Kdysi dávno mě při návštěvě jutského poloostrova překvapovalo, že Dánové jsou takoví patrioti. Své vlajky mají snad všude, u každého domku, v každé zahrádce, v truhlících, na oknech, a berou to jako úplně samozřejmou každodennost.
U nás se kdysi státní vlaječky vyvěšovaly povinně do oken ve dvojici s vlajkou rudou s případným bonusem ve tvaru žlutého srpu a kladiva. Možná to mnohé dodnes odrazuje od toho, aby je používali častěji.
Dodnes se s vlajkou setkáváme vlastně docela málokdy. Výjimkou jsou některé státní svátky, například 17. listopad.
Další podstatnou výjimkou jsou mezistátní sportovní zápasy a zejména pak oslavy velkých, byť dnes čím dál méně častých, slavných vítězství.
Nejčastěji se dnes s českou vlajkou potkáme na demonstracích, tam ji najdeme v rukou nebo na ramenou velmi různorodých skupin lidí.
Někdy je vlajka alespoň součástí objektu, který za fotku stojí,
jindy si člověk tu fotku sice udělá, ale spíš si pro hanění státního symbolu ještě odplivne.
Nakonec vezme zavděk vlajkou, jejímž prostřednictvím se nevyjadřuje žádný názor.
Za největšího patriota jsem ale pasoval jednoho vltavského racka.
Je u vody sám za sebe, ničím se nezaštiťuje a jeho vlastenectví je skryto jen nenápadně v pozadí. 😉
