Vydal jsem se k letohrádku ve Hvězdě za soumraku, abych si ho oproti včerejšku se svým aparátem prohlédl víc zblízka.

Aplikace mi tvrdila, že soumrak nastává v 17:02, naplánoval jsem to přesně, těsně po páté jsem ukotvil stativ před letohrádkem a čekal, že osvětlení památky dorazí současně se setměním. Ale ono nic. Udělám se tedy jednu fotku jen tak na památku, řekl jsem si. Jenže v situaci, kdy nemáte výrazný zdroj světla, je třeba použít tak dlouhou expozici, že ve výsledku nepoznáte, že jde o obrázek vyfocený za tmy (tedy ti pozornější si určitě minimálně všimnou, že jde o dlouhou (v tomto případě dvacetisekundovou) expozici alespoň z toho, že větve stromů jsou díky větru roztancované.

Naštěstí technika ani tentokrát neselhala a osvětlení bylo spuštěno o nějakých deset minut později (a já jsem ještě nestačil utéct). Tatáž fotka hned vypadá úplně jinak.

Chtělo by to ještě pár obrázků z jiné perspektivy, ovšem člověk se stále potkává s neočekávanými překážkami. Těmi mými byli pro dnešek běžkaři, tedy hlavně jejich silné čelovky, s nimiž se po Hvězdě prohánějí i po setmění. Takhle potom dopadne fotka, kterou si připravíte a do vaší dlouhé expozice se zčistajasna vyřítí nadšený milovník běžecké stopy.

A když se už se tedy po několika neúspěšných expozicích pokusíte o zakomponování všudypřítomných světel (na následující šlo o dítě s baterkou, při pozorném pohledu jsou nad jednotlivými světelnými proužky stíny postavy docela znatelné), tak se do toho ještě připlete pes a jeho modře světélkující obojek (i ten je v pravém spodním rohu znatelný).

A tak jsem pro svůj snímek musel ještě jednou blíž k letohrádku. Až tam se mi podařilo trefit se do intervalů mezi sportovce a pejskaře. .-)

Zima už začala zalézat do mých bot, tak jsem oboru opustil a teď konečně prozradím, proč je v nadpisu tohoto příspěvku množné číslo.

Nastoupil jsem do autobusu směr domov a jen jsem dosedl, oslovil mě muž sedící o kousek dál se slovy: „Jste to vy, sousede?“
Asi si mě pán spletl s nějakým kamarádem, říkám si, v době zarouškované a s kulichy na hlavách se to stává docela běžně. Na mou námitku, že si nejsem jist, že jsme sousedé, jsem se ovšem dozvěděl, že jsme, a to přímo z prken divadelních: „Hráli jsme spolu několik let v Národním.“
Omlouvat jsem se začal já, opravdu lidi v roušce často nepoznávám. A to i v případě člověka, kterého by bez roušky dnes už coby hvězdu Vinohradského divadla poznala půlka národa. A jeho poznámku o tom, že jsme spolu „hráli“, si prostě musím hodně považovat, protože já jsem ta léta v Pitínského inscenaci Našich furiantů v divadle strávil jako jeden z desetičlenného sboru, který tam spíš dělal takové křoví v pozadí. Po návratu z výletu do Hvězdy jsem tak strávil v příjemném desetiminutovém rozhovoru se stálicí trochu jiného druhu.

Kdyby dneska bylo jasno, snad se do hvězdné třetice ještě půjdu podívat ven na Velký vůz, Malý vůz a Orion, jediná tři souhvězdí, která na obloze rozeznám…