Už příliš dlouho trvá období, kdy se s krátkými pauzami tisíce muzikantů, herců, tanečníků a dalších kumštýřů a performerů nemohou vrátit k práci, kterou si vybrali a které věnovali svůj dosavadní profesní život.
Divadla i koncertní sály osaměly a nevypadá to, že by se do nich posluchači vrátili v nějaké dohledné době za nějakých přijatelných podmínek.
Ti lidé ale potřebují o svoje schopnosti pečovat, aby se udrželi v kondici a na úrovni, kterou jejich práce vyžaduje a doufejme, že co nejdříve zase vyžadovat bude. Jenže kromě domácího cvičení těm šťastnějším dnes zbývá jen třeba občasné zkoušení nebo nahrávání. A to ještě za přísně stanovených podmínek, k nimž patří i pravidelné testování.
Do dnešního příspěvku konečně mohu poslat aspoň pár záběrů z jednoho takového ne úplně běžného půldne v symfonickém orchestru.
Ráno se muzikanti seřadí do fronty a trpělivě čekají, až na ně dojde řada s antigenním testem.
A každého potom čeká stejná procedura. Záklon a docela nepříjemný kontakt štětečku s nosohltanem.
Všechny testy se vyhodnotí a dvacet minut po posledním výtěru je dnešek zachráněn. Všichni jsou protentokrát negativní.
Orchestr může do sálu za tyto krásné secesní vstupní dveře.
Dirigent a koncertní mistr si vyjasní poslední podrobnosti a zkouška může začít.
Hudebníci se chopí svých nástrojů (nebo k nim či za ně usedají) a v následujících hodinách se rodí interpretace skladby pro zítřejší nahrávání.
Někteří z nich se z určitého úhlu za svým nástrojem až ztrácejí.
Ne vždy se vše podaří na první pokus.
A tak je občas třeba do toho přidat pořádnou ránu.
Nakonec je ale po několika hodinách všechno pohromadě.
Pro dnešek už mohu zamířit ven, abych se mohl nasnímanému materiálu ještě další dlouhé chvíle věnovat na domácím počítači.
Jedna akce skončila. Netuším, kdy se naskytne další.
O práci je velká nouze i mezi fotografy…