PETR: Koukejte, dětičky, tyhlety zlatý peníze, to je vzácná památka. Ty už nosím na krku letos sedumapadesát let. Ach, kde jsou ty časy, kdy jsem je dostal! Bylo to roku třináctým za francouzský vojny. Za Napoliona, který se stal ze sprostýho vojáka císařem francouzským!
Tenkrát kdejaký chasník musel na vojnu. Můj tatík, dej mu Pámbu nebe, abych ušel vojně, dal mě do panskýho dvora za kočího. A že jsem uměl s koňma výborně pěkně zacházet, udělal mne nebožtík honický pan derektor Hruška svým kočím. A tu na jedenkrát přišlo na zdejší kancelář psaní od pana krajskýho z Písku, že pojede náš císařpán, to byl tenkrát císař František, s ruským císařem Alexandrem z Vídně na Prahu. A ti nejlepší panští kočové měli je vézt od panství k panství. Pan krajský psal panu derektorovi, jestli má ňákýho spolehlivýho kočího, který by dovezl čtyrma ty dva slavné monarchy z Protivína do Čimelic. Pan derektor poslal pro mě mušketýra a povídá mi: „Petře, jestlipak si to troufáš?“ Abych vám, sousedi, pravdu řek, já se toho zalek‘. Ale hned mi zase napadlo, že to bude velká česť, když budu moct jednou říct, že jsem vez dva tak slavné potentáty, a já prál: „Poníženě prosím, milostpane derektor, já si to poctivě troufám.“ „Nu tak dobrá, Petře, za tejden pojedeš čtyrma do Protivína.“ Od tý chvíle celá ves na mně jináč koukala!
Čtrnáctýho října roku třináctým jsem jel na noc do Protivína. Císař František a císař Alexandr tam v zámku přenocovali. Městečko vám bylo plný vrchností, knížat, hrabat, jenerálů a jiných vojanských pánů a cizích legátů. A všude plno našich modrých švališarů a ruských kozáků s píkami. Ráno zajel jsem s kočárem před zámek. Oba ti slavní monarchové sedli si do kočáru, ke mně na kozlík přisedl ňákej ruskej jenerál – byl prej to ňákej kníže – za kočár sedli dva myslivci, samý zlato.
Já udělal nad koňma tři kříže, sebe jsem taky požehnal křížem, prásk jsem bičem a vraníci letěli jak vítr.
Lidičky, to byla podívaná! Z daleka široka sběhlo se lidí na tisíce! Před námi houf našich švališarů, za námi řada kočárů s pány ode dvora, legáty a jenerály a naposled houf vousatejch kozáků s píkami! A tak to šlo tropem až do Písku. Tam vítal oba monarchy pan krajský kraje pracheňskýho – tenkrát se ještě říkalo píseckýmu kraji pracheňský. A zas to šlo tryskem přes Čížovou, přes Mirotice – a moji vraníci letěli, že mi srdce v těle radostí jen hrálo.
A když jsem zastavil v Čimelicích před zámkem, vystoupili oba monarchové z vozu. A tu mi náš císařpán poklepal na rameno a řekl po česky: „Umíš dobře jezdit!“ A dal mi tuhle ty dva dukáty. A ruskej císař Alexandr, vysokej statečnej pán, řekl mi něco po rusky – potom mi naši švališaři povídali, že taky řekl, že umím dobře kočírovat – a dal mi tuhle ty dva ruský zlatý peníze.
Milí sousedi, celou cestu jsem si vám myslil, až se s nima budu loučit, že jim řeknu: „Aby Pámbu všemohoucí vaši císařskou milost při stálým zdraví a dlouhým panování zachovati ráčil!“ Ale když mi ty peníze dali, tak se mi radostí oči slzami zalily a já nemoh ani slova ze sebe dostat. A tohle jsou ty zlatý peníze, co jsem od těch dvou slavných monarchů dostal.
Co vám tu povídám, sousedi, to si dobře pamatujte a povídejte to svým dětem a vnukům, je to na věčný časy pro celou naši vesnici velká česť. Podnes nemoh jsem se od těchto peněz odloučit, ale do hrobu je sebou nevezmu. Z vás, dětičky, mám dnes takovou radosť, a proto dám tobě, můj vnuku, na památku ten jeden dukát, kterej jsem dostal od našeho císaře pána, a ten jeden ruskej peníz. A tobě, Verunko, dám ty druhý dva. Ty vám přinesou štěstí a boží požehnání! Ale to mi, dětičky, ještě musíte slíbit, že ty peníze odevzdáte svýmu nejstaršímu dítěti, aby zůstaly na věčný časy v naši familii na památku, aby ještě vaši vnuci a pravnuci věděli, že jejich praděd vezl z Protivína do Čimelic ty dva slavné císaře a monarchy!
|
V nejdelším monologu Našich furiantů vypráví dědeček Petr Dubský před celou vesnicí v hospodě historku o tom, jak coby panský kočí před lety vezl v kočáru taženém čtyřmi vraníky rakouského císaře a ruského cara mezi dvěma panstvími při jejich cestě z Vídně do Prahy. Petr sám uvádí přesné datum: „Čtrnáctýho října roku třináctým jsem jel na noc do Protivína.“ Stroupežnický tedy Petrovu slavnou cestu mezi Protivínem a Čimelicemi přisoudil datu o den pozdějšímu, 15. 10. 1813 (což byl mimochodem pátek…).
Kdysi mě napadlo, že bych se mohl po dědečkových stopách vydat o dvě stě let později a přitom zachytit místa, kudy s kočárem projížděl, v jejich současné podobě. Bylo by bývalo stylové, kdyby se taková cesta opět uskutečnila patnáctýho října roku třináctým. V onen den, tedy 15. října 2013, to bohužel nevyšlo. Až o necelý rok později, inspirován právě připravovanou výstavou fotografií z inscenace Našich furiantů v Národním divadle, jsem jednoho zářijového rána osedlal povoz, který má pod kapotou mnohem víc koní než jen čtyři, a do navigace jsem zadal souřadnice protivínského zámku s cílem pořídit snímky oněch několika zámků, tvrzí či radnic na trase, kudy Petr Dubský před dvěma stoletími v divadelní klasice proháněl svoje čtyřspřeží.
Ladislav Stroupežnický psal o kraji, který velmi dobře znal, Petrova cesta vede skutečnými místy a je zasazena do historického kontexty doby, kdy spojenecká vojska navždy vyhnala Napoleona z Čech (poslední porážku na našem území francouzský císař utrpěl v srpnu 1813 u severočeského Chlumce). Je zajímavé, že názvy těch nejbližších míst, do nichž je situována samotná hra, autor trochu pozměnil: z Cerhonic jsou Honice, farář není z Radobytců, ale z Radotic a četnická stanice je v Roticích, nikoli v Miroticích.
Z Protivína do Čimelic je to asi čtyřicet kilometrů a cesta autem trvá jen několik desítek minut. S panským kočárem taženým čtveřicí černých koní to mohl být, i s přestávkami na uvítací ceremoniály na trase, výlet na celý den. Který ze současných vládců světa by se takto trmácel dnes, možná leckoho napadne…
Vezmete-li si s sebou text Petrova monologu a vydáte se nyní po jeho stopách, uvidíte, že protivínský zámek, písecká radnice, čížovická tvrz i čimelický zámek stojí dodnes (mirotická radnice kdysi vyhořela společně s polovinou celého náměstí). Jen pár kilometrů od Mirotic si můžete udělat odbočku do Cerhonic – k zámečku, kde se v rodině správce narodil sám Stroupežnický (jeho bílá věžička je vidět v odlesku na skle vitríny s mapou okolí vyfocené naproti této cerhonické budově). Vlastně je to docela pěkný výlet. Až na jeho konci vystoupíte u parku před zámkem v Čimelicích z vozu, možná někdo použije část dědečkova divadelního monologu, po vzoru těch dávných potentátů vám poklepe na rameno a řekne po česky: „Umíš dobře jezdit!“
|