Pojem „holubí letka“ není v určité části pražské společnosti kupodivu spojen s hejny všudypřítomných opeřenců, ale s lidmi. Už před dlouhými desetiletími se etablovala skupina lidí kolem jakéhosi pana Holuba, jejíž hlavní činností bylo získávat ze všech možných zdrojů informace o akcích, kde se podává pohoštění. Mohly to být tiskové konference, vernisáže, umělecké, obchodní, sportovní či politické prezentace všeho druhu, oslavy výročí, podnikové večírky a podobně.
Pokud pořadatel neměl dostatečně hlídán vstup do prostoru, kde se pohoštění podávalo, bylo skoro jisté, že se zjeví holubí letka, skupina o velikosti několika jednotlivců až po několik desítek podle velikosti akce a rychlosti předávaných informací, a s konzumací vydatně pomůže. Samozřejmě, že úspěch této kulinářské bojovky spočíval především v tom, že se nikdy všichni pozvaní neznali mezi sebou, takže nebylo snadné oddělit zvané od samozvaných hostů. Aktivní a odhodlaný člen letky tak ušetřil značné prostředky na obživu a ještě se u toho dostal do společnosti.
Vlastně nevím, jestli tahle nebo nějaká podobná skupina ještě dnes existuje, tu a tam člověk něco zaslechne, ale důkaz v podobě osobního kontaktu z posledních let nemám.
A tak se potkávám pouze s těmi standardními letkami, hejny, které děti na náměstích tak rády rozhánějí, a které se tak často společně s dalším ptactvem nechají přikrmovat kolemjdoucími. Koneckonců, sám nosívám v batohu s aparátem i krabičku ptačího zobu, byť se snažím přilepšit spíš menším ptáčkům, kterých na rozdíl od holubů ale stále více ubývá.
Posledně na mě ale na mostě jeden z holubů koukal tak smutně, že jsem krabičku vytáhl a nasypal i pro něj na zídku hromádku semínek. Odměnil se mi několika fotkami a já mám jednu, kterou můžu dnes poslat do sítě.
