Zatoulal jsem se do východních Čech, čehož jsem hned využil a naplánoval si fotoprocházku do ptačí oblasti Orlické záhoří, od chaty Bedřichovka přes přírodní rezervace Trčkovská louka, Velká louka, Hraniční louka a zpět.

Když si člověk naplánuje naslepo výlet někam, kde v životě nebyl, je to vždycky víceméně sázka na náhodu. I pod vrcholkem nejvyšší hory celého pohoří bylo venku v době, než jsem dorazil na místo, přes dvacet stupňů. Sice jsem občas v dálce zahédl tu rehka, tam vrabce, sýkorku či konipase, ale obecně byli opeřenci před teplem na přímém slunci tak dobře schovaní, že můj čip zůstal toho dne nedotčen.

Mým tématem se brzy staly houby a k jejich focení jsem byl nucen spokojit se s mobilem. Cestou k polským hranicím za Velkou loukou evidentně moc lidí nechodí. Nejdříve se kolem vás začnou rojit muchomůrky, tygrované i růžovky, často i velmi pozdního věku.

Chodníček je čím dál tím víc zarostlý a občas na vás vykoukne malý hříbek přímo uprostřed cesty.

Když máte na krku docela těžký foťák a na zádech malý batoh s vodou, kde není nic, v čem byste si houby odnesli (i při vědomí, že váš výlet ještě chvíli potrvá), prostě sbíráte houby jen na fotkách. Stále jsem si ještě myslel, že mi to ptáčci vynahradí a houby jsem fotil vlastně trochu z dlouhé chvíle. Ve větvích stromů se mi k tomu smáli neviditelní budníček se strnadem a chvilku jsem měl pocit, že slyším i králíčka. Ale zvěčnit se nechaly jen další houby.

Už jsem byl na cestě zpátky, blížil jsem se ke konci výletu a po posledním marném pokusu stihnout zvěčnit brhlíka a párek modřinek na mě nejdřív vykoukl pěkný modrák.

Řekl jsem, že se přece nevrátím z tripu s prázdnou a tentokrát už jsem ho ze země vytáhl, očistil nohu klacíkem a nesl si první úlovek v ruce.

V duchu jsem si říkal: OK, ptáčci dneska ve hře na schovávanou vyhráli, pěkně jsem se prošel na čerstvém vzduchu a bylo by pro mě dostatečně velkým zážitkem, kdybych se ještě před koncem procházky potkal místo nějakého krásného ptáčka s nějakým opravdu pěkným hříbkem.

Byl jsem sotva padesát metrů od návratu z lesní cesty na kamenitou polní, která směřovala k parkovišti u chaty, když jsem z té trasy uhnul asi deset metrů do lesa a po chvilce mi skoro vypadly oči z důlků. Nevím, kdo předtím poslouchal moje myšlenky, ale většího hřiba jsem sám nikdy v lese nenašel, smál se na mě zdálky ve své velikosti, klobouk o průměru tak dvacet centimetrů.

Pro srovnání jsem měl v kapse jen klíče od auta.

Takovýhle úlovek se snad v lese ani nechat nesmí, a tak šel foťák do batohu a k modrákovi do náruče přibyl tenhle král a z jeho blízkosti ještě dva menší krásní praváci.

Než jsem došel zpět k parkovišti u chaty, bylo mi jasné, že s ohledem na další program svůj úlovek domů nedovezu, tak jsem vstoupil do rekreačního zařízení a jal se hledat restauraci. Našel jsem jen za roletou zavřený bar a jednu z rekreantek, která mi prozradila, že právě chystají menší smaženici. A tak mé houby změnily majitele a já měl možná ještě větší radost z toho, že jsem v jejich připravovaném jídle zvýšil podíl hřibů na úkor vajíček.

Kdyby mě měl někdo za vypravěče-rybáře a nad tím kloboukem o průměru dvaceti centimetrů by se jen nevěřícně pousmál, ještě jsem alespoň ještě stihl jeden důkaz. 🙂