Doby, kdy byl v zimě sníh její běžnou součástí, jsou zřejmě pryč. A tak kdykoliv napadne pár centimetrů, vyrazí ven davy nedočkavých lyžařů, sáňkařů, příznivců koulovaček i stavitelů sněhuláků.

V Praze jde povětšinou jen o tak malou nadílku, že svahy jsou brzy vydřené na trávu a sněhové rodinky málokdy bývají bělostné, protože poslední vrstva koule už je sbíraná ze směsi sněhu, kamení a bláta.

Pryč jsou i tradice z ladovských obrázků, sotva někde potkáte sněhuláka s mrkví namísto nosu nebo s plechovým hrncem na hlavě. Přinejlepším mu tam přistane nějaká zapomenutá čepice.

Materiál na bílé postavičky se sbírá nejen v lesích a loukách, ale i uprostřed sídlišť vedle parkovišť (tenhle má ale zas mrkev i uhlíky v očích! :-).

A když je sněhu málo, zbyde aspoň na malou rodinku na lavičce.

Všechno má ale svoji trvanlivost a sněhuláci jsou v tomto směru opravdu jen dočasnými zjeveními. A tak mnozí ještě před oblevou skončí dekapitací.