|
BAROKNÍ DOBRODRUŽSTVÍ PODLE VÁCLAVA LUKSE
kompletní rozhovor
zkrácená verze vyšla v Týdeníku Rozhlas č. 24, 8.6.2010
|
Pokud potkáte Václava Lukse v Praze na ulici, budete mít možná první chvíli pocit, že jde s těžkým nákupem ze samoobsluhy. Vozí s sebou totiž v tašce na kolečkách mnoho kilogramů partitur. Nejen o nich, ale o čemkoliv, co jej naplňuje a pohlcuje, tedy zejména o hudbě, dokáže vyprávět vtipně, poutavě, s radostí a zaujetím. K rozhovoru v jedné pražské kavárně jsme se scházeli natřikrát, protože poporvé byl čas jen na pár otázek pro festivalový magazín a podruhé jej v původně plánovaném termínu schůzky odvanuly nové povinnosti do Paříže.
Vlastně jsem se ho nakonec zapomněl zeptat na věc, která mi už delší dobu vrtá hlavou - na jeho příjmení. Sám mám tři různé varianty jeho původu. Tak doufám, že brzy ještě přijde řeč na to, jestli jde o jméno původně latinské (lux=světlo), německé (Luchs=rys) nebo snad lotyšské (příjmení Lūks v téhle pobaltské republice skutečně existuje)..
Části rozhovoru, které se nevešly do časopisu, jsou opět zvýrazněny růžově.
|
Václav Luks se narodil přesně dvě stě let po Rejchovi a Beethovenovi, ale věnuje se interpretaci hudby ještě starší. Vystudoval hru na lesní roh na plzeňské konzervatoři a pražské akademii, načež odjel stopem do Basileje, aby pokračoval ve studiu historických klávesových nástrojů. Je předním odborníkem na teorii kontrapunktu, několik let se věnoval pedagogické činnosti na HAMU, Felix-Mendelssohn-Schule v Lipsku a Akademii staré hudby v Brně. Doma i v zahraničí je vyhledávaným hráčem na přirozený lesní roh, cembalo a kladívkový klavír. Do svých řad jej pozvala i Umělecká rada festivalu Pražské jaro.
V posledních letech investuje většinu své energie do vlastního ansámblu Collegium 1704.
|
Pro letošní ročník hudebního festivalu Concentus Moraviae jste přijal roli hlavního dramaturga.
Jak se aktivní hudebník a dirigent předního barokního ansámblu stane tvůrcem festivalového programu?
Vytvářím dramaturgii celého koncertního cyklu pro svůj vlastní soubor, takže mi tato role není úplně cizí. Pořadatelé festivalu z pochopitelných důvodů pro takovou práci potřebují lidi, kteří se na scéně pohybují a orientují. Několikrát jsem na Concentu sám účinkoval a důvěra, že bych mohl vytvořit letošní dramaturgii, ve mně byla vložena zřejmě i na základě naši předchozí vzájemné zkušenosti. Protože mojí doménou je stará hudba a letos na pódiích dochází k jejímu spojení s jazzem, bylo od počátku jasné, že dramaturgie bude v dvojích rukou. Navrhl jsem proto, aby jazzové projekty byly svěřeny Jaromíru Honzákovi.
Čím je spojení jazzu a barokní hudby pro posluchače zajímavé?
Chceme symbiózu obou žánrů ukázat v trochu jiném světle, než je obvyklé. Jazzové úpravy barokních témat mívají příchuť poněkud laciných crossoverů a přitom se zde otevírá prostor pro skutečně kvalitní projekty. Podstatná při tom není jen představa, jakou hudbu použít. Ještě důležitější je hledání mezilidských vazeb. Proto chci zvát na společné pódium takové muzikanty, kteří si dobře porozumějí hudebně i lidsky.
V čem tkví ono „dobrodružství improvizace“ z podtitulu festivalu?
Dobrodružství bude součástí festivalu na několika úrovních. Pokud se nepletu, tak je to vůbec poprvé, kdy festival během jednoho ročníku spojuje dva žánry. To představuje určité dobrodružství pro samotné pořadatele, například ve vyhledávání nových koncertních prostorů, které nevšednímu programu nejlépe vyhovují.
Nejdůležitější aspekt se týká samotné hudby. Ve staré hudbě půjdeme více do minulosti, představíme období od gregoriánského chorálu až po vrcholné baroko. Čím je hudba starší, tím méně víme o tom, jak skutečně zněla. Její zápis byl jednodušší, mnohem více se počítalo s improvizačním vkladem interpreta. A čím je nám hudba historicky vzdálenější, tím je zároveň bližší jazzové praxi, která pracuje také s velmi jednoduchým notovým záznamem a ponechává značný prostor osobní kreativitě.
Když si posluchač za tři sta let bude chtít poslechnout některou jazzovou skladbu, bude mít možnost pustit si některou z dnešních nahrávek. Kdyby měl k dispozici jen partituru, tak bude ve stejně svízelné situaci jako dnešní hudebník věnující se historické hudbě, který má zápis chorálu ze 13. století.
Oblast staré hudby jsme v letošní dramaturgii rozšířili více do minulosti, obsáhneme tak období od gregoriánského chorálu až po vrcholné baroko. V předbarokní hudbě je zmiňovaná spojitost s jazzem často ještě výraznější.
Zajímavých jmen je v programu hodně, máte své osobní tipy?
Z barokních projektů bych rád upozornil na závěrečný koncert festivalu s ansámblem Gli Incogniti. Vivaldiovský, vrcholně barokní program je zdánlivě dramaturgicky nejkonzervativnější, ale interpretace v podání Amandine Beyer a jejího souboru je natolik svobodná a osobitá, že do kontextu naší dramaturgie plně zapadá. Amandine je vycházející, ve Francii již velmi známá houslová hvězda, její nedávná nahrávka Čtvera ročních dob byla v odborném tisku označena za revoluční.
Z komornějších koncertů bych vyzdvihl vystoupení charismatického gambisty Paola Pandolfa, dnes zřejmě jediného interpreta, který dokáže naplnit večer improvizací na jeden melodický nástroj, a to v čistém stylu raného baroka první poloviny 17. století. V intimním prostředí řeznovického kostela připraví návštěvníkům bezpochyby neopakovatelný zážitek, vstupenky doporučuji rezervovat s dostatečným předstihem.
Z crossoverů bych zdůraznil projekt s Dominiquem Vissem, zpěvákem, který ve světě barokní opery mnohé dokázal. Je dobře známý zejména díky Ensemble Clément Janequin, s nímž už na Concentu Moraviae vystupoval. Tentokrát přijede s crossoverovým projektem, kromě staré hudby zařadil do programu skladby zasahující až do 20. století.
Z jazzových interpretů bude jistě v popředí zájmu duo Mirabassi-Boltro. Jejich nahrávky mě velice oslovily, takový koncert bude bezesporu patřit k dalším ozdobám festivalu.
Se svým ansámblem uvedete na zahajovacím koncertu Monteverdiho Mariánské Nešpory, což není dílo, které by u nás bylo příliš známé nebo uváděné.
Je to pro jeho interpretační obtížnost?
Určitě. Českých souborů věnujících se ranému baroku není mnoho. Nešpory jsou náročné dílo postavené na vokálním umění, velkým úskalím jeho provozování jsou také nesnadné party dechových nástrojů - cinků a pozounů. Až donedávna se u nás těmto nástrojům nikdo nevěnoval, nebylo na čem stavět interpretační tradici. Díky festivalu jsme do dechové skupiny mohli přizvat i špičkové zahraniční hosty, nicméně i v našich končinách se už situace pozvolna mění k lepšímu.
Monteverdi je jméno dobře známé z učebnic dějin hudby, moje zkušenost je ale taková, že pořadatelé sestavující program s barokní dramaturgií vždycky raději sáhnou po Bachovi, Händelovi nebo Vivaldim, tedy hudbě vrcholného baroka. Díky tomu, že my jsme se v dramaturgii zaměřili na poněkud starší období, má Monteverdi na festivalu svoje nezpochybnitelné místo. Je skvělé, že jeho hudba doprovodí slavnostní zahájení celého festivalu.
Váš soubor si vybudoval renomé vynikajícího tělesa zaměřeného na historicky poučenou interpretaci barokní hudby.
Daří se vám plnit si tím své někdejší sny?
Rozhodně. Realita dokonce předčila veškerá moje očekávání. Současně však platí, že s překročením jednoho obzoru se vždy objevují další.
Collegium 1704 vzniklo jako instrumentální ansámbl na plzeňské konzervatoři, přičemž jádro smyčcových hráčů zůstává souboru věrné, dodnes jsou mezi nimi i moji někdejší spolužáci z Plzně. Během mého studia ve Švýcarsku byly aktivity Collegia značně omezené. Nový impuls přišel až poté, kdy jsem se z Basileje vrátil. V roce 2005 se pro bachovský koncertní cyklus zformoval vokální ansámbl Collegium Vocale 1704 a to byl začátek společného fungování obou souborů v dnešní podobě.
Dobře si vybavuji, jak intenzivně jsme zkoušeli na naše první vokální projekty. Potřebovali jsme hodně zkoušek a investovali množství energie, aby vznikl přesvědčivý výsledek. Není vůbec jednoduché dát dohromady ansámbl, který si vytvoří svoji vlastní barvu a kde všichni mají jasnou představu o celkovém zvuku. Dnes už jsme o mnohé zkušenosti bohatší a pracujeme rychleji.
Naše aktivity akcelerovaly v roce 2007 nahrávkou Zelenkovy mše Missa votiva. Začali jsme více natáčet a koncertovat, postupně přibývaly nové projekty. Od té doby zažíváme skutečně neuvěřitelný vzestup.
Již druhým rokem s úspěchem naplňujete cíle projektu Hudební most Praha-Drážďany, v jehož rámci uvádíte každý nový koncert v obou těchto městech.
Počítáte s rozšířením mostu i pro opačný směr a budete zvát drážďanské soubory k vystoupení v Praze?
Obousměrnost byla původní myšlenkou celého projektu, její uskutečnění ale nebylo možné, dokud cyklus nebyl finančně zajištěn. Nesli jsme veškerou zodpovědnost za případně zrušené koncerty a z nich vyplývající organizační rizika. V rozjezdu celého projektu jsme na všechno byli sami. Dnes už máme spolupracovníky také na německé straně a nacházíme tam i podporu. Když všechno dobře dopadne, tak by se cyklus měl brzy přeměnit na skutečný, obousměrný česko-německý most.
V koncepci na příští kalendářní rok už počítáme s vytvořením prostoru i pro německé soubory. Jednáme s Dresdner Hofmusik, institucí zastřešující soubory jako Dresdner Kammerchor, Dresdner Barockorchester nebo Capella Sagittaria. Máme také dobré kontakty s Matthiasem Jungem a souborem Sächsisches Vokalensemble. To všechno by mohli být naši hlavní partneři pro nejbližší ročníky Hudebního mostu.
Jak vás vůbec posluchači v Drážďanech přijímají?
Drážďanské publikum je neuvěřitelně milé. Po našem letošním velkopátečním koncertu za námi chodili s nadšenými ohlasy, nosili květiny, mezi nimiž byl i pugét s českou trikolórou. Máme od nich také řadu úžasných emailových reakcí.
Ale ohlasy máme nejen z Německa. Náš loňský koncert s Händelovým oratoriem Resurrezione v La Chaise-Dieu zaznamenala francouzská satelitní televize Mezzo. Jedna z mnoha krásných reakcí na jeho odvysílání nám došla třeba od pilota americké US Air Force až ze základny v Thajsku.
Některé koncerty cyklu se uskutečnily v kostele sv. Vavřince a byly spojeny s rozhovorem s nějakým zajímavým hostem.
Chcete v této praxi i v budoucnosti pokračovat?
V tuto chvíli spíše ne. Šlo o jiný formát koncertu s průvodním slovem, který nebylo možné přenést do Drážďan pro německé publikum. V Drážďanech navíc vystupujeme v mnohem větších prostorech. Tak intimní prostředí, jako je ve sv. Vavřinci, u něhož se navíc ukázalo postupem času, že kapacitně nestačí, tam k dispozici nemáme. Annenkirche, kde pravidelně vystupujeme, je úžasný prostor pro hudební produkci, pro jakékoliv rozhovory podobného druhu ale bohužel vhodný není.
Velmi slibně se rozvíjí vaše nahrávací činnost, již několik let natáčíte alespoň jedno CD ročně a nahrávka Zelenkovy mše Missa votiva se stala doslova trhákem.
Jaké jsou vaše další plány?
Na Concentu bude pokračovat naše spolupráce s Českou televizí, která pořídí záznam zahajovacího koncertu. V červnu budeme v Drážďanech nahrávat Zelenkovo Requiem a Officium defunctorum,tedy dramaturgii, kterou jsme uvedli loni v Praze a později také na festivalu v La Chaise-Dieu v produkci TV Mezzo. K natáčení dojde bezprostředně po uvedení tohoto programu na festivalu v Orléans. Na přelomu srpna a září 2010 je v plánu práce na supraphonském albu instrumentálních koncertů Jana Antonína Reichenauera v rámci vydavatelské série Hudba barokních Čech, k jejichž realizaci se k nám přidají skvělí sólisté - italský fagotista Sergio Azzolini a německá hobojistka Xenia Löffler.
Na Pražském jaru 2011 by měl Supraphon v Rudolfinu živě natáčet náš koncert Bachových kantát s Martinou Jankovou. A hned nato, v polovině května, by mělo dojít k završení projektu, který připravujeme už hodně dlouho. Chystáme kompletní nahrávku Zelenkových Responsorií, což je velmi kontemplativní hudba, na kterou si chceme vyhradit dostatek času a koncentrace.
Máte pro vaše studiové aktivity stálé spolupracovníky?
Při několika nahrávacích projektech, kam jsem byl pozván jako host, jsem se seznámil s německým hudebním režisérem Andreasem Neubronnerem. Nějak jsme si padli do oka, zjistili jsme, že naše představy o zvuku jsou si hodně blízké. Andreas je na poli vážné hudby velká režisérská hvězda, pracuje třeba pro San Francisco Symphony s Michaelem Tilson Thomasem, je výhradním režisérem nahrávek klavíristů jako Murray Perahia. Hodně točí pro společnost Harmonia Mundi, takže už má skutečně něco za sebou. Má výborný sluch, skvělou intuici a lidsky i hudebně si spolu velmi dobře rozumíme. Proto jsme se rychle domluvili a naše první společná práce bude už letošní nahrávka Zelenkova Requiem.
Jak se ve vašich plánech projevuje to, že vás zastupuje berlínská agentura?
Uhde & Harckensee je prestižní agentura, která dříve zastupovala například Akademie für alte Musik. Když se s nimi rozešli, vytvořil se jim prostor pro ansámbl podobného zaměření, a tak oslovili nás. To je z mého pohledu nabídka, která se neodmítá. Jedním z nejvýznamnějších výsledků naší dosavadní spolupráce je to, že budeme v příštím roce zahajovat Händel-Festspiele v Halle, což je pro nás velká pocta.
|
|
Obsazení orchestru i sboru je proměnlivé v závislosti na prováděném repertoáru.
Je obtížné pokaždé vybrat správnou sestavu?
Máme tři houslistky střídající se na pozici koncertního mistra: Lenku Torgersen, Helenu Zemanovou a Janu Chytilovou. Každá z nich má kromě svých kvalit i svůj vlastní profil, a proto je možné pokaždé otevřít obzor zvukové představivosti trochu jiným směrem. U každé z nich vím, které je jaká hudba blízká, po vzájemné dohodě určujeme obsazení celé skupiny, jíž tak nehrozí, že by upadla do stereotypu. U tradičního barokního repertoáru máme dnes ustálené, fungující smyčcové obsazení, které vytváří z mého pohledu správný zvukový obraz.
Pro projekty, jako jsou Mariánské nešpory, neexistuje žádný soubor, který by stabilně pracoval v tak specifickém obsazení, to bývá postaveno na klíč. U repertoáru, jemuž se nevěnujeme pravidelně, je vždycky dobré mít spojence, obrátit se s důvěrou na jednoho zástupce dechové sekce, který zná své kolegy a dokáže si svoji skupinu poskládat tak, aby vytvářela homogenní zvuk. U dechů zde spoléhám na francouzskou cinkistku Judith Pacquier, která sestavuje vlastní spolehlivou "équipe".
Dobří hudebníci jsou dlouhodobě hodně vytížení. V poslední době, kdy plánujeme stále více v delším časovém horizontu, se nám daří udržet stabilní obsazení, protože své spolupracovníky oslovujeme s dostatečným předstihem.
U vokálního ansámblu jsme se poučili z modelu, podle něhož funguje Collegium Vocale Gent. Máme širší okruh zpěváků, jejichž kvality odpovídají naší estetice, každý jednotlivec je vždy osloven na konkrétní projekt. V případě, že je termínově vázán jinde, je za něj k dispozici rovnocenná náhrada.
Jaká je nejobvyklejší cesta zpěváka do vašeho souboru?
Většinou vycházím z osobních kontaktů a doporučení, jsem ale velmi rád, když si zpěváci dodají víc odvahy a sami se mi ozvou. Žádosti o podobný kontakt se množí, proto uvažuji o tom, že bychom vždy jednou za čas udělali oficiální, dopředu včas oznámený konkurs. Rozhlížím se i v zahraničí, právě jsme absolvovali jedno předzpívání v Paříži. Na podobných akcích se občas objeví překvapivě kvalitní hlasy.
Stalo se vám, že jste někoho sám oslovil poté, co jste ho slyšel zpívat?
Samozřejmě. Kamkoliv přijdu nebo přijedu, snažím se mít oči a uši otevřené.
Váš repertoár je zacílen zejména na díla Jana Dismase Zelenky, což se odráží i názvu souboru.
Věříte, že by se ještě někdy mohla objevit partitura Zelenkova díla Via laureata z roku 1704?
Myslím, že je nadobro ztracená. Vlastně už ani v kontextu celé Zelenkovy tvorby nevěřím na objevy nějakých velkých neznámých děl. Drážďanské archivy byly zejména na konci války hodně zničené, což se sice naštěstí tak fatálně nedotklo archivu v Hofkirche, nicméně takový archiv Frauenkirche shořel kompletně.
Je téměř jisté, že Via laureata nebyla jediným Zelenkovým dílem před rokem 1710, z něhož pocházejí jeho první dochované skladby. Z tohoto období se ale nepodařilo objevit vůbec nic.
Je možné se oprávněně domnívat, že prameny byly tehdy uchovávány na jednom místě, pravděpodobně u svobodného pána Hartiga kdesi v Praze. Takové archivy často braly za své jednorázově, hudba, která už nebyla v módě, se jednoduše vyhodila. To je daň času.
Samotná Via Laureata byla ve své době určitě poměrně významným dílem. Když už se pro něco tiskla libreta, která zůstala zachována a z nichž se mimo jiné dozvíme, kdo všechno se produkce zúčastnil, tak to nemohlo být dílo úplně bezvýznamné. Libreta se tiskla ve velikém nákladu pro všechny návštěvníky, kdežto hudební party existovaly pouze v jedné kopii pro nástroj, šance na zachování hudby je proto vždy nepoměrně menší.
Jak náročná je ona základní práce při vyhledávání partitur??
Ta mě ohromně baví, i když je časově extrémně náročná. Mnohé se ale zjednodušuje díky moderním technologiím.
Právě se intenzivně zabývám Myslivečkem. Žádná z jeho oper nevyšla tiskem, manuskripty jsou roztroušeny po italských knihovnách, v Paříži nebo ve Vídni. Naštěstí ale existuje projekt Internet culturale zahrnující většinu významných italských knihoven. Řada Myslivečkových neapolských oper je tak online ke stažení ve formě původních pramenů z 18. století. Samozřejmě se v tom člověk musí umět zorientovat, musí alespoň povrchně prostudovat dvacet oper, aby získal obrázek o kontextu a vývoji Myslivečkova díla. Zpracovávám množství údajů a přitom stejnou pozornost věnuji i operám, k jejichž realizaci nakonec vůbec nedojde.
Nedávno jste se jakýmsi časovým obloukem vrátil do pražského Národního divadla, kde jste ještě za studií na AMU hrál v orchestru na lesní roh. Loni už jste zodpovídal za hudební nastudování úspěšné Händelovy opery Rinaldo ve Stavovském.
Rýsuje se dnes barokní opeře na naší první scéně lepší budoucnost?
O tom jsem plně přesvědčen. Je důležité, že se v Národním divadle otevřely dveře baroku, setkalo se to s velmi vstřícnou odezvou u publika. Všechny reprízy Rinalda byly vyprodané, sám jsem potkal lidi, kteří byli přítomni na všech představeních. Vznikl dokonce jakýsi fanclub, takže si myslím, že každý další návrat barokní opery bude mít v Praze velký ohlas.
Collegium 1704 se bude podílet i na příštím händelovském projektu Národního divadla, kterým bude na podzim 2011 opera Ariodante.
Jak se barokní soubor dostane k interpretaci scénické hudby pro Zeyerovu činohru Radúz a Mahulena, která byla dosud poměrně těsně spjata s hudbou Josefa Suka?
Národní divadlo oslovilo režiséra Pitínského s nabídkou na novou inscenaci a on si vybral Radúze. Jeho představě o scénickém, trochu archaizujícím tvaru odpovídala hudba Vítka Zouhara natolik, že mu nabídl spolupráci. Pitínský je hodně múzicky myslící režisér, má zkušenosti i s operou, vždyť za Dido a Aeneas dostal Radokovu cenu. Chtěl dílo zbavit pozdně romantického patosu a Zouharova pseudobarokní hudební řeč se mu k tomu hodila. Autor hudby potom oslovil nás a výsledek mohou dnes v Národním posoudit diváci.
Stará hudba je většinou chápána jako období, které končí Bachovou smrtí v roce 1750. Vy jste si ale letos v lednu s chutí zahráli také mozartovský repertoár.
Jak byste dnes vymezil oblast staré hudby?
Pokud bych měl definovat to, čemu bych se sám chtěl aktivně věnovat, pak začnu u hudby, která předznamenává barokní éru, třeba v díle Giovanni Gabrieliho, dále do baroka směřuje a následně se vyvíjí do hudby pozdější, v níž je spojitost s barokem stále ještě hmatatelná. Patří sem i celá klasicistní hudba, která vyrostla na generálbasu, a také někteří autoři raného romantismu, třeba Mendelssohn, který je hodně zakořeněn v Händelovi a jehož kompoziční technika je blízká barokním vzorům. Právě Mendelssohn je pro mě onou pomyslnou hranicí, zatímco Schumann, ač příslušník stejné generace, už stojí za ní.
Nikdy vás nelákala soudobá hudba?
Setkávám s názorem, že jsme o něco ochuzeni, pokud se zabýváme „jen“ starou hudbou. Přitom máme repertoár daleko širší než třeba klasický pianista, který začíná Bachem a končí soudobými skladbami. Hraje tedy díla dvou a půl staletí. My hrajeme hudbu od poloviny šestnáctého až do začátku devatenáctého století a existují soubory, jejichž repertoár zasahuje až do středověku. Ti mají k dispozici dokonce hudbu celých šesti set let.
Vystudoval jste hru na lesní roh, na historické klávesové nástroje a také teorii kontrapunktu. Léta jste se věnoval hře na hornu, cembalo i kladívkový klavír. Jste vedoucím špičkového barokního vokálně-instrumentálního ansámblu, což kromě dirigování obnáší jistě i množství badatelské a organizační práce. Nevyhýbal jste se ani pedagogické činnosti a účastníte se také práce Umělecké rady festivalu Pražské jaro.
Dá se to všechno stále ještě stíhat?
Dnes už ne. Z instrumentálního hraní mi zůstaly občasné příležitosti. Když mi Konrad Junghänel zavolá, abych si přijel s Cantus Cölln zahrát Bachovu Mši h-moll, tak neodolám. Dál se považuji za člena dechového oktetu Amphion, to je moje nostalgická záležitost srdečního charakteru ještě z dob basilejských studií. Párkrát do roka sejdeme. Jde vždy spíše o jakési rodinné setkání, občas přitom ale natočíme i nějakou desku.
Na cembalo hraji už jen v rámci našeho souboru. Žádné sólové projekty momentálně nevyhledávám, k tomu je třeba jiný druh koncentrace.
Učil jsem na pražské AMU, na Felix-Mendelssohn-Bartholdy-Schule v Lipsku a externě jsem jezdil učit do Brna. To už je minulost. Na moji někdejší pravidelnou spolupráci s Akademie für alte Musik v Berlíně ani s dalšími zahraničními soubory už také nezbyl čas.
V posledních dvou letech jsem zkoncentroval většinu své energie pro Collegium 1704.
V posledních letech s celým souborem koncertujete ve Francii a v Německu, domácí posluchači vás mohou častěji vidět jen v Praze, každoročně vystupujete ještě na Svatováclavských slavnostech na severní Moravě.
Jak často máte koncerty v ostatních regionech České republiky?
Hodně zřídka a to mě opravdu mrzí. Pořadatelé, kteří jsou schopni zorganizovat akci větších rozměrů, se dají spočítat na prstech jedné ruky, menší místa jsou zvyklá spíš na komorní projekty. Problém bývá také v krátkodobém plánování, rozpočty obcí se tvoří z roku na rok a v okamžiku, kdy dojde na skutečný zájem, už je z termínových důvodů pozdě. Velké festivaly zvládají organizaci s mnohem větším předstihem. Do menších míst bychom moc rádi opět jezdili častěji, vždycky jsem tam mívali velmi vděčné publikum. Doufám, že záznamy našich koncertů, které v posledních letech odvysílala Česká televize, mohou i v regionech napomoci zvýšenému zájmu o naši hudbu.
Dokážete říct, kde jste ve své dosavadní práci načerpal nejvíc zkušeností?
Člověk se nejvíc naučí na svých vlastních chybách, to se v mém případě děje dnes a denně. V kontaktu se zahraničním prostředím jsem nasbíral nejen hudební zkušenosti. Získal jsem přehled o struktuře samostatně fungujících těles na scéně staré hudby i o jejím pozadí - jak vše funguje, co čemu pomáhá, co škodí, čeho je třeba se vyvarovat.
Obrovskou inspirací je pro mě i spolupráce s nadšenci a profesionály z jiných oborů. Podílel jsem se na hudbě ke dvěma filmům režisérky Alice Nellis, jíž si velmi vážím. Snad bychom se jednou mohli sejít i na některém operním projektu.
Každá nová zkušenost je pro mě mimořádně užitečná a já doufám, že všechny své poznatky i v následujících letech zúročím.
Petr Dyrc, Praha, 11.4.2010
|
|
