|
ĆESKÁ SEZONA KASPARA ZEHNDERA
kompletní rozhovor
zkrácená verze vyšla v Týdeníku Rozhlas č. 49, 24.11.2009 a část rozhovoru také v měsíčníku Harmonie č.1/2010
|
Kaspar Zehnder je sice Švýcar, ale oproti vžitým představám o upjatosti a preciznosti příslušníků tohoto národa je v osobním styku velmi přátelský a uvolněný.
Na podzim 2009 zahájil v Brně zkoušky na novou inscenaci Straussova Netopýra, a to byla dobrá příležitost zeptat se i na další jeho koncerty v České republice v nadcházejícím období. Přestože se u nás od dob svého tříletého šéfování v Pražské komorní filharmonii nějaký čas příliš nevyskytoval, sezona 2009-10 mu v Česku opět poskytla zajímavé příležitosti.
Rozhovor proběhl v kavárně v centru Brna a oproti plánované půlhodině se protáhl skoro na trojnásobek...
Pro potřeby tištěného rozhovoru bylo třeba krátit, proto se kompletní verze rozhovoru opět objevuje až zde.
Části rozhovoru, které se nevešly do Týdeníku Rozhlas, jsou zvýrazněny růžově.
|
Kariéra Kaspara Zehndera (*1970) je na strmém vzestupu. Švýcarský dirigent a flétnista spolupracuje s předními orchestry po celé Evropě, věnuje se sólovému hraní i dramaturgické práci. Jeho srdce si již před mnoha lety získala hudba řady českých autorů, jejichž díla pravidelně zařazuje do svého repertoáru. Do koncertních sálů v České republice se vrací stále častěji. V letošním roce rozšiřuje svůj záběr také o lehčí žánr hudebního divadla, za nímž se vydal do jihomoravské metropole.
|
Máte za sebou jednu z prvních zkoušek na nové provedení Straussova Netopýra v brněnském Janáčkově divadle, jehož premiéra vás čeká 2. ledna.
Jde o vaši první práci tohoto druhu?
Netopýr je skutečně první opereta, kterou připravuji. Se světem operetní hudby jsem nicméně v kontaktu už velmi dlouho. Během patnácti let studií na gymnáziu a na hudební škole jsem vídeňskou salónní hudbu provozoval jako pianista, a tak mám tento repertoár víceméně zpaměti v hlavě. I dva moji učitelé hudby v operetě mnohé dokázali. Ewald Körner byl kapelníkem a velkým specialistou na vídeňskou hudbu v bernské opeře a Ralf Weikert, původem Rakušan, tehdy působil jako šéfdirigent opery v Curychu.
Na této hudbě jsem tedy vyrostl za svých studií, na která jsem si navíc „lehčím“ repertoárem ve volném čase vydělával. Proto je pro mě dnes opereta spíše hudebním návratem než nějakým vývojovým posunem.
Proč právě Netopýr?
V Brně dnes chybí operetní tradice, jakou znám z rakouského nebo švýcarského prostředí, kde se premiéry objevují pravidelně každý rok. Netopýr je králem mezi operetami s naprosto fantastickou hudbou a není proto nijak náhodnou volbou. Práce na díle, jehož režie byla svěřena tak kreativní osobnosti, jakou je Ondřej Havelka, je pro mě mimořádně přitažlivá. Ne, že bych se chtěl stát výhradním specialistou na operetu, nicméně se na její uvedení moc těším.
Zmínil jste Ondřeje Havelku, který se na scéně Janáčkova divadla v posledních letech velmi úspěšně uvedl několika operními inscenacemi.
Spolupracovali jste již dříve?
Známe se docela dlouho, často spolu diskutujeme o umění v zábavě i o zábavě v umění. Před dvěma lety hrál se svými Melody Makers v Bernu v rámci projektu České sny. Ondřej je pro mě směsí humoru a elegance. Také bych chtěl umět pracovat s podobnou lehkostí a stylem.
Už nějakou dobu jsme probírali možnosti společného projektu. Netopýr je výsledkem vzájemných diskusí a bude naší první divadelní spoluprací.
Kdybyste měl do divadla na představení pozvat i tu generaci, pro níž je opereta jen jakýsi vyhynulý tvar, a která si při vyslovení názvu Netopýr představí spíše Batmana než operetu, co byste jim řekl?
Nevím, jestli to v tuto chvíli vůbec smím prozradit, ale asociaci s Batmanem má v koncepci i Ondřej Havelka. Skrz ní je možné se mladé generaci přiblížit. Měli bychom se snažit o to, aby mladí lidé chodili na operu a operetu pravidelně. Tato hudba není určena jen publiku ve smokingu, kultura je pro všechny. Rád bych z ní odstranil existující bariéry aniž bych se podbízel a umění „prodával lacino“. Musíme být otevřenější a mladé publikum jistě přijde.
Jaké jsou vaše dojmy z právě probíhajících zkoušek?
V počátcích velmi dobré. První den, kdy si získáváme vzájemné sympatie, je cítit vzájemné nadšení. Problémy začínají až druhý, třetí den. Tam začínám jako dirigent bořit a pronikat do detailů, tam teprve začíná skutečná práce. Možná máme až zbytečně mnoho času na zkoušení. Mnohdy by bylo více motivující, kdyby celý proces měl větší spád. Pokud bych na jednom kusu pracoval po dva měsíce každý den, upadl bych pravděpodobně do rutiny a tomu se chci bezpodmínečně vyhnout. Rád bych, aby každá zkouška byla plná nadšení, z každé zkoušky by měl člověk odcházet s pocitem, že vše jde dopředu. Během dvou měsíců zkoušení ale nastávají i krize. Proto jsem rád, že se neúčastním všech zkoušek a tím pádem ani všech krizí.
Při pohledu do vašeho kalendáře by se dalo s trochou nadsázky říci, že vás čeká "česká sezona" s řadou prestižních vystoupení.
V listopadu se představíte v Praze spolu s vynikající moldavskou houslistkou Patricií Kopačinskou, co bude na programu?
Uvedeme společně s Pražskými symfoniky Bergův houslový koncert, Berliozovu Fantastickou symfonii a ve světové premiéře také skladbu Jan Málka Ad astra, asi sedmiminutové, relativně moderní dílko, které mi bylo do programu nabídnuto jako příspěvek české hudby.
Znáte se dobře s Patricií Kopačinskou?
Přátelíme se už patnáct let. Patricie studovala v Bernu a já jsem byl první, kdo ji jako sólistku angažoval. Hrála se všemi mými tehdejšími amatérskými orchestry a byla také první Artist in residence na mém festivalu v Murtenu. To vše dávno předtím, než se stala známou. Jsem na naši spolupráci hrdý a myslím, že ona zrovna tak.
Později si začala budovat vlastní kariéru a já jsem byl hodně zaměstnán v Praze. Nyní se sejdeme na prvním společném koncertě po dlouhé době, bude to pro nás oba jakýsi návrat domů.
Před Vánocemi se v Praze objevíte na pódiu poprvé s mezzosopranistkou Magdalenou Koženou. K vaší spolupráci mělo ale původně dojít už letos v létě v Aix-en-Provence...
To je pravda. Bohužel se ale některým našim projektům nevyhnuly finanční problémy. Monoopera s Magdalenou byla ve stádiu příprav, měl jsem u ní asistovat v Aix a potom ji převzít pro evropské turné včetně provedení v pražském Národním divadle. Později se ale celý projekt stal obětí finanční krize.
Přesto bylo pro Magdalenu důležité, aby se dva koncerty v Praze uskutečnily v původně plánovaných termínech. Dramaturgii vystoupení s Pražskou komorní filharmonií jsme připravili společně. Program je ideální kombinací operního večera a intelektuální koncepce. Mahlerův Chlapcův kouzelný roh jsem doplnil Schubertovou Die Zauberharfe, původní ouverturou z Rosamunde, což je nádherná hudba, která se Mahlerovi velmi přibližuje. Po přestávce začneme Berliozem, několika částmi z Prokletí Faustova. Potom přijdou Massenetovy Scenes pittoresques, dílo, které působí jako romantické obrazy, z nichž ten poslední představuje cikánskou slavnost směřující ke Carmen. Vedle několika čísel z Bizetovy opery bude součástí koncertu také Suita z Carmen.
Vaše česká sezóna bude pokračovat začátkem února.
Co čeká návštěvníky zahajovacího koncertu cyklu Hudba Pražského hradu?
Bude to koncert s Capellou Istropolitanou a moje premiérová spolupráce s Radkem Baborákem.
Radek je na mezinárodní hudební scéně podobně výraznou českou osobností jako Magdalena Kožená. Program sestavoval on, proto je dramaturgie zaměřena především na hornový repertoár. Vedle Mozartova koncertu pro lesní roh zazní Cherubiniho sonáta a jeden kus pro čtyři horny a orchestr z Händelovy Vodní hudby. Já jsem na závěr programu přidal ještě další dílo pro kvartet lesních rohů, Haydnovu skladbu La Chasse.
Věřím, že tento koncert ve Španělském sále Pražského hradu bude opravdovou událostí.
Ve spolupráci s Radkem Baborákem budete pokračovat v květnu v Brně na koncertě s Brněnskou filharmonií.
Půjde o stejný program?
Ne, v Brně budeme hrát Glierův hornový koncert, Honeggerovo Pastorale d’été a Pastorální symfonii Ludwiga van Beethovena. Je skvělé, že můžeme v krátké době společně udělat dva tak krásné a přitom tak rozdílné programy.
V příštím roce se objevíte také za dirigentským pultem Filharmonie Hradec Králové...
S nimi byla výborná spolupráce už na festivalu soudobé hudby Hudební fórum 2008, kde jsme prováděli díla litevských autorů. Byl jsem překvapen, že v oblastním městě existuje tak kvalitní těleso, které má navíc k dispozici neuvěřitelně dobrý sál.
Pro koncert v příštím roce máme připraven velmi hezký, dánský program. Začíná dílem Nielse Wilhelma Gadeho Hamlet, dramatickou ouverturou na téma dánského prince. Následovat bude Nielsenův flétnový koncert, fenomenální kus, který jsem jako flétnista sám velmi rád hrál, zde ale bude sólistkou moje manželka Ana Oltean. A na závěr programu jsme zařadili Alexandera Zemlinského a jeho pohádkovou symfonií Die Seejungfrau na téma Andersenovy Malé noční víly.
Před pár lety jste mluvil o tom, že si v Praze budujete svůj druhý domov.
Zdá se, že vaším druhým domovem se nyní pozvolna stává celá Česká republika...
Je to tak. Ale možná nejde jen o Českou republiku, ale o celou někdejší střední Evropu.
K této oblasti se cítím být velmi silně připoután, jako bych tady už v nějakém minulém životě žil. Stále zde lze nalézt kus staré dobré Evropy, v níž navždy zůstala i část mého vlastního srdce.
Znáte se osobně s Charlesem Mackerrasem?
To je zábavné, že se na to ptáte, protože co se týče lásky k české hudbě jsme si opravdu velice blízcí. Osobně se ale neznáme.
Skutečně se zdá, že kráčíte ve stopách sira Charlese. Dokonce se prý o vás mluví jako o jeho nástupci.
Inspirovala vás jeho osobnost?
Může to tak vypadat, ale pravda je trochu jiná.
Poslouchám českou hudbu intenzivně už dvacet let. Hodně mě v tomto směru ovlivnil můj učitel Ewald Körner, který byl pro mě ztělesněním znalce české hudby. V té době jsem byl úplný blázen do Smetany a do Dvořáka. Později jsem jako flétnista zbožňoval Zelenku, Bibera, Bendu, Rejchu a další autory staré české hudby. Následovalo moje janáčkovské období, Janáček byl pro mě opravdový šok. Také jsem se blíže zajímal o hudbu terezínských skladatelů, jako byli Haas, Krása, Schulhoff, Ullmann a Klein.
Mám rád Mackerrasovy nahrávky, je tedy pro mě opravdu v jistém smyslu vzorem. Jedním z mých největších idolů vůbec byl ale Rafael Kubelík. A také Karel Ančerl, v jeho případě se mě velmi dotýká i jeho životní osud.
Vaše koncertní aktivity v nové sezóně se neomezují jen na česká pódia, budete vystupovat i v mnoha jiných evropských zemích.
Které z dalších nejbližších projektů jsou pro vás nejzajímavější?
Moc se těším na prestižní turné s English Chamber Orchestra po Španělsku. Nebude možná tak objevné, co se repertoáru týče. Mozart a Beethoven jsou samozřejmě výborní autoři, o tom není pochyb, ale tentokrát je pro mě mnohem zajímavější týdenní práce na turné s tak mimořádnými hudebníky.
Další skutečně hezká spolupráce mě spojuje s pařížským Orchestre National d'Île de France, tělesem s velice zajímavou filozofií. Nehrají jen pro své stálé publikum v Salle Pleyel, ale přinášejí hudbu rovněž do docela malých sálů na periferii Paříže pro místní, převážně mladé publikum, což je demograficky neobyčejně zajímavá koncepce.
Jsou dirigenti, kteří upřednostňují čistě symfonickou hudbu. Vy ale stejně rád spolupracujete se špičkovými sólisty.
Není vám líto, že sólista na sebe při koncertě strhává podstatný díl pozornosti publika?
To mi rozhodně vůbec nevadí. Sólista i já víme, že uspějeme pouze společně. Já hudbu nedělám pro sebe, ale chci být prostředníkem, spojnicí mezi tím, co je nahoře, a publikem. Mohu se stejně dobře stát i médiem mezi sólistou a posluchači.
Pro mě je hudba komunikací, ať už probíhá přímo na pódiu nebo mezi pódiem a publikem. Nechci být v centru pozornosti. Mnozí lidé mi to vyčítají, prý neudělám tak velkou kariéru proto, že jsem málo egocentrický. Na tom nezáleží, dělám přesně tu kariéru, kterou Bůh chce, abych dělal. Nechci víc a nechci méně.
Jste nejen dirigent, ale také aktivní hráč na flétnu.
Jak často se věnujete sólovému hraní?
V posledních deseti letech u mne byla flétna trochu v pozadí. Díky bohu mám Ensemble Paul Klee, kde jsem stále mohl a vlastně i musel pravidelně zkoušet a udržovat si svoji úroveň.
V Praze jsem byl zaměstnán za podmínek, které byly vzhledem k životním nákladům ve Švýcarsku relativně skromné, takže jsem si na živobytí musel vydělávat především dramaturgickou prací pro Zentrum Paul Klee. Moc času na sólové hraní mi nezbývalo.
Nyní již mohu svoje aktivity v Centru omezit a mám tak více času na flétnu.
Myslím, že dirigent je dobrý jen tehdy, pokud je zároveň dobrým instrumentalistou. Dokud mohu hrát na opravdu vysoké úrovni, nechtěl bych se toho vzdávat. Hraji teď stále více recitálů i sólových koncertů a také nahrávám CD. Chtěl bych si tuto dualitu zachovat.
|
|
Vaše manželka je také flétnistka.
Projevuje se tímto směrem už i váš malý syn?
Doufám, že náš syn se nestane flétnistou. Je mu teprve rok a půl, má flétnu rád, ale jiné věci má momentálně mnohem raději.
Moje žena a já jsme velmi rozdílní flétnisté. Hraje se nám dobře společně, ale je to vždy s diskusemi a v rámci konstruktivního konfliktu. Ona je jako instrumentalistka mnohem opravdovější, více zkouší než já, je více s nástrojem. Používá flétnu jako svůj hlavní vyjadřovací prostředek. U mně se časem na první místo dostal z pochopitelných důvodů orchestr.
Existují vůbec flétnové dvojkoncerty?
Samozřejmě existují.
Například Quantz, Cimarosa, Doppler, Devienne. A také jsou moderní skladby pro dvě flétny.
Cimarosův dvojkoncert, tedy dílo Mozartova italského současníka, je nejkrásnější dílo pro tohle obsazení. Hrál jsem ho se svou ženou a řekl bych, že při jeho interpretaci musí být člověk opravdu zamilovaný. Je neuvěřitelně krásný, ale může být banální, pokud si flétnisté na pódiu nemají co říct. Pokud to ale mezi nimi zajiskří a na pódiu vzplane oheň, pak je to něco absolutně nádherného.
Vedle rozsáhlé koncertní činnosti pracujete už více než pět let jako umělecký ředitel pro Zentrum Paul Klee v Bernu.
Co vám tahle práce přinesla?
Možná je nejzajímavější část této práce dnes už za mnou.
Před pěti lety jsem se mohl podílet na vzniku nového kulturního centra. Mým úkolem bylo zkoumat, co může osobnost Paula Klee přinést pro hudební dramaturgii kulturního centra. Mou druhou ambicí bylo založení Ensemble Paul Klee, souboru sólistů, který bude program v centru provádět. Vzniklo jakési jádro sestávající z flétny, klarinetu, houslí, violy, cella, kontrabasu, klavíru a také z bicích nástrojů a lidských hlasů. Kolem tohoto základu potom stavíme program, který je vždycky mezioborový. Nejde nikdy jen o hudbu, ale také o způsob „poslouchání očima“ a „prohlížení ušima“, zapojují se další smysly, dokonce i chuť, program má svoji choreografii, jeho součástí je také mluvené slovo.
V dramaturgické práci pro Ensemble Paul Klee budu pokračovat, na mých aktivitách se to ale v současnosti podílí už jen asi deseti procenty.
Paul Klee je známý po celém světě a Zentrum Paul Klee v Bernu je nejen výrazným architektonickým počinem, ale i důstojným domovem pro malířovu kolekci.
Jaký je váš vztah k jeho výtvarné tvorbě?
Paula Klee stále a znovu objevuji. Namaloval deset tisíc obrazů, Zentrum Paul Klee z toho vlastní čtyři tisíce, ale na výstavách se jich ukazuje vždy jen asi tři sta. Každá nová výstava je ze šedesáti, sedmdesáti procent úplně nová.
Líbí se mi jeho veselá, teatrální část tvorby a také jeho propojení textu a obrazu, názvy jeho obrazů jsou často opravdu veselé a inspirující.
Zajímavá je i jeho pedagogická činnost. Svá díla systematicky vytvářel ve výmarském Bauhausu, kde vyučoval a velmi precizně vysvětloval, jak se obraz tvoří. Boulez ve své knize o Kleem říká: „Pedagogický kurz Paula Klee se dá stejně dobře číst jako návod ke komponování hudby.“ Na tom se dá dramaturgicky stavět, to je dobrý základ pro hudební program.
Paul Klee strávil v Bernu především svá pozdní léta a jeho obrazy z té doby jsou tmavé, hodně abstraktní. To je Klee, který mě spíše znepokojuje. Inspiruje mě tedy zejména onen mladý, „varietní“ Klee.
Jste také dlouholetým uměleckým šéfem festivalu Murten Classics.
Jak vytváříte jeho dramaturgii a čemu dáte prostor v nadcházejícím ročníku?
V posledních sedmi letech jsme se vědomě zaměřovali geograficky. V roce 2004, což byl zároveň Rok české hudby, jsme začali Českou republikou. Pak následovala Anglie, Francie, Vídeň a Podunajská monarchie, Alpské země. Letos se představila severská hudba a v roce 2010 uvedeme Iberii, přehlídku hudby z pyrenejského poloostrova.
V Murtenu mám k dispozici třicet koncertů. S takovým počtem už je možné se na geografický koncept skutečně zaměřit, jít do hloubky. Při vytváření programu jej hned spojuji do souvislostí. V rámci severské hudby tak došlo i na dobré vztahy mezi Griegem, Brahmsem a Čajkovským. Objevilo se téma Smetany ve Švédsku nebo srovnání Mozarta s Josephem Martinem Krausem, švédským dvorním skladatelem. Další dvojicí byli Georg Friedrich Händel a Johann Helmich Roman, známý jako „švédský Händel“.
Pro příští rok plánujeme téma Iberia. Pochopitelně tam budou de Falla, Albéniz, Granados a Turina jakožto španělští národní skladatelé. Ale ve Španělsku byli po věky přítomni také Habsburkové, takže existuje pevné spojení s Vídní a jejími skladateli, Mozartem, Beethovenem a Haydnem. Zajímavý je i De Fallův balet Třírohý klobouk, El sombrero de tres picos, revoluční příběh z 19. století, který De Falla zhudebnil. Tento kus spojuji v Murtenu s Beethovenovým Pátým, napoleonským klavírním koncertem.
Je o vás známo, že se nevyhýbáte současné hudbě.
Jsou v ní osobnosti, s nimiž byste pracoval na společných projektech?
Neodvážím se odhadovat, kdo se stane Mozartem 21. století. Pochopitelně existují dobří skladatelé, třeba Widman, Mantovani, Ades, Dediu.
Mně je ale jedno, jestli je někdo známý, pro mě je důležitá spolupráce s žijícím skladatelem prostřednictvím vzájemné diskuse, při níž jsme k sobě otevření a vnímaví. Velmi rád připravuji každou novou, současnou věc, protože jsem oproštěn od referencí nebo nahrávek. Ve hře zůstávám jen já, autor, konkrétní místo a orchestr.
Posledním skutečně velkým skladatelem hudební historie byli pro mě Ligeti, Messiaen, možná ještě Berio, Lutosławski. To jsou poslední velcí skladatelé po Bartókovi, Schönbergovi a Stravinském, o nichž si myslím, že jejich díla budou prováděna i za sto let.
Evropská klasická hudba udělala od Palestriny ohromný pokrok, vydala se neuvěřitelnými cestami a v současnosti už je možná trochu v koncích. Naproti tomu ve východní hudbě, křesťanské ortodoxní, muslimské nebo asijské, nedošlo v uplynulých pěti stech letech k žádnému velkému vývoji, možná právě teď nastává její čas.
Hudba je pro vás očividně bohatou a inspirativní životní náplní. Ale i od ní je třeba si občas odpočinout.
Odpočívám hodně v přírodě. Proto stále bydlím v samotném centru Švýcarska, v Bernu, který je ideálním výchozím místem pro cesty do přírody. Na sjezdovce jsem za hodinu, v okolí je hustá síť turistických cest nejkrásnější krajinou. Strávil jsem teď dvoje prázdniny ve Švýcarsku a pořád jsem si říkal, proč bych jezdil na Maledivy, když je doma tak nádherně.
Neméně důležitá je pro mě má rodina, moje žena Ana, můj syn Marius a moji přátelé. Stačí mi intimní společnost, nejsem typ na velké oslavy ani bavič pro padesát lidí.
Mým třetím způsobem relaxace je literatura. Čtu kdekoliv a téměř cokoliv, výběr mých oblíbených autorů sahá od Heinricha Heineho až po Thomase Manna.
Studoval jste i klasické jazyky.
Čtete v latině nebo starořečtině?
Ano, jsem stále členem jednoho klubu řečtiny, setkáváme se jednou měsíčně večer a překládáme staré texty. Teď právě čteme Sofoklova Krále Oidipa, to je snad to nejlepší, co v literatuře existuje. Sofokles měl ve všem pravdu, nenapsal žádné zbytečné slovo. Vlastně má v jistém smyslu něco společného s Janáčkem. Jejich projev je tragický, ale upřímný a jde přímo k věci. Také se zabýváme Homérem, což je pro změnu hodně emocionální a po jazykové stránce opravdu krásné dílo.
Svého času jste se nadchl pro myšlenku zpřístupňování hudby širokému publiku na neobvyklých místech, např. v obchodních centrech a nebo v průmyslových objektech.
Už jste někde tento nápad zrealizoval?
Bohužel zatím ne.
Ve druhém roce mého působení u PKF existovaly konkrétní plány na uskutečnění tří mimořádných projektů. Prvním měl být koncert v supermarketu, druhým vídeňský operní bál na Žofíně a třetí byl připravován ve spolupráci s Francouzským institutem jako čtyřiadvacetihodinový francouzský víkend s varieté.
Projekt byl ve značně zralé fázi příprav, vše ale bohužel ztroskotalo na financích. V současnosti se o něco podobného pokouším v Zentrum Paul Klee, kde o otevřených koncertních formách velmi otevřeně diskutujeme, a také ve spolupráci s orchestrem Sinfonietta Cracovia.
Dnešní hudební svět je charakterizován formátem mp3 a všeobecným nekontrolovatelným kopírováním.
Ovlivňuje to možnosti nahrávek studiových snímků?
Já si myslím, že se pozvolna blížíme ke konci éry cédéček a studiových nahrávek. Kompaktní disky se sice stále ještě vyrábějí a prodávají, nicméně CD už je překonané médium.
Nejsem sběratel nahrávek. Pracuji s nimi, jsou pro mě důležité jako zdroj informací, orientace, částečně inspirace. Je mi úplně jedno, jestli je nahrávka technicky dobrá nebo špatná, poslechnu si ji, abych zjistil, jestli je na ní něco zajímavého, a potom už ji nepotřebuji a jdu si svou cestou.
Budoucnost je především v živých vystoupeních. Například Berlínská filharmonie a její digitální přenosy z každého koncertu, to je neuvěřitelná věc. Živá vystoupení nezaniknou, v tom se shoduji s názorem Sergiu Celibidache, který řekl, že jen místo, koncert a konkrétní chvíle jsou důležité.
Je jistě problém, že všechno dnes může být na Internetu odcizeno bez právní ochrany. Přítel mojí rodiny byl malíř a ten mi jednou řekl: „Když se ke mně vloupe nějaký zloděj a ukradne mé obrazy, tak to bude sice smutné, ale vlastně mi to udělá radost. Je to pro mně svým způsobem pochvala.“
A tak když někdo ukradne moji nahrávku, možná mě to taky trochu potěší. Nemyslím si, že bych v budoucnosti na nahrávkách mohl nějak vydělávat.
Globálními tématy posledních měsíců jsou ekonomická krize a prasečí chřipka.
Vnímáte nějak tyto hrozby s ohledem na budoucnost vašich plánovaných projektů?
Řekl bych, že na budoucnost méně než na nedávnou minulost.
Měl jsem letos v září provádět Beethovenovu Devátou na pařížském stadiónu Stade de France a celá akce byla odvolána kvůli prasečí chřipce. To bylo oficiální zdůvodnění, ve skutečnosti za tím možná byla finanční krize.
Pořadatel plánoval akci pro padesát tisíc diváků, byly prodány už tisíce vstupenek, pro přenos koncertu byl dokonce připraven i kanál na YouTube. Ale tři měsíce před představením nám bylo řečeno, že v září přijde pandemie prasečí chřipky a pojišťovna takové riziko nepřevezme.
V Evropě se na příslušníky různých národů často nahlíží schematicky a zjednodušeně.
Když se v českém prostředí zeptáte na představu o typickém Švýcarovi, uslyšíte nejčastěji o pořádkumilovném člověku, pravděpodobně zaměstnaném v bance, který má doma pod postelí vlastní zbraň na svoji obranu, na ruce mu tikají přesné hodinky, snídá müsli, v létě se prochází mezi kamzíky a svišti po alpských loukách, svačí ementál, v zimě se prohání na sjezdovkách a energii doplňuje čokoládou, fondue a raclette.
Jak moc se od takové představy odlišujete?
Vlastně se nepoznávám pouze v jediné věci, nepracuji v žádné bance...
Můj vztah k penězům je poněkud lehkomyslný, v tom typický Švýcar nebudu.
S vašimi ostatními charakteristikami se naprosto identifikuji. Jsem z osmdesáti procent hrdý na švýcarské kvality, z dvaceti procent se stydím za švýcarské chyby a jsem velmi šťasten, že mám kdykoliv možnost vidět Švýcarsko kriticky zvenčí.
Je ale důležité říci, že ta představa není úplná. Jsem také kosmopolitní umělec a hudba, které se naplno věnuji, mě činí šťastným. Co dělám, chci dělat na sto procent. To je můj cíl.
Petr Dyrc, Brno, 22.10.2009
|
|
