Mimořádně úspěšná inscenace české činoherní klasiky, Stroupežnického divadelní hry Naši furianti, v nastudování režiséra J. A. Pitínského vydržela na prknech naší první scény bez několika dní rovných dvanáct let (premiéra 17. června 2004 | derniéra 3. června 2016), počet repríz se vyšplhal nad dvě stovky a nakonec se zastavil na čísle 219.
V celkovém počtu všech odehraných představení tak za sebou Pitínského Furianti nechali i dvě legendární ztvárnění stejného díla v Národním divadle: v režii Zdeňka Štěpánka z padesátých a Jiřího Macháčka z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.
Tento web vznikl jako výraz obdivu všem, kteří se celých dvanáct let na jevišti i v zákulisí podíleli na tom, že všechna představení byla takřka vyprodaná a na konci pravidelně odměňovaná dlouhotrvajícím potleskem.
Na podzim 2014 byla na 1. galerii historické budovy Národního divadla zpřístupněna výstava s názvem FURIANTI I PO DESETI LETECH představující soubor fotografií pořízený k desátým narozeninám inscenace. Fotografie pocházejí ze dvou představení, která se odehrála 24. června a 27. září 2014, a protože výstava měla dobu trvání omezenu jen do ledna následujícího roku, její kompletní grafická podoba byla následně přenesena na jednu ze stránek tohoto webu.
Na stránce dokumentující herecké obsazení inscenace jsou postupně zachyceny portréty téměř všech protagonistů hry včetně většiny alternací více než dvacítky hereckých rolí.
Samostatná stránka se věnuje nejdelšímu dialogu díla, v němž dědeček Dubský popisuje svoje kočírování z Protivína do Čimelic, a obsahuje také krátkou reportáž o dnešní cestě v jeho stopách.
Do výstavních vitrín se v roce 2014 vešlo jen čtyřicet vybraných snímků. Až nyní se proto zde v rozšířené fotogalerii objevuje dalších několik desítek záběrů, které doposud zveřejněny nebyly.
Stránky doplňuje odkaz na videozáznam celé inscenace, který tři roky po premiéře pořídila Česká televize, a také kompletní libreto a návštěvní kniha.
|
Anotace k výstavě (říjen 2014):
Pro bližší pochopení pojmu furiant si těžko někdo po několika klicích na internetu vystačí s nejčastěji nalezeným a přitom poměrně nepřesným synonymem nafoukanec. Ač nám ono slovo (i díky Ladislavu Stroupežnickému) zdomácnělo, jeho původ hledejme v latině. Furia v původním významu znamená zlost, vztek, zuřivost.
Stroupežnického postavy v jeho nejslavnější hře sice nikdy nemají k hněvu daleko, ale český furiant je zde přece něco víc – v jeho charakterových rysech se prolíná běsnění s nadšením, agresivita s vychloubačností, neústupnost s fanfarónstvím, namyšlenost s vykutáleností, pýcha s umíněností.
Furiant je extrovertní vejtaha, který je vždy připraven se pro svou malou pravdu či chvilku na výsluní co nejhlučněji pustit s kýmkoliv do křížku – ať je to v kartách, při snaze o získání práce pro obecní úřad či při slavné potyčce o to, kdo zaplatí punč za celou hospodu. Furiant nezapomíná zdůraznit své přednosti (byť často bývá jen jednookým mezi slepými) a zlehčit své nedostatky. Ve své snaze je zatvrzelý a vzdává se jen velmi nerad, spíš se mu podaří každou svou prohru alespoň naoko přeměnit v malé vítězství nebo aspoň v remízu.
Furiantství rozhodně není vlastnost, která odešla s Ladislavem Stroupežnickým a s koncem devatenáctého století. Furiant je někdo, koho dodnes všichni dobře známe. Mnozí z nás se na něj dokonce denně dívají do zrcadla. Možná i proto jsou Naši furianti hrou, k jejímuž pochopení nejsou třeba žádné příručky ani vysvětlivky, a proto nemají o své diváky nouzi ani po deseti letech…
|