupovat na staggionové produkci Händelovy opery Ariodante ve Stavovském divadle. A nestalo se poprvé, že vlivem různých protichůdných názorů a představ na mnoha úrovních z produkce opět sešlo, stejně jako třeba před lety z Debussyho opery Pelléas a Mélisande.
Trochu jako náplast na nespokojenost publika, že svou favoritku v Praze neuvidí, se podařilo zorganizovat dva koncerty s barokním repertoárem v Národním, z větší části zkompilovaným ze dvou starších CD nahrávek s Vivaldiho a Händelovou hudbou. Bohužel už samotná akustika Zlaté kapličky je s tou v Rudolfinu nesrovnatelná, zvuk je tlumený, často nekonkrétní a jaksi ostýchavý.
Sólistka vystupovala v Praze v rámci celoevropského turné (televizní záznam z nového zlínského koncertního sálu vysílala Česká televize o Vánocích 2011) jen poměrně krátkou dobu poté, kdy byla nucena zrušit svůj nový, originální program pro projekt České sny. Přes udržovaný vysoký standard mi přišlo, že na programu je znát, že Magdalena je už někde jinde, například v novější programu Lettere amorose se podle mého názoru našla o poznání více.
Dirigent Václav Luks pro koncertní šňůru „půjčil“ svůj orchestr Collegium 1704 Andreovi Marconovi (kterého řada českých hudebních kritiků ještě stále přejmenovává na Marconiho...) a ten měl vedle sehraného ansámblu velké štěstí v instrumentální části koncertu, v němž po čase v Praze opět neuvěřitelně excelovala flétnistka Anna Fusek (aby se po famózně odehraném koncertu opět pokorně zařadila ke druhým houslím v orchestru...).
Vivaldi s Händelem po čase opět nakoukli alespoň ve výběru několika árií a instrumentálních děl do pražského operního domu. Bohužel v něm bývají jen zřídkavými, někdy se zdá že až nevítanými hosty. Velká škoda.


CECILIA BARTOLI     
16. října 2011, Rudolfinum, Praha
Chce to odvahu a vyžaduje to spousty práce přivést na pražské pódium jednu a tutéž zpěvačku v samostatném recitálu dvakrát v jednou roce. Troufnu si tvrdit, že Cecilia Bartoli by měla vyprodáno, i kdyby přijela popáté.
Těžko dnes ve světě klasické hudby z těch nejvyšších pater naleznete takové množství pozitivní energie, blesků i jásavých ohníčků v rozzářených očích, zaujetí pro věc, dokonalou vokální techniku a všudypřítomný pocit, že sólistka večera se rozdá, aby vás svou aurou povznesla.
Italská mezzosopranistka už ani u nás nepotřebuje velkou propagaci, aby se Rudolfinum na její vystoupení naplnilo až po strop, a to i přesto, že cena vstupenek dalším stovkám zájemců jejich návštěvu neumožní. Kdyby to měla být jediná koncertní návštěva v roce, stála by za to.
Cecilia po letech oprášila svůj program Sacrificium věnovaný vrcholně barokní tvorbě pro kastráty, fenomén tehdejší doby, díky kterému dámy v publiku omdlévaly a pánové žárlivě svírali pěsti s jedinou konejšící myšlenkou, že tahle vokální hvězda jim sice dokáže na čas odloudit přízeň jejich společnic, potomka s nimi ale dozajista nezplodí...
Kdo by snad do té doby pochyboval o tom, že existuje zpěvačka, která svým rozsahem jakoby bez problémů a s lehkostí zvládne záludnosti partů psaných pro mužský objem plic, po rudolfinském večeru musel odcházet z pocitem, že tohle by nezvládl ani chlap.
Po koncertě odcházely z Dvořákovy síně po vystoupení jedné mimořádné osobnosti stovky průměrných do svých normálních sfér. V životě člověka je hodně večerů právem velmi rychle zapomenutých. A potom se mezi nimi občas vyloupne jeden, na který se vzpomíná i po letech. Na setkání s osobností typu Cecilie Bartoli se asi nezapomíná nikdy.


BLANKA MATRAGI     
5. října 2011, Obecní dům, Praha
Změna je život, takže jednou dvakrát se v jeho průběhu může člověk vydat i na takovou rozmařilost, jako je módní přehlídka.
Jméno Blanky Matragi zná u nás kdekdo, její příběh o tom, jak se z „české švadlenky“ stala módní návrhářka princezen ze Středního východu, je mediálně dostatečně omletý, takže nepřekvapí, že večer plný ukázek pohádkového odění jednou za pět let naplní celou Smetanovu síň Obecního domu.
Prostředí, v němž je na první pohled vidět, že mnozí návštěvníci si byli jisti, že přítomna bude i televize, bylo jako stvořené pro zajímavou směs, v níž se rozhodně neztráceli někteří z oblastních politiků nejen opásaných svými špe(r)ky ale také s krky uvázanými do motýlků mediálně ještě známějších značek než je Blanka (a teď opravdu nemám na mysli tunel :-).
Produkce byla pojata famózně, hudba, světla, v první půli malosériová produkce Pret-a-porter a ve druhé exkluzivní originální róby, klopýtající modelky ve věku od dvanácti let, to vše budilo dojem jakési výjimečnosti, byť na některých, zejména pánech z přihlížejícího davu bylo víc znát, že mají v kapse vstupenku na následný raut.
Návštěva v prostředí vzdálené high-society byla trochu uzemněna nepříliš povedeným rádoby mladickým skotačením renomované autorky při děkovačce, naštěstí její práce promluvila mnohem silnějším a přesvědčivějším hlasem. Kdyby si každý český podnikatel vzal příklad zde..., ... ale, dost pohádek! :-(


Dvořák: SVATÁ LUDMILA     
2. října 2011, Janáčkovo divadlo, Brno
Dvořákova velká oratoria s českým libretem, tedy Svatá Ludmila a Svatební košile, zůstávají i po více než sto letech celosvětově výrazně ve stínu věhlasné Stabat Mater. Jednou z příčin bude jistě čeština, naučit zahraniční sbory o mnoha desítkách hlav vyslovovat alespoň trochu srozumitelně bývá úkol nesnadný, ba nemožný, nehledě na to, že jim i při sebelepší výslovnosti málokdo rozumí a musí se spolehnout na překlad v programu případně titulky nad pódiem.
Přitom obě monumentální díla Antonín Dvořák komponoval na objednávku z Anglie, Ludmila měla premiéru v Leedsu v roce 1866, Košile byly vytvořeny na objednávku festivalu v Birminghamu v roce 1885 (ale předpremiéru měly už pár měsíců předtím v Plzni), nutno ovšem podotknout, že obě britská představení byla vybavena překladem do angličtiny...
V dnešní době, kdy se v naprosté většině případů uvádějí operní i kantátová díla v originálních jazycích, zůstávají obě oratoria víceméně doménou českých, případně slovenských sborů. Pokud se dílo rozhodnou uvést zahraniční orchestry, i ony povětšinou pozvou sbor od nás.
Brněnská filharmonie nemusela na pódium Janáčkova divadla nikoho zvát, pro tuto příležitost osmaosmdesátihlavý sbor opery Národního divadla Brno je tu doma několik dní v týdnu. Nepříliš často uváděné oratorium se na scénu dostalo z dobrého důvodu, aby dodalo lesk veřejné oslavě životního jubilea doyena brněnské scény, basisty Richarda Nováka.
Po nepříliš vydařeném úvodním slově autorova jmenovce v roli aktuálního šéfa divadla se měli možnost všichni v sále přesvědčit, jak je věk relativní. Richard Novák byl v ansámblu sólistů nepřeslechnutelný a ve výborné formě. Ludmilou se pro celý večer stala s partem bravurně obeznámená a pěvecky jistá Pavla Vykopalová (jen nějaký ten úsměv, aspoň při děkovačce, by jí slušel víc...). Peter Berger byl v roli Bořivoje na můj vkus příliš „italsky“ afektovaný, Petr Levíček se na začátku trochu pral s rytmem, ale na odsouzení to nebylo, Marlene Lichtenberg pojala svoji Svatavu trošku wagnerovsky a dirigent Jaroslav Kyzlink se pokoušel z celého ansámblu dostat maximum i pomocí takřka artistických výkonů. Pokud bych chtěl srovnávat svůj pocit ze dvou orchestrů ve Dvořákových oratoriích, asi by u mě spíše vyhrála Hradecká filharmonie při Svatebních košilích v Domažlicích o den dříve, kde jsem byl ovšem pozitivně ovlivněn tím, že jsem si celé dílo užil na pódiu...
Možná jsem byl omezen akustikou brněnského sálu, na místě, kde jsem byl tentokrát, v poslední řadě přízemí, byl zvuk až příliš přidušený, sbor smazaný a orchestr trochu okrájený v mezních frekvencích.
Ludmila se málokdy provádí celá, to by měla hodně přes tři hodiny, takže škrty jsou vždy jedním z dirigentových rozhodnutí. Možná i kvůli nim se nepodařilo dostat libreto do dost ošizeného tištěného programu, díky zmíněné nesrozumitelnosti se potom občas člověk jen domnívat, o čem se zpívá. Přitom se v programu dočtete, že patronem ND Brno je jedna z největších sázkařských společností. Asi už to ani u gamblerů není, co to bývalo...


JOSEPH CALLEJA | Pražský podzim     
14. září 2011, Rudolfinum, Praha
Joseph Calleja, stále ještě mladý maltský tenor (*1978) nevelkého vzrůstu a sympatického projevu s dobrými předpoklady pro italské belcanto u nás nebyl poprvé. Na jeho první pražský recitál, který se před několika lety odehrál ve Smetanově síni Obecního domu, jsem pod dojmem jeho předcházejícího společného stuttgartského recitálu s Annou Nětrebko (na který jsem těch pár set kilometrů jel), nepřišel. Ve srovnání s výkonem ruské sopranistky mi jeho výkon tehdy přišel nevýrazný.
Znovu jsem měl možnost jej vidět v přenosu z Metropolitní opery, kde se naopak zdálo, že v titulní roli v Offenbachových Hoffmannových povídkách se hlasově i výrazově zcela našel. Když festival Pražský podzim ohlásil ve svém programu Callejův recitál v Rudolfinu, tentokrát jsem o své divácké účasti příliš nezaváhal.
Možná jsem nebyl ten večer tak úplně naladěn, a to se projevilo na tom, jak jsem koncert vnímal. Rudolfinum patří k nejlepším sálům v Praze, a přesto mi ten prostor nepřišel na podobné vystoupení (minimálně zpočátku) vhodný. Nešlo ani o intimní písňový recitál (který by byl dozajista akusticky výborný), ani o orchestrální koncert, který dokáže akustiku sálu naplnit beze zbytku. Nestává se často, aby se uváděl hybridní tvar, něco mezi, v tomto případě recitál operních árií za doprovodu klavíru. Na Josephově hlasu bylo znát, že je zvyklý soupeřit na operních pódiích s někdy možná až neukázněně hlasitými orchestry. Na klavírní doprovod ale nebylo nutné „vybalit“ takový hlasový arzenál, i v operních číslech by v tomto případě měl být klavír partnerem a ne jen harmonií v pozadí. O velké zátěži hlasového aparátu mohlo svědčit i to, že první polovina koncertu trvala slabých dvacet minut, není obvyklé si dávat přestávkovou skleničku tak krátkou dobu poté, kdy dosednete do křesel. Pravda, sólista délku koncertu nahradil sedmi (!) přídavky, takže nakonec šlo vlastně o vystoupení rozdělené na tři rovnocenné třetiny...
Diváci v ne úplně zaplněném sále byli očividně spokojeni, pravdou zůstává, že každý český operní dům by po tenoristovi podobných kvalit sáhl všema deseti. Velké světové scény mají přece jen na výběr z mnohem většího spektra a zdá se, že častěji sahají po hlasech, které jsou nejen sympatické a příjemné, ale také originální a nezaměnitelné. To bylo možná to hlavní, co mi ten večer v projevu jinak vynikajícího pěvce chybělo.


HAUSMUSIK | Letní slavnosti staré hudby     
4. srpna 2011, Tereziánský sál Břevnovského kláštera, Praha
Další výborný koncert Letních slavností se představil v Tereziánském sále Břevnovského kláštera, na programu byly komorní skladby pro kladívkový klavír a dva čakany. Komu tento pojem připomínám spíš hůl nebo sekyru než hudební nástroj, není daleko od pravdy, prý i tak se dá tento příbuzný velké zobcové flétny použít :-)
Tři belgičtí instrumentalisté sdružení v ansámblu Laterna magica nadchli svou virtuozitou ve hře na nevšední nástroje, své umění předvedli i ve vlastních svérázných úpravách skladeb klasicistního a biedermeierovského repertoáru, obě „čakanistky“ své nástroje ovládaly opravdu dokonale.
Přestože by člověk čekal, že komořina tohoto ranku nepřitáhne davy posluchačů, sál byl zaplněn a na závěr také navýsost spokojen. Koho by nepotěšilo, když se mu během necelých dvou hodin pootevře další okénko do nekonečného prostoru ušlechtilé hudby?


GOSPEL SHOWCASE | Prague Proms 2011     
23. července 2011, Smetanova síň Obecního domu, Praha
Na koncertu jednoho z ateliérů loňského festivalu Bohemia cantat 2010 se publiku představil vzrůstem nevelký americký dirigent černé pleti Raymond Wise, který zaujal nejen svou neumdlévající energií, ale také sympatickou snahou v roztomilé češtině vysvětlit všem, jak vznikl a k čemu je na světě gospel. Ne každý tenhle žánr skousne, může vám to připadat jako nudná, nekonečná, stále se opakující mantra, obvykle obsahující krátké vyznání k Pánubohu a jeho chválu za nezbytného rytmického pohupování celého sborového tělesa. V mnoha takových skladbách si vystačíte s textem I love you Lord a Hallelujah... Přesto vás to, pokud nejste úplně neteční, dokáže jakýmsi způsobem uhranout, vtáhnout do děje, nabít energií. Na sboristech bylo vidět, že je tenhle ateliér opravdu bavil.
Po roce se Raymond Wise objevil v Česku zas, tentokrát už ale jako hlavní guru závěrečného koncertu Prague Proms 2011, jenž byl na programu v Obecním domě pod názvem Gospel Showcase. Organizátorům se podařilo oslovit několik stovek sborových zpěváků, kteří byli ochotni za touto událostí přiletět z hodně velké dálky. A protože černošskému dirigentovi nestačilo, že se před ním hýbali jen jeho sboristé, dokázal během koncertu rozpohybovat doslova celou Smetanku, sám si nepamatuji, kdy jsem byl součástí takové davové odezvy, která přes dirigentovo vyzvání působila stále dostatečně spontánně.
Vedle obrovského sboru se prosadili i různobarevní (pletí i hlasově) sólisté a znamenitá doprovodná kapela. Nebýt rozjařené (a možná něčím přiživené) neukázněnosti některých zpěváků v basové sekci (podle jistých typických prvků bych si s pravděpodobností hraničící s jistotou dovolil tipnout, že svou mateřštinu píšou v azbuce), kteří narušovali kompaktní a působivý dav zbytečnými exhibicionistickými výlevy, zůstal by ve mně ten rytmus ještě do hluboké noci.
Když jsem se ráno probudil, tak stejně první, co mi vytanulo v mysli, byla slova: I love you God, hallelujah! :-)


DOROTHEE MIELDS | Letní slavnosti staré hudby     
22. července 2011, Míčovna Pražského hradu
Letní slavnosti si v minulosti vydobyly významnou pozici mezi prázdninovými akcemi v hlavním městě a naštěstí neusínají na vavřínech. Dramaturgii festivalu se naopak daří neustále příjemně překvapovat všechny, kdo se o bezednou pokladnici staré hudby zajímají.
Občas na podobném koncertu pořizuji fotografie pro archív pořadatele, takže potom někdy trošku zalituji, že nemám možnost se koncertu věnovat jako soustředěný divák. Německá sopranistka Dorothee Mields (již jsem dosud znal především jako rovnocennou partnerku Hany Blažíkové a dalších sólistů z videonahrávky Bachových Matoušových pašijí s Philippem Heereweghem) totiž opravdu zpívala skvěle a ani ansámbl Musica fiata se nenechal zahanbit a byl sólistce rovnocenným partnerem. Většinu koncertu jsem nicméně vyslechl ve stoje a s prstem na spoušti, takže nebylo moc času orientovat se detailně v programu koncertu, který nesl název Na křídlech lva poukazujíce na okřídlenou šelmu - symbol Benátek, neboť dramaturgie vystoupení byla zaměřena na okruh raně barokních skladatelů působících v tamní bazilice svatého Marka, Monteverdiho a Gabrieliho (coby nejslavnější příklady) nevyjímaje.
Místo názvů jednotlivých skladeb jsem si odnesl hlavně pocit, že v Míčovně Pražského hradu se dají v létě objevit kouzla nevídaná, pokud víte, kdy tam máte vyrazit.
Příště asi nechám fotoaparát doma :-)


DANIEL BARENBOIM / ZUBIN MEHTA | generální zkouška na koncert     
15. července 2011, Frederic R. Mann Auditorium, Tel Aviv
Měl jsem to štěstí, že jsem část své letní dovolené strávil pod hlavičkou Pražského filharmonického sboru se Schönbergovými Gurre-Lieder na třech koncertech v Izraeli pod taktovkou Zubina Mehty.
V jednom z volných dní nám bylo nabídnuto, abychom se přišli podívat na generální zkoušku Izraelské filhramonie, která připravovala uvedení všech pěti Beethovenových klavírních koncertů, za dirigentským pultem byl opět Zubin Mehta, u klavíru zasedl Daniel Bareboim. Bylo neuvěřitelně zajímavé sledovat dialog obou osobností, v němž nakonec převládla až tvrdohlavá neústupnost Barenboimova.
Jen při prvním zastavení zkoušky se Zubin Mehta ještě snažil s Danielem Barenboimem diskutovat o pojetí jedné z částí koncertu. Při každém dalším přerušení už to byl klavírista (jinak ovšem dlouholetý šéfdirigent Staatskapelle Berlin, špičkového divadelního tělesa se zázemím v proslavené Staatsoper Unter den Linden), který přebíral režii díla do svých rukou. Hrál bez not a všem přítomným postupně dokazoval, že má v hlavě nejen svůj vlastní part, ale kompletní orchestrální partituru. Cokoliv se mu v jakékoliv pasáži skladby nelíbilo v některé nástrojové skupině, byl schopen z hlavy předehrát a náležitě okomentovat. Bylo evidentní, že s Beethovenovým dílem je natolik srostlý, že si ani jinou interpretaci než tu svou nepřipouští.
Člověk musel ze zkoušky odcházet s pocitem, že genialita má mnoho podob. Ta hudební je určitě jednou z nejzajímavějších.


DIANA DAMRAU     
4. července 2011, Deutsche Oper, Berlin
Rok se s rokem sešel a pro mě nastalo takové malé opakování. Opět jsem se po dvanácti měsících vydal do Německa na recitál Diany Damrau. Leccos bylo jinak. Místo mnichovského Prinzregententheateru jsem tentokrát měl příležitost se poprvé podívat do západoberlínské Deutsche Oper, sólistku tentokrát nedoprovázel hráč na harfu, ale tradičně klavírista, a úplně nový byl i písňový repertoár.
Diana za poslední léta ještě vyzrála snad ve všech významech tohoto označení. Provdala se, přivedla na svět prvního potomka a především se dokázala vymanit ze škatulky „Královna noci“. Její repertoár je dnes hodně široký, kalendář vystoupení na nejpřednějších světových scénách zaplněný na pět let dopředu.
Říká se, že žena je nejkrásnější po prvním dítěti. V Dianině případě bych s tím, poté co vstoupila na berlínské pódium orámované osmi bílými kvazirokokovými vázami plnými bílých růží, v krémových šatech, bílém plédu a s dvojitou šňůrou bílých perel na krku, vřele souhlasil.
Lisztovy písně nejsou tak úplně profláklý repertoár, v podání Diany za mimořádně citlivého doprovodu Helmutha Deutsche (v jehož případě neplatí, že nomen je omen, neboť je to Rakušan .-) byly nádherným zážitkem, zvláště když sólistka každým gestem, pohledem, úsměvem i pohybem dává najevo svou radost z toho, co právě dělá. Helmuth Deutsch je pán poměrně pokročilého věku, což se projevilo na jeho pohyblivosti, když kráčel k nástroji, nicméně jakmile usedl, byl z něj zkušený a vnímavý partner excelentní zpěvačky, a to i ve druhé půli večera, kdy se publiku dostalo ještě šesti písní Sergeje Rachmaninova.
V Deutsche Oper, což není vzhledově nijak extrémně přitažlivá budova, je překvapivě výborná akustika, kde se dají vychutnat i ta nejjemnější pianissima (nebýt tikotu nějakých velmi hlasitých hodinek v mé blízkosti, bylo by to úplně dokonalé...). Publikum bylo vnímavé, vstřícné a přátelské, těžko říci, jestli to bylo tím, že recitál se konal v Berlíně nebo tím, že v obecenstvu byla neobvykle vysoká koncentrace mužských párů...
Po několikerém aplausu a přídavcích už Diana jen ukázala nadšeným divákům svého devítiměsíčního Alexandera, který se dožadoval mateřské péče. Jen to byl důvod, proč posluchači svou divu ze scény propustili.
Určitě přijde většina z nich zas. Já tedy určitě, jakmile se naskytne nějaká vhodná příležitost.


Harantovské slavnosti historického zpěvu     
18. června 2011, Hrad Pecka
21. června 1621 je datum, které přece jen leckomu z hodin školního dějepisu utkvělo v paměti. Kdyby se tehdejší císařský dvůr řídil cimrmanovskými pravidly (podle nichž by se mělo vždy pamatovat na jednoduché zapamatování důležitých čísel v dějinách) a nechal kata Mydláře popravit „jen“ jednadvacet českých pánů, rytířů a měšťanů, možná by Kryštof Harant přežil. Protože jich ovšem postupně na pódium před Staroměstskou radnicí nastoupilo o šest víc, nezůstala ani jedna z nejzajímavějších osobností vrcholné české renesance ušetřena.
Každé dva roky, vždy o víkendu, který je nejbližší onomu osudovému datu, se na Pecce, posledním sídle Harantově (které vyženil při své třetí svatbě) koná jeden z mála amatérských sborových soutěžních festivalů zaměřených na hudbu období renesance a raného baroka - Harantovské slavnosti historického zpěvu. Díky nadšení místních občanů se jednou za dva roky sjedou zpěváci z celé republiky (a občas i ze zahraničí), aby při soutěži rozezněly sál v jediné zrekonstruované budově peckovského hradu polyfonními skladbami šestnáctého a sedmnáctého století. Program je doplněn koncerty hostů, přednáškami na historické téma, společným zpíváním a závěrečnou mší.
Festival dává příležitost seznámit se s českou amatérskou scénou a s novými ansámbly, které se historické hudbě věnují s větší či menší specializací. Letošní jubilejní 10. ročník zaznamenal bohužel tak trochu ústup ze slávy, počet do soutěže přihlášených souborů snad poprvé v historii nedosáhl ani čísla deset.
Je pokaždé škoda, když dobrá, a nezištně, s nadšením uskutečňovaná myšlenka zůstane někde na půl cesty. Festivalu jistě chybí větší materiální podpora, ale některé z momentů nemají s financemi zas tolik společného, a přesto nad nimi zůstává pusa úžasem otevřená.
Zahájit renesančně laděnou soutěžní přehlídku na hradním nádvoří představením žáků nedaleké lidušky songy z repertoáru skupiny ABBA za doprovodu elektrického klavíru je počin, který u všech přítomných vyvolal tu překvapené, onde pobavené anebo i naprosto odmítavé reakce. Když potom jednotlivé soutěžící uvádí na pódium nepřipravený mladík (chtělo by se říct: možná jupík z nějaké popíkové rozhlasové stanice...) v lesklém obleku žoviálním projevem trpícím naprostými neznalostmi z oboru, který nedokáže ani správně přečíst jména autorů skladeb natož názvy skladeb samotných, padá vám čelist znovu.
Přes tyhle nepochopitelné drobné úlety měl festival svoje kouzlo. I když účinkujících (a tím pádem i diváků na nesoutěžních koncertech) bylo výrazně méně než jindy a vítězové si možná připadali, že jejich vítězství bylo tentokrát až příliš snadné, dokázali navodit atmosféru radosti z toho, že se společně setkali lidé, kteří se věnují ušlechtilé zálibě.
Mohli jen litovat ti, kdo se nedostavili na přednášku paní Koldinské, špičkové odbornice na období raného novověku, na téma cest Kryštofa Haranta. A mnozí si opět s radostí zazpívali další píseň z nového zpěvníku, který pro každý ročník sestavuje Martin Horyna.
Na Pecce jsem se dvěma různými soubory v minulosti dvakrát úspěšně soutěžil, tentokrát jsem byl na soutěži jen hostem a už dnes vím, že na jedenáctý ročník v roce 2013 přijedu zas. A nejen proto, abych se přiblížil místům, která byla tak blízká jedné z významných českých postav rudolfínské doby.


MADRIGALI GUERRIERI ET AMOROSI | Collegium 1704     
12. června 2011, Tereziánský sál Břevnovského kláštera, Praha
Navštěvujete-li vystoupení prestižního barokního tělesa pravidelně a vytvoříte-li si tím ucelený názor na jeho vytříbené kvality, těžko se popisuje dojem z každého koncertu nějak nově a neotřele.
V případě Collegia 1704 je příjemným zpestřením, pokud soubor v některém ze svých koncertů opustí svoji hlavní doménu, tedy hudbu vrcholného baroka, a uvede repertoár, který je u nás ke slyšení mnohem méně často.
Monteverdiho madrigaly nejsou vůbec jednoduchá volba pro takovouto odbočku, pro podobný repertoár je nutná slušná dávka sebevědomí a odvahy. Souborů, které si na nich vylámaly zuby, není v historii rozhodně málo, a to nejen u nás.
Collegium 1704 má velkou výhodu v tom, že vokalisté i instrumentalisté jsou „domácí“, tedy sezpívaní a sehraní sólisté z mnoha předchozích projektů. To, že si navzájem rozumějí a vyhoví, je na výsledku znát. Program nebyl postaven úzce monotematicky, Monteverdiho genialita byla doplněna zajímavým srovnáním s ranou italskou tvorbou Heinricha Schütze (nevím jak u koho, ale u mně Ital nad Němcem vyhrál o pěkných pár délek...) a doplněna několika instrumentálními skladbami, jejichž autorem byl Biagio Marini a v nichž se mohli naplno zaskvět i orchestrální hráči souboru.
Pravda, pravidelnému fandovi křišťálového zvuku vokálního ansámblu možná tentokrát k dokonalosti chyběla Hana Blažíková, ostatní zpěváci se však zahanbit rozhodně nenechali. A pražští posluchači už vědí a sázejí na jistotu, koncert byl totiž beznadějně vyprodán. Jak jinak.


CECILIA BARTOLI: Vivaldi ritrovato     
9. června 2011, Rudolfinum, Praha
Měl jsem před lety (přesněji: v dubnu 2005) příležitost prohodit pár slov s Cecílií Bartoli po jejím představení v Händelově opeře Giulio Cesare in Egitto v Curychu. Na moji otázku, kdy přijede do Prahy, odpověděla okamžitě a spatra: příští rok, 1. května! To byl totiž v plánu pražský Evropský koncert Berlínské filharmonie s Danielem Barenboimem a Mozartovským repertoárem ve Stavovském divadle. Při sháňce po vstupenkách jsem se dozvěděl, že koncert si obsadila firma Škoda-Auto, potažmo Volkswagen, takže do prodeje žádné lístky vůbec nepřišly. Když Cecilia ze mně neznámých důvodů těsně před koncertem svoji účast zrušila, nebylo mi pánů z Boleslavi ale ani trochu líto....
Na první pražské vystoupení jedné z nejvěhlasnějších světových mezzosopranistek si museli její čeští příznivci ještě dalších více než pět let počkat. Ale kdo se dočkal, rozhodně nelitoval. Kdo zná Cecílii z videonahrávek, dokáže si představit kouzlo její osobnosti, které naživo skutečně funguje mnohem intenzivněji, než když je zprostředkováno pouze nějakým médiem. Zpěvačka ihned zaujme grácií, s níž přijde na pódium, rozzářenýma očima a entuziasmem, s nímž předává publiku každý tón s léty vycvičenou dokonalou technickou bravurou doprovázenou pocitem, že je v osobním kontaktu s každým posluchačem v sále.
Tematický večer s názvem Vivaldi ritrovato (Znovuobjevený Vivaldi) byl přehlídkou toho nejlepšího, co římskou mezzosopranistku a Vivaldiho opery tolik proslavilo, nádherných nosných melodií, technické ekvilibristiky a dokonalého podání za citlivého doprovodu souboru Ensemble Matheus, jehož šéf Jean-Christophe Spinosi se stačil uvést i v roli virtuózního houslisty. Při Gelido in ogni vena jsem cítil jak mi tuhne krev v žilách a při Quel augellin jsem udiveně zjišťoval, jak skvěle lze lidským hlasem napodobit i ptačí zpěv.
Praha ten večer zažila vystoupení nepohasínající stálice na pěveckém nebi a mně se po dlouhé době stalo, že jsem dojetím neudržel pod víčky několik kapek slz. Tenhle pocit v člověku zůstává dlouho. Přání si jej zopakovat bude možná naplněno už na podzim, kdy Cecilia přiveze svůj händelovský program Sacrificium, na nějž lákala už nyní dvěma přídavky. Těším se moc, vy ne?


Pěvci Národního divadla | Pražské jaro     
3. června 2011, Rudolfinum, Praha
Na letošním festivalu dostala opera Národního divadla příležitost v Rudolfinu koncertně prezentovat své sólisty i svůj orchestr. Díky skvělé dramaturgii to vyšlo nad očekávání dobře!
Možná trochu diskutabilním se zdál podtitul koncertu: mladá generace pěvců Národního divadla. Těm pod třicet by se potom muselo říkat asi dorost :-) Šéfdirigent Tomáš Netopil představil na pódiu neotřelou kolekci sestavenou z děl výhradně autorů 20. století. Konečně jeden večer bez krásných, leč často díky značné obehranosti odfláklých kousků od Mozarta, Verdiho, Pucciniho či Čajkovského!
Opeře Národního divadla nelze v posledních letech upřít snahu vymanit se z provinčnosti dané (sice nejen, ale asi z větší části) nesrovnatelnými podmínkami s mezinárodně uznávanými scénami, kam občas nějaký ten úspěšný pěvec z Prahy také uteče. S tím jistě souvisí i ambice při angažmá Tomáše Netopila, který tímto koncertem své další plány možná trochu poodhalil. Měl k tomu zajímavou sbírku sólistů, nikoho asi moc nepřekvapilo, že ženské hlasy nad těmi mužskými tradičně dominovaly. Jiří Hájek a Svatopluk Sem neurazili, ale svůj stín ve skladbách Poulencových nebo Ullmannových překročit nedokázali. Tenorista Richard Samek byl pro mě nejslabším článkem řetězu, Bernstein a Britten také nejsou nijak nekomplikovaní autoři...
Simona Šaturová oslnila tradičně vizuálně i hlasově, árie ze Stravinského opery ale zřejmě pro ni nebyla úplně šťastnou volbou. Alžběta Poláčková (vystoupila namísto původně ohlašované Christiny Vasilevy, která není v ND v angažmá) se očividně snažila své Kátě Kabanové dodat co nejvíce emocí, do křehkosti Christiny, která v této roli v Národním hostuje, ale přece jen něco přirozeného a samozřejmého chybělo.
Jistotou je hlasové umění Kateřiny Jalovcové, škoda jen, že pěvkyně nedokáže více zapracovat na své pódiové prezentaci, působí jaksi nepřítomně, jakoby jí posluchači v auditorii tak nějak vadili. Možná je v tom tréma, možná ostych, hlavně je to ale škoda...
Bomba vybuchla v momentu, kdy dorazila Cunegonda z Bernsteinovy opery Candide. Pěvecky i herecky značně obtížný sopránový part ovládla Jana Kačírková s takovou dávkou živelnosti, entuziasmu a virtuozity, že se zdálo, že Leonard ji kdysi snad napsal pro ni (což nemohl, protože v době vzniku opery se ona ještě rozhodně opeře nevěnovala :-). Tuhle árii jsem měl doposud spojenou s Dianou Damrau, která ji famózně zazpívala na slavnostním koncertu u příležitosti fotbalového šampionátu v Německu v roce 2006. Troufám si tvrdit, že verze Jany Kačírkové v Rudolfinu nebyla o nic horší! Mít sólistku takových parametrů v ansámblu, hodně bych se snažil uvést celého Candida dříve, než mi někam zmizí (a vsadím se, že zájem už je...).
Orchestr Národního divadla se předvedl v jednom ze svých nejlepších výkonů za poslední dobu (že by vypomohly výpomoce? :-), mohl by to být důkaz o systematické a ovoce přinášející práci šéfdirigentově.
„Mladá generace“ ve Dvořákově síni ukázala své přednosti i nedostatky. Praha má na svých operních scénách co nabídnout. Teď ještě, aby přišli diváci a neodešli sponzoři...


John Malkovich: INFERNAL COMEDY | Pražské jaro     
2. června 2011, Rudolfinum, Praha
John Malkovich je velká hollywoodská hvězda, vždycky si ve spojitosti s ním vzpomenu na jeho hlavní roli ve skvěle obsazeném filmu Nebezpečné známosti (vedle Malkoviche v něm ještě hráli třeba Glenn Close, Michelle Pfeiffer nebo začínající Keanu Reeves a Uma Thurman), kterým režisér Stephen Frears tak trochu převálcoval Formanovo zpracování téhož „valmontovského“ tématu. A film V kůži Johna Malkoviche, kde hlavní protagonista hraje sám sebe, je neotřelá psychobláznivina z dílny u nás téměř neznámého tvůrce jménem Spike Jonze, díky níž si jméno herce asi každý filmový fanda už bude pamatovat navždy.
Dramaturgie Pražského jara se dokázala termínově vtěsnat do rozpisu turné hudebně-dramatického projektu s názvem Pekelná komedie: Zpověď sériového vraha, což je v podstatě Malkovichovo monodrama, postavené na zpovědi skutečného hromadného vraha Jacka Unterwegera, při němž mu sekundují pouze dvě sopranistky a komorní orchestr.
Už na začátku řeknu, že John Malkovich byl skvělý! Jeho uhrančivost a přesvědčivost v každém gestu, ať už působil jako bezduchý prosťáček nebo jako surový násilník, jeho precizní příprava (například neuvěřitelně věrohodná globální angličtina se silným rakouským přízvukem) i jeho ne vždy pochopené improvizace byly magnetické a dokázaly upoutat pozornost po celý večer, který nebyl přerušen ani žádnou přestávkou (takže draze oblečené načesané slečny v blyštivých šatech musely svým partnerům uzamčeným do okatě značkových hodinek ukázat svůj nacvičený záklon při vyprazdňování sklenky sektu ještě před začátkem představení).
Hodně míst v průběhu dramatu vypadalo natolik improvizovaně, že by člověk mohl získat pocit, že pevný scénář téměř neexistuje. To, že to bylo úplně jinak, prozradily titulky, které text představení překládaly a často se předbíhaly... Pouze několikrát se titulek neobjevil, právě tam, kde se John rozhodl zaimprovizovat.
První neplánovaný vstup přišel hned v samotném úvodu. Všichni diváci byli přesvědčeni, že divadlo už začalo, když postava Jacka Unterwegera po příchodu na pódium pronesla něco v tomto smyslu: „Pokud si někdo dnes večer z hotelového pokoje odnesl notebook, iPad, Nokii, Blackberry, pak si může být jist, že nešlo o jeho pokoj, ale o pokoj můj...“. Mnozí, kteří z tohoto úvodu rozuměli pouze názvům značek jednotlivých elektronických přístrojů, dokonce získali pocit, že jsou upozorňováni na to, aby si vypnuli své mobily, protože se v publiku v ten moment skutečně pár svítících displejů objevilo. Děj plynul bez přerušení dál a mě ten úvod znovu vytanul na paměti až druhý den, kdy jsem se ze zpráv dozvěděl, že americký herec byl včera v Praze ve svém hotelovém pokoji okraden...
Velmi panoptikálně se pohybující dirigent Martin Haselböck a jeho orchestr obstarali hudební čísla a předěly, jakousi scénickou hudbu, obě sopranistky se blýskly několika operními áriemi a zároveň posloužily sólistovi večera jako rekvizity při znázorňování jeho násilnických scén.
Pódium Rudolfina bylo přeměněno v obrovskou kovovou a světelnou rampu, takže ani o vizuální show diváci nepřišli, byť zejména na začátku trpěli lidé s jemným sluchem výrazným vazbením v levém reproduktoru.
Výběr hudby byl stylový, šlo prakticky výhradně o autory nějak spojené s rakouským prostředím, jen s jejím zařazením mívá leckdo potíže. To, že tuto hudbu pojmenuje v úvodním slově do programu výhradně jako „barokní“ rakouský velvyslanec, bych přešel, asi to nebude hudební vědec. Že jen o „barokní“ hudbě mluví moderátorka večerní zpravodajské relace v televizi, bych přičetl povrchnosti toho, kdo jí text připravuje. Ale, že se termín „barokní hudba“ v souvislosti s představením objeví i z úst nadšené hudební kritičky Heleny Havlíkové zpovídané bezprostředně po akci před Rudolfinem, už cosi o našem nedokonalém světě vypovídá. Pro úplnost uvedu všechny autory, jejichž hudba se v pořadu objevila - Gluck, Boccherini, Gasparini, Mozart, Beethoven, Haydn a Weber...Jsem znejistěn, doufám, že ty skleněné krabice, které se dnes stavějí, někdo brzy nezařadí do secesního stylu...
Pražské jaro opět prokázalo čich na zajímavé úlety z tradičního repertoáru (které ale potom neumí nijak zařadit do svých tradičních škatulek - tento projekt byl tak trochu mimo mísu zařazen do cyklu Stará hudba...). Nechtěl bych sice být v kůži Johna Malkoviche pět minut poté, co mu volali z hotelu Mandarin Oriental, že se mu pokojem prošel lupič, do kůže diváka jeho představení bych se ale oblékl brzy zas a rád.


Monteverdi: L'INCORONAZIONE DI POPPEA     
26. května 2011, Semperoper, Dresden
Když se před lety pražské Národní divadlo rozhodlo, že uvede Monteverdiho Orfea, byl to pro obec milovníků staré hudby svátek, raně barokní opery se u nás ve velkých divadlech uvádějí velmi sporadicky, a to nejen proto, že sólisté ve stálém angažmá mají hlasy školené především na romantické belcanto, což je v barokním hlasovém projevu rys poněkud nežádoucí. Jsou sice zpěváci, kteří zvládnou obojí, ale v dostatečné kvalitě jich není nikdy dost.
Ještě větší problém bývá s instrumentálním doprovodem. Klasické divadelní orchestry nemají s dobovou interpretací předklasické hudby často vůbec žádné zkušenosti, už vůbec nemluvě o tom, že na to ani nemají nástroje. Proto se pro Monteverdiho první operu ve Stavovském sestavoval orchestr z koncertních hudebníků, kteří se v tomto žánru pohybují každodenně, a například při produkci Händelova Rinalda už účinkoval přímo barokní orchestr Collegium 1704.
Přestože pražský Orfeo měl ohromný úspěch a všechny jeho reprízy byly vyprodané, dalšímu Monteverdimu to dveře na místní kamenné scény neotevřelo. Naštěstí necelé dvě hodiny jízdy autem od Prahy leží Drážďany a tam ty možnosti jsou. Chtěl-li tedy někdo vyslechnout naživo například Korunovaci Poppey, mohl, tak jako já, vyrazit na jaře do Semperoper, která si posluchače z blízkého zahraničí začala hýčkat už i tím, že na své webové stránky přidala i jejich českou mutaci.
I v Drážďanech sedělo v orchestřišti barokní těleso, Cappella Sagittariana. Už díky jeho kvalitám stálo za to se na Poppeu vydat, hráli totiž pod vedením dirigenta Rubéna Dobrovskyho výborně, pro mě nezapomenutelné byly zejména obě jeho cinkistky!
Pěvecký ansámbl měl svoje silné i slabší stránky. V titulní roli si odzpívala své americká sopranistka tmavé pleti Nicole Heaston, na jejím podání bylo ale přece jen znát, že barokní interpretace není její specialitou. Kontratenorista Franco Fagioli v roli Nerona sice neměl problém zazpívat i ty nejvyšší noty, přesto za srdce příliš nechytil. V ostatních rolích bylo poměrně dobře rozlišitelné, kdo má jakou zkušenost s interpretací staré hudby a člověk se neubránil pocitu, že většina sólistů z pražského Orfea nebo Rinalda by se v Semperoper bez problémů prosadila.
Už trochu fádní je přenášení starých oper do současnosti. Tentokrát se Nerone stal jakousi hlavou mafiánského klanu, která se po scéně zhusta pohybovala za doprovodu své gorily, tu a tam po scéně jeho pohůnci přeběhli s pytlem, z jehož tvaru se dala odtušit další mrtvola, nezapomnělo se ani na obligátní sex v kombiné na pohovce. Stereotypy současných německých inscenátorů přestávají být zajímavé...
Nade všemi nedostatky a pochybnostmi se jako zářivý oblak ale vznášela skvostná Monteverdiho hudba, která přetrvá o staletí všechny inscenátory jeho děl. Naštěstí.


Janáček: JEJÍ PASTORKYŇA     
24. května 2011, Národní divadlo, Praha
Ani v rodném jazyce se nemusí dokonale vyznat každý, zejména pokud se dostane do styku s nářečím. Našlo by se mnoho lidí, kteří by jen stěží hledali ve svých závitech význam spojení Její pastorkyňa. Není ani tak problém s přivlastňovacím zájmenem, jako s podstatným jménem. Pastorkyňa je moravský tvar vzniklý přechýlením slova pastorek, nemanželský potomek, příbuznému pojmu schovanka už by asi rozuměl větší počet lidí. Autorka předlohy a libreta nejznámější Janáčkovy opery Gabriela Preissová zvolila trochu nesrozumitelný název svého díla, jehož centrální (ale nikoli titulní) postavou je žena, které se říká Kostelnička (její pravé jméno je Petrona Buryjovka) a která má ve své péči nevlastní dceru - Jenůfu, tedy „svoju pastorkyňu“. Aby to nemotalo hlavu cizincům, opera se ve světě uvádí pod názvem Jenůfa.
Přestože jde opravdu o dílo světoznámé, na prknech pražského Národního divadla se s ním setkáte jen v několika představeních za rok - pod svícnem bývá tma a Janáček je v Česku stále ještě tak trochu Popelkou...
U Jenůfy je vždycky klíčové obsazení dvou hlavních ženských i dvou mužských rolí. Národní vsadilo z části na marketing kolem mediálně profláklých tváří, což mu jistě pomohlo v tom, že divadlo bylo velmi slušně zaplněné, byť cizinci v něm stále asi měli navrch.
Kostelnička je pro Evu Urbanovou role pasentní, její poloha neumožňuje protagonistce vyhnat část publika svými ječivými výškami a její uvěřitelný charakter je z podobného drsného ranku jako třeba Kabanicha v Kátě Kabanové, i když oproti ní není Kostelnička pořád jenom zlá, ale v představení se dá vystopovat přece jen jakási neprvoplánová barevnost postavy.
Jenůfu si do své zdařilé sbírky hlavních rolí v Kapličce zařadila Pavla Vykopalová. Na podobných rolích její potenciál roste a vypadá to, že v jejím růstu to ještě zdaleka není konečná. Navíc není mnoho zpěvaček, které by dokázaly v jedné sezóně spolehlivě nastudovat tutéž postavu ve třech naprosto rozdílných (včetně škrtů!) inscenacích, vedle brněnské Pastorkyně přijde na podzim na řadu ještě Jenůfa francouzská...
Zklamali mě oba mužští protagonisté. Laca, alias Štefan Margita se po pódiu pohybuje jako loutka a jeho zpěv je spíše z kategorie muzikálové, do jeho témbru zakoukaní kritici ať si říkají, co chtějí. A Valentin Prolat si už asi také Števu ve Francii nebo jinde nezazpívá, pražské Národní ovšem zůstává jeho jistotou. Orchestr pod taktovkou Ondreje Lenárda nenabídl mnoho příležitostí k prožitku Janáčkovy vroucnosti a rozervanosti, možná bude lépe se pro autentičtější zážitek zajet podívat do Brna (kde ovšem možná hrají Janáčka pohříchu ještě méně než v Praze...).


SAN FRANCISCO SYMPHONY| Pražské jaro     
19. května 2011, Obecní dům, Praha
Na jednom starém kresleném vtipu (tuším, že od Jiránka) se jedna figurka při sledování fotbalového zápasu ptá té druhé: Kdo hraje? A dostane se jí odpovědi: Ále, nějakej Adidas proti Adidasu! Vzpomněl jsem si na něj při vstupu do Smetanovy síně na své třetí pražské setkání se světovou symfonickou extratřídou v podobě Michaela Tilsona Thomase a jeho sanfranciských symfoniků. Ta vzpomínka se mi potom pravidelně připomínala - mladé hostesky ve firemních barvách se žlutými kalami na šatech, průvodní slovo ředitelky firmy v programu, přehlídka kdysi pasujících večerních šatů s převislými kilogramy v podpaží, ohromné květinové koše na děkovačce s ještě většími nápisy a logy na stuhách, to vše nedalo návštěvníkovi koncertu zapomenout na to, že vlastně přišel na ouverturu k navazujícímu společenskému hodování bílých límečků jedné z velkých auditorských firem, díky jejímž financím se koncert uskutečnil...
Šatnářka v přízemí nás odbyla s mobilem v ruce, ať se obrátíme na kolegyni, jejíž jediná otázka byla, jestli tam své svršky necháme i přes raut. V řadě přímo přede mnou se odehrávala kromě toho, co bylo na programu, ještě další představení. Jeden z draze oblečených návštěvníků se zřejmě rozhodl vzdělat v kultuře svoji adolescentní dceru (ohromná písmena D a G na obroučkách jejích brýlí jsou tam taky proto, aby každý věděl...), a ta dávala svoji lehkou nevoli najevo celému svému okolí. Nic na tom, že před sebou může slyšet dokonalou Beethovenovu symfonii, zajímavější jsou typy kolem ní a vytrvalé ovívání vlastního obličeje koncertním programem. Pravda, v publiku bylo co vidět (opravdu přemíra tmavě šedých sak s důležitým pohledem) i slyšet (to ti musím říct hned, to do pauzy nepočká, jen kdyby ten orchestr tolik nerušil...). :-P
No, ještě že výkon muzikantů dal na všechny rušivé okamžiky brzy zapomenout. Zvláštností, kterou člověk na koncertech nevidí pravidelně, je to, že orchestr nenastupuje na začátku koncertu, ale mnohem dříve a na pódiu se dlouze rozehrává. Asi vědí, proč to dělají, jejich jedinečný zvuk byl už od úvodní trumpetové části Cowellovy skladby skvělý. Dirigent se sice na začátku profesorsky ohlédl do publika, jakoby tušil neposlušné žáčky, ale potom už se plně věnoval umění. Po rozhodně zajímavé americké moderně přišel jen skromný, zdvořilý potlesk. A to byl na řadě ještě Bergův houslový koncert, posluchačsky nesnadné dílo, které na témže pódiu docela nedávno výborně zahrála bosonohá Patricija Kopačinská. Christian Tetzlaff byl ovšem neméně virtuózní a včetně přídavku za výkonem orchestru rozhodně nijak nezaostal.
Po přestávce potom přišlo „to hlavní“: Papapa páá, papapa páá. Beethovenova Pátá symfonie cmoll, zvaná Osudová, probudila i ty největší ignoranty, kteří hned po první větě potleskem dokázali, že tuhle melodii znají... Přestože symfonická hudba u mě většinou při výběru koncertů, na které půjdu, značně zaostává za hudbou vokální, u kalifornských mistrů se člověk prostě nesplete nikdy. Pátý Beethoven byl toho naprosto skvostným příkladem.
Neslyšet je naživo vždy, když do Prahy přijedou, by byl osudový omyl!


Collegium 1704 + Raffaella Milanesi| Pražské jaro     
15. května 2011, Rudolfinum, Praha
Při zveřejnění programu Pražského jara 2011 jsem ani na okamžik nezaváhal při objednávce vstupenek na bachovské kantáty s Martinou Jankovou a Collegiem 1704 v Rudolfinu. Martina je sázka na jistotu, její nedávné pražské recitály s hudbou Schumannovou, Mendelssohnovou nebo Haydnovou nikdy nezklamaly, jak by v jejím podání mohl zklamat Bach?
Jenže i zpěváci jsou jenom lidi. A tak jen pár dní před koncertem došlo na oznámení, že Martina Janková pro indispozici nevystoupí a její roli sólistky večera převezme italská mezzosopranistka Raffaella Milanesi, drobná, sympatická krátkovlasá brunetka s vosím pasem. Italka je úplně rozdílný tip, hlasem spíše komorní, témbrem lyrická. To se bohužel na koncertu trochu podepsalo. Dovedu si představit, že nebylo vůbec jednoduché v několika dnech vymyslet a nacvičit náhradní program. Z Bacha zůstala skvostně zahraná Ouvertura Ddur (při melodii Air se rozsvítilo v očích i těm, kteří do Rudolfinu chodí jen na volné vstupenky a tleskají po každé větě) a „Svatební kantáta“ Weichet nur. Na podání Raffaelly Milanesi bylo znát, že tohle není její repertoár, snaha byla, vokální výsledek se příliš nedostavil, nicméně prapor zvedali vysoko sóloví instrumentalisté při doprovázení jejích árií.
Collegium 1704 (Václava Lukse jsem snad poprvé viděl držet v ruce taktovku) naopak své pověsti dostálo beze zbytku i v dalším hitu večera, Händelově Vodní hudbě a Traettově operní předehře. Raffaella Milanesi vypadala ve druhé polovině uvolněněji, jistě i díky tomu, že italské texty Händelových a Traettových skladeb jí pomohly k mnohem jistějšímu výkonu v repertoáru, který ji už byl mnohem bližší. Stesku po indisponované Martině to ovšem nezabránilo.
Evidentně jedno to bylo jedné slečně se vstupenkou na emporu. Možná si vůbec neuvědomila, že není doma v obýváku, naprosto bez okolků si na lavici sundala boty a na lavici si k poslechu lehla. K dokonalému dojmu už chyběla jen sklenice piva a dálkové ovládání v ruce .-)


Wagner: DIE WALKÜRE | METinHD LIVE     
14. května 2011, Kino Světozor, Praha
Wagner v němčině znamená „kolář“, tedy ten, kdo vyrábí nejen samotná kola, ale celé vozíky, vozy, kočáry (=der Wagen). Z hudby Richarda Wagnera mi jde skutečně pořád tak trochu hlava kolem... .-)
Zatvrzelí wagneriáni by do poslední kapky krve bránili bohatýrskou tvorbu svého idolu, jeho odpůrci by se často uchylovali ke kritickým výrokům, v nichž by nechyběly výrazy jako přehnaný patos, zdlouhavé a nudné pasáže, dětinské a nacionalistické mýty. Pořád se nacházím spíše v té druhé skupině, to přiznávám.
Přesto jsem vsadil (po kolikáté už?) na osvědčenou značku MetinHD a do hlediště kina Světozor dorazil s vypětím všech sil (sám jsem celý den zkoušel úplně jiný repertoár) včas, tři minuty před plánovaným začátkem. Vzápětí jsem zjistil, že spěch nebyl nutný. Nové zpracování Wagnerova Prstenu v Metropolitní sjednocuje fungl nová, moderní a technicky kolosální a náročná scéna sestávající s obří proměnlivé konstrukce řízené počítačem. A ten v úvodu přenosu měl nějaký problém, protože díky technické závadě se začínalo skoro o hodinu později. S vidinou téměř pětihodinové opery před sebou ve mně začala narůstat obava, že jsem právě přišel na svoji poslední operu. Pořadatelé sice poněkud zkrátili přestávky, nicméně délka představení byla tentokrát vskutku nad síly mnoha diváků...
Pravda, i já jsem si v prvním jednání trochu pospal, ono se v něm skutečně zas tolik nedělo. Eva Maria Westbroek (Sieglinda) je jistě skvělá zpěvačka, temně zabarvený dramatický tenor Jonas Kaufmann (Siegmund) je dnes velká hvězda (a přesto pořadatelům úplně v programu chyběl v obsazení...) a také Hans-Peter König v roli Hundinga prokazoval svoji vysokou úroveň, nicméně pokud scéna, jejíž obsah se dá popsat třemi větami, trvá skoro hodinu, vydrží neusnout jen otrlí...
Druhé jednání mě ovšem probudilo, protože na scénu nastoupil Bryn Terfel (Wotan) a to se vyplatí nespat. Při vší úctě k protagonistům prvního dějství, Bryn je téměř vymazal, byl prostě neuvěřitelně dobrý!
A protože ve třetím jednání s dobře známým pochodem Valkýr už se občas i něco děje, dostává opera dokonce spád! .-)
V jedné věci tentokrát totálně propadla produkce, v českých titulcích byl zřejmě z úsporných důvodů použit jakýsi překlad ze začátku 20. století, u něhož si člověk dobře uvědomí, jak se (nejen) básnický jazyk vyvíjí. Po pěti minutách textů ve stylu: „Leč bez báz a han hnal svůj oř v dál..“ oči a mozek svorně odmítly s takovou brutalitou soupeřit a vzaly mimořádně zavděk překladem anglickým, pokud už nebylo dobře rozumět originálnímu německému libretu (což vzhledem k podobnému vývoji němčiny byl přes výbornou výslovnost sólistů rovněž oříšek pro masochisty...).
Dílo trvající se dvěma pauzami přes pět hodin bylo „my first Wagner ever“... Na další opus německého bombastika se budu muset nějakou dobu vzpamatovávat. Takže vzhůru do osvědčených vod se štikami jménem Mozart, Puccini nebo Verdi! :-)


Strauss: CAPPRICCIO | METinHD LIVE     
23. dubna 2011, Kino Světozor, Praha
Řekl bych, že je na světě docela dost lidí, kteří se v hudbě trochu orientují a přesto si bez problémů pletou Johanna Strausse s jeho jmenovcem Richardem. Proto bývají v opeře překvapeni, když Růžový kavalír nejezdí po krásném modrém Dunaji a hlavním hudebním tématem Salome není zrovna vídeňský valčík. Když se dozvědí, že libretem další opery je spor básníka se skladatelem o to, která múza je pro umění důležitější, může být lehce znejistěn, zda neměl v rytmu Radeckého pochodu vyrazit do víru Tritschtratsch polky...
Cappriccio je poslední operou Richarda Strausse a je třeba dodat, že zmiňovaní dva umělci jsou v ní také zároveň soky při získávání přízně krásné hraběnky, která je ovšem nakonec šalamounsky odmítne oba...
Straussova hudba není na rozdíl od rodiny vídeňský mistrů valčíků zrovna prvoplánově líbivá a ne každý ji dokáže bez zardění trpělivě přečkat, o to víc, jedná-li se o operu, která nemá přestávku, ono tolik vítané intermezzo, v němž se někteří méně odolní posluchači vytrácejí do svých domovů.
Přiznávám, ani moje koncentrace nebyla v den projekce z New Yorku úplně bez chyby, zejména v první polovině jsem se občas přistihl, že místo dialogu dvou pěvců jsem spíše sledoval tok svých myšlenek, které se toulaly v úplně jiných končinách. Nicméně produkce v Metropolitní a dokonalost živých přenosů jsou natolik zajímavé, že ve druhé polovině díla už by měl pan Richard z takových posluchačů konečně docela radost.
Na úvod se krátce představila průvodkyně večerem, Joyce DiDonato (nemohu pořád všechno jen chválit - měla na sobě dost děsné šaty :-). Stačila krátce vyzpovídat hvězdu Renée, která by o tom, že Strauss je její srdeční záležitost, už mohla vypovídat před tříměsíčním tribunálem. Je fakt, že její hlas se v jeho hudbě vždycky najde v těch nejlepších polohách, což zanedlouho zjistili i ti, kteří to do té doby ještě nevěděli. Hlavní americká scéna ve svých produkcích neponechává nic náhodě, nápaditá scéna, špičkoví sólisté i ve vedlejších rolích (třeba naprosto skvělí „italští“ zpěváci) a v neposlední řadě výtečná německá výslovnost u VŠECH účinkujících, to se opravdu jen tak (na mimoněmeckých scénách) nevidí a neslyší.
Na konci opery už mi nevadily ani rušivé zvuky z publika ve Světozoru, zejména od jedné starší paní, která jakoby si neustále v rukou přebírala korálky růžence.
I tentokrát stálo za to do kina na přenos z Met přijít a nechat se přesvědčit, že opera není jen Mozart, Verdi nebo Smetana. Při návštěvě našich domácích divadel mi začíná chybět už i ta počáteční inspicientova formulka: Maestro, to the pit, please!


Couperin: LEÇONS DE TÉNÈBRES     
21. dubna 2011, Betlémská kaple na Žižkově, Praha
Dva týdny poté, kdy se v Praze ve svém vlastním projektu představily dvě sopránové sólistky z okruhu Collegia 1704 (viz odstavec o programu Per alegreçça z 6. dubna), o sobě tentokrát daly výrazně vědět dvě jeho mezzosopranistky.
Místem koncertu se stala Betlémská kaple na Žižkově, místo ukryté v průchodu blízko jedné z rušných žižkovských křižovatek, které byste bez přesného popisu (a bez Internetu) asi nenašli. Pro komorní hudbu je to přitom akusticky takřka ideální prostor.
François Couperin, po Rameauovi a Lullym nejvýznamnější autor francouzského baroka, je znám zejména jako skladatel instrumentálních skladeb, převážně pro cembalo. Z jeho vokální tvorby dosáhly věhlas Leçons des Ténèbres, velikonoční hudba na text Lamentací proroka Jeremiáše pro ženské hlasy a basso continuo.
Kamila Ševčíková a Marta Fadljevičová disponují dvěma barevně odlišnými, krásnými a nezaměnitelnými hlasy. Pokud jedna svým sametovým zvukem připomíná violu, druhá připomene spíše hoboj. V sólovém, jímavě niterném projevu doprovázeném při pohasínajícím světle svíček i dvojjazyčné recitaci textů trojčlenným continuem se představily obě nejprve sólově a na závěr ve společném dvojhlase.
Žižkov bývá stále ještě spíše spojován s hudbu meziválečných předměstských výčepů a šantánů, takže jméno Francois Couperin by tu možná i dnes po žižkovsku přeložili na Franta Řezáč. I kdyby byla jeho hudba doprovázena na heligonku, na výpovědi by jí to asi mnoho neubralo. Trio instrumentalistů (loutna, gamba a pozitiv), které dostalo v mezihrách i prostor pro sólový přednes, nicméně dojem podtrhlo svou autenticitou.
Ztišení duše v období velikonočního rozjímání se podařilo dokonale.


Rossini: LE COMTE ORY | METinHD LIVE     
9. dubna 2011, Kino Světozor, Praha
Na další přenos z Met jsem se do křesla Světozoru obzvlášť těšil, protože sestava Damrau-Flórez-DiDonato slibovala ve spojení s Rossiniho méně známou operou o prostopášném hraběti Orym opět mimořádný komplexní zážitek.
Bezpochyby nevšední zážitek měl z tohoto představení sám Juan Diego Flórez. Půl hodiny před představením se mu totiž narodil prvorozený syn Leandro a otec byl celou noc před jeho příchodem na svět v porodnici s matkou. Jeho únava, ale také velká radost, byla v jeho obličeji při přestávkovém rozhovoru s Renée Fleming znatelná, na výkonu se přitom projevila především ta radost...
Režijní nápad inscenace mi připomněl nedávnou vídeňskou Alcinu, opět se pracovalo s jakýmsi divadlem na divadle, přičemž němá postava hostitele byla do děje často velmi vtipně zapojena.
Rossiniho hudba je sázkou na melodickou jistotu, byť při úvodní skvěle zazpívané Flórezově árii jsme tu melodii znal úplně odjinud, po chvilce jsem si s ním totiž skoro zpíval Věrné milování ze Smetanovy Prodanky. Že by se Bedřich byl nechal inspirovat? :-)
Pozadu pěvecky nezůstaly ani ženské sólistky. Diana Damrau, přestože u nás ji ještě široké publikum tolik nezná, už vyrostla v prvotřídní hvězdu a její pěvecký a herecký projev je radost sledovat. Byla to výborná pozvánka na její červencový berlínský písňový recitál i na její mnichovskou trojroli v Hoffmannkách na podzim! Joyce DiDonato vypadala v mužských šatech a tmavé paruce snad ještě lépe než v civilu a o svých mimořádných kvalitách musela také přesvědčit každého.
Během jejího duetu s Flórezem jsem ovšem zažil mnohá negativa operní projekce do kina, okolo sedící diváci byli tentokrát místy opravdu nesnesitelní - pokud během jedné pětiminutové árie zaregistrujete v sále velký svítící displej mobilu, zvuk doprovázející rozbalování bonbónů z celofánu, několik polohlasem vyslovených vět paní ve středním věku směrem k jejímu partnerovi, občas se vracející interference v reproduktorech a do toho hurónský smích jednoho z návštěvníků, který se smál ale úplně všemu, a jako korunu tomu všemu chrápání jednoho z unavených návštěvníků a několikerý závan alkoholem provoněného dechu z řady za vámi, zatoužíte po klidu gauče v obýváku, kvalitní DVD nahrávce a šálku pravé brazilské kávy... Naštěstí bylo představení natolik přitažlivé, že se mi občas podařilo od podobných vnějších projevů odpoutat.
Odnesl jsem si také jeden jazykový poznatek. Až se jednou dostanu do Petrohradu, musím na sbírku obrazů vyrazit do Pastoušky (anglicky: Hermitage, tedy místo, kde se Hrabě Ory vydával za poustevníka :-).
Průvodce večera pravidelně žádá diváky po celém světě o podporu přenosů a také je přesvědčuje o tom, že návštěvě představení přímo na místě se stejně nic nevyrovná. Musím říci, že od některých „diváků“ ve Světozoru bych si opravdu docela rád dal pauzu...


PER ALEGREÇÇA     
6. dubna 2011, Kostel sv. Martina ve zdi, Praha
Svět je malý a o tom hudebním, zejména co se týče staré hudby, to platí trojnásob. Kvalitních muzikantů není nikdy nazbyt a tak se v sestavách těch několika špičkových souborů na domácí scéně z velké části nacházejí často stejná jména. Mnozí jejich nositelé postupem času nacházejí uplatnění i jako nezaměnitelní sóloví umělci.
Dvě (mimo jiné) kmenové sopranistky barokního souboru Collegium Vocale 1704 Hana Blažíková a Barbora Sojková jsou například zároveň motorem ženského ansámblu Tiburtina. Neméně zajímavé jsou ovšem i jejich sólové projekty. Jeden z nich bylo možné vyslechnout v rámci projektu Hudební lahůdky ve svatém Martinovi ve zdi, místě, které vedle tradičních „čtverylkových“ kolovrátkových programů pro organizované turistické nájezdy dlouhodobě funguje jako jeden z mála takřka ideálních scén (byť kapacitou menších) pro komorní a starou hudbu.
Hana Blažíková už svou gotickou harfu svým posluchačům představila několikrát, tentokrát ovšem na tento nástroj už hrály obě protagonistky - Bára měla v programu svoji harfenistickou premiéru.
Dramaturgie večera určila podtitul koncertu - duchovní a světská láska v hudbě italských šlechtických dvorů pozdního středověku. Jména jako Landini nebo Bologna nejsou zrovna frekventovaná, jejich kompozice byly doplněny výběrem z děl anonymních autorů obsažených v několika středověkých zpěvnících - kodexech. Když se dvě vizuálně i pěvecky podmanivé ženy posadí na pódiu k harfám a odtajní hudební krásy ukryté v pozdně středověkých manuskriptech, mají oči i uši co dělat, aby je taková dávka emocí neuvedla do hlubokého snění. Koncerty „lahůdkového“ projektu jsou navíc ještě doplněny přímo na pódiu vytvářenými výtvarnými díly Vladimíra Kiseljova, obrazy, které jsou malířovou momentální inspirací na uváděný program.
Per alegreçça znamená Pro radost. Koncert s tímhle názvem přinesl velkou dávku radosti z krásy hudební, lidské i vizuální každému, kdo do Martina ve zdi dorazil. Některá jména jsou prostě už delší dobu sázkou na jistotu.


Striggio: MASS IN 40 PARTS | Workshop     
2. dubna 2011, All Saints Church, Tooting, London
Prý se nedá cestovat časem. Tak to je jen klišé. Všechno jde, když se chce. Mně se v Londýně podařilo během dvou dnů vycestovat z roku 2011 do fantaskní budoucnosti na planetě Mall (viz poznámky ke koncertu o den dříve) a den na to se posunout v čase až do 16. století, období pozdní renesance a vrcholu její vokální polyfonie.
I Fagiolini, špičkový vokální soubor, s nímž jsem v kontaktu už delší dobu, letos uskutečnil svůj velký sen, světovou premiéru nahrávky díla Missa Ecco si Beato Giorno, mše pro čtyřicet hlasů, kterou kdysi na svých cestách po Evropě přivezl i do Londýna její autor, italský skladatel Alessandro Striggio. Existuje dokonce nepřímý důkaz o tom, že právě londýnské provedení mše bylo impulsem pro tehdejšího domácího skladatelského krále Thomase Tallise, aby zkomponoval své věhlasné moteto Spem in alium.
Šéf britského souboru Robert Hollingworth pořídil novou edici mše z pařížského rukopisu, sezval vokalisty i instrumentalisty z celé Anglie a nová nahrávka spatřila světlo světa v březnu na labelu Decca. I Fagiolini se potom rozhodli, že pro své příznivce uspořádají workshop, při němž se ve stejném kostele, kde se nahrávalo, za jeden den tato mše nastuduje a provede.
Na čtyřicetihlasou mši (jde o pět osmihlasých sborů) je třeba minimálně šedesát zpěváků (závěrečné Agnus Dei se totiž dělí na pět dvanáctihlasých partů...), nás se po ránu v Tootingu sešlo 61... :-) Profesionálních pěvců bylo minimum, o to větší nadšení workshop provázelo. Samotné dílo je zajímavé, sice ne nějak extrémně objevné, nicméně prostorový zážitek z rozmístění sborů po obvodu kostela musel být pro příchozí posluchače rozhodně nezapomenutelný.
Existují úvahy že by se podobná akce mohla napřesrok konat i v Česku. Zažít Robertovu sbormistrovskou práci bych v tom případě rozhodně každému doporučil...


WE WILL ROCK YOU     
1. dubna 2011, Dominion Theatre, London
Všechno je jednou poprvé a v mém případě došlo začátkem dubna na první návštěvu originálního londýnského muzikálu. Kdysi dávno mě melodie Freddie Mercuryho, Briana Maye, Rogera Taylora a Johna Deacona zajímaly o dost víc než Bach nebo Verdi, takže má volba padla na nostalgické vzpomínání s hudbou kapely Queen.
Už to, čemu se říká program, vypadalo jinak, než jsem zvyklý ze svých obvyklých hudebních návštěv. Velký formát, lesklý papír, tuny reklam, spousta prostoru pro sebeprezentaci autorů a celého realizačního týmu, ale pouze jedna stránka se stručnou synopsí. Po jejím přečtení mi ale nakonec ani nebylo líto, že se nedozvím víc. V tomhle kusu hraje hlavní roli hudba, děj je docela hloupý, takový zhmotnělý sci-fi komiks, který se jen kostrbatě snaží pospojovat do určité návaznosti texty vybraných písní. V podstatě jde o to, že v budoucnosti jakási velkobratrovská korporace zakáže živou hudbu a pár rebelů nad ní s pomocí na světlo starých osvědčených fláků z tvorby Queen dokážou zvítězit.
Jde-li o hudbu, úspěch je podmíněn kvalitními pěveckými výkony. Londýnská scéna je jistě plná skvělých hlasů, přesto má We Will Rock You v sólovém ansámblu silná i slabá místa. S přehledem vynikaly dvě zpěvačky, Sarah French (Scaramouche) a Rachel John (Meat). Hlavní roli Galilea zpíval Ricardo Afonso, Portugalec, na jehož angličtině byl jeho původ víc než znát a na jeho pózách se projevily stovky hodin strávených před zrcadlem při otrockém napodobování koncertních póz Freddie Mercuryho. Hlasově se mu bohužel ani nepřiblížil... Jen opravdu skvělý projev Sarah a Rachel mě přiměl, abych vydržel i na druhou polovinu.
Příště určitě zvolím nějaký klasický muzikál, třeba Fantoma v opeře nebo My Fair Lady. Po zkušenosti s koncertem Queen a Paula Rodgerse vím, že tahle legenda už navždy zůstane nejlepší na nahrávkách. Mám je doma skoro všechny...


Gluck: IPHIGÉNIE EN TAURIDE | METinHD LIVE     
26. února 2011, Kino Světozor, Praha
Chistoph Willibald Gluck nepatří u běžného publika zrovna k nejznámějším skladatelům. Tento představitel období přechodu od baroka ke klasicismu přitom v odborných kruzích platí za velkého reformátora opery předmozartovské doby a jeho díla se stále drží na repertoáru mnohých scén.
Metropolitní opera sáhla po Ifigenii na Tauridě, jednom z oblíbených antických témat z Homérovy Illiady, a inscenaci obsadila, jak jinak, hvězdami těžkého kalibru.
Titulní role připadla americké mezzosopranistce Susan Graham. Těžko si lze představit lepší příležitost, jak přesvědčit milióny diváků po celém světě o tom, že právě ona patři k naprosté špičce ve svém oboru. Do role Oresta byla obsazena pěvecká legenda Plácido Domingo, tenorista, který je i po sedmdesátce vzorem mnoha kolegům o jednu či dvě generace mladším. Nejtěžší roli z ústřední trojice měl americký tenor Paul Groves v roli Pylada. Přestože Graham i Domingo zpívali v ohlášené indispozici, nebylo to na nich moc poznat, i tak přitom svého amerického kolegu (který přitom vůbec nezpíval špatně) výrazně převyšovali.
Plácido Domingo ale přece jen stačil o kousek své aureoly přijít. Zatímco během svého přestávkového rozhovoru s opět neuvěřitelně šarmantní Natalie Dessay působil tak sympaticky, jak ho zná leckdo z médií, později se objevil pouze kdesi v pozadí, evidentně nevěda, že je v záběru, a na něco se vytrvale a s velmi navztekaným obličejem zlobil... Natalie stačila během dalšího rozhovoru s Dianou Damrau a Joyce DiDonato navnadit všechny příznivce rossiniovských kudrlinek na nadcházející přenos Hraběte Oryho a také ještě seznámit svět se sympatickým režisérem inscenace Ifigenie Stephenem Wadswarthem.
Poměrně moderně pojatá scéna s nápaditými detaily působivě zapadala do atmosféry osudového setkání ztracené sestry Ifigenie a jejího zajatého bratra a jejich společné záchrany. Zejména mimické ztvárnění minulých událostí (Agamemnónova vražda a spoutanost s matčiným osudem prostřednictvím objetí jejích rukou sahajících z kamenné zdi) mi přišlo opravdu originální.
Daní za technickou dokonalost přenosů ve vysokém rozlišení je občasné odhalení nechtěného v detailech, které by normálně divákům zůstaly skryty, na úplném začátku bylo až příliš vidět, jak se anděl ke svému letu připoutává k horolezeckému lanu...
Susan Graham předvedla jedinečný výkon a tenorové duo (ač občas trochu přehnaně často stále svázané v řetězech) jí zdatně podporovalo.
A to byl „jen“ Gluck. V Met se je stále na co těšit!


LETTERE AMOROSE     
16. února 2011, Rudolfinum, Praha
Ač se Magdalena Kožená objevuje v Praze sporadicky, její příznivci na ní rozhodně nezanevřeli, což dokazuje opakovaně vyprodané Rudolfinum, kam dnes už spíš berlínská mezzosopranistka přivezla svůj aktuální program složený z profánních skladeb raného italského baroka.
Lettere amorose byly k vidění a slyšení už loni v Litomyšli a v Náměšti, teprve potom ale došlo k nahrávce (nahrávalo se v Berlíně...) a rudolfinský koncert byl (stejně jako vystoupení v Brně a jinde) tak součástí šňůry, která již propagovala prodej nového alba Deutsche Grammophon.
Bylo znát, že repertoár je od loňska opravdu zažitý a ozpívaný. Magdalena přišla na pódium bosa v takřka „holčičkovských“ letních šatech barvy vlčích máků, zpívala spatra a bez nervozity a byla dokonale podpořena zvukem sehraného ansámblu pod dohledem virtuózního kytaristy Pierra Pitzla.
Ne každého umělce v Rudolfinu vytleskají ke třem přídavkům. V případě Magdaleny ani ten třetí nebyl poslední...


Puccini: GIANNI SCHICCHI / Leoncavallo: I PAGLIACCI     
9. února 2011, Janáčkovo divadlo, Brno
Z nějakých důvodů se v brněnské opeře na některá divácky vděčná a úspěšná představení čeká dost dlouho. Ondřej Havelka před časem inscenoval originální propojení dvou krátkých oper a přes velmi kladný ohlas dílo zmizelo na rok z repertoáru. Až před loňskými Vánocemi se inscenace konečně opět na pár repríz obnovila, takže jsem měl po čase opět příležitost navštívit mramorový moloch, u něhož si lze jen stěží představit, že by mu Leoš Janáček propůjčil své jméno dobrovolně...
Inscenátoři vyšli z vtipného nápadu spojit děj opery I Pagliacci s Giannim Schicchim tak, že postavy z Komediantů nejprve v jakémsi divadle na divadle odehrají Pucciniho jednoaktovku a teprve po pauze dojde i na děj ze samotného Leoncavalla. Na dřevěném pódiu exceloval Gianni a celý jeho cast, zatímco pod pódiem přihlíželo pár desítek „diváků“ ztvárněných členy operního sboru (a také některými sólisty) připravenými pěvecky zasáhnout do druhé poloviny večera. V tomto pojetí se ovšem zároveň skrývalo hlavní inscenační úskalí. Aby „publikum“ nebylo příliš statické (což by u vesničanů přihlížejících pouťovému představení nemělo logiku), musel se pod scénou občas odehrát alespoň nějaký pohyb, lehce naznačený děj, němý dialog. Každá takováto akce ale zároveň bohužel rozptylovala pozornost návštěvníků divadla, kteří mohli nabýt dojmu, že akce pod pódiem je něčím důležitá pro pochopení režisérských záměrů, takže se věnovali nepodstatné naznačené hádce komparsu namísto skutečného děje na prknech. A že se přitom bylo na co dívat a hlavně co poslouchat.
Obsazení večera mělo dvě pěvecké hvězdy. Jiří Sulženko byl v roli Gianniho prostě skvělý po všech stránkách a Pavla Vykopalová dodala své Laurettě mnohem víc než jen výborně zapívanou, byť dnes už dost „profláklou“ árii O mio babbino caro. Oba dva si své pozice s jistotou obhájili i jako Tonio a Nedda v popřestávkovém Leoncavallově kuse.
Romanovi Janálovi byla určena dost nevděčná role statisty v první polovině večera, až jako Silvio v Komediantech se mohl předvést jako standardní sólista. Canio Michala Lehotského vyšel pěvecky o něco lépe než vizuálně, upřímně řečeno, na pohled to ten večer Nedda tedy opravdu neměla lehké s výběrem... :-)
Představení je typicky po havelkovsku barevné a hravé, diváci vědí, že jeho inscenace je rozhodně nebudou nudit. Vím to už i já.


MOZARTOVY NAROZENINY     
27. ledna 2011, Stavovské divadlo, Praha
Po čtyřech dnech jsem zažil téměř autentické Déjà vu (a vlastně i Déjà entendu...). Opět večer ve Stavovském divadle, a opět na začátek předehra k Idomeneovi v podání Orchestru Národního divadla a dirigenta Tomáše Netopila. Samozřejmě nešlo o další představení celé Mozartovy opery, ale úvod již tradičního slavnostního koncertu v den skladatelových narozenin v domě, kde slavný Amadé kdysi dirigoval tři ze svých oper a dvě z toho dokonce ve světové premiéře. Z té doby se traduje Mozartův výrok, který ovšem nezní: „Moji Pražané mi rozumějí“ , ale „Meine Prager verstehen mich“ . Tehdy se totiž v Praze ve vyšších kruzích mluvilo německy možná mnohem víc než česky... .-)
Protagonisty večera byl tentokrát pár někdejších (nejen) spolupracovníků z operního angažmá v Národním. Kateřina Kněžíková je členkou souboru i nadále, zatímco Adam Plachetka odplachtil na hozeném laně do Vídně. Když nastoupila po předehře ke své úvodní árii Ilia, nebylo jí příliš co závidět. Kateřina zpívala v ohlášené indispozici a na jejím výkonu bylo znát, že v pohodě není, proto také škrtla z programu árii Konstanze z Únosu ze Serailu, jediné číslo, které nemá v aktuálním divadelním repertoáru. Simona Šaturová ovšem o několik dní dříve pozvedla svoji Ilii na úroveň, kterou by málokdo trumfnul i v nejlepší kondici.
Adam Plachetka naopak při každém svém výstupu sršel sebevědomím a zářil na všechny strany, čiší z něj chuť ukázat domácímu publiku, jak ve Vídni pěvecky i herecky zraje. Většinu posluchačů si získal už méně známou „chechtavou“ árií ze Zaïdy, ale s chutí se pustil i do svých osvědčených postav, Leporella, Narda, hraběte Almavivy či Guglielma.
Na úvod druhé poloviny jakoby dramaturgie chtěla dát přítomným na srozuměnou, že nepřišlo jen na pěvecký recitál a zařadila do programu Koncertantní symfonii Es Dur, při níž čtyři sólisté na dechové nástroje vystoupali z orchestřiště na pódium (ale cítili se tam možná trochu „nazí“ a nesví). Nic proti instrumentální hudbě, provedení bylo docela příjemné, na můj vkus byl tenhle bod programu ale příliš dlouhý a koncert při něm úplně ztratil spád.
Po obligátním přídavku (duet z Giovanniho) se ještě dostalo na krátký „politický“ projev, v němž si Adam posteskl na nejistoty ohledně budoucnosti pražských operních domů a došlo dokonce i na obavu, aby se za rok už nedávalo jen Requiem...
Dojem z koncertu se dá podpořit nejen výkonem na pódiu. Mozart dostal tentokrát k narozeninám také výborně připravený tištěný program (Ondřej Hučín) s krásnými fotografiemi obou sólistů večera od Ilony Sochorové. Ten si fakt schovám!


Mozart: IDOMENEO     
23. ledna 2011, Stavovské divadlo, Praha
Moje cesta k nové produkci Mozartovy „mnichovské“ opery v Praze byla docela dlouhá. Původně jsem se chystal už na loňské červnové představení krátce po premiéře, ale potom jsem se shodou okolností ocitl na jedné generálce a ... chuť mě přešla. Možná tehdy jen někteří pěvci neměli svůj den, možná jsem ho neměl já, snad jsem byl znejistěn „batikovanou“ scénou s „kimonovými“ kostýmy anebo to bylo od každého trochu. Moje návštěva na Idomeneovi byla odložena a nakonec jsem byl rád. Začátkem roku totiž probleskla zpráva o novém obsazení na několik příštích představení. Jako Ilia nastoupila Simona Šaturová a Idamante byl svěřen slovenské mezzosopranistce Janě Kurucové, která si pozvolna vyšlapává svoji cestičku v angažmá v berlínské Deutsche Oper. Vypadá to, že české a slovenské hlasy budou v německé metropoli zaznívat stále častěji, vždyť dnes tam vedle Pavola Bršlíka a Magdaleny Kožené působí také třeba Jan Martiník a možná brzy přibudou další.
Už na začátek je dobré říci, že tyhle dvě změny byly šťastnou volbou a že hlavně díky nim jsem nakonec odcházel ze Stavovského velmi dobře naladěn. Bohužel se informace o dvou výborných sólistkách asi nedostala k více uším, divadlo bylo poloprázdné přesto, že Idomeneo má jednou za čas jen pár repríz. Vypadá to, že se i v Praze chodí hlavně na osvědčené hity typu Don Giovanni. Pravdou je také to, že divák televize Nova si pojem Idomeneo spojí spíše s nějakým pracím práškem než s kulturním zážitkem...
Do předehry se odhalí střídmě vybavená i nasvětlená scéna s dominantní sekyrou coby nástrojem Poseidonovy daně za záchranu života krále Idomenea. Pohříchu mi ten nástroj připomínal spíš dřevorubeckou sekyru na větve než fortelnou výbavu starověkého kata, ale tak snad režisér ví, co dělá...
Úvodní árie Ilie už v úvodu dala jistotu každému, kdo se nechal zlákat obsazením Simony Šaturové - byla prostě skvělá. Jana Kurucová měla svého Idamanta také zvládnutého velmi dobře a rozhodně působila na scéně mnohem lépe než její předchůdkyně jejíž jméno jsem už zapomněl, jen vím, že jsem ho nikdy nedokázal vyslovit :-)
Nepříliš přesvědčivým, zejména ve vyšších hlasových polohách, králem Idomeneem byl Charles Workman, energickou byť na Mozarta dost forzírovanou Elettrou Csilla Boross, hvězda brněnské Janáčkovy opery, která v Praze ještě moc nevyšla. V ohlášené indispozici se na scéně objevil Jaroslav Březina, ale jeho Arbace měl ten večer až na pár recitativů hlasový klid. Nedošlo vůbec na jeho árii ve druhé polovině opery, nejsem schopen posoudit, zda k velkém škrtu kolem návratu Idamanta po boji s mořskou příšerou a sboru sacerdotů došlo díky Arbaceho indispozici nebo jestli šlo o původní režijní záměr. V každém případě tím děj ztratil na logice. V závěru se z ze skrytu na balkóně zaskvěl mohutný (v obou významech toho slova...) věštec Zdeněk Plech. Orchestr je sice na Mozarta tak nějak zvyklý, ale ani pod nepříliš uvolněně působícím šéfdirigentem Tomášem Netopilem se mu nedaří přesvědčit o nastoupené cestě, která by snad měla mít i cíl. Divadelnímu sboru se dařilo dobře, s jednou výjimkou. Sbor Pietà, numi, pietà byl docela nápaditě rozdělen na přední a zadní část (echo), díky prostorovém rozložení se ale velmi vydatně ztrácel rytmicky.
Idomeneo není u nás dílo příliš známé a to je škoda. Pokud ani na takovéto představení nepřijde více diváků, je to škoda hlavně pro ně...


Stroupežnický: NAŠI FURIANTI     
17. ledna 2011, Divadlo V Dlouhé, Praha
Stroupežnického divadelní klasika spadá pro mnoho lidí do ranku „povinná literatura“, takže o ní velká část populace smýšlí jako o nezajímavém díle probíraném a propíraném ve školních škamnách při nezáživných hodinách české literatury. Přiznám se, že před sedmi lety jsem do téhle skupiny patřil i já, než se mi naskytla příležitost se zúčastnit tehdy nové inscenace Národního divadla v režii J. A. Pitínského, která se s velkým úspěchem hraje dodnes před zaplněným hledištěm. Když ohlásili premiéru svých Našich furiantů v Dlouhé, zapátral jsem po webu a zajistil si účast hned na druhé repríze. Díky tomu, že za těch sedm let Stroupežnického text docela dobře znám, jsem se při nově nastudované inscenaci v jednom z nejpopulárnějších menších pražských divadel mohl soustředit na odlišnost pojetí a herecké výkony.
Režisér představení Jan Borna se v médiích před premiérou přihlásil k legendárnímu Macháčkově zpracování ze sedmdesátých let, které jsem měl možnost shlédnout pouze v televizním záznamu a v něm mě ta inscenace zas tak nenadchla. Jinak to bylo na počátku roku naživo v Divadle v Dlouhé. Furianti jsou zde živelní, živočišní, správně sedlácky humpoláčtí, i když v určitém bodu možná až příliš ukřičení. Ke rvačce (a obligátnímu svlékání z košilí) tam není nikdy daleko, jako novinka se mezi zdatnými bijci objevuje i Šumbalka... Klíčová dvojice Dubský (Miroslav Táborský) a Bušek (Miroslav Hanuš) si dokáže jít po krku až skoro na krev a dokonce ani dědeček Petr (Jiří Wohanka) se v této činnosti nechce nechat zahanbit. Oproti Pitínského pojetí je dvojice Habršperk-Bláha trochu více v pozadí děje a rodina krejčího Fialy dostala z ne zcela jasných pohnutek roli tří dementů, což se herecky daří naplnit zejména Kláře Sedláčkové v roli Kristýnky. Jediné srovnání, které herecky výrazně mluví ve prospěch Furiantů v Národním, je role Marie Dubské, která je na Národním (Johanna Tesařová) silnou a uvěřitelnou ženou v pozadí, zatímco v Dlouhé si k ní Ilona Svobodová teprve nějak hledá cestu.
Představení má díky několika škrtům velmi rychlý spád, až groteskní pojetí některých postav vyvolává u vděčných diváků bouřlivý smích a nenechá je vydechnout, byť si mnozí možná neuvědomují, že se vlastně smějí sami sobě.
Praha má tedy od ledna dvě rozdílná představení Našich furiantů. Kdybych mohl doporučovat, řekl bych: Běžte na obě! :-)


Puccini: LA FANCIULLA DEL WEST | METinHD LIVE     
8. ledna 2011, Kino Světozor, Praha
Puccini byl novátorem v hledání nových a exotických témat pro své opery. Proto vedle „evropských“ libret Toscy a Bohémy najdeme v jeho nestárnoucím díle i prostředí japonské (Madama Butterfly), čínské (Turandot) a na tehdejší dobu i opravdu neobvyklé ztvárnění příběhu z amerického Divokého západu.
V přenosu Fanciully několikrát zaznělo, že Puccini tuto operu považoval za své nejlepší dílo. Jsem si jist, že by s ním jeho příznivci zas tak moc nesouhlasili. Dovedu si představit, že to autor mohl pronést u příležitosti premiéry, protože jako to tak bývá, otcům bývají aktuálně nejmilejší ty právě narozené děti...
Mimochodem, titulní roli při newyorské světové premiéře v roce 1910 za účasti samotného maestra Giacoma zpívala po bohu věhlasného Enrica Carusa a pod taktovkou Artura Toscaniniho Ema Destinnová (pod svým poangličtěným jménem Emmy Destinn).
Sympatickou průvodkyní večera byla americká sopranistka Sondra Radvanovsky (která bude prý naživo k vidění a slyšení v Praze na podzim!). Celá opera je příležitostí pro tři hlavní protagonisty, z nichž překvapivě, alespoň v mých očích, nejvíc zazářil ten nejméně známý - italský barytonista Lucio Gallo v roli šerifa Jacka Rance. Ke svému nezpochybnitelnému pěveckému umění přidal při přestávkovém rozhovoru i vtipný nadhled, když přesvědčoval diváky, že jeho postava je chybně chápána negativně, vždyť největším lotrem příběhu je renegát Dick Johnson, jehož diváci milují jen proto, že se do něj zakoukala Minnie. Deborah Voigt v titulní roli nebyla špatná, ale zejména její nižší polohy nebyly často moc hezké. Vypadá to, že Puccini nebude úplně její obor, jsem zvědav, jak to dopadne v jednom z příštích přenosů, až se pustí do Wagnera, kde je asi víc doma... Marcello Giordani alias Dick odvedl svůj standard, ale zůstal v Gallově stínu. Velmi dobří byli naproti tomu všichni barytoni ve vedlejších rolích, v tomto oboru je na newyorské scéně opravdu z čeho vybírat.
Režijní pojetí nebylo nijak extrémně inovativní, některé nápady vyšly poněkud samoúčelně. V rozhovoru zdůrazňované využití živých koní mi přišlo zbytečné, protože zvířata se ve skutečnosti na scéně (či až na jeden případ poněkud za scénou) jen mihla. A zvláštní bylo i použití papírových konfet na sníh, který po příchodu z venku do vytopené místnosti ne a ne roztát... .-) Dějově mě velmi pobavila nelogická scéna, kdy Dick padne po střelném zranění do mdlob a jeho milující Minnie namísto toho, aby jej křísila, si o něj zahraje poker s Jackem...
Fanciulla stojí za vidění, mojí milované Bohémě se ale nevyrovná ani náhodou. I tak jsem ve Světozoru zase po čase strávil velmi příjemný sobotní večer. A už vím, že tomu tak bude i v příští sezóně!