Často si lidé jméno Petřín spojují jen s rozhlednou na stejnojmenném kopci, případně s vedle stojícím zrcadlovým bludištěm a parkem zamilovaných se sochou Karla Hynka Máchy. Ale petřínský kopec je zajímavý i tím, jaké výhledy nabízí.

Na sklonku zimy už o sobě dává vědět příroda, třeba množstvím prvních fialových krokusů.

Začátkem jara je skrze stromy díky absenci listí vidět více než v době plné vegetace, je ale také důležité při hledání záběru nešlápnout třeba na žábu.

Ještě míjím v plastu zahalené torzo před časem téměř vyhořelého dřevěného kostela svatého Michala, který se snad dočká citlivé rekonstrukce, a přes plot se mi nabídne jen smutný pohled na ohořelé trámy.

A pak už je konečně příležitost nasměrovat objektiv na město.

Mezi větvemi vystupují dominanty na pankrácké pláni a pod nimi se trochu nespravedlivě krčí bazilika na Vyšehradě.
Další vděčné dominantě, Tančícímu domu, už žádné větve nepřekážejí.
Nad městem s výrazným vrcholkem Jindřišské věže bdí z Vítkova husitský vojevůdce.
A nad Národním divadlem při pohledu od Hladové zdi pro změnu dohlíží žižkovská televizní věž.
Díky slušné viditelnosti se na obzoru nad Hradčanským náměstím rýsuje vlevo Říp, vpravo kopec Sedlo v Českém středohoří a mezi nimi v dáli dokonce i vysílač Buková hora v blízkosti Ústí nad Labem.
Při sestupu dolů ještě míjím kamenného básníka.
A snímek na téma „Kolik poznáš věží, tolikrát jsi Pražanem“, následně zbavuji nepodstatné barevnosti.
Výlet končí na téměř pusté Kampě.